Cimr

Film Amores perros představuje snad všechna možná utrpení - agresivní psí závody, týrání žen i dětí, nenávist v rodině, loupežná přepadení, násilný sex, smrtelné autohavárie, vraždy na obědnávku, amputace nohy, odloučení od rodiny... A přesto, že se budete na konci cítit jako přejetí parním válcem, nevzdáte se úplně veškeré naděje. A možná že se budete dokonce cítit šťastní, protože i ta zkurvená smůla jednou musí vyprchat... Jak už tu několikrát padlo, jednotlivé části jsou dost nevyvážené - první je vynikající, druhá zpočátku nudná, ale má výborný konec a třetí taková normální. Jedinou podstatnou výhradu mám k názvu. Proč je kurva zrovna láska? Kdyby to bylo cokoli jiného, pochopil bych to - smůla, svět, lidé, náhoda... Ale proč zrovna láska? Láska je přece to jediné, co tyhle lidi mohlo spasit.

Dvě pozitivní věci se téhle komedii nedají upřít - velice vtipné situace a gagy a vynikající obsazení. Co se týká prvního, chtěl jsem napsat nějakou dobrou hlášku, která ukáže, jak vtipný tenhle film je. Jenomže to všechno by se do tohohle komentáře nevešlo, tak snad jenom ,,Mortimere!! Tvůj bratr mě chtěl uškrtit!!" ,,Počkej Elaine, neslyším telefon, je to důležitý hovor." A co se druhého, tedy obsazení, týče, úžasný je nejen Cary Grant a jeho dvě tety, ale i blázen Teddy, doktor Einstein a zlý bratr Jonathan. Ten mi přišel asi ze všech nejlepší; na jeho hlášky pronášené záhrobním hlasem se jen tak nezapomíná (,,Nesahej mi na nos!"). Jediné, co trochu nechápu, je ta svatba na začátku, ta mi přišla jaksi navíc a kdyby se od sňatku Mortimera a Elaine upustilo a film byl o dvacet minut kratší, byla by to správně svižná podívaná.

Akorát nechápu, proč všichni říkají, že Berryová jenom vříská a Oscara dostala pouze aby akademici ukázali, že pochopili hlavní myšlenku filmu (černý člověk je stejně tak člověk jako bílý). Mně se její výkon líbil a scény, kdy vypráví o svém synovi a chvílemi jako by se smála, jsou herecky nenapodobitelné. Prostě bych řekl, že rozhodně předvedla víc než jen vřískání. A to už vůbec nemluvím o té několikaminutové erotické scéně, která je mnohem erotičtější než kdejaký pornofilm (svou zásluhu na tom má bezpochyby i výborný Thornton).

Philip Seymour Hoffman! Zdá se, že nejde napsat komentář a nezmínit se o tomhle nadherci. S celou postavou balancuje na hraně mezi parodováním a dokonalým převtělením, přičemž k prvnímu se nepřikloní takřka vůbec. Jak už tu jednou zaznělo, Oscara si více než zaslouží. Naprosto se vžít do nějaké postavy, když je jí navíc oslizlý, zakomplexovaný, homosexuální spisovatel prvního románu faktu na světě, zamilovaný do čtyřnásobného vraha... To teda vážně všechny klobouky smeknout! A film jako takový? Mám pocit, že mě velmi obohatil. Před zhlédnutím jsem žádnou Capoteovu knihu nečetl, ale teď mám pocit, že ho výborně znám. Chladnokrevně mám v plánu okamžitě si koupit, protože jsem až teď viděl, kolik za tou knihou bylo úsilí, včetně totálně zničeného spisovatelova života. Prostě mi to celé přišlo moc dobře zvládnuté. Při popisu scény vyvraždění rodiny, ačkoliv je natočena poměrně decentně, se mi úplně tajil dech, což vydrželo do konce filmu. Několikrát jsem koukal s otevřenou pusou a to nejen na geniální Hoffmanovy kreace.

Já chápu, co tím režisérka chtěla říct a upřímně řečeno, nepochopit to by mohlo snad jenom hodně malé dítě. A vcelku se mi to i líbilo, některé scény jsou vyloženě povedené (např. navštívení špatného pohřbu a následné zvednutí se se slovy: ,,Aha, tak to mi teda pudem."). Ale celkově... Takové nemastné neslané, stokrát ohrané, moc předvídatelné, některé postavy až moc nesmělé a neuvěřitelné. Ale možná za mé průměrné hodnocení může jenom to protivné sluníčko a nesnesitelné ,,italské" vedro venku.

Ačkoli bílá je moje nejoblíbenější barva, Bílá je asi nejslabší článek nadpozemské trilogie. Je to nejspíš tím, že hrabání se v mužské psychice Kieslowskému nejde tak, jako hrábání se v té ženské. A navíc, co si budeme povídat - mužská psychika, narozdíl od ženské, není až tak zajímavá:)

Výborná Bergmanová a především výborný Boyer. Role téměř šílené ženy se dá uchopit lehce, ale u Boyera jsem si všiml něčeho zvláštního. Po tomhle filmu toho herce nenávidím a to jsem prosím pěkně žádný jiný film s ním neviděl! Tomu se říká herecké umění. Jinak film samotný je takový malý klenot. Vsadím se, že si ani pět minut před koncem nebudete jisti, kdo je vlastně blázen a kdo je úplně normální. Kdo chce koho zabít, kdo koho okrást a kdo má ty nejčistší úmysly. Myslím, že by to fungovalo i v současném filmu. O filmu více než šedesát let starém ani nemluvě.

Slaměný vdovec by byla asi úplně průměrná konverzační komedie nebýt jednoho aspektu - Marilyn Monroe! Dlouho jsem si myslel, že na mě blondýnky nezabírají, ale ona je tak něžně hloupoučká, tak roztomilá a k zulíbání, že náhle chápu fenomén kolem ní. Scéna s metrem je sice nesmrtelná, ale mně se ještě o kapku víc líbí scéna s klavírem.

Málokdy se mi stává, že bych u filmu (natož dokumentárního) řval: ,,JO! JO! JOOO!!!" a cítil tak silný pocit zadostiučinění. Několikrát mi po zádech přeběhl mráz, zvlášť při scéně, kdy ze začátku sympatický pán přeje po odhalení autorům filmu tu nejkrutější možnou smrt (když on se chudák na tu telku za pár šlupek tak těšil!) a když se tisícihlavý dav rozběhne směrem k hypermarketu za dětského zpěvu anglické písničky. Provokativní poselství z doby, ve které jsou lidé schopní se kvůli levným rohlíkům ušlapat.

Pane Němče, ta stopáž! Kdyby se to radikálně prostříhalo asi na polovinu, byla by to jednoznačně pětihvězdičková záležitost. Pocity člověka v narkóze při transplantaci srdce, člověka, který přichází o to nejvlastnější, o část svého těla a nejdůležitější orgán. Jo, chápu to - i tu ruku šmátrající po obraze, jako by se režisér svých vzpomínek, krajiny svého srdce, chtěl dotknout nejen obrazně. Moc se mi to líbilo, ale nemůžu dát ani čtyři, protože dívat se asi půl hodiny na transplantaci srdce a pak další na pohupující se zadky a pupíky mladých dívek za chvíli omrzí, ať je to ze začátku sebezajímavější.