Marllone

"Vypadá to, že io interactive ten Hitman hodně vydělá" Mohu s klidem říci, že se mi RPO jako hardcore hráči velmi líbil, i když jsem nečetl předlohu a ani neviděl jediný trailer. Vpodstatě je to takový milý příjemný rodinný film, který definuje současné směřování filmů - nerdská masová popkultura. Všechno tu lítá, svítí, bliká a lagy nejsou moc poznat, je to tedy jazda od začátku do konce. Muzika extratřída, a směřuje i více do rocku než jsem čekal, což je dobře. Příběh jede v nejklasičtějším pojetí (špílberg), ale tu a tam jsem zahlédl i témata, která mě jako hráče zajímají a také mi hodně říkají. Krom odtrženosti od reality, která ač s VRkem posledních let nabírá na síle, tady byla vždycky, jsou to i megakorporace, které jdou po monetizaci, takže film odehrávající se v budoucnosti má hodně co říci i o stavu světa dnes. Takovéhle zlé korporace totiž opravdu existují, a je třeba na ně dávat pozor. Jediné výtky mám k jakési "romantizaci" hráčství, které mi přišlo místy až moc okaté. Je to sice virtuální svět ve virtuálním světě (či hrad z písku v hradě z písku), ale svět byl jaksi vybarven až moc hezky a optimisticky, a to mi přijde při znalosti současných poměrů (typu VR chat) jako dost zkreslená představa. Ale to bych chtěl od pohádky asi už moc. Stejně tak jsem byl nadšen z mnoha nerdovských symbolů, ale nepřišly mi zase tak aktuální a tak jako by něco, co by na mě promlouvalo, mi tam zkrátka chybělo (je možné, že to bylo 3Déčkem, uvidím, jestli se to po opětovném zhlédnutí změní, nebo jsem zkrátka jiný typ hráče, než na kterého to bylo směřované). Sečteno podtrženo, velká hitparáda, která rozhodně stojí za to na plátně vidět. Kromě super zážitku a dobrého pocitu si odnáším z kina i víru do budoucna, že tahleta kultůra kriplů už má nějaké to slovo. A to je docela fajn.

Chcete lepší film na podobné téma? Krátkometrážní Kara od Quantic Dream. První shlédnutí traileru ve mě vyvolalo odpudivý pocit, že móda autonomních robotů si začíná podmaňovat současnou filmovou vědeckou fantastiku. Robot zahloubaný do svých myšlenek je celkem nemoderní klišé, které se nikomu nedaří zajímavě podat už od Sní androidi o elektrických ovečkách? Ano, od knihy P.K.Dicka, ne od znásilněného akčňáku z osmdesátek, který se jí velmi volně inspiroval. Vždycky tu máme témátko, na které robotím mozečkem nahlížíme. U Dicka to bylo fetování a náboženství, u Scotta nauka o strachu ze tmy s Fordem, no a tady je to ženská vychcanost a mužská nadrženost. Vlastně celý film jsem byl napjatý, jaké téma si vymyslí, a zhruba ve třetině jsem zadoufal v originální pojetí citového vztahu nezaloženého na mrd... achjo, tak zase nic, naopak. Prsa, vagíny, masturbace ve sprše a nezvratně ztopořené chuje. Nakonec z toho dopadla nechtěná komedie paranoie a šokantních odhalení, o kterých nic netušíme od prvních okamžiků filmu. Ex Machina si z nás vystřelil, a z pomalejších diváků udělal v posledních pěti minutách pitomce. To bylo v podstatě na filmu složeném rádobychytrých dialogů celkem fajn, nicméně si nejsem tak úplně jist, jestli to náhodou, vzhledem ke své hipsterské uměleckosti v závěru, nemyslel jako docela i vážně? Spíš ano, protože kdyby jo, pohrál by si trošilinku s Asimovem. Bohužel ne. V každém případě je to odpočinkové... nechci říct scifi... radši jen drama, které poslouží jako zajímavá hádací hra na nudné večery, kdy se fakt už není na co nového podívat. Ačkoliv musím říct, že mě tyhle průměrnosti, lákající na přídomek "science fiction" začínají už docela kakat.

Zklamání. Jako "intošskej" film pro bílé Američany a Evropany, co si ho sosnou z torrentů a zabijí jeden večer ne je výborný, ale pro jiného než průměrně náročného diváka ne. Ten nenáročný ho vypne po hodině a půl, protože bylo toho dost, a ten náročnější a znalý... v něm objeví jen prázdno. Shluk zdánlivě nesouvisejících, ale samozřejmě protkaných životních epizod totiž vyšumí bez nějakého náznaku katarze. Ta se rozplyne už v průběhu první třetiny kdy je už citací a životních mouder přespříliš. Jedinou spojnici krom nesporných příčin a následků jsem objevil v jídle. To čím se živíme nebo nás živí se mění, ale je to stále zlá věc. Škoda pěkného, ale ne do biodřeně využitého motivů prolínání a akce/reakce. Ty mi přišly mnohem lépe zpracované a více zábavné u několik let starého japonského Fish Story o pitomé punkové písni ze 70. let, co zachrání lidstvo. Detaily, ty Atlas mraků zvládl, ale celé nebe ne.

"Svačinová krabička... ta je ale hranatá, co?" Sakura v rozpuku nepůsobí jako film, ale spíše jako divadelní hra. Pět postav, dvě lokace, děj postavený na dialogu a situačním humoru. Ve filmových kulisách však tento film získává nádhernou poetičnost, spjatou s prostorem kde je natočen. Tento typ pomalého a tichého filmu se nemusí líbit každému, na mě ale svým minimalismem působí až hypnoticky a já si vyloženě vychutnávám každou vteřinu. Jakkoliv se může zdát snímek s tak mrským příběhem a pomalým tempem zdlouhavý, ty dvě hodiny uběhly až překvapivě rychle, a nechybělo málo a uronil bych i slzu, protože téma samoty je zde vyloženo s takovou sugestivností, až u srdce zabolí. Poznámka: ve filmu hraje herců 6! nezapomínejme na pošťáka na konci

Trochu zvláštní film, který více než na dějovost vsází na lyriku. Nakae dokáže dost milým a příjemným způsobem přiblížit často neznámou Okinawu, a zároveň decentně nastínit protiválečné téma. Možná Evropan nedokáže porozumět nízkému japonskému humoru, ale z jeho pohledu bych filmu vytknul právě to. Ve druhé polovině se hambatý a "prdící" humor dost přejídal, a s tím související opravdu prazvláštní konec, z něhož jsem měl dost rozporuplný pocit - přestože mi rodina obývající Hotel Ibišek docela přirostla k srdci. Popisek v programu Eigasai však ve výsledku mluví za vše - úsměvný film. K zasmání toho moc není, ale k pousmání ano.

Nádherné anime, které přes svoji občasnou šílenost a nevyváženost exceluje v jednom směru - člověk se u něj po celé dvě a čtvrt hodiny nenudí. Ačkoliv to může být občas dějově dost nepřehledné a zvláštní, divákovi nedá ani na chvíli vydechnout až do úsměvné závěrečné scény, jež se mě osobně moc líbila. Jakkoliv se může zdát zpočátku Božský meč jako obyčejná japonská fantasmagorie, kde se druhá polovina zvrhne až do parodie, má silné politické téma vládnutí a moci. A to oceňuji. "To bude dobrota!"

Tento film jsem dokonale nepochopil. Už jen proto je naprosto úžasný. Četl jsem všude komentáře, že je to sranda až k zalknutí, ale já jsem se za celý film ani nepousmál. Zřejmě je to film k smíchu, pokud vám přijde k smíchu retardace, imbecilita. To se potom nasmějete. Já jsem tímto filmem ale nadšený ne kvůli tomu, jak je (má být) vtipný, ale jak je vybudovaný. Celý film je retardovaný, celý Napoleonův svět je dokonale imbecilní, všechny postavy, Napoleon, jeho bratr a bratrova milenka, strejček, spolužáci na škole, věci, každý patník, každá kulisa je naprosto mimo, dementní. Nemyslím to jako hanlivé označení. Všechno je v tomhle filmu jiné, naprosto vzdálené od našeho světa. Jednoduše je to pohled do úplně jiného světa, kde lidé chápají a chovají se úplně jinak, než nám přijde normální. A to je geniální. Neexistuje v ní také žádná vyloženě záporná postava, to se tak často ve filmu nevidí. Vše je završeno legendárním tancem hlavního hrdiny, který prostě miluju. A na konci to také vypadá, že ten jejich svět je přeci jen trochu jako náš, tedy spíš, takový jaký ho známe my z pohádek. Vote for Pedro!

Doomsday není typ filmu, který bychom měli brát doslova a dopísmene vážně. Dalo by se říci, že je to jen obyčejná parodie, nebo satira na ty nejkýčovitější motivy, smíchané neskutečným způsobem dohromady tak, že vznikne naprosto originální záležitost. Zpočátku filmu jsem se děsil - já, takový slušný člověk jsem šel do kina na film, kde se grilují nad ohýnkem lidi? Někde ve druhé třetině filmu jsem se ale začal bavit tak, jako u žádné komedie. Film se tak sice vůbec nesnaží působit, alevůbec to není naškodu. Největší záchvaty jsem dostal u "boromirského" skonu jedné z vedlejších postav (to byla prostě geniální parodie) a u šílené honičky kanibalských pankáčů s hlavní hrdinkou. U tohoto filmu prostě vypněte, a bavte se nad hloupostmi. Život nemá být pořád tak vážný.

Ani jsem moc od tohoto filmu moc nečekal, takže mě asi ani nemohl zklamat. Spíše se dá říci že mě i potěšil. Čekal jsem slátaninu, která nebude mít nic společného s předlohou, ovšem několik styčných bodů se našlo. kamera se často snaží najíždět na hrdinu zezadu, jednou (pouze!) je použita uspávací injekce, Číslo 47 má svoji standartní sestavu zbraňového arzenálu. Timothy Olyphantovi jsem moc nevěřil, je to mlaďoch, a na ostříleného kolegu ze hry nemá, dobře to zvládl, tvůrci to opodstatnili překopáním historie postavy, což působí přirozeně a nevadí to. Ke konci filmu jsem se do Hitmana i docela vcítil, a měl jsem, ačkoliv bylo jasné, vzhledem k produkci, že to dobře dopadne, o něj docela i strach. Ale nakonec přišel obvyklý plytký konec. Každopádně to nebyl ani tak špatný film, ale samozřejmě že se víc jak nadd průměr nemůže dostat. + za nahatou Olgu Kurylenko