eye candy

Refnova temná cesta do pekla je podstatně méně narativní, než asi hodně diváků dokáže snést (soudě podle hodnocení) a mnohem víc staví na silném vizuálu, atmosféře a znepokojivých pocitech dezorientace a strachu z nevyhnutelné konfrontace s ďáblem. Je fajn, že v závěrečné části "v pekle" Refn raději utlumuje akci na úkor psychického teroru a stupňující se hrůzy ze zla, které je sice přítomné, ale není do posledních záběrů vidět. Jestli má film nějakou hlubší myšlenku, těžko říct, možná má uživatel TheMaker pravdu, že se jedná o znázornění přirozeného vývoje a procesu očištění se od špíny a slepých vývojových uliček, ostatně v závěru je docela explicitně ukázáno, že jsme zřejmě svědky jakéhosi opakujícího se cyklu. A možná je to taky jedno, alespoň mně. Valhalla Rising se totiž hodně podobá snu a i když jsou sny skvělé, většinou nemají hlubší smysl a nemá cenu je rozpitvávat.

Knižní trilogie Millennium je fajn, největším jejím plusem je, že je čtivá (diplomaticky řečeno). Fincher prakticky přesně okopíroval první díl (až na pár změn v závěru), takže na ty kdo knihu četli, už nečeká žádné překvapení a celá ta mysteriózní zápletka tak postrádá dramatický náboj (nevyčítám to filmu, spíš konstatuji že u knihy, která je založená hlavně na detektivní zápletce, je dost težké se filmem čtenářům knihy co už odhalili vraha zavděčit). Jediné v čem mi příjde americká verze výrazně lepší proti švédskému originálu je jakým způsobem Fincher pracuje s hudbou a zvuky. V tom je napřed oproti ostatním současným režisérům (meluzína evokující zoufalý křik mučených žen, znepokojivý piano motiv vzdáleně připomínající Angel Heart). Jinak Rooney Mara i Noomi Rapace mi přišly asi tak stejně dobré, nejspíš proto, že se ani jedna příliš neschoduje s moji představou Lisbeth. Tipoval bych, že to mohla být tak 7 železo.

Filmů, které mají nadhled, neberou se moc vážně a dokáží si inteligentním způsobem (!) udělat srandu ze žánrových klíšé, je málo. Proto když se nějaký takový náhodou objeví (a ke všemu se ještě jedná o kombinaci hororu-fantasy a scifi) často se stává hned kultem a filmoví uchyláci a nerdi, co tráví večery sledováním různých obskurních sraček a chápou všechny ty skrytý odkazy, z něho pak ještě dlouho samým blahem serou kostičky. Hrůza. Edit. Hodnocení je mezi 4-5*, pořád je to ještě dost opatrný, šlo zajít určitě dál (nápaditější mordy, ikoničtější monstra, dva tři zvraty navíc).

Citizen Kane je skutečný titán, který nese na remenou tíhu sedmi dekád, byl tu dlouho před námi a bude tu doufejme i dlouho po nás. Každičká jeho scéna byla již milionkrát rozpitvaná zepředu zezadu i z boku a mnozí filmoví kritici a filmovníci (filmoví milovníci) ho stále považují za jeden z nejlepších a nejzásadnějších snímků všech dob. Ostatně proč ne..

Vinterbergův hon na pedofilního Mikkelsena byl pro mě letos (47) ve Varech rozhodně tím nejsilnějším filmovým zážitkem. Bo Larsen před promítáním mluvil o tom, jak tento film dokáže rozplakat i ty nejdrsnější chlapy. Mě nerozplakal jelikož jsem emocionálně zanedbanej, nepříjemné pocity z abusrdnosti situace a intenzivní atmosféry si zde ale užije asi každý. Nejdojemnější mně přišla scéna v kostele, jednak protože jsem jí nečekal, druhak protože uhodila hřebíček na hlavičku (téměř doslova). Úplný konec byl taky fajn, řekl bych že dobře zdůrazňoval ústřední myšlenku filmu. Hon bych rozhodně doporučil všem, kteří se chtějí trochu potrýznit.

Aki Kaurismäki ** / Víctor Erice *** / Werner Herzog *** / Jim Jarmusch ***** / Wim Wenders **/ Spike Lee **** / Kaige Chen ****

V Herzogových dokumentech narazíte častěji na otázky než odpovědi a jeho osobitý styl, kterým točí a edituje lidské příběhy z různých koutů planety, vyžaduje u diváka aktivní mozkovou i srdeční účast. Jinak řečeno, divák si to musí tak trochu "odpracovat", o to je však zážitek někdy mnohem hlubší. Wheel of Time je další z řady Herzogových filosofických výpovědí, tentokrát natáčených převážnou většinu v Indické Bodh Gaya. Některé záběry a momenty z tohoto poutního místa, mě docela usadily na zadek. Člověk si uvědomí, jak zoufale málo toho stále o světě ví.

Skyfall se mi zdá v kontextu tří dosavadních Craigovek tou nejslabší. Achillovu patu vidím jednoznačně v nemastné neslané akci (vyjímaje mrakodrapové scény v shanghai, ta byla pěkná - i když to spíš vypadalo jako taneček a ne skutečný soboj vycvičených agentů). Co se mi na bondovkách s Danielem "Řepkou" Craigem zatím ale líbí nejvíc a považuji za nejzajímavější, je že s každým novým dílem můžeme sledovat nový režijní styl. Všem režisérům samozřejmě visí nad hlavami Damoklův meč v podobě "moderní" bondovské formulky (či chcete-li batmanovské) a všichni se ji zřejmě musí držet (bylo by docela úsměvný, kdyby po prvních dvou hluboce rozvážněných dílech přišel Mendes a dolil divákům trochu pozdního Moorea), ale každý do svého vymezeného prostoru přinesl unikátní pohled a filmařské schopnosti, řekl bych velmi nadprůměrné úrovně. Co se režije nových bondů týče jde o znatelný posun vpřed. Jakoš takoš to aspoň vypuzuje hořkou pachuť z polidštění Bonda (v příštím díle vrátí Bond svoji VIP kartu "na všechno" a my se budem kochat jak stojí ve frontě a uznale pokyvovat hlavama jak je to reálný). Mendes každopádně natočil prvního Bonda, který je nostalgický. Působí jako kdyby uzavíral krásnou, možná však příliš dlouhou éru snění a zároveň se nám velmi pietním způsobem snažil naznačit, že to co nás teď čeká, jsou slzy, pot a krev. Jinak intro je fajn a konečně se zase jednou povedl i ústřední song od vynikající Adele. Javier Bardem si zde vystřihl jednoho z nejlepších bondovských záporáků vůbec a Bérénice Marlohe nádhernou bond girl. Té mi bylo opravdu líto a toho mála prostoru co dostala. Škoda nevyužít tak skvělou postavu (filmovou pochopitelně).

Once, off the hump of Brazil I saw the ocean so darkened with blood it was black and the sun fainting away over the lip of the sky.We’d put in at Fortaleza, and a few of us had lines out for a bit of idle fishing. It was me had the first strike. A shark it was. Then there was another, and another shark again, ’till all about, the sea was made of sharks and more sharks still, and no water at all. My shark had torn himself from the hook, and the scent, or maybe the stain it was, and him bleeding his life away drove the rest of them mad. Then the beasts took to eating each other. In their frenzy, they ate at themselves.You could feel the lust of murder like a wind stinging your eyes, and you could smell the death, reeking up out of the sea. I never saw anything worse… until this little picnic tonight. And you know, there wasn’t one of them sharks in the whole crazy pack that survived.

Beztvaré nezáživné tlachání u kterého většinou po pár minutách plynule přecházím do režimu off. Občas rozhovor zachrání zajímaví hosté, kteří se raději sami pustí do podnětného monologu, než aby se nechali unudit velmi povrchními otázkami Michala Prokopa. Pan Prokop se mi zkrátka nejeví jako schopný moderátor (několikrát mi přišlo, že o hostech téměř nic neví) ani debatér, což jsou atributy které by se přeci jen daly od člověka, jež má vlastní talk-show na čt2, očekávat.