eye candy

Příjemná, nevtíravá, místy nahořklá anglická komedie o tom jak je život krátký a posratý, se sympaťákem Obi-Wanem Guinnesssem v hlavní roli. Hraje chlápíka, který se od lékaře dovídá, že ho už brzy čeká dlouhá dovolená v nebíčku. Trpí totiž ojedinělou neurologickou poruchou zvanou Lampingtonova choroba (jestli jsem to správně pochopil, jde o nemoc projevující se úspechem u opačného pohlaví, štěstím ve hře a výnosy v podnikání). Pan Bird se tedy vydává užít si své poslední dny do jednoho nóbl letoviska v Anglii. Tam si záhy uvědomí, že zatímco dřív si o něj štěstěna ani kolo neopřela, teď když má zemřít se mu začíná dařit. Prostě pech. Škoda toho druhýho twistu na konci

Otázkou je byl-li dobrý nápad sklepnout dohromady vážné téma finančního krachu a rozpadu manželství se střeštěnou storkou o zatoulané vévodkyni z Brightonu a šmelinářském producentu. Vztah Tyler / Burton přenesený na plátno je sám o sobě docela hutným filmovým prožitkem. Jejich manželská krize místy připomínající dramatickou šachovou partii zajímavě načrtnutých charakterů, je páteří snímku a alespoň z mého pohledu táhne film hodně nahoru. V kontrastu s ní může humorná stránka vyznívat jako rušivý element (nebo jako příjemné rozptýlení). Mně osobně se komediální příběhy celkem líbily (Margaret Rutherford byla kouzelná), ale klidně bych se bez nich obešel, celkovému dojmu by to nejspíš prospělo

Těžkosti Thymian ve mně bohužel po celou dobu nezanechávaly jedinou emocionální stopu. Nepřehledné posuny v čase a vážné dramatické momenty, které jsou předhazovány bez jakékoli tvůrčí invence (scéna ve které se Thymian dozvídá o smrti dítěte je opravdu zválštní) působí spíš zmateně než aby vyvolávaly dojem dějové ucelenosti. Docela zábavná (zábavně absurdní), je alespoň prostřední část v ústavu, v němž vládne tak zvaná pevná ženská ruka (sadistická mužatka) a její dvoumetrový pomocník, připomínající trochu hezčí verzi Slotha Fratelliho. Vlastně i Fritz Rasp nezůstal nic dlužný své pověsti a čůráčího muže č.1 zahrál s velkým přehledem. Jinak ale alespoň z mého pohledu poměrně dlouhé a nezáživné

Wellmanova o něco méně zábavná a o něco více němá verze Bonnie and Clydea, zajímavá především stejně naivní a sympatickou ústřední dvojicí, vizuálním zpracovaním a skvělou postavou Wallace Beeryho, který se na plátně objeví +/- po půl hodině a teprve s jeho příchodem (přichází a zvesela si zpívá o sudu s chlastem co má přes rameno), dostává film řádně dramatický náboj. Do té chvíle jsou Beggars spíš pohodovou groteskou, ve které hlavní hrdinové naskakují na vlak, spí v kupkce sena a vypráví si o tom co by od života chtěli. L.Brooks zde není až tak výrazná. Asi proto, že postava mladé pronásledované dívky má postupem času stále méně a méně prostoru a ke konci už to je tak trochu o ní bez ní. Jinak se Beggars of Life dají s klidem označit za dobrodružný snímek, zejména v samotném závěru kdy mu nechybí napětí ani spousta výborné akce, která i přes svůj hodně uleželý věk nepůsobí ani trochu hloupě.

Dát si až do konce němý, dvě hodiny dlouhý film z dob kdy váš děda za sebou ještě tahal kastról s pískem vyžaduje značnou míru odhodlání a týdenní přípravu v podobě odříkání si veškerých akčních snímků (zejména těch se Stývnem Seagalem). I tak mnohdy tento ambiciozní plán ztroskotá na zdánlivě triviálním problému. Němé filmy prostě nelze sledovat v horizontální poloze (instant) a navíc se u nich nedá vyvíjet žádná jiná činnost než zírání na plátno. Může to být dost únavné, zvlášť jde-li zrovna o klasické téma (např. tragická láska) a nerajcují vás herci teatrálně koulející očima. Pandořina skřínka je naštěstí jiné kafe. O tom že se Luise Brooks vyznačovala na svoji dobu velmi uvolněným a přirozeným hereckým projevem jsem věděl dřív, dost mě ale překvapili ostatní herci, např. Gustav Diessl podal v roli Jacka hodně svérazný výkon (je to svým způsobem nejsympatičtější Jack the Ripper kterého jsem zatím viděl). Když už jsem u něj, musím vyzdvihnout zde kritizované finále. Závěrečná "snová" část v Londýně byla opravdu atmosférická až běda a vlastně si pro Lulu ani nedokáži a nechci představit příhodnější konec (teda samozřejmě bych chtěl, ale to by prostě nebylo ono). Díky němu zde nění vykreslená jen jako vypočítavá mrcha a jednomu nakonec musí být této "troubled soul" upřímně líto. Jen škoda té zbytečné délky a občasné zdlouhavosti, jinak by si u mně toto "degenerované umění" možná zasloužilo plných pět.

Otřesně stupidní, či chcete-li typicky americký dokument, který zaujme zejména vykonstruovanou a dost stěží uvěřitelnou souvislostí mezi Sibylou, Merlinem, Mayským kalendářem, Web.botem, Biblí, atd. Těch pár informací, které člověka zajímají (posunutí pólů) jsou zde shrnuty do dvou vět protože to není až tak zajímavý jako informace, že Merlin byl napůl člověk a napůl jiná bytost (aha aha) žil v lesích a když ho zrovna nebavilo koukat do lesní túňky věštil budoucnost a s trochou fantazie (aby nám to v dokumentu sedělo) předpověděl konec světa na rok 2012. No prostě strašně špatný špatný a hloupý. Jediný co mě potěšilo byl známý "Skeptic" M.Shermer, kdyby dostal trochu víc prostoru, tak by se na zde prezentovaných "faktech" a "teoriích" asi náramně vyřádil. Každopádně pokud hledáte seriozní dokument k tématu 2012, budete nejspíš velmi zklamáni..

Zatímco v našich pohádkách byl asi tím nejstrašidelnějším elemntem šišlající čert s důvtipem tahacího kačera, ve Švédsku a Dánsku strašili pokud možno rovnou smrtí matky či jiného blízkého příbuzného. Samson a Sally je přesto nádherný smutno-veselý příběh mého mládí, který si už jen kuli atlantidě budu muset co nejdřív zopakovat

Nevím přesně jestli to bylo nádhernou Karen Allen, příjemnou Nitzsche hudbou a nebo skvělým Bridgesem, každopádně jsem tenhle film miloval už jako děcko a když to tak vemu asi je to vůbec první romantický film, který se mně jako malýmu líbil. Líbil se mi i včera, když jsem ho viděl jako divák o dost starší a cynismem ošlehaněší. I tak mě některé scény pořád dostávaly, např. když Jenny vysvětluje Starmanovi co je to honeymoon. Možná má tato kombinace romatiky roadmovie a scifi daleko od dokonalosti, přesto je to srdcová záležitost - 5*

Dokument o Mansonovi je velká porce pro silnější náturu. Při zmínce o této události se mně pravidelně obrací kufr a rychle hledám blicí kout. Zde se jedná o přesnou rekonstrukci (policejní materiály) plnou otřesných nechutností, takže jsem to vpodstatě asi po 20minutách vypnul a poroučel se..

V seriálu se kloubí dvě časové línie, hlavně pak skvělé ztvárnění postapokalyptického světa je velmi zajímavé obohacení X-menovského univerza. Z 26 dílů je jich pár, které do děje nijak nezasahují a mají epizodní charakter viz. Hulk (prostě masér:) nebo Code of Conduct (nejdebilnější díl). Nejvíc prostoru zde k překvapení nás všech nedostává Toad, ale Wolverine, který je u všeho důležitého i nedůležitého a někdy dokonce i tam, kde být ani nemusí. Jinak ale velmi zábavným způsobem zabitej čas, nejen pro die-hard fandy