andrii

"Měl plnou pusu řečí, jako když se protrhne přehrada, která po krajích do karaf rozlévá kvalitní dezertní vína a kde to jedním lokem nekončí..." Takový jednou jeden byl. Herec Menšík. Člověk Vladimír. Bodrý, dobrý rodák luhů a hájů moravských. Pravdivý, proudivý veletok lidskosti. Společník generací u stolku s atmosférami. Labužník každé setinky sekundy pozemského bytí.

... z přítmí duše. Trubadúr. Rytmus guy. Sólo soulman. Pokročilý noční proud v podniku "U Černé magie." Nadechni se. Protáhni trupem, vytáhni na světlo tón. Do výše zlatý nástroj, který rozzáří hlediště.

Galští šarméři, v klopě levanduli. Galantní šermíři. Stanuli proti sobě, zkřížili kamery.

Nachmelená nálada. Barová balada duší, bludiček dnů a nocí, s nimiž se houpe, zatraceně vratce země točí. Hastrmani, trhani vrávoravé chůze z hostince SVĚT. Žádní světci, svědci podsvětí, co zakusili okrajových částí, okoraného ovzduší, tvrdých kůrek chleba. Nepřizpůsobiví paňáci, nasáklá těla. Mouchy člověčí. Tekutý mo/u/r v "zelené zahradě" společnosti.

Křehké kupé lidskosti. Dvě "sedadla" lásky. Kytice růží, stavy ráje prožívané ve vagónech možné smrti. V nich zatáhne za záchranné brzdy. Její krásy dotkne se citem své dlaně. Voní májem, i když mrazivé panují časy, za okny se sníh sype. Jejich očima se dívá srdce.

Roky. Dva, tři loky, a pak další a další, až do dna sklenky, lahví, plných filozofie člověčiny.

Hombre, absence buddyho Buda, to jsou móresy, vybrané a noblesní, ale kočovní matadoři, tví tři mentoři, se ujmou výchovy, rádi tě místo něj v branži /co je pěst, mužská čest/ proškolí, "ušpiní."

Vestoje, vsedě, vleže... V póze jako na obrazech, nebo jen tak mimoděk, bez aranže. Když je mají v merku, v záběru. Portrétisté držící prst na tepu scén. Neviditelní objevitelé něčeho "za," ve světlech, stínech. CVAK. Právě teď.

Starý rok se loučí. Má zvrásněné obočí. Krev rozlitá pod loučí, ale čí ruka sáhla do domečku, na panenky, se zamazala o zločin? Dáma s perlami ví, kdy přijít. Se slovy bolesti něhy osud poznačí. Monolog /o/ "čarovné" noci, pohled do zrcadla minulosti, podaný emocí až s jakousi podivně vábivou rozkoší, osciluje na hranici andělské temnoty. Černé paraplíčko, vhozené do skleničky ku přípitku, naději na "šťastný nový" definitivně umlčí.

Vystupte si, ať to klapne. Nohy klapou po chodnících touhy. Na tahu je srdce, které ti chce vyčarovat slunce, když na duši déšť kape, paprsky pohltit šeď. Nenechte se vůkol zaklapnout do škatulky jedné role. Rozprostřete sebe všemi směry, do všech zákoutí, abyste dokázali náležitě plnokrevně a šťavnatě vylíčit svět fiktivní pravdy, vdechnout život iluzi.