Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (530)

plakát

Transformers: Pomsta poražených (2009) 

Filmový vesmír je rozsáhlý a pestrý a pokud ním vesměs jenom bezcílně proplouváte, je snadné se čas od času dostat i na místa velmi podivná. Od nádherných koutů, vyjímečných svojí symetrií a nadčasovým uspořádáním, až po nebezpečné galaxie kde vás ze všech stran oslepují výbuchy, ohňostroje, kozy a ohrožují vás černé díry, ve kterých mizí čas, logika a peníze. V jednom takovém nebezpečném výběžku se pohybuje i chronický megaloman Michael Bay, vedlejším povoláním režisér. Pokud tedy toto jméno náhodou zaslechnete (nebezpečí většinou hrozí ob dva roky), buďte na pozoru. Mohli byste přijít o čas, peníze a kousek želatiny.

plakát

500 dní se Summer (2009) 

Dojem originality tentokrát pramení především z výběru čerstvých surovin a upřímné lásky a respektu k řemeslu (příkladem budiž spousta pop-kulturních odkazů). Obecně asi není až takový problém u běžné hw romantiky zalepit ústřední role více či méně známou tváří, samozřejmě raději více, aby se i něco málo vydělalo. To ale neplatí u indie romantik jako je tato, kde hlavní postvy musí být přirozeně civilní, sympatické a v ideálním případě by to mezi nimi mělo i nějakým způsobem jiskřit. V tomto smyslu mi příjde, že (500) Days of Summer pozitivně definují oba hlavní protagonisté. Především J.G.Levitt v hlavní roli, který bez problému zvládá přechod z láskou omámeného naivního mladíka, do jemně nadrcené hromádky naštěstí, až po uvědomělého muže (povolání architekta tvůrci vybrali nejspíš i pro jeho symboliku). Způsob jakým zde Marc Webb řeší časovou posloupnost děje, může zavánět módním doplňkem, mně ale docela vyhovoval. Klade se tak větší důraz na změny perspektivy a vnímání chování obou protagonistů a to prospívá hlavní pointě filmu. Co jinak říct, (500) Days of Summer je krásný, inteligentní a upřímný film o rozchodu a o Autumn. / The Temper Trap "Sweet Disposition" /

plakát

Kimssi pyoryugi (2009) 

Originální a osobité (a v podstatě i absurdní i když vás asi stěží během promítání toto přirovnání napadne) uchopení Robinsonské tematiky, které je možné zbaštit opravdu snad jenom JKorejským filmařům. Kim's Island je obsahově i vizuálně velmi příjemný a přitažlivý. Je to dáno i chytře nastaveným kontrastem mezi dvěma rozdílnými, přesto však stejně opuštěnými, světy. Jedním živoucím, pulzujícím a barevným, druhým tmavým a emocionálně i barevně utlumeným. Oba se nakonec protnou na neutrální půdě, ve světě reálném nebo možná lépe řečeno běžném. Jediné co mě trochu mrzí je jakým způsobem se to stane. Asi jsem si představoval něco trochu nápaditějšího. Nejde o romantiku ani dobrodružný film o trosečnících, jde o citlivou a zvláštní kombinaci obou, s mnohem více podněty k zamyšlení, než obvykle tyto žánry nabízejí.

plakát

O dívce, která proskočila časem (2006) 

Příjemná, možná chvílemi trochu překombinovaná, romantika, které by slušel doslovnější závěr, ať už by byl smutný či radostný. Na konci jsem měl pocit jako by mě Dívka, která proskočila časem nechala napůl cesty a přitom mě ještě minulo jakési důležité poselství. Čím ale toto anime vyniká je svoji hluboce nostalgickou atmosférou. Navozují ji záběry na oblohu po které vítr honí mraky, líné městečko, kde lidé, jako by byli jen vedrem omámené kulisy, západy slunce, samota baseballového hřiště, hudba která masíruje emoční skříňku a především příběh a hlavní postavy, které od začátku stojí na křižovatce odloučení a rozchodu. Pocit, že se něco krásného končí a člověk to nemůže ovlivnit není většinou příjemný a tento film jej místy dokáže docela slušně navodit. Přál bych si jen, aby měl vyzrálejší a ucelenější podobu.

plakát

The Mindscape of Alan Moore (2003) 

Jen velmi krátce se tento dokument věnuje AM coby tvůrci grafických novel, brzy se odkální od umění a faktických informací, k spiritualismu, filozofii a povaze světa tak jak jí chápe pulzující (a dobře živený) nájemník jedné zarostlé anglické kebule. Moore je navíc velmi dobrý vypraveč (či chcete-li pane Můre, Mág), dokáže zjednodušit a v několika málo větách rozebrat podstatu velmi komplexních a složitých myšlenek. Dlaší specifikum tohoto "dokumentu" je, že si můžete pustit jen audio a zrakové orgány schovat za zavřená víčka, protože tu pro ně nic zásadního a podnětného, kromě mistrovi vrchní poloviny, není.

plakát

Batman začíná (2005) 

Batman ve filmové podobě mě baví tak jak ho zpracoval Burton, s nadhledem a s mnohem větším důrazem na stylizaci prostředí a postav než na psychologii hlavního supergádže. Batman se totiž v konečném účtování příliš neliší od jiných hlavních DC postav. Dvě identity, bojuje proti zlu, má divnej kostým, miluje ženu která ho nechce protože je divnej patron, atd. Odlišný je především v univerzu do kterého je zasazený a právě tuto odlišnost dokázal Burton nádherným stylem exploitovat. Nolan na to jde úplně jinak (stejně jako na to jde úplně jinak Millerova předloha). Osobně mám ale problém s takovýmto způsobem nahlížení na comixového hrdinu. Nolan Batmana v podstatě nezasazuje do GC ale do reality, kde funguje logika a fyzikální zákony. Z toho pramení, že člověk začne přemýšlet nad tím, jak dokáže Wayne běhat v kostýmu netopýra v noci po městě a necítit se jako ulnej dickhead, tu a tam zmizet rychleji naž výplata a vynořit se z páry u kanálu, vystřelit něco někam, zachytit se někde něčím, mimochodem být zároveň bohatej a mít nesmírně empatického sluhu, kterému když po sedmi letech odloučení sdělí, že chce začít skákat v noci po mrakodrapech v uplým kostýmu, tak mu na to Alfred odpoví, ok ostatně proč ne. Další z řady věcí, která mě u Nolana nerajcuje je obsazení Bejla do hl.role. Jako Wayne není až tak špatnej, jako Batman je ale neuvěřitelně otravnej, hlavně díky drsnému chrochtání, kterým se vyjadřuje a dodává celé té představě o duševním zdraví hlavní postavy téměř až komediální rozměr. Velmi smutná kapitola je také hlavní záporák, který je opravdu o ničem (to say the least), nevýrazný až hanba, alespoň tak trochu zachraňuje Bejla, (bohužel v pokračování už takové štěstí hlavní představitel kladné role nemá). Možná ale úplně to nejdůležitější co by mě přimělo vzít tento film na milost by byla dobře zvládnutá akce. Na jednu stranu se dá říct, že je film plný akčních sekvencí, bohužel většina této akce je nasnímaná asi tak z jednoho metru, pokud možno v úplné tmě a zeditovaná takovým způsobem, že si můžete tak akorát domýšlet a představovat jak asi skvěle teď dostal někdo přes držku. To je asi vše co mě k tomuto prnvímu Batmanovi z nové (časem staré:) Nolanovi trilogie napadá. No a přitom se to dalo vtěsnat do třech slov. Vůbec mě neoslovil, 2*

plakát

Strážci - Watchmen (2009) 

Je skvělé že Snyder zase nehrábl do hovna a nevybral si nějakou podobně srajdovou předlohu jako je Millerova 300ka (se vší úctou k jejímu grafickému provedení) a svůj talent nasměroval do mnohem pikantnějšího Moorova díla. Vznikl tak, pro mě osobně, zatím nejzásadnější počin na poli comixových adaptací (po roce 2k), s dokonalým vizuálním zracováním a atmosférou. Navíc skvěle obsazené a "ohudebněné". Film který se mi nejspíš nikdy neokouká.

plakát

Morgiana (1972) 

Něco mezi 2-3. Nerad bych působil jako úplný filmový trotl, ale z Herzova expresivního stylu s velkou spoustou WA záběrů a rozvášněného burácení Fišerova hudebního doprovodu se mi tentokrát dělalo dosti blivno. Morgiana ale naštěstí není jen vyprázdněná pohádka pro dospělé s výrazným Herzovým rukopisem. S přibývajícím časem je docela napínavou podívanou (2*), díky detektivní zápletce a výkonu obou Janžurových

plakát

Odcházení (2011) 

Filmové Odcházení bohužel nefunguje v obecné rovině. Je příliš osobní, což nepovažuji za špatné, pochopitelně tak ale stěží osloví širší publikum. Třeba někoho kdo nezná VH a nedokáže si tak toto specifické dílo zasadit do konkrétních souvislostí. Jako film nic extra, jako hloubavá výpověď vyřčená specifickým jazykem, docela zajímavé. Tento film určitě není nějakou hloupou poklonou Václavu Havlovi, spíš trochu komplikovaně poukazuje na to, že není důvod nepoklonit se člověku, který se alespoň snaží v nerovném souboji tlaků (kerým politika zajisté je), uchovat si morální integritu.

plakát

Muž, který spadl na Zemi (1976) 

Skoro bych řekl, že mi nesedlo to uvolněné a rozvleklé "artové" pojetí, kůli kterému občas snímek balancuje na hranici dívatelnosti. Na druhou stranu pocitově tento film nedokáži přirovnat k ničemu co jsem zatím na plátně či obrazovce viděl a ta specifická atmosféra by nejspíš s vysokým rozpočtem a přímočařejším přístupem zmizela zpět v kosmickém prostoru (což třeba časem ukáže nějaký ten hw remake). Myslím, že mi spíš vadilo pár konkrétních -příliš artových- scén, které zbytečně rozmělňovaly pointu a nebyly vůbec podnětné ani zábavné. Muž, který spadl na Zemi každopádně spoustu věci nevysvětluje doslovně, což znamená, že pokud jste si sebou nepřinesli funkční mozkový orgán, který dokáže sem tam vyprodukovat myšlenkovou odezvu, raději to otočte a dostavte se v lepší kondici. Také bych chtěl podotknout, že kritizovat Bowieho za to, že experimentuje a nebojí se vstoupit do takovéhoto projektu, je jako kritizovat podstatu celé jeho tvorby. Právě tento aspekt na jeho práci obdivuji . Ať už je jeho herecký výkon dobrý, špatný nebo se neshoduje s nečí představou o hereckém ztvárnění mimozemské entity, faktem zůstává, že ze všech rolí mu tato sedí typologicky nejvíc a osobně žiji v přesvědčení, že pokud "Jsou mezi námi", Bowie a Christopher Walken jsou rozhodně jedni z nich:).