Molly

Byť je zápletka přitažená za šňůru elektrické kytary, na níž režisér vybrnkává sladkobolný rockový love song, mně je to šumák. Tenhle film je oslavou lásky, fesťákové atmosféry a skvělé muziky, která lidi spojuje, a to mě hrozně baví a těší. Dneska tedy nechám srdce zvítězit nad rozumem, dávám volume naplno a děkuju.

Ač film zpočátku působil zmatečně a já byla na chvíli v pokušení to vzdát, nakonec to na mě dýchlo - omamná vůně punkových sedmdesátek a tvůrčí atmosféra muzikantského prostředí. A protože o podobném prožitku můžu jenom snít, o to radši mám filmy, které mě protáhnou přeřvanými kluby a dovolí mi nahlédnout do muzikantovy duše. Duše bratrů Howeových byla křehká a plná smutku a já je hrozně chtěla obejmout. Jejich hudba i texty se zarývaly pod kůži. Oba Treadawayovci byli famózní: stejní a přesto jiní, s pohledy, které dávaly tušit mnoho bolesti, a velmi charismatičtí.

Tohle mě hrozně iritovalo. Příšernější intro, v němž jsou představeny hlavní postavy, jsem už dlouho neviděla. Tobey je drsňák hadr, co má k ruce správnou čtyřku, a Dino jako záporák vyvolává rozpaky. Příběh je strašně předvídatelný, dva chlapi si hrají na cool závodníky, ale já, jako divák, jim to nežeru ani omylem. Nechybí (trapně) hláškující Afroameričan, bolavé srdíčko, sexy blondýna, co borci vytře zrak, i nějaká ta tragédie, kterou jsem odhadla hned na začátku a která slouží jako pohonná hmota v hrdinově káře. Závěr očekávaný, ještě že ho mohli sledovat všichni, včetně kumpána v lochu. Chjo. Místo adrenalinové akční jízdy podprůměrná projížďka 40 km/h. Tohle nebylo rychlé ani zběsilé. Příště raději Diesela.

Jestli má Úžasný Spidey nad svým předchůdcem v něčem navrch, pak jsou to moderní technologie (triky jsou výborné a 3D skutečně efektní) a lepší Peter Parker: Andy je castingová výhra, svou rolí žije, bohužel, scénář jeho snahu hatí, a tak ve dvojce občas působí otravně (postrádám určitou frackovitost z prvního dílu). Jak už tu bylo řečeno, TASM 2 dojíždí na velké množství dějových linek, z nichž žádná není dostatečně propracovaná, třeba rodičovská epizoda působí nedodělaně a Peterovo přátelství s Harrym je povrchní – člověk musí věřit, že ti dva toho kdysi dost prožili. Hloubku tohoto vztahu však na plátno nepřeneslo ani dvojí objetí. Jako padouch ale mladý Osborn vládne a je nebezpečně sexy. Electro je fajn, jeho motivaci se dá bez problému věřit, a líbilo se mi i zakomponování Rhina – neznám předlohu, takže nevím, jak moc velkým soupeřem Spideymu je, ale mně do toho otevřeného konce sednul. Body film sbírá i za uzavření příběhu Gwen, které je napínavé a citlivé a mně se při něm na chvíli zastavilo srdce. Sečteno podtrženo: druhý TASM je kvalitní zábavou a dobře odvedeným řemeslem, kde naštěstí není moc prostoru pro patos (Jorge je na hraně) a povinné rodinné a lidské hodnoty jsou předány nenásilně. Původní Raimiho trilogie (resp. její první dva díly) sice stále vede, ale já novému přátelskému sousedovi fandím a těším se na další shledání.

Punk's not dead, volové! Je hezký bejt svobodomyslnej, žít nevázaně a na všechno kašlat, zvlášť v době totality, kdy jsou všichni sešněrovaný systémem. Punk v srdci, na hlavě číro a carpe diem. Když jde ale do tuhýho a zodpovědnost volá: "tady jsem!", je potřeba slevit ze svých zásad, podržet kámoše a nenechat se ovlivnit sockou, co vás před vojnou stejně nezachrání... Ve mně po zhlídnutí tohohle českýho skvostu(!) rezonuje směsice pocitů: radost, nadšení, ale i určitá nostalgie, melancholie. Názvu navzdory jsem se na několik minut zastavila a přemýšlela. O svých současných i bývalých kamarádech, o letech, který jsou za mnou, o promarněných příležitostech. Kolik mi toho proteklo mezi prsty? Budu v padesáti něčeho litovat? Chtít se vrátit o třicet let zpátky? Kdoví. Každopádně DonT Stop je pecka. Za tu muziku, za to nadšení a ten pocit: 100%.

Byl pozdní večer, sychravý prosinec a povinnost mi velela pustit si Máj. Před očima se mi začal odehrávat důvěrně známý, a přece v mnohém jiný, příběh tragické lásky. Vilém je fešák (ale strašný lesů pán fakt ne), Jarmila zase lehčí děva (příliš, příliš!), kat s libým hlasem pak jakýmsi strůjcem osudových událostí. Mácha se občas vytrácí, ale z mého pohledu zůstalo zachováno to nejdůležitější - duše. Víc by se mi sice líbilo, kdyby Brabec adaptoval poctivěji, jenomže to se to tak někdy sejde: jste duševně rozněžnělí a onen příběh v kombinaci s nádhernými obrazy a překrásnou hudbou ve vás opět probudí romantika, který už nějaký ten pátek hibernoval... Takže přes všechny výtky za plnou! Protože jak každý správný romantický hrdina ví, citům se vzpírat nelze.

Zde půjdu s gustem proti proudu, protože Camelot není ani zdaleka taková kajda, jak by se podle zdejších umolousaných 49% mohlo zdát. Artušovská legenda už byla filmaři převyprávěna několikrát, tudíž se dá předpokládat, že s každou další verzí ji tvůrci pojmou zase trochu jinak. Artuš a naivní mladík s nevinným kukučem? Merlin jako holohlavý podivín? Guinevere a blonďatá královna krásy? Proč ne? Chápu výtky, sama bych jich taky pár měla (sem tam skřípne nějaký ten dialog, občas se objeví nelogičnost či wtf scénka jako "home-alone" Artuš v bitvě o Bardonský průsmyk), ale celkově převládají pozitivní dojmy: je to zábavné, napínavé, dobře zahrané (ač Evě Green koruna v seriálu nikdy nepřipadne, hereckému ansámblu bezkonkurenčně kraluje) i okostýmované a úvodní znělka je eňo ňuňo. Doporučuju dát šanci víc než dvěma epizodám. Tenhle seriál si to zašlouží.

Člověk by si myslel, že film o ženě tutlající svou příslušnost k něžnému pohlaví pod pánským oblekem bude útokem na emoce, ale kdeže. Všechny postavy obývající Morrisonův hotel a jeho okolí jsou povětšinou nesympatické, vypočítavé a chladné - což se mi na jednu stranu líbí, protože to koresponduje s bezútěšným obrazem Dublinu, na druhou stranu to znemožňuje empatii. Zábleskem mi byla jen Hubertova Cathleen a scéna na pláži (ta je opravdu nádherná). A spíš než výkon Glenn Close bych vychválila ten pro mě doposud neznámé Janet McTeer: bohémský malíř nad věcí i citlivá ženská duše.

Za zvuků geniální Djawadiho hudby píšu svou píseň obdivu a lásky. Ano, zamilovala jsem se. Do světa, který je nemilosrdný, ledový a ohnivě krutý. Do světa, kde není radno někomu věřit. Do světa, v němž bych nechtěla žít. Nepamatuju se, kdy naposled mi nějaký seriál učaroval natolik, že ve mně rozpoutal boj a já přemýšlela, zda dokoukat (tolik jsem toužila dozvědět se, jak to s obyvateli Sedmi království prozatím dopadne), či nedokoukat (ještě jsem se nechtěla rozloučit) ..... A led, nebo oheň? Já vím, kam mé srdce tíhne... Snad nebude nadcházející zima trvat léta. Jaro vyhlížím s velkou netrpělivostí!

Vězte, že následující slova psal člověk se slabostí pro svět stvořený Meyerovou (ne, není mi -náct, ne, nejsem emo, a ne, s inteligencí na tom nejsem špatně). Knižní Rozbřesk je nejslabším článkem ságy, jeho převedení na plátno (respektive jeho první půlky) však nedopadlo vůbec špatně. Condon je schopný režisér, kterému se podařilo vnést humor a nadhled do scén, které mohly lehce sklouznout do trapnosti: např. svatba díky úsměvným proslovům nepůsobí nikterak pateticky (předsvatební noční můra navíc vnuká jakousi neblahou předzvěst), první milování je také podáno s vtipem a spousta narážek a odkazů k předchozím dílům pozorného a znalého diváka rozesměje. Herci se snaží, kredit musím dát především Lautnerovi, který svůj part zvládl přesvědčivě a vůbec poprvé mě jeho Jacob neiritoval. Hudební stránka filmu je skvělá a efekty zase o trochu lepší. Na druhou stranu je však třeba říct, že Condon není režisér schopný natolik, aby se vyvaroval failů: "smrt" Belly je rádoby zdramatizovaná a úplně zbytečně natahovaná, Jacobovo otisknutí snad nemohlo být blbější a závěrečná parody scénka je wtf. Objektivně za tři, subjektivně za čtyři. P.S.: Je zajímavé, kolik haterů chodí na jednotlivé díly ságy dobrovolně do kina. Sebemrskačství je nová sportovní disciplína? (ehm-ehm-pozéři-ehm).