eye candy

Craig rozhodně není uhlazený elegán, šermuje podstatně lépe pěstmi než šarmem. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, jaký druh filmů nové bondovky jsou. Přitvrdilo se a stojí se mnohem pevněji nohama na zemi. Spíš než o humoru a zábavě, která po divákovi nevyžaduje aby se citově angažoval, jde mnohem více o adrenalin a emoce (hněv). Hlavnímu představiteli už nestačí jen vyzerat dobře, musí předvést (na Bonda) nebývale široké spektrum niterních výrazů (úsklebky už nestačí) a hlavně je nutné aby zvládl o dost náročnější akci, tedy musí být uvěřitelné když někoho zmorduje (což byla velká slabina Brosnana). Další věc, která se změnila je jakým stylem zachází tvůrci s charakteristickými bondovskými trademarky. Nejlépe tento přístup vystihuje scéna, ve které se Vesper ptá Bonda jestli nosí Rolexky a on odpoví že Omegy. Co se týče Mads Mikkelsena, řekl bych že v kontextu bondovek byl záporákem docela nevýrazným, ani špatným ani vyjímečným, lehce zapomenutelným. Casino Royale je rozhodně fajn film, pátou hvězdu mu ale dávám jen proto, že ho beru (spolu s Qtum) jako film který sice stojí sám o sobě ale zároveň je částí předem vytvořeného konceptu (něco podobného jako dělá Nolan s Batmanem). Tedy akční prequel ke třetímu Bondovi s Craigem, který už bude ve své kůži. V kůži arogantního womanyzátora co martini pije zásadně shaken, not stirred.

Neřekl bych že se mi film vyloženě nelíbil, když jsem ho viděl poprvé, spíš jsem odcházel z kina tak nějak rozčarovaný, čeho jsem to vlastně byl svědkem. Rozhodně to není Bondovka, na kterou je snadné udělat si hned jednoznačný názor. Po druhém shlédnutí mi tak trochu dochází proč. Forsterův přírustek do rodiny je ještě dostatečně Bondovský, aby se dal považovat za náležitého pokračovatele oo7. Na druhou stranu se ale rozpíná o něco dál a hlouběji než předešlé díly. Na rozdíl od předešlých bondů se autoři navíc vyjadřují mnohem poetičtěji (závod koní v prostřihu s chasing sekvencí, přívěšek ve sněhu). Samozřejmě našel bych na Quantum of Solace spoustu věcí, ze kterých nejsem odvázanej. Zaprvé si nejsem zatím ještě úplně jist jestli chci až tak estetického Bonda. Bonda, který má maminku a který se opíjí protože má zlomené srdce (hrdinové jako Bond a Indy jsou svobodní, nevážou se, jsou na vrcholu sil a vrhají se do nových dobrodružství, takové je podvědomě chceme). Na druhou stranu po posledních brosnanovkách už tato série potřebovala zásadní změny. Přehnaně řečeno i kdyby následovalo psychologické drama o sexuálním delikventovi, o moc hlouběji už by, alespoň z mého pohledu, klesnout nemohla. Když se nad tím zamyslím, Frosterův koncept volného pokračování a dočasného vysvobození a přetvoření Bonda jakožto charakterově neměnné postavy do hrdiny, který prochází jakýmsi osobnostním vývojem je vlastně velmi účinné řešení. Co mi ale vadilo, byla roztřesená kamera při několika akčních sekvencích. Vzpomínám si, že mě z některých momentů v kině vyloženě bolela hlava (starší lidé jako my, už se v takovém stroboskopickém trancu prostě neorientujeme:). Byly to ale jen vyjímky, obecně se akce povedla (a bylo jí hodně). Nesedla mi ale bondgirl a už vůbec ne úvodní song Keys/White. Každopádně po druhém shlédnutí přidávám * a musím konstatovat, že pokud existuje nějaký záhadný způsob jakým propojit kvalitní filmařinu, mainstream a Bondovskou sérii, Marc Forster na něj nejspíš přišel.

jen pokud vás neobtěžuje, když vám někdo během rozhovoru neustále skáče do řeči..

O kavalitě našich prožitků z konkrétní věci často rozhoduje podstata, určující její pravou povahu. Milovník umění si na zeď nepověsí kopii Hvězdné noci nad Rhonou, i kdyby byla dokonalou replikou originálu (pakliže by to ale nevěděl, s radostí by tak učinil a každý den by se z ní těšil jako z originálu). Stejně jako většina z nás by nejspíš nedokázala strávit i sebechutnější pokrm, kdybyhom se dozvěděli, že nejíme brazilskou svíčkovou, ale maso z podkana nebo člověka. Aniž bychom si to mnohdy uvědomovali, pochopení povahy věci má na kvalitku našeho prožitku zásadní vliv. Podobné je to i u filmů. Ladri di biciclette je jeden z těch, kterým nedokáži odříznout apendix jeho reálné historické a umělecké hodnoty. Nedokáži ho hodnotit, aniž by ve mě nerezonovaly okolnosti vzniku, způsob natáčení a charakteristika italského neorealismu. Proto a pro jeden z nejdojemnějších konců, který jsem v poslední době viděl, mu dávám plný počet

"I have a voice!!" Králova řeč se odklání od zdánlivě atraktivnějších témat (Edward VIII, Wallis Simpson) a většinu pozornosti soustředí na méně známý fakt, že "Bertie" trpěl od mládí vadou řeči, která mu neumožňovala plně fungovat. Historie zde slouží k doplnění rozměru a estetickému ohraničení, tento příběh by totiž stál "na svých" na jakémkoli místě a v kterékoli době. Colin Firth předvádí fantastický výkon, zloba a nemohoucnost která mu křičí z očí při snaze ze sebe něco vysoukat je skutečně působivá (jenom mě úplně typologicky neseděl na Žorže VI). Geoffrey Rush je fajn, často mi ale připadá jako kovaný divadelní herec (hraje spíš gestama než očima). Helena Bonham Carter, ta je opět nejdokonalejší bytostí filmu. Stále se nemohu rozhodnout jestli dát 4 nebo 5. U mně je to někde mezi.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o poklidnou nedělní procházku po Mont St.Michel, nenechte se ale ošálit, ve skutečnosti se jedná o drsné politické drama, ve kterém je americkému prezidentskému kandidátovi Jacku Edwardsovi, během dovolené na francouzském venkově, dočista vypucován mozek. Aplikace nátlakových technik "sympatickou" vědkyní Soniou, vede ke změně Jackových názorů a úsudku, takže ke konci filmu už horlivě plánuje spáchání politického seppuku. Jinak konfrontace rozdílných povah a jejich chápání světa byla zajímavě nastavená, škoda jen že jejich myšlenky a niterní obrazy byly načrtnuty jen velmi hrubými tahy. Je to asi dáno i jednoduchým příběhem, který neumožňoval jít do hloubky, tak aby setkání a rozhovor těchto lidí nepůsobil absurdně. Filmová ztvárnění asi opravdu některým druhům literatury nesluší.

Chladnokrevný, studený film. Před padesáti lety snad zajímavá, dnes spíš střídavě otravná a úsměvná dystopie, která nenabízí nic k zamyšlení (něco málo ano, ale i to je předhazováno na můj vkus trochu naivním způsobem) ani k procítění. Podobně jako ústřední postava, která na to že je hlavním a vlastně i jediným úryvkem poezie ve světě logiky a dat, působí možná ještě o něco chladněji než superpočítač alpha 60 (kterému v dnešní době většina lidí říká prozaicky větrák). Každopádně Godardovo poselství, že slova experiment a exkrement si mohou být blízká i obsahově, se ke mně dostalo..

On je to v celku příjemný snímek s pár úsměvnými momenty, jednou skvělou scénou u zrcadla a několika zajímavými režisérskými nápady (záběr ve kterém kamera rekonstruuje pohyb milenců). Problém, který mám s Ukradenými polibky je, že mi prostředí a postavy přišly strašně vzdálené, nezajímavé, uzavřené v jakémsi vakuu své doby a potrhlého myšlení. To že každý někoho pronásleduje a všichni jsou provázaní tímto druhem pohybu je docela zajímavé, jen jejich důvody k takovémuto jednání mi nepřišly dvakrát věrohodné a promyšlené. No a závěrem, to nejbolestivější. Antoine Doinel. Velmi těžce stravitelný hlavní hrdina, počínaje vzhledem konče chováním. Pokuď zde ovšem nemá představovat nesympatického otravného vola.

Krátký příběh o dvou roztomilých plastových bytostech a jejich milostném vztahu, se kterým to jde od desíti k pěti, co se celkového součtu končetinových částí týče. Tak to dopadá, když se zamilujete do testovací figuríny. V rámci romantických, 29ti minutových krátkometrážních snímků o robotech, je tento rozhodně ten nejromantičtější a nejoriginálnější. / Aska Matsumiya - There Are Many Of Us /

Spielberg, kterému to zřejmě jako jedinému v hlavě ještě trochu funguje, měl pravdu, když prosazoval aby pokračování Indyho dostala do rukou mladší generace tvůrců. Je to podobné jako kdyby Bonda posledních dvacet let točil pořád stejný režisér a přitom ho neustále tahalo za rukáv otravný děcko. Z Agenta 007 by už byl nejspíš jen vyfouklej strhanej pšouk, kterej by roznášel bejvalkám zlomený květiny nebo někde na předměstí s Moneypenny vychovával spy kids. To ale některým lidem, kteří natočili Star Wars, nejspíš nevysvětlíte. Stejně jako jim nevysvětlíte, že udělat dobrý film neznamená diváka ohromit digitalními efekty a utopit ho ve stupidních a nudných akčních sekvencích. Pokud se obecenstvo nedokáže ztotožnit s hlavními protagonisty, nebo alespoň pochopit motivy a logiku jejich chování, nevznikne ani žádný dramatický náboj a to vás pak nezachrání ani sázka na jistotu v podobě roztomilých zvířátek a infantilního humoru. Čtvrtého Indyho v podstatě od fiaska zachraňuje Steven. Neobětuje mu sice ani o jedinou kapku potu navíc, přesto u tak kvalitního režiséra i standard na slušný film stačí. Další velký problém, který má do budoucna tato série (a říkám to s těžkým srdcem) je, že Ford je už pro hlavní roli příliš starý. Shia LaBeouf je naopak moc mladý a zatím i nedostatečně drsný a charismatický. Ale abych film jenom nekritizoval, první třetina je docela zábavná a má šmrnc starých dílů. Scéna v restauraci a útěk na motorce je fajn, chemie a přímočarý humor mezi otcem a synem také celkem funguje. Škoda že zbytek je vesměs jen zmatená akční slátanina, která vrcholí naprosto nesmyslnou zápletkou o intergalaktických bytostech, speciálně na přání G.Lucase.