Angerr

Godardovy filmy, a jeho jedinečný uvolněný, humorný a přímo s divákem komunikující styl, mě fascinují. Na některé scény z jeho filmů vzpomínám i mnoho měsíců po jejich shlédnutí. Bohužel mu stále téměř vůbec nerozumím. Kinematografii beru moc vážně a moc intelektuálně.

Film je to snový, jakmile si tento fakt uvědomíte, neměl by s jeho "pochopením" být větší problém. Témat je zde mnoho, bohatá symbolika vyžaduje od diváka velké znalosti a nebo představivost. Co zaujalo mě - věčné hledání mytického místa - zřejmě ideální lásky, strachů, které člověka stále znovu přepadají, když se mu toto hledání nedaří a agresivita a krutost, kterou to v něm vyvolává; nutnost bolestivého odpoutání se od rodičů, aby člověk konečně dospěl. Feministky musí mít z tohoto filmu jako zpodobnění mužské zbabělosti, zranitelnosti a nespolehlivosti jistě radost. Za pozornost rovněž stojí perfektní hudební a zvuková stránka filmu.

Situace, kterou ti méně šikovní z nás dobře znají (obvykle zřejmě ne v takovém rozsahu). Podobnost dílům Kennetha Angera není pouze náhodná.

Pouhé torzo zamýšleného delšího díla, které Anger nedokončil. Mělo to být snad o povrchnosti a zvrácených hodnotách mladíků, kteří lásku k lidem nahrazují citovým poutem k autům, strojům. Zůstal ucelený tříminutový klip opět s perfektním tempem, přesně podle skladby v pozadí ("Dream Lover" od Paris Sisters). Něžnou mazlivostí se podobá začátku filmu "Scorpio Rising" (druhá písnička ve filmu). Tvůrcům jednoho dokumentu o Angerovi (k nalezení na video.google.com - "Kenneth Anger Interview" - přímý odkaz mi nejde vložit) připadala píseň pro něj natolik charakteristická, že ji zařadili na úvod a závěr dokumentu.

Velmi pomalý film. Konec příběhu je vyzrazený na začátku a celý film tak pouze stále stejným způsobem ukazuje situaci konce Západu a nutnosti přizpůsobit se novým pořádkům nebo zemřít. Napětí zde opravdu chybí, místo něho zde máme pomalost (pro mě nudnou utahanost) a nostalgii po ztracených časech. Celý film je ospalý, mnohé rozhovory příšerně natahované, v jejich pozadí je úplné ticho, pistolníci se navzájem trpělivě nechávají domluvit a se svými očekávanými odpověďmi čekají ještě několik vteřin poté, co partner umlkl. Oproti Divoké bandě, jejíž nesmíření darebáci mi byli svou neústupností a ochotou spíš zemřít než se přizpůsobit, sympatičtí, jsem si tyto hrdiny ošklivil. Lotr Billy je prostě hejsek (jen umí střílet lépe než ostatní), Pat zase zoufalec, který se sice přizpůsobil, ale vážit si sebe ani svých nových spojenců proto nezačal. Nejsem si jistý, kdo z nich mi byl odpornější a nepříjemnější. Z celého filmu je dobře patrná režisérova láska k flašce. Možná nejsem schopen přijmout western bez tradičních stereotypů (vnímány samostatně jsou ale scény samé klišé o neomylném střelci). Velká nuda a velké zklamání, tuhle kalvárii už s Patem znovu nepodstoupím. 3/10

Civilizaci dělí od anarchie 3 dny... (... 3 dny, během kterých nefungují životně důležité procesy, jež však již dnes považujeme za samozřejmé). Film se dá určitě vykládat mnoha různými způsoby, kritika lidského pokrytectví, přetvářky, která vychází jen z materiální zajištěnosti a jež spolu s dalšími civilizačními vymoženostmi bere v nedostatku (prostoru, soukromí, potravy, vody) rychle za své, zároveň varování před tím, jak je naše zdánlivá civilizovanost a "kulturnost" chatrná, je pro mě naprosto evidentní. Nádherně je tu ukázané rychlé zborcení domečku z karet civilizovanosti a sestup zpět k primitivnímu stadiu - začíná to otupením společenských zdvořilostí, pokračuje narůstajícími spory o zdroje či z potřeby vybití nahromaděné agresivity a vrcholí v hledání mystické jistoty, nových pověr, obětních beránků. Geniální a aktuální film.

PĚT NA STOLE V JAPONSKÝCH. Velmi aktuální film, jakoby někdo zfilmoval pozadí některé z nedávných českých korupčních afér (nebo že by se na světě, ať už kdekoliv, zase tolik za těch více než 45 let od vzniku filmu nezměnilo?). Do detailů vypilovaný příběh o korupci, jejím zametání, smutné neprůstřelnosti lotrů a o pomstě v poválečném Japonsku připomíná Shakespearova 'Hamleta' a Dumasova 'Hraběte Monte Christa'. Toširo Mifune zde vystupuje zase v jiné roli, než na jakou jsme zvyklí z Kurosawových samurajských filmů (a není to jen tím, že je tentokrát oholený). Za srdce vás jistě chytne melodie, kterou si průběžně pohvizduje a jež přešla i do hudby v pozadí filmu. Tradiční optimistický závěr, přes všechno důvěřující v lidskost, na který jsem si u Kurosawy zvykl a jeho filmy i díky němu zamiloval, je tentokrát dost hořký.

Píseň lásky jako svůj jediný film natočil homosexuální spisovatel a básník Jean Genet. Dva homosexuálové sedí ve vězení, zavřeni v oddělených sousedících celách. Vědí o sobě a touží po sobě. Komunikují spolu dost neobvyklým způsobem, v němž se odráží jejich osamělost a vzájemná touha. Ve snu o svobodě prožité spolu unikají před ohrožením v podobě šmíráckého, sadistického dozorce, který, spolu s prostředím vězení, může být brán jako symbol zdroje strachu homosexuálů z většinové společnosti. Přes odvážné extrémní záběry (film byl zakazován a i sám autor se ho prý později zřekl) je to velmi čisté dílo (beze slov a s harmonickou tichou hudbou v pozadí), vyjádření lidské touhy a strachu. Kdo ví, zda tak film působil i v roce 1950, nebo se jen posunuly hranice.

Jedinečné zpívané úvodní titulky, Pasoliniho rozpustilý humor, který známe z jeho Trilogie života (zde ale prakticky nevidíme nahá lidská těla), kritika společenského uspořádání a lidského pokrytectví a Morriconeho pěkná hudba. V "evidentní" rovině snímek, který by snad nikoho neměl pohoršovat, rozhodně stojí za shlédnutí.

Po několika filmech odehrávajících se v naší minulosti se Hřebejk věnuje současné době a nedělá tak zjednodušujícím ani chlácholivým způsobem. Problém přistěhovalectví a multikulturalismu, který je ústředním tématem filmu, není podán jednoznačně. Výhrady vůči multikulturalismu a obavy, které mnohé poslední léta straší, se autoři odvážili vložit do úst nejen jednoznačným postavám, ale i těm rozporuplným. O prostor filmu se dělí hodně postav a jen pár jich je plně vykresleno, zato si ale můžeme užít řadu špičkových hereckých výkonů (Macháček, Dušek, Liška, Petr Forman jako navrátilec z Austrálie. Ale i Tříska a většina ženských hereček jsou skvělí). I jako komedie je film spolehlivý, alespoň já se výborně bavil. Jsem nadšen, podle mě je to jeden z nejlepších Hřebejkových filmů.