Remedy

Hned ze začátku je třeba zmínit, že AHS nelze považovat za seriózní hororový počin. Na druhou stranu hoši z FX jsou si velmi dobře vědomi, že „serióznost“ dnes již příliš netáhne a že čím je dané dílo výstřednější, tím má větší šanci na úspěch. Nechci zde polemizovat o (ne)hororové zápletce – ta je zde samozřejmě přítomna a sem tam se objeví i nějaká ta fajnová lekačka. Spíš bych chtěl poukázat na to, že hlavní devízou AHS není příběh, ale zvolený styl vyprávění, který je ještě umocňován formálními nápaditostmi (dlouho jsem si zvykal na zpočátku velmi podivný střih, abych jej poté naopak ocenil jako prvek přispívající ke zdůraznění rozpolcenosti a zmatenosti některých postav) a všudypřítomným sexuálním napětím. Na první sérii si cením nejvíce toho, že se tvůrcům podařilo z již tisíckrát podobně znásilněného námětu vykřesat něco velmi nadprůměrného. Bizarnost celého příběhu a abnormálně úchylné chování postav jsou v tomto případě alfou i omegou úspěchu, nicméně objektivně nelze mnoho namítat, neboť většina hereckého ansámblu hraje jako o život (Jessica Lange je démonicky dokonalá) a tempo první série je v drtivé většině skutečně vražedné. Pro mě představuje AHS sympatickou odbočku a zajímavou exkurzi do míst, která normálně nevyhledávám. V mé top ten televizních seriálů si AHS nejspíše místo nenajde, nicméně nemohu popřít fakt, že v mnohých ohledech se jedná o velmi originální a chytlavé dílo, které si zaslouží přiměřenou dávku pozornosti. Series I, Murder House - 85% .................. Hodnocení dalších řad přidám po jejich zhlédnutí, neboť mám momentálně v hledáčku z mého pohledu prioritnější seriály :)))

V podstatě depka jako svině s nepříjemně pod kůži se zarývajícím hudebním motivem. Zdánlivě (zejména z ukázek) to může působit jako jedna z dalších českých hořkých komedií, ale tenhle aktuální Hřebejk je čisté sociální drama, jehož vtipné momenty často pouze podtrhují tragičnost situace. Na druhou stranu si nemyslím, že Hřebejkovým záměrem bylo natočit prvoplánovou depku bez špetky naděje pro jakoukoliv postavu (ať ve finále celý snímek vyznívá jakkoliv), spíše je zde opět patrná snaha vystihnout "zlatou českou povahu", pro kterou je typické přizdisráčství a zejména krutá bezohlednost (pokud se jedná o potenciální osobní prospěch). Hřebejk to zde měl o to těžší, že se již nemohl schovávat za "retro atmosféru" a lehce uvěřitelnou rozporuplnost charakterů s ohledem na časovou vzdálenost, ve které se snímek odehrává (jako tomu bylo/mohlo být v případě Pelíšků a Pupenda). Horem pádem v tomto ohledu opravdu vystihuje českou mentalitu minimálně s ohledem na přesvědčivá prohlášení, že za "komunistů bylo líp". Jak si totiž jinak lze vysvětlit, že většina postav v tomto filmu je mnohem více zamindrákovaná, psychicky nevyrovnaná a celý její život je zde prezentován jako jedno obrovské selhání? Když si vezmete postavy z Pelíšků a Pupenda, tak samozřejmě sice nemůžete konstatovat, že jsou všechny šťastné a vyrovnané a že se dokázaly se svým životem s ohledem na aktuální politickou situaci dokonale vypořádat, ale pořád nejsou v tak strašném napětí a depce jako většina postav z Horem pádem. Za tuto dokonalou reflexi českého světonázoru (jo, prostě jsme se měli před tím 89 lépe) má mistr Hřebejk můj velký obdiv. Jestli je ten názor správný či špatný, je v tomto případě naprosto irelevantní (což si i většina inteligentních lidí sama domyslí).

Tristně prohýřený potenciál, protože i když se jedná o již tisíckrát omletý koncept, Hilary Swank s J.D. Morganem tvoří na plátně výbornou dvojici a při troše snahy o alespoň náznak jakési invence to mohlo celé dopadnou podstatně lépe. Plochost scénáře a až na zlaté výjimky absence napětí společně vytvářejí dojem horšího žánrového průměru, který je sice koukatelný, ale určitě ne zapamatovatelný. Asi jsem prostě od té severské režie čekal s ohledem na daný žánr něco trochu jiného. Na druhou stranu jako jednohubka s občas odhalenou Hilary Swank to celkem funguje.

Maximálně atmosférická, sugestivní a po scénáristické stránce zatraceně promakaná záležitost, která je vyšperkována hereckými výkony par excellence. Woody Harrelson tu představuje takového typického poldu, který se snaží milovat svou ženu a držet si odstup od práce alespoň doma (postupný vývoj jeho postavy je v tomto ohledu skutečně vynikající), což je často velmi nelehký úkol. Nicméně to, co tu předvádí věru geniální Matthew McConaughey, je naprosto rozsekávající performance existenciální trosky, pro kterou představuje rozplétání případů a nahánění zvrácených kriplů poslední smysluplnou věc na tomto světě. True Detective je v mnoha ohledech přelomovým seriálem posledních let, protože kromě působivého scénáře v hlavní dějové linii nabízí mimořádně zajímavou linii osobní/civilní, bez které by byl finální dojem sotva poloviční. Chci tím říct, že samotný případ je samozřejmě geniálně promyšlený a vypointovaný (a může se co do obsahových kvalit zdatně měřit s Fincherovým Sedm), nicméně osobní linie je to, co tomuto celému kolosu dodává potřebnou šťávu. Plus asi nejpůsobivější seriálové intro vůbec. Není třeba šetřit žádnými superlativy, protože je to prostě dokonalé.

Napínavé až na půdu, to se jako musí nechat. Nejabsurdnější je, že to veškeré úsilí a velké množství zkušeností může být ve vteřině takříkajíc rozmetáno na popel (někdy zbyde alespoň helma) a z jakkoliv dříve vynikajícího pyrotechnika se ve druhé vteřině může stát salát. Naprosto upřímně přiznávám, že mi často bylo těžko a měl jsem nervy alespoň v deseti kýblech, když ten pán v tom podivném obleku zápolil se všemi možnými drátky, kleštěmi a zámky. Pokud Kathryn Bigelow chtěla poskytnout obrázek o tom, že práce armádních pyrotechniků není žádný med, tak to udělala grandiózním a velmi sugestivním způsobem a já tleskám. Bohužel se tam někde na pozadí skrývá agitka, která vyzývá k lítosti a k bezprecedentnímu obdivu a pochopení amerických mučedníků v Iráku a to já nerad, protože tím Amíci zasírají mozky většině průměrně inteligentního obyvatelstva, které si pak americké vojáky projektuje jako své hrdiny a spasitele. A i když je to celkem pecka (technicky zcela bezesporu), tak dodnes nechápu všechny ty Oscary.

Mnohem více než o výsměchu fitness životu a degradaci všech korbičů a testosteronových nadšenců na tu nejprimitivnější úroveň je tento Bayův „malý“ film údernou parodií na americkou posedlost náboženstvím. Ta manipulace pomocí aspektu víry je zde zcela očividná a hrozivým způsobem ukazuje, jak jsou podobně primitivní Amíci snadno manipulovatelným terčem. Strašně se mi líbilo, jak v určitých chvílích Bay parodoval sám sebe (plus doufám, že jste zaznamenali odkaz na Armageddon) a jak byl tentokrát jeho obyčejně megalomanský styl důmyslně podřízen celému konceptu filmu a sloužil „pouze“ k vizuálnímu obohacení, přičemž nijak nenarušoval vcelku svižné tempo filmu. Bay se zkrátka v tomto případě krotil, přenechal většinu prostoru famóznímu Wahlbergovi a některé scény vypointoval ála Tarantino až na samotnou hranici absurdity. Královská zábava, naprosto profesionálně natočená a skvěle obsazená. Někdy až černočerně vtipná.

Showtime opět válí, tentokrát na těžce definovatelném poli jakési „indie dramedie“, která co do své podstaty (a už vzhledem k tomu, že ji financuje velká kabelová televize) samozřejmě není žádným „indie“ počinem v pravém slova smyslu, ale svou koncepcí a pojetím postav splňuje mnohé atributy „klasického indie žánru“ (dávám to raději do uvozovek, neboť pod KLASICKÝM INDIE žánrem si každý může představovat něco jiného). Jedná se o takovou hořkosladkou exkurzi do života jedné chudé rodiny, která se den co den potýká s existenčními problémy a do toho musí řešit časté excesy otce-alkoholika a matky, která je bipolární, tedy šílená. Střídají se zde odlehčené, někdy až extrémně vtipné epizody s poměrně dramatickými díly, které znovu a znovu vystavují jednotlivé hrdiny někdy menším, někdy větším, někdy obrovským problémům a všichni jsou velmi často nuceni spojit síly a s použitím toho nádherného klišé „táhnout za jeden provaz“. Možná by se z toho dal udělat jeden závěr, že řešení problémů je vlastně jakousi vnucenou životní filosofií celé Gallagherovic rodiny a i když jsou mnohdy způsoby, jakými se z jednotlivých patálií dostávají, více či méně bizarní, budete jim chtě nechtě v drtivé většině případů fandit, protože jsou všichni do jednoho ohromně sympatičtí… Všechny doposud odvysílané série se drží na stabilních 90%.

Brilantní Gibsonův epos, který je místy možná až přehnaně naturalistický (což je ale takové Gibsonovo poznávací znamení), na druhou stranu v kontextu s dobou, ve které se odehrává, by se dal považovat za přiměřeně realistický. Dále není moc co hodnotit, neboť se nejedná o kdovíjak spletitý či rozvinutý příběh a vše ostatní je čistě profesionální (zejména masky a kamera). Bylo to celkem fajn, ale z nějakého důvodu mě to znovu vůbec neláká.

Jedna z mnoha působivých kolaborací Scorsese-DiCaprio. Proměna hlavní postavy je neskutečně působivá a ten ohromný důraz na osobní linii dodává celému příběhu na naléhavosti a posouvá celý snímek z běžné škatulky vydařených autobiografických dramat do kategorie strhující emocionální podívané. Technicky naprosto bezchybné, navíc by se našly i četné dechberoucí momenty, které v daných chvílích zvyšují celkový emocionální zážitek. Všechny dotvořující složky jsou zde opravdu perfektní, počínaje kostýmy, výpravou přes hudbu či střih až k božské kameře. O Martyho režii se snad ani nemá cenu rozepisovat.

Romantický film o teenagerech, navíc převážně z prostředí americké střední školy? Právem byste už dopředu mohli namítat, že půjde o x-tou variaci na ten strašně provařený koncept, kde pokud nejste kapitán fotbalového týmu nebo vedoucí roztleskávaček, neznamenáte prakticky nic. U tohohle filmu jde ale o něco trošku jiného. Především tu nejsou v popředí podobné avantýry (ať už fotbal nebo cheerleading), samotný příběh se zaměřuje hlavně na pocity hlavního hrdiny a nutno říci, že má i svou psychologickou hloubku. Charlie není tak uzavřený, zdrženlivý a opatrný, protože by byl divný, ale protože se mu v minulosti opravdu něco stalo a nikdy se s tím úplně nevyrovnal. Mám rád tvůrce, kteří dokáží pracovat citlivě s charaktery, aniž by se museli uchylovat k emocionálnímu loudění. V tomto případě jde opravdu o maximálně civilní příběh, jehož kvality jsou podpořeny nádherně přirozenými hereckými výkony. Nezávislák, na kterém si člověk snadno závislost vypěstuje :-)