SoolenJV

1. série: Akta X jen s důrazem na horor. Koncept "monster of the week" je na ke konci série rozrušován, tvůrci už si začínají být jistí sami sebou, dovedou si více hrát - viz několik odkazů pro hororové fanoušky (15. díl - pocta hixploatation filmům a také původnímu Texas Chain Saw Massacru), do příběhu zapojují klipové sekvence (opening recap v 21. dílu), s tím jde ruku v ruce skvěle vybraný soundtrack. Dean a Sam - ti také potřebovali dost času na to, aby se z nich stali hrdinové nejen sympatičtí, ale také zajímaví. Pochvalu si zaslouží také "chladná kamera" kamera a celková "pozimnost" obrazu. SUPERNATURAL se chvályhodně nebojí krve, zajímavě pracuje s napětím i zvraty. Ta jedna hvězda dolů je za problematickou první polovinu série, která se nedostane nad tři body z pěti. Uvidíme, co série č. 2.

Nejčistší "gulity pleassure" letošního léta. Těžká onemocnění, rozpady vztahů, opětovné nalézání, podrazy, vydírání, nablýskaný svět naftařské smetánky, množství zvratů na jeden díl, které výrazně převyšuje obvyklý průměr. Do toho návrat starých známých herců a dvakrát zneužitý Johnny Cash. Jako před lety - Dallas pro nové tisíciletí je blyštivější (teď má každý smartphone a vzájemně se vydírají pomocí e-mailů), viditelně dražší, ale hlavně hraje na nostalgickou notu. Jo - a ještě jedna věc zůstala: Pořád je to stejně blbé jako před lety. A sežerte mě, vy, kteří jste ochotni tomuto "výtvoru" dát pět hvězd.

Film jdoucí přesně v tradici kvalitní britské komedie. Co na tom, že je to vlastně jen řada scének a (s dějem nijak výrazně nesouvisejících) písniček? Pořád je to sranda a album Help! patří v diskografii téhle liverpoolské čtyřky k mým nejoblíbenějším.

Životní stereotypy uprostřed Apokalypsy. Uprostřed ničeho. Tarr zase kreslí své podmanivé obrazy, v jejichž prázdnotě se schovává ledacos, mezi jiným i jakýsi nespecifikovatelný vnitřní děs, strach hrdinů, který se přenáší i na diváky. Bohužel - v Turínském koni je ten stereotyp až příliš zdůrazňovaný a otázek takové množství, že se Tarrův film stává dost otravným. Forma není nikam posouvána a není naplňována novým obsahem. Škoda. Ale pořá je to hodně zajímavý film.

Na to, že by to v podstatě měl být film pro děti/pro mládež, tak jsou "Hunger Games" docela hardcore. Ani ne tak v zobrazeném násilí, jako spíš v hlavní myšlence zvrácené reality show, ještě navíc říznuté Orwellovským "Velkým bratrem". Ale pokud chce film kritizovat tuto formu, měl si dávat mnohem větší pozor, aby se sám touto formou nestal - a k tomu došlo. Čekal jsem mnohem větší průšvih. Tohle je dobře natočené, dynamické a s mírným přesahem.

Dívat se na Filegaufovu "Mléčnou dráhu", to je jako se procházet fotografickou výstavou. Jediný rozdíl je, že tyto fotografie se hýbou. Statické, kompozičně i barevně perfektně vyvážené, pohlednice jsou rozpohybovány lidmi či věcmi, které posouvají divákův pohled na určitá konkrétní místa a vytvářejí tak jednotlivé dominanty obrazu. V tomto zdánlivém NIC se ale vedle obrazové krásy (a že jsou to obrázky skutečně nádherné a hodné pověšení na zeď) děje přesně to, co chce sám divák. Neměnné tempo dovoluje dosazovat do scén vlastní příběhy a úvahy. Filegauf umí z ničeho udělat úžasný zážitek. A co je nejdůležitější, ono to vůbec není nuda.

Temný rytíř povstal snaživě leze po zádech svého předchůdce. Bohužel je to právě Nolan, kdo mu brání dosáhnout až na absolutorium, které by bylo, nebýt zřejmých problémů, jasné. Nolan totiž zabíjí brilantně natočený film (honičky mu jdou náramně), jež je místy příjemně "nehollywoodský" momenty, které by spíše slušely Bayovi. V jednom momentu (nechci spoilerovat) už to na pět hvězd skoro vypadalo, bohužel, konec se vrátil na čtyři a vrátka pro další film zůstala i nadále otevřela. Pokud bratři Nolanové od začátku koketovali s konceptem trilogie, v takovém případě funguje T.R.P. skvěle, trojka se chytře napojuje i na jedničku a společně s dvojkou vytvořila hladce plynoucí celek, už nedělitelnou trilogii, která se jednou provždy zapíše o filmové historie. Oproti "absolutní" dvojce, která dynamicky ubíhala od začátku do konce a ještě měla úžasného záporáka (Jokerovi nemůže vysvalený Bane sahat ani po kotníky, byť má své silné momenty) má trojka momenty, které jsou k ukousání. Začne-li Nolan film tak dynamickým intrem, jakým T.R.P. začíná, nemůže si moc dovolit děj úplně zastavit a pokoušet v rámci akčního filmu vytvářet psychologické drama muže, na kterého se společnost (a jeho vlastní vinou!) vykašlala. Scény Wayneova potácení se v osamělosti film rozhodně neobohacují a už vůbec jej nikam neposouvají. Podobně problematický - a pro mé celkové hodnocení v mnohém určující - je zvrat v poslední třetině filmu, který svou nepravděpodobností (Nolanovi očividně stáli před problémem, jak všechny nitky zauzlovat, bohužel si nevybrali zrovna šťastný způsob) silně připomíná okřídlené cimrmanovské "Jsem tvůj otec". Nolan má překvapivě vyrovnanou kinematografii a nebál bych se jej označit za "novodobého klasika". T.R.P. do této vysoce kvalitní řady hladce zapadá. Chyby byly vypsány výše. Pokud je třetí Batman "jen" letní blockbuster, je to blocbuster skvělý, perfektně natočený, chytře vybudovaný a zapamatovatelný. Rozhodně jeden z filmů roku 2012. Jen to asi nebude úplná špička žebříčku, jako Dark Knight.

Totální verismus (lze-li to tak nazvat) - jak moc je ten film vůbec inscenovaný? - vede k úplnému oproštění diváka od vizuální stránky. Soustředíme se tak na verbální stránku, na sdělení, předávané slovy. A toto sdělení je extrémně působivé. Forma tomu jen napomáhá. Film s přesahem, více takových.

Postmoderní hra s dílem Edgara Allana Poea? Thriller, jehož scénáristé neměli dostatek nápadů k tomu, aby si vymysleli vlastního vraha a sáhli po hororové klasice? Pokus o rekonstrukci nejasných posledních dnů mistra spisovatele? Těžko říct. Atmosféra je místy slušná, odkazy na Poea sofistikované, ale je to celé poněkud rozvleklé a jen stěží by to utáhlo 90 minut. Tady je ještě dvacet minut navíc.

Shakespeare servírovaný za syrova. Zdánlivě nesourodé spojení realistického pojetí se současnosti a archaických, vznešených slov ažbětinského dramatika nakonec překvapivě funguje. Co na v některých komentářích zmiňovaném přehrávání? Tohle je divadlo a nikdo nikdy netvrdil, že to divadlo být nemá. Fiennes se podíval na méně známou Shakespearovu hru nově, s čistýma očima. Poselství zůstává, aktuálnost hry není nijak zmenšena ani 400 (nebo kolik) let od jejího vzniku. Coriolanus ji "jen" obaluje poněkud netradiční formou (na Shekespeara) a tato aktualizace klasiky se mu daří téměř na výbornou. Nevidím zas takový rozdíl oproti Titovi od Julie Taymor. Ta také klasika aktualizovala a to mnohem odvážněji. Coriolanus se povedl, překvapivě povedl, i když k dokonalosti ještě něco chybí.