Muži, kteří nenávidí ženy

V hodně věcech rozporuplné (Fincher držen příliš na uzdě, Reznor+Ross potvrzují svoji jedinečnost, miluju Rooney Mara, zvláštně zrychlený konec vedlejší linie se soudem, až příliš velká sázka na divákovo spojení s postavami a syrovým dějem, občas komplikované), "bondovské" úvodní titulky, průhlednost pointy, ...), ale ve výsledku působivé. Délka je na první pohled odstrašující, ale sledování uteklo jako voda, možná i díky způsobu, jakým Fincher a jeho kameraman prodávají různé obrazové kompozice a vnitřní symboly (Mikael jezdí vlakem, Lisbeth motorkou, mnoho pasáží, kdy se tyhle dva světy propojují v jednom obraze, atd.). Ve výsledku mám chuť pustit si původní verzi, ale dám tomu chvíli čas, až ve mě tahle moderní variace na Twin Peaks("Za každým slušným člověkem je něco temného, co skrývá", lidská přetvářka, pomsta, rodinný firma/klan, vyšetřovatel/cizinec,...) pevněji zakoření. PS: aspoň jednu Švédskou větu, když to je ve Švédsku! Stellane, aspoň ty!:) (04.03.2012)

Musím dát plně za pravdu Tetsuovi. Pokud srovnám procedurální rituál Zodiac a tenhle bezpohlavní žánrový pastiš, je jasné, že Fincher plnil studiovou zakázku. Severské detektivky nejsou cool. Jsou pořádně divné. To se téhle verzi vůbec nepodařilo zachytit. Vyšetřování je tu na druhé koleji a co mě u Finchera mrzí dvojnásob - zcela tu proklouzává jakýkoli patologický náboj. To, že si vrah pouští Enyu, je slabá náplast. Anální sex v podobě, v jaké ho film nabízí, může skutečně pobouřit pouze neprošťouchnuté katoličky a těch míst, kde jsem marně hledal Fincherův vklad, bylo víc. Osobně jsem větší část filmu protrpěl - a cosi mi říká, že pokud člověk nezná knihu, některé věci nebudou dávat smysl (v případě detektivky je celkem zásadní motivace vraha a detektiva, což je tady hodně na vodě). (12.01.2012)

předloha ho omezuje, ale Fincher je Fincher a všechno, co na něm mám rád, lze nálezt i zde. Atmosféra je mrazivá, Rooney je ve své proměně fenomenální a vrah je pořádný psychopat. Jedinou chybu bych viděl v závěru, a to ne v epilogu, ale ve finálním odhalení - čekal jsem to přece jenom trochu více překvapivé a trochu méně střelené. To ve sklepě bylo totiž podle mně trochu moc a pak zase trochu málo, když se to vyřídilo tak lehce.. Ale jinak to feel-bad movie opravdu byl, Reznorovy kvílivé disharmonie jsou správně děsivé, po řemeslné stránce nelze co vytknout a do Švédska v nejbližší době jen tak nepojedu.. Sníh dokáže dělat divy :) (20.06.2012)

Fincherův film dotváří zajímavý trojúhelník, v němž prvním z vrcholů je původní první díl trilogie (možná se brzy stane tetralogií, původně však plánována jako dekalogie) Stiega Larssona, jedné z nejlepších literárních detektivek poslední doby, druhým pak švédská filmová adaptace z roku 2009 a třetím vrcholem pak tenhle Fincherův film, jednak opět filmová adaptace, ale zároveň i americký remake švédského filmu. Vztah mezi knihou a oběma filmy je totiž jedním z problémových míst - kniha sama je naprosto vynikající, mnohovrstevná, vpravdě napínavá a strhující, oba dva filmy si z ní ovšem shodně berou jen základní dějovou kostru vázající se k vyšetřování dávného zmizení Harriet, celý kontext, který byl ovšem daleko zajímavější než dějová linka, z logiky věci, jakou filmová adaptace zákonitě má, vypouští. Pro čtenáře knihy je tak detektivní rovina trochu nefunkční, když to ústřední, tedy zápletku a rozuzlení zná, což se zdá býti logické, co je ovšem dost paradoxní, je fakt, že pro toho, kdo knihu naopak nečetl, musí být při tak výrazné kompresi děje a zhuštění obsahu řada věcí zjevně nesrozumitelných, některé podstatné věci scénář záměrně vypouští a jiné trochu významově posunuje. Co se týče významových posunů, k dobru věci je posun hlavní postavy, Mikael Blomkvist už není zjevný sukničkář tak jako v knize, což mi bylo celkem nepříjemné, a nevyspí se téměř s každou ženskou hrdinkou, která se v knize objeví (což ovšem trochu znevěrohodňuje samu pointu snímku...zasraný Kalle Blomkvist), co se týče vypouštění děje, ve scénáři tak kupříkladu Mikael nemá intimní poměr s Cecilií Vangerovou. I z Lisbeth se stala trochu jiná osoba oproti knize, je o dost méně mimo ve srovnání se svou literární předlohou, dokonce víceméně normálně komunikuje se svým okolím a s cizími lidmi. Výrazně je též upozaděna postava a role šéfredaktorky Milénia Eriky Bergerové či Dragana Armanskyho, šéfa Milton Security, který má ve filmu vlastně jen pouhý štěk. Při srovnání obou filmů je Fincherův remake čistě subjektivně zjevně povedenější, švédský film se vlastně většinou vleče a je svým způsobem nudný, kdežto David Fincher dokázal i při okleštění děje zachovat napětí, pro detektivní thriller tak důležitý prvek. Většinou je toho dosaženo vynikající Reznorovou hudbou a na ní navázanými ruchy (navíc pro všímavé Plague na sobě nosí tričko s logem NIN), svou roli ale hraje i originální práce s kamerou a dynamický střih. I přes výše zmíněné se ale nemohu ubránit dojmu, že je celý snímek, alespoň tedy v kontextu režijní práce Davida Finchera, až nezvykle moc konvenční. Jestliže jsem tedy začal příměrem k trojúhelníku, pak jedním z vrcholů (knihou) jsem doslova žil, druhý kolem mne spíše jen mimovolně proplul (švédská adaptace) a ani třetí se s prvním nemohl ani přinejmenším rovnat. Jsem zvědav na seriál... (24.12.2013)