Tina.T

Tak jsem si zaslzela. Neplánovaně, po X letech jsem ho před chvílí shlédla v TV a zjistila jsem, že když se necháte přesvědčit o tom, že duchové mohou být mezi námi a občas na nás dohlédnout, je to příjemně uklidňující pocit. Film ani po letech neztratil nic ze své romantičnosti, je plný lásky opravdu "až za hrob" a Whoopi je tak živelná postava, až se člověk musí přes slzy smát :-) Od doby, kdy jsem viděla poprvé, uplynulo 20 let a hodně se toho stalo. Proto na něj dnes už koukám lehce jinýma očima. Lásku vnímám pořád stejně, ale už více chápu tu touhu se ještě jednou dotknout milovaného člověka, který nečekaně odešel... A když takovýto film sledujete doma, potmě, pozdě v noci... nejste opravdu daleko uvěřit tomu, že vaši zemřelí blízcí a přátelé na dotek ruky občas jsou.

Viděla jsem na FFKV, na velkém plátně dost mrazivý zážitek a bylo jedno, že to dávali v 11 dopoledne. Když porovnám s fimem V moci ďábla, tak se to srovnává velmi těžko, oba si hledají cestu k divákovi v jiných rovinách, ale oba kladou tutéž znepokojující otázku. A je jen na divákovi, jestli se bude držet zdravého rozumu, nebo vpustí pochybnosti (a démony) do své hlavy...

Mám ráda tyhlety filmy, kdy divák neví, na kterou stranu se přiklonit, jestli na stranu fakt a zdravého rozumu, nebo víry a přiznání si věcí nadpřirozených. Velmi autentické. Shodou okolností jsem ten rok, kdy jsem to viděla poprvé, viděla i německou verzi vymítání Emily Rose, pod názvem Requiem. Byl to první film na festivalu v Karlových Varech ten rok, asi dvě hodiny po příjezdu do Varů. Dost šok, venku rozjásané davy, slunce, barevné plakáty a já vlezu nic zlého netuše do kina a tam tohle. Navíc ta německá verze je upjatější, těžko rozlišitelnější linie mezi realitou a nadpřirozenem. Obě verze jsou dobré, tahle je víc hororovější, ale obě jsou mrazivé. Oba filmy jsou inspirovány skutečným příběhem německé dívky Anneliese Michel a je jen na divákovi, na kterou stranu se přikloní. Já mám celkem jasno.

Ach jo. I já, nekritický příznivec všeho nadpřirozeného a upířího obzvláště, musím uznat, že tenhle film mě nudil. Knížky mám samozřejmě přechroupané, spisovatelka píše hodně ženským, emočním a pocitovým způsobem, což mi nevadilo a dovedla jsem se na její vlnu naladit. Ve filmu se ovšem nebylo na co naladit. Co bylo v knížce prostými slovy a častým opakováním zdůrazněno, tedy velká nesobecká láska, po rozchodu velký žal a zármutek, pocity kamarádského slunečného skoroštěstí v Jacobově přítomnosti... to vše vyznělo ve filmu velmi plytce. Z Victorie jsem necítila hrozbu, z vlků jsem necítila propojenou hřejivou smečku a velké finále ve Vollteře, kterým měl film gradovat, se odehrálo za 3 minuty a negradovalo nic. Vše v rychlosti načrtnuté a nic nedotažené do konce. Romantika zafunguje asi dvakrát, dialogy odfláknuté... buď se tvůrci spoléhali na to, že diváci budou mít načtený děj z knížek a budou víceméně vědět, co přijde a oč tam jde, nebo to opravdu řemeslně nezvládli (nejspíš od všeho trochu). První díl byl koukatelný, mělo to svou upršenou atmosferu a určitý díl tajemnosti. Tady jsem odcházela z kina s myšlenkou - to ale byly dvě dlouhé hodiny... Je to škoda, ale víc, než dvě hvězdičky si to nezaslouží. A až to na DVD a do televize předabují do češtiny, upíří kouzlo se vytratí úplně, zbude sotva jedna hvězdička. Ach jo.

Jo, přesně tuhle porci popcornu jsem očekávala a taky dostala. Že to bude až natolik "lidový" akčňák, to jsem sice nečekala, ale zase nemám zábrany na tohle vzít svého 10tiletého synovce. Možná ho z té délky trochu bude bolet zadek, ale jinak to vydrží, oči bude mít přilepené na plátno a před kámošema se bude vychloubat a přehrávat honičky v autech. Za pár týdnů už si vzpomene jen na ty honičky a tím tak nějak řečeno vše. Vcelku to mělo logiku, drželo to pohromě, když to člověk moc nezkoumal a jako oddechovka slušné. Jak říkám, přesně ta porce popcornu, kterou očekáváte :-)

Možná to bylo tou televizí a kupou reklam, ale musela jsem se hodně přemlouvat, abych vydržela až do konce. Nakonec jsme si z toho udělali hru "Hádej, kdo umře teď", což bylo díky primitivnímu scénáři tak předvídatelné, že jsme si z toho udělali tipovací soutěž. Takže díky hláškám u sledování: " Jo, jsem dobrej, trefil jsem se! - když jsme správně odhadli další mrtvolu, se ten film posunul někam, kde to asi tvůrci rozhodně nečekali. Do Varů, na půlnoc, s flaškou becherovky, jako ironické béčko, proč ne. Ale jinak? Jsou lepší způsoby, jak strávit večer, promiň Kurte.

Tak jsem si poctivě přečetla všechny komentáře a je docela škoda, že tento film většina hodnotitelů bere jako pohádku. Což chápu, protože to pohádka byla, takže mě spíš mrzí, že to jako koukání pro děti pojali tvůrci. Protože ona povídka od Henryho Kuttnera je dost mrazivá (mimochodem je vynikající, doporučuju) a rozhodně je pro dospělé, jako veškerá jeho tvorba. Často na tu povídku myslím a už kolikrát jsem si říkala, že je s podivem, že se doposud nikdo nepokusil ji zfilmovat. Až jsem pak natrefila na tenhle film... a byla těžce zklamaná. Z povídky vzali v podstatě jen motiv podivných hraček zvyšující inteligenci, na to naroubovali poselství z budoucnosti a hop a jsme někde úplně jinde. Kdo byl měl zájem, ta povídka se jmenuje Chrudošiví jsou borolové a je jedna z jeho nejlepších. A děje se tam trochu něco jiného, než se pokusil naznačit tento film, který v závěru těží z patosu a záchrany lidstva. Snažím se oprostit od emocí a jako dětské pohádce tomu dávám 2,5 hvězdičky, za roztomilou Emmu a digitální efekty zaokrouhluju na 3. Ale za adaptaci (a zničení) výborné povídky mají u mě tvůrci nulu jak vyšitou.

Mno. Když jsem si přečetla, že ostatní hodnotí "úzkoprse" - v tu chvíli zde byly komentáře od pěti uživatelů a nejmenší počet hvězdiček u nich byly 4 (úzkoprsí hodnotitelé patrně nekomentovali), musím oponovat. A nemá to nic společného s úzkoprsostí (to je slovo), a homofobní sklony taky nemám. Tento film mi doporučil kamarád gay, byl jím nadšen a prostě ho MUSÍM vidět. On sám ho viděl asi 6x a patrně nejvíc ho na tom oslovila otevřená gay komunita, medvědinec, jak tu kdosi vtipně podotkl. Vidím v tom jeho touhu něco podobného zažívat i u nás, bez odsouzení, beze strachu, se spoustou přátel. Chápu, že v tom viděl svůj splněný sen, léto, Madrid, medvídci, svoboda... Pro nás ostatní v tom zůstává příběh muže a chlapce, kdy se oba zvolna mění a přizpůsobují, protože to prostě jinak nejde. Život nás občas nutí dělat spoustu věcí dobrovolně. Babička (nijak ultrazlá, prostě si šla za svým, znám takových lidí spoustu a jestli tu někomu z ní bylo špatně od žaludku, tak neví, co je život), mohla být jednotícím prvkem, který mohl oba muže spojit. Nestalo se. První polovina filmu detailně načrtnutá, druhá jen hrubé obrysy. Připadá mi to nedovařené, nevytěžené a rychlý závěr to jen potvrzuje. Dávám 3 hvězdičky za sympaťáka (i když promiskuitního) hlavního hrdinu a stejné tři hvězdičky za to, čím ten film mohl být a nebyl. Napadá mě Kolja, Hledání Nezemě, Jaro, léto, podzim... a další filmy s podobnou tematikou a myslím, že nebýt ozvláštnění, že chlapce vychovává gay, tak by tento film zapadl a nevyhrál by Mezipatra.

Ať se tomu bráním sebevíc, tenhle film mě mocně zasáhl. Vrací se mi do hlavy a nutí mě přemýšlet nad věcmi, nad kterými v našich sociálních, klimatických a vůbec středněevropských podmínkách myslet nemusím. Zasáhl mě o to víc, že jsem žena a už jen to pomyšlení, že bych byla nucena žít v podmínkách hlavní hrdinky, mě děsí. Nejsem žádná pokojná povaha a tak bych zřejmě dlouho nežila. Je to mužský svět a jak oni rozhodnou, tak bude, protože to tak přece bylo vždycky a tak je to jedině správné. Turecký venkov, kde žena je dobrá leda tak jako služka a s tím kontrastující nádherné záběry z lodi, plující svobodně po moři... I když vnitřní svobodu hlavní hrdinové nemají, stále bojují sami se sebou a snaží se vymanit z železné košile tradic hluboce v nich zakořeněných. Velmi emotivní film, hlavní hrdince bylo v době natáčení 29 let, přesto jí uvěříte 17tiletou, zraněnou, nevinnou dívku. 4 hvězdičky za její nevinnost a jako dík za to, že nemusím žít v tomto dokonalém štěstí.

Hořkosmutný film, o tom jak člověk najednou zůstane sám a ani neví, jak se to zašmordrchalo. A že někdy na rozpletení ani dobrá vůle nestačí... Chodívám většinou do menších kin, ale tenhle film jsem shodou okolností viděla v komerčním multiplexu... a tak se dalo víc než kdy jindy pozorovat, jak utichá chroupání popcornu okolo a jak lidi vnímají emoce, které se valí z plátna. Po skončení filmu zůstala dobrá 3/4 osazenstva kina sedět a zažívala film.... Mickey fantastický, na plátno přenesl kus svých životních krachů a Marisa ve svých 44 let stále velmi krásná a žádoucí. Zůstal mi ten film v hlavě, takže dávám 4,5*