andrii

Zlanaří i vás. Charismatické trojspřeží hereckých titánů (slovy Michela Audiarda "Starej, Talián a Kluk"), lákadlo zápletky poctivé francouzské krimi školy pod "učitelskou" taktovkou Henriho Verneuila s přídechem letargických záblesků a úderných westernovských tónů Maestra Morriconeho. Tři "jezdci" v gangsterské partii. Jean Gabin jako Don Vittorio, autoritativní majordomus, profesionální matador a nekompromisní vládce podsvětí, který svým "corleonovským okem" bdí nad rodinným podnikem i krbem, ctí tradice a připravuje plán vskutku megalomanský. Vrt do zlaté žíly - blyštivý lup plný překvapení... Ostře řezané rysy inspektorské "Nemesis" Lina Ventury, jeho nezapomenutelné " (ne)bogartovské" cigaretové etudy a švihácké fešáctví donchuanského lupiče a zabijáka Alaina Delona, v duchu doby kráčejí ruku v ruce s atmosferickým glamourem, "sprintují" v úsporném vyznění modu operandi tady a teď. Ale ano, ano, Alaine, takhle to končívá, takhle to dopadne, když neřeknete NE tělu ženy svého "přítele."

Zasněná "pohlednice" snášející se na perutích jinotajů, prolétávající se stránkami červené knihovny. Na písečném pobřeží, za šumu rozbouřených vln oceánu a šepotajícího vánku, si polehounku razí cestu tóny klavírní…Piano jako majestátní dominanta a symbolický pilíř rozeznívá akordy milostného trojúhelníku. Dva muži a jedna žena mezi kapkami deště a blátivými šlépějemi, v neprostupném bludišti stromoví a charakterové akrobacie. Čarokrásná klavírní kouzelnice Holly Hunter s havraními vlasy a pronikavýma očima mezi dvěma muži – pragmatickým a zásadovým bohatýrským obchodníkem Samem Neillem a pokušitelským osadníkem Harveym Keitelem. Piano jako rituální svědek, diskrétní pozorovatel i přitažlivý "hlas" lechtivé úmluvy posvátného sbližování a odhalování. Lákavá záhadnost, něžné erotično, (ta)jemná planoucí vášeň, doteky poddajného vzrušení v "oáze" klavírní rozkoše. Šíp Amorův zasahuje svou magičností probouzející se city a živoucí emoce blažené nirvany. Milenecký „dýchánek“ však nezůstává bez povšimnutí. Oko podezíravosti odhalí důkaz zamilovanosti. Depeše lásky zatemní mysl žárlivou „písní“ v motivu erbenovské balady. Piano svržené z loďky se zmítá v proudech oceánu, vír ho pomalu snáší do hlubin zapomnění, je navždy „zakleto“ v mlčenlivosti „vodního vězení“ jedné rapsodické romance.

Rozprostřený, vědecko-fantaskní a vizuálně pestrobarevný pohled do (ne)daleké budoucnosti, v níž není prostor pro psané slovo aneb „ochutnat“ plody zakázaného ovoce je přeci tak lákavé… Ukázka futuristického, z části absurdního světa, v němž jsou knihy nemilosrdně likvidovány v plamenech ohnivého žáru. Setkání s tajemnou neznámou změní postoj hasiče Montaga, který již nehodlá slepě přihlížet ničení tištěného bohatství a při jedné z akcí zachrání knižní klenot. Tímto gestem a pozdější rebelií dává stádovité společnosti najevo nesouhlas s jejím prapodivným konáním. Je nucen opustit tento bizarní svět. Utíká, míjí hranice a najednou se ocitá v jakémsi imaginativně snovém knižním ráji. Potkává zhmotněné literární postavy, figurky prahnoucí po magii knih a „chuti“ poznat příběhy uvnitř sepsané. Fantazijně pojatá paralela vykreslená zpomalenými a detailně se přibližujícími záběry, sytými filmovými kulisami s křiklavě červenou „vizáží,“ jemným střídáním barevných filtrů a celkovou skladbou, dává prostor pro vlastní interpretaci. Zároveň vytváří vědomý apel, abychom si nepřestali vážit tištěné kultury, bez které by se lidstvo potýkalo se vzdělanostní prázdnotou.

Film hýřící barevností, pestrostí, „slunnými,“ jasnými a vzrušujícími barvami, s dominující převahou červeně a rudě kolorovaného „pozlátka“ (od kulis, přes auta, šaty, líčení, módní doplňky, šperky…) evokující smyslnost, vášeň, dráždivost, horkou španělskou krev, ale i životní sílu. Hlavní hrdinky (matka s dcerou) se vyznačují úspěšným profesním zázemím, obě jsou představitelkami „vyšší“ společenské vrstvy a patří mezi tzv. hvězdy mediálního nebe. Jsou atraktivní, elegantně živelné, mají rády luxusní životní styl. Obě se však nacházejí v jisté citové rezervovanosti jedna k druhé. Ovšem, až vražda sukničkářského manžela dcery a bývalého milence matky, mezi nimi vytvoří, leč na krátkou dobu, nesmazatelné pouto. Klíčovou roli v jejich životě sehrává také „muž několika tváří a jmen.“ Metaforickým podobenstvím rovněž i ony vysoké podpatky zlehounka klapají a otevírají bránu k vzájemné komunikaci, citovému ulpění a pochopení matky s dcerou.

Černobílý melodram o muži se znetvořenou vnější „skořápkou,“ pod níž se však ukrývá pravá vnitřní krása, inteligence a třpytí se umělecká nadanost, která by byla potlačována, nebýt solidarity uznávaného lékaře. Ten sloního muže, který je jakousi pouťovou atrakcí, loutkou, v rukách zpupného a agresivního principála, vysvobodí z krutého a izolovaného prostředí. Rozvíjí a podporuje jeho talent, umožňuje mu důstojné začlenění do lidské společnosti. Vidí v něm člověka, který má právo na šťastný život. Postupně se mezi nimi vyvíjí i pouto přátelské. Snímek, při kterém divákovi ukápne pár slziček, sugestivně jej „sevře,“ voní po lidskosti a nabídne neprobádané jiskřičky naděje. Celý příběh se opírá o strhující herecké výkony v čele s noblesním Anthony Hopkinsem.

„Audience“ na panství rodu Corleonů pokračuje… Sólo pro kmotrovské universum nového „vládce“ Cosa Nostra impéria Michaela Corleonea, který svou dominancí posiluje konsenzus statutu quo corleonovské dynastie. Al Pacino jako mafiánský černokněžník se sfingovskou tváří, hypnotizér s kaštanovou uhrančivostí v očích, z nichž šlehají svody ďábelskosti. Al Pacino odemyká svou hereckou „pokladnici“ a zpřístupňuje jednu ze svých stěžejních „zjizvených tváří.“ Usedá do křesla ve svém sídle potemnělých pokojů, v zášeří oken zakrytých žaluziemi, rozdává "černou kartu" všem, kdo se na rodinu jen křivě podívá a pokračuje v řádu tradic a rituálů svého otce. Ten se v paralelním dějovém partu „vrací“ v dobách svého mládí v podání Roberta De Nira s typickými brandovskými gesty i mluvou. De Niro svou pokušitelskou hereckou velikostí a lákavou silou nespoutaného důrazu roztáčí "ruletu" byznysu, kde rodinná čest a hodnoty musí hrát prim, kde se řeší různé neshody a konflikty po gangstersku, ale "kulantně" v rukavičkách. Coppolův Kmotr je vybroušený filmový diamant s působivým dechem mizanscény, stupňujícím vnitřním „ohniskem," napětím minového pole, razancí patriarchálního řezu.

... aneb akce redakce. Plátku "s klepety" pro příběh. Koncentrace a převaha humorných dialogů s rozvernými pointami, fígly a žertovnými kulišárnami šéfa chicagského žurnálu W. Matthauea, který svého nejlepšího novinářského "hlídacího psa demokracie" Jacka Lemmona nehodlá jen tak propustit ze svých spárů. Právě on je ten pravý, aby napsal jedinečný šťavnatý otvírák. Vůči němu si neodpustí pár rozpustilých kousků. Jednu speciální potměšilou "třešničku na dortu" vysype z rukávu i těsně před závěrečnými titulky. Kouzlo novinářského zápalu - situování děje, až na výjimky, do zpravodajského velína, který je jakýmsi pódiem oné "časované pumy," jádrem se správným mediálním šumem a ruchem a dodržením novinářského kréda: "Být vždy při tom." Vážně nevážně, s citem komična a sarkasmu v dialozích, elegancí pro vzájemné špičkování, které mají znamenitý spád a na kterých celá filmová titulní strana stojí.

"Konec starých dobrých časů..." Ale ještě než dojde k "předání," je třeba s řádnou pompou oslavit, původní stavy, a tak tedy. Vítejte na velkolepém a rozlehlém panství sicilské aristokratické smetánky. Vítr ovívá a čechrá závěsy komnat hrdosti, vznešenosti, urozenosti a lesku slavného rodu Salinů, kde lákavost dravého a ambiciózního mládí osciluje a zmocňuje se ducha moudra, tradic a řádu dob dávno minulých. Živoucí stylizace okázalosti a výpravnosti, okouzlující genius loci prozářený vábivou hudbou a oslnivostí kostýmů. Závěrečná plesová scéna, při které nejedno srdce zaplesá, jen pečetí onu gala noblesnost a očarování z polibků filmové poetiky. Gepardovi vévodí majestátní nestor rodu - kavalírský elegán Burt, líbivé fešáctví neodolatelného šarmu miláčka davů dívek a dam, Alaina a neméně tak odzbrojující uhrančivost osudové krásy Claudie Cardinale. Opus magnum oplývající estetickou blažeností vizuálního labužnictví.

Viscontiho vznášející se labutí píseň milostné sonáty, která se v běhu času, rukou osudu, mění v neodvratnou antickou tragédii. Dekadentní portrét vášně, erotického vzplanutí, požitkářství a nespoutanosti, v souboji se žárlivostí, pýchou, ješitností, bolestí a zlobou. Divák jako mlčenlivý svědek vklouzává do honosných sídel a přepychových komnat, ve víru elegantních a naškrobených rób. Našlehané krásno výtvarné symfonie prochvívají jemné hudební „kudrlinky“ i vůně ticha. Visconti je jako malíř, který štětcem čaruje okázalé zátočiny chvějivého a fascinujícího obrazového rozjímání. Láska v zajetí smyslů. Síla lásky, která spaluje, žal lásky, který ničí. Ubohý Tulllio. Z jeho uslzených očí šlehají bolestivé plameny panovačného prokletí. Utrpení jeho duši, kterou zachvátil mor dekadentního soužení. Nešťastný "netvor," který si přeřízl vlastní tep. G. Giannini kraluje v roli hříšného, temně uhrančivého, charismatického a zhrzeného Tullia, jehož mysli se zmocnila posedlost krvácejícího srdce.

Hry lásky šálivé, tvář dvojího odrazu v zrcadle á la Jekyll a Hyde, Conchita – andělsky ctnostná, cudná a prchlivá, svůdná a nedosažitelná diva „koketující“ s ďábelským magnetismem hodným ženy vamp. Dráždivá a vypočítavá manipulátorka v provokativní hře kočky s myší, která nemá vítěze.