Cimr

Miluju Amélii z Montmartru!

Film O Schmidtovi je, alespoň pro mě, film o pocitech, které každý z nás jistě má, ale neumí je vyjádřit. Vždyť komu z nás se nestalo, že najednou zjistil, že všechno co dělá jeho bližní ho neskutečně provokuje? Kdo z nás nemá občas blbou náladu, aniž by to mělo nějaký důvod? Kdo z nás nikdy nezatoužil po tom, pomoct hladovějícím dětem v Africe? Pochvalu zaslouží především nenicholsonovský Nicholson. Kdo by řekl, že v roli mourousovitého starce se dá excelovat?

Film Přízračný svět měl tady na čsfd vynikající hodnocení a nezávisle na tom mi ho doporučilo i několik dalších lidí. V polovině sledování filmu jsem si říkal, že jsem asi nějaký divný. Přišlo mi to úplně průměrné, o ničem, s jedinou výraznou scénou (father, mirror, father). Na konci jsem změnil názor. Byl jsem ochotný dát čtyři hvězdy, ale pět ne. A pak jsem jednou hledal místo na kazetě, narazil na tento film, přehrál si poslední scénu... A bylo to tam! Přízračný svět je vážně hodně dobrý - ale nedá se jen tak lacino.

S Křižníkem Potěmkinem je to těžké. Nejlepší film všech dob podle jedněch, naivní bolševická propaganda podle druhých. Na jedné straně ,,nejsugestivnějších šest minut v dějinách filmu" - masakr na schodišti Oděsy, na straně druhé patetické scény statisíců lidí se zaťatými pěstmi a slovem ,,Bratře" na rtech. Kouzlo - a zároveň problém - Křižníku je v tom, že vám všechno naivně vysvětlí. V jedné půvabné scéně kapitán řve: ,,Kdo je spokojený s borščem, ať udělá krok dopředu!" Pár lidí udělá krok, načež se napíše velký titulek: ,,Vystoupili jenom zbabělci!!" Velikost titulků a počet vykřičníků úměrně stoupající s intenzitou zvolání je ostatně taky moc půvabná záležitost... Křižník Potěmkin je opravdu výborný film, scéna se schodištěm nesmrtelná a Ejzenštejn patrně génius. Ale přesto mi nějak nejde přes prsty, odklepnout mu plné hodnocení...

Jak žít a nezbláznit se (nezabít se)? V tomhle filmu je návod. Woody, díky.

Bude to znít pateticky a asi i trochu blbě, ale Přátelé pro mě někdy znamenají opravdové štěstí. Působí na mě uklidňujícím dojmem, asi jako káva nebo cigareta. Když večer běží v televizi, tak mám jistotu, že i kdyby celý den stál za houby a nic se mi nepodařilo, pořád se mám na co těšit. Sednu si, dám si něco dobrého k jídlu a jdu se podívat, co veselého i smutného zase zažili mí přátelé. Poslední díl je snad to nejdojemnější, co jsem kdy v televizi viděl.