Páně

Tak si Peter konečně splnil svůj sen. Škoda, že nevím co k tomu vlastně říci. Na jednu stranu sympatický pokus uchopit tento příběh podle vlastní představivosti, na stranu druhou, věc přeplácaná klišé, kýčem a především neuvěřitelným počtem logických chyb. Otázka je, zdali tomu tak nebylo zamýšleno. Těch logických chyb je tam ale na můj vkus až příliš. V gigantickém trojfilmu z Tolkienova světa se daly ještě odpustit, ale tady váhám. Ve svém vnitřním rozporu hodnotím nakonec jako průměrné.

Ale jo dalo se na to koukat, to mě dost překvapilo. Stejně jako poměrně kladné celkové hodnocení zde. Občas jsem se opravdu zasmál, to je nutné přiznat. Konečně pořádný film pro vztahové outsidery, kde si mohou láskyplně "slintnout na vestu" při představě, že by se podařilo sbalit ženu jejich snů. Moment, vlastně já jsem ten kdo si slintnul. Aha..., no nevadí. Opravdu celkem dobré a ani připitomělá závěrečná pointa finále to zase tak moc neshazuje.

Co se týká děl Terryho Gilliama, tak 12 Opic v mých očích rozhodně Brazil netrumfnul. Ale i tak to stačí na téměř dokonalý filmový zážitek. Terry dal totální průchod své fantazii snad jen ve scénách z budoucnosti. Škoda. Jinak ale výborná a promyšlená jízda se zásadním poselstvím. Slabých míst v tom tedy moc není, ale nejlepší sci-fi všech dob? To snad ani ne.

Iñárritu vsadil na jedinečnost sobě vlastní a stvořil další navždy nezapomenutelné dílo. V určitém smyslu šel ještě dále než v případě Amores perros. Jeho filmům je třeba se věnovat na 150% pozornosti, jinak se kýžený efekt nedostaví. Tentokráte se totiž děj skládá dohromady ještě bizardněji, nežli je tomu u jeho prvotiny. Možná na mě působil trochu uhlazeněji, jako by se sice trochu vytratila syrovost a živočišnost Amores perros. Rukopis je však velice podobný a i tentokráte nás nechá nahlédnout až do morku kostí různých osudů, ale i našich vlastních duší. Přestože trochu dovádí svůj příběh někdy až do absurdních rovin, já mu to věřím. 21 Grams je film, který vám temně zatíží myšlení. Scéna kde si Benicio Del Toro vypaluje vytetovaný kříž na ruce je zničující. Alejandrovi tleskám, je to mistr nad mistry.

Z celkového pohledu spíše průměrné, nevyrovnané dílo. Ale našel jsem si zde tři příběhy, které přeci jen stojí za zmínku a díky kterým jsem sáhl po jedné hvězdě navíc. Především je to trochu překvapivě nádherný, velice intenzivní a pohlcující "Place des fêtes" Olivera Schmitze. Takhle si představuji maximální výpověď na minimálním prostoru! Potom samozřejmě velmi vizuálně příjemný "Faubourg Saint-Denis" Toma Tykwera. Taktéž velmi citově promlouvající dílo. No a nakonec nelze opomenout originální a hřejivý "Tour Eiffel" Sylvaina Chometa.

"Bravo Pedro, dokázal jsi, že tímto filmem nastal Tvůj čas. Čas, který vyvrcholil dalšími dvěma díly. A tak vznikla trojice Tvých nejlepších filmů. Díky Ti za ně." Na počátku svého tvůrčího vrcholu nám Pedro Almodóvar předvedl v nejlepším světle své nejsilnější stránky, především v práci s postavami a jejich charaktery. Jeho příběhy ze života oplývají nejen poetikou, ale i velkou porcí uvěřitelnosti. V "Na dno vášně" nám ukáže, že cokoliv v životě není nikdy definitvní. Že neexistují charaktery čistě jen dobré nebo špatné. Na světě není nic černobílé. Protože všichni jsme jenom lidé, smrtelní, omylní. A vztah dvou lidí se může neuvěřitelným způsobem vyvíjet. Buď jako v případě Eleny a Victora k nečekanému souznění, nebo jako v případě Sancha a Clary k propastnému hořkému konci.

Původní dílo z roku 1951 jsem neviděl, takže hodnotím subjektivně pouze jako jednotlivý film. Ovšem to co jsem byl nucen přetrpět těch 103 minut bylo docela vyčerpávající. Velké nic. Ani očekávaná triková extáze se nekoná. Myšlenkově je to na štíru opravdu hodně, zásadní dilemata jsou podána hloupě a naprosto povrchně. Když se k tomu přidá ještě klišé hollywoodských katastrofických filmů posledních let, tak jde celá snaha do kelu. Opět vše postopáté stejně a stejně špatně. Povrchní, nudné a hodně podprůměrné.

Vzpomínám si na období před mnoha lety, když mi mohlo být tak 14 let, tak jsem to sledoval se zaujetím. Ovšem právě dnes jsem dostal neskutečné křeče a záchvat smíchu už při úvodní znělce. Tohle se fakt nedá brát vážně. Když to vážně neberete je to sice sranda, ale za účelem obveselení znám tedy lepší kusy.

Poctivé béčko - hrozné herecké výkony, žánrové klišé, hloupý děj. Jak říkám, poctivé béčko. Jediné co mě zaujalo byly emzácké pistole, docela kadence.

No líbilo se mi to moc, přestože to chtělo ještě malinko dovařit, i tak to moc chutná. Klasika vycházející z tradice francouzského a potažmo evropského filmu a dotažená k téměř dokonalosti á-la Marchal. Skvělý Depardieu a neméně dobrý Auteuil, osobnosti jenž dodali glanc této drsné a pochmurné podívané. Dokázalo to ke mě promluvit a toho si cením. Konec bych si sice dokázal představit lepší (rozuměj pochmurnější a depresivnější), ale i tak je to velmi nadprůměrné dílo. To co jsem vidět chtěl, to jsem dostal.