keoma26

Nabubřelý, naprosto plochý (a v tomto smylu "tupý") film, který se možná snaží pracovat s ironií a parodií, ale mezitím ironie a parodie pracuje proti němu, vrchol "barokního" akčního filmu dosáhl Bay ve Skále... toto už není baroko, to je burleska;-)

Vadí mi osobně celé to "ideologické" vyznění filmu (v jehož světle se nedivím, že hlavní roli ztvárnil fanatický křesťan Gibson). Film svou pointou jasně sugeruje myšlenku (možná správnou, ovšem to nerozhodne nikdo z nás,i když pro mě v jádru nesympatickou, pro jiného naopak uklidňující a tišící), že vše, co se v životě stane je předurčeno, má svůj vnitřní smysl, který neznáme, ale který v pravý čas nalezneme, že životní osud je řízený logikou, kterou lze zpětně pochopit, ospravedlnit a zdůvodnit ... Tento myšlenkový vzorec nepřipouští existenci náhody, je fatalistický, i když přirozeně lidský. S tím vším souhlasím jen potud, pokud to někdo netvrdí jako objektivní fakt, ale jako subjektivní konstrukci, jako vědomou nebo nevědomou hru myšlení, kterou sami v sobě hrajeme, abychom pomocí různých znamení a jejich výkladů stvořili svůj vlastní osobitý příběh - ten však nikdy není uzavřený (ani po smrti) . Připadá mi, že Shyamalan v tomto případě nedává moc prostoru na jakékoli relativizování a předvádí svět, včetně jeho "vyvolených", jako naprogramovaný stroj, kde má sebevětší lidská tragédie i sebemenší hnutí mysli jednou pro vždy dané místo a význam... Pro mě mnohem zajímavější východisko představuje Shyamalanův zatím poslední, tolik kritizovaný počin - ten definitivní vysvětlení nedává a právě proto možná i tak irituje.

Nedoceněná závěť Mistra jen potvrzuje, že Hitch byl vždy trendmaker, a to i ve chvíli, kdy se zdálo, že jeho tvorba už uzavírá životní kruh a režisér jen opakuje staré postupy v nefunkčních dějových maticích a kulisách. Pro mě je na filmu, který působí na první dojem zdlouhavě, nejpodstatnější scéna, kdy se míjí dějové linie prostřednictvím hlavních aktérů na semaforech (symbolicky na přechodu) - moment, kdy v jednu chvíli opouštíme auto i jeho posádku a věnujeme se nadále chodci. Toto prolnutí skoro postmoderně rozvíjí Hitchcockovu zálibu v působení náhod (většinou nešťastných). Vím, že můžu být v tomto bodě přecitlivělý, ale vidím tady pozdější rezonance Tarantina (který se podle mě zcela Freudovsky k Hitchcockovi a jeho tvorbě vůbec nehlásí, i když ki ní nepochybně vzhlíží) nebo Jarmusche, kteří toto protínání časoprostorových ploch vyprávění povýšili na stylotvorný prvek svých filmů. Minimálně ten duchařský, záhrobní motiv je sebeironicky prorocký ...

Já jsem si tu šeď 70. let užil (nemyslím osobně), odsoudit tenhle typ seriálů je to nejjednodušší, ale stačí se na ně zaměřit jako na nazáměrný dokument oficiálního myšlení té doby, jde v podstatě o názornou a téměř úplnou učebnici ideologie reálného socialismu tak, jak si ho političtí a kulturní exponenti představovali v jeho dokonalé podobě ... A tady nastává ten největší paradox. On ten systém totiž není ani v této filmové dokonalé podobě nijak bezchybný, a to ani ve svých základech, protože nemluvím o komunální (sebe)kritice, která upozorňovala na lidské a tedy odstranitelné nedostatky systému a která byla běžná a dokonce i žádaná jako jeden z raison d'etre takovýchto snímků. Pokud se nejedná o nějakou tajnou diverzní akci Dietla, pak např. právě zde zmiňovaná věta o tom, že kapitalisté konstruktéry zaplatí a ti pak skutečně pracují, zcela naivně a přímočaře odkrývá jedno ze slepých míst celé komunistické ekonomické teorie. Takových míst není v seriálu málo, a dají se najít i v dalších podobných seriálech (Muž na radnici, Major Zeman)... Takže doporučuji jen změnit úhel pohledu a brát seriál jako výpověď o dané době ne ve smyslu realistického zobrazení skutečných poměrů, ale ve smyslu "latentní exemplifikace" komunistických názorů...a to včetně té nudy.

Toto hodnocení není z rozmařilosti ani z nostalgie, nejedná se ani o provokaci. Film jsem viděl několikrát v různých životních cyklech, vysílacích časech i vývojových fázích. Pro mě syžet filmu, choreografie soubojů (hlavně chirurgicky přesné úvodní přepadení vojenského konvoje, které je v některých verzích cenzurováno), vystupování a jednání hlavních postav (hrdiny, učitele, oběti, padoucha, přerod nepřítele v přítele na život a na smrt během jediné rvačky), hudba znamená modelový zážitek, vzorovou ukázku žánru, prototyp, kerý v sobě shrnuje postupy mnoha předcházejících i následujících ninja snímků. Jeden z mála ninja filmů, který dodnes (částečně spolu s Americký ninja 2) nepůsobí směšně, ale mrazivě stejně jako paleta chladných zbraní v repertoáru Black Star Ninji a jeho zabijáků ...

Dokonalá studie trojúhelníku subjektivity - já, která se rodí a napíná mezi vrcholy času, paměti a vyprávění

Já se nesměju tobě ... já se směju s tebou

ve zpětném zrcátku času mírně přeceněný, i když velmi vlivný film o pokrytectví (nejen) americké společnosti, o kultu vnější dokonalosti a o traumatech z vnitřní prázdnoty. Přitom samotná dualita vnitřních a vnějších hodnot života je zde příliš vykalkulovaná a prvoplánově podaná (a to nemyslím tolikrát parodovanou scénu s poletujícím igelitovým pytlíkem;-)). Osobně mám raději tématicky příbuzné, ale stylově odlišné Štěstí ...

Vypjaté, nadnesené, patetické, opulentní a přece dojemné drama s nábojem spíše v srdci než v hlavě ...

Můj iniciační film do práce a poetiky Johna Woo a svým způsobem i do akčního žánru (když nepočítám kung fu filmy). Všechny ostatní akční filmy od té doby podvědomě poměřuji tímhle benchmarkem, a bohužel tak občas hodnotím i filmy samotného Johna Woo...;-)