keoma26

Ta frustrace ze zruinovaného scénáře se nedá vůbec vyčíslit ... Asi nikdy jsem nezažil, aby součet tolika kvalitních částí dával dohromady tak nízký celkový dojem. Pokud chtěli mafiáni zaopatřit rodinu, nemuseli k tomu nutit neznámého učitele bojových umění k účasti v předkole turnaje, kde hlavní hvězdu stejně představuje jeho švagr, stačilo donutit sestru, aby se s ním rozvedla a nemusela tak komplikovaně předstírat půjčku od lichváře na obchod s hvězdou, jejíž manažer mohl ušetřit jedny kradený hodinky ...

Od tvůrců seriálu Columbo, s lehce hitchcockovskou inspirací, atmosféra mísí thriller s kriminální, akční i katastrofickou substancí. Katastrofy nepůsobí žádný přírodní živel, ani lidská pýcha konstruktérů, ale vyšinutá ctižádost zneuznané mysli. Pomalé tempo dává vyniknout milým detailům (např. hláška během návštěvy bývalé ženy a při pohledu na jejího nového přítele a své děti: doufám, že jste se v noci zamkli - to jsem s tebou nemusela). Využití pouťové zábavy jako zdroje smrtelného nebezpečí je každopádně příjemně perverzení (s odkazem třeba i na Raye Bradburyho).

Politika jako existenciální westernový duel mezi ideovým fanatismem a kritickým myšlením. V amerických intelektuálních a uměleckých vrstvách je levicovost dlouhodobě módním trendem (v době vzniku filmu byla jeho aktuálnost a motivy nasnadě), ovšem osa příběhu se cíleně odchyluje od jednoduchého dělení levice a pravice, to co přímočaře (westernově) vzývá, je sebevědomý hrdý občanský postoj, který v americké historii funguje často jako poslední instance svobody a demokratického systému - při vědomí všech odlišností se pro diváky z CEE celým filmem navíc táhne zřetelná paralela mezi McCarthyismem a stalinskými politickými procesy. Pokřivená zrcadlovost vývoje v těchto letech se odráží i v hlavních postavách: McCarthy jasně vystupuje jako sebestředný paranoik s mesiášským komplexem, který svou moc upevňuje prostřednictvím primitivního, a proto nejúčinějšího principu budování veřejného nepřítele a označování skrytého zla v nejtěsnější blízkosti státních institucí i běžných občanů. Spravedlivým vítězem souboje ale samozřejmě není nakonec ani jedna strana, ale peníze, které veškerou politiku přesahují, i když jen do té doby, dokud v ní nejde o jejich vlastní samotné základy, o základy volného trhu a podnikatelského zisku: money talk ...

Křečovitý začátek byl vykoupenej pádnou akcí, sychravou atmosférou, dynamickými úhly snímání i funkčními zpomalovanými záběry. Na konec ale neodpustitelná logická obrazová trhlina - hlavní zloduch nejdřív upustí brašnu s penězi a pak s ní znovu dramaticky padá, až se bankovky rozprsknou o kamen...za utopený auto VB půl hvězdičky navíc:-)

myslím, že genialitu tohohle seriálu nejlepe vystihl a ocenil Chandler z Přátel;-)

Archetypální Bronson i Silva, mírně manýristický Steiger zadrhává podobně jako zápletka (např. nedotažený motiv vyvrknutého kotníku). Ovšem různé detaily povyšují tento kus až těsně k vrcholům žánru: scéna ve vlaku, kdy Bronson přinutí Irelandovou sundat makeup a tím i masku mondénnní mafiánské paničky tak, aby se postupně ukázala její přirozena povaha, příprava a použití dlouhé smrtonosné foukačky, nahlédnutí do karet kumpánovi těsně před smrtí (ve chvíli, kdy Bronson dobývá úkryt Irelandové) ...

Roztomilý metanarativní komentář k předcházejícím dílům ... všudypřítomná sebeironie a odstup je v tomto pokročilém pořadovém čísle série osvobozující. Když David pronese "ve filmu to vždy vyjde", hraje si nejen s divákem, ale i sám se sebou (přitom se rozhodně nejedná o nějaké sebeukájení). Hravou nadsázku zvýrazňují i pestrobarevné kostýmy ninjů ... každá bojová scéna má jiný barevný ráz, nic už není jenom černé nebo bílé;-)

Arbitrem smrti je náhoda a jak řekl Goethe, náhoda je všehovšudy Bůh. Stejně jako zabiják v zemi pro starý i tady koná maniak pouze jako metafyzický služebník Boha - náhody. Není veden nějakými přízemními důvody zabíjení, lidskými pudy jako je chtíč, chamtivost atd., tu nelidskost a svým zvrhlým způsobem "vznešenost" jejich jednání působí právě fakt, že smrt není prostředkem k dosažení nějakého účelu (i kdyby mělo jít o tak vznešenou ideu jako spravedlnost), ale stává se cílem samotným. Takhle by se oba tito zabijáci samozřejmě rádi viděli v očích jiných lidí i v očích prozřetelnosti, jenže ve skutečnosti nedokáží tváří v tvář absurditě jimi vyvolaných událostí zamaskovat zranitelnost této své fixní představy, která pro ně znamená mnohem větší bolest než přirozená zranitelnost těla nebo poznání vlastní smrtelnosti ...

někdy existují zlaté časy alespoň ve vzpomínkách, když už ne na skutečnost, tak třeba na filmy o ní, ale tyto vzpomínky neobsahují ze starých časů prakticky nic, až na všudypřítomný osmdesátkový outfit;-)

Mám pocit, že Corbucci svou westernovou tvorbou provádí jakýsi (možná nechtěný) první stupeň "fenomenologie žánru". To znamená, že redukuje jakékoli naše stylistické, formální a rozumové předsudky, aby se tak dostal k samotnému základnímu "naturalistickému jevu". Corbucciho souputníci nebo následovníci pak tento jev ze všech stran detailně popisují, rozkládají a znovu konstruují, vrchol tohoto procesu, kterým žánr zkoumá sám sebe, pak končí (alespoň v italské podobě žánru) někde u Keomy - v jistém smyslu tak stojí Keoma a Navajo Joe pomyslně na dvou stranách jedné vývojové linie. Corbucci jev ale zatím pouze odkrývá a v jeho maximální jednoduchosti prezentuje, jde v akci i zápletce až na dřeň, obejde se bez zbytečných ornamentů - např. psychoanalytické vysvětlení motivů jednání hlavního padoucha nechá slovně odvyprávět přímo padoucha, nenaznačuje je obrazově přes složité flashbacky (Leone). U akce nevidíme žádné zpomalené záběry analyzující řetězovitou pudovost násilí (Peckinpah), Nenajdeme zde žádné opatrné relativizování osudů původních obyvatel, Navajo si rovnou vezme šerifskou hvězdu s tím, že na ni má nejvyšší právo, protože jeho otec a otec jeho otce atd. zde žili, narozdíl od přistěhovalců...