minus

Při sledování tohoto filmu jsem si vzpomněl na jeden výrok Věry Chytilové, která kdysi prohlásila něco ve smyslu, že se musí vždycky smát, když se dívá na film, který se odehrává kdesi na horské dědině a z maštale vyleze národní umělec, který se nás snaží zarputile přesvědčit o tom, že je autentickým občanem této dědiny. Při sledování Živého biče mi sice do smíchu nebylo, ale nejednou mě přepadl dojem jakéhosi neúměrného zveličení, který mi bránil plně se ponořit do světa tohoto prostého venkovského příběhu a prožít si jeho emoce. Tvůrci v některých pasážích až moc tlačili na pilu (nejen v hereckém projevu, ale i v expresivitě hudební nebo obrazové složky). Přitom jde o typ filmu, ve kterém by obraz spolu s prostředím dokázaly mluvit samy za sebe a působit tak mnohem účinněji a emocionálněji než patetická zvolání nebo rozmáchlá gesta. /Hodnocená televizní verze 2 x 70 minut/

Zajímavý film, který velmi trefně zachycuje proměnu a krizi mužské identity. Vztahy jsou zde proto do značné míry modelové - z manželství se stává svazek, jehož základním cílem je rozmnožování a kde mužova klíčová role spočívá v oplodnění. I v této své základní funkci ovšem překvapivě selhává. Ačkoliv by to od samce zřejmě nikdo nečekal, i on touží po něze a citu, kterých se mu však nedostává a snad proto potřebuje k oplodňovacímu aktu povzbuzováky. Zatímco churaví a chřadne, manželka konečně otěhotní, přebírá jeho pracovní pozici a je v ní úspěšná. On sám se navzdory svému rodu mění v toho slabšího, který v závěru upoutaný na lůžko a téměř se slzami v očích (!) tvrdí svému příteli, že si dotyčný neumí vůbec představit, co to znamená mít dítě. Proměna rolí je doslovná a symbolická zároveň – Alfonsovu tvář spatříme naposledy v detailu jako fotografii na náhrobku (sebevědomý pohled a švihácký vzhled suveréna už je navždy minulostí). A je to právě Regina, na jejíž nevinné tváři "skorosvětice" spočine kamera v detailu v úplném závěru filmu. ON odchází a na jeho místo nastupuje ONA. Ne náhodou odkazuje název snímku k ženské hrdince, ačkoliv se může na první pohled zdát, že ve filmu v porovnání s mužskou postavou nehraje hlavní roli. Poněkud paradoxní je, že na krizi mužské identity se výrazně podílejí církev, rodina a tradice, v nichž byla mužská role vyzdvihovaná na úkor ženské. Lpění na těchto institucích a hodnotách přitom film na svou dobu odvážně ironizuje. Vůbec celé téma je zprostředkováno nesentimentálně s využitím náhlých skoků v čase, které nás připravují o nadměrné emoce nebo soucit. Ty v tomto filmu nemají místo.

V roce 1989 vznikl ve východoněmeckém státním filmovém studiu DEFA snímek Coming out, oceňovaný jako ojedinělý zjev socialistické filmové produkce. Myslím, že jsou možné dva pohledy na tento film, pričemž není vyloučeno, že tvůrci mezi oběma záměrně manévrovali. Podle prvního z nich jde o odvážné dílo, které na svou dobu nezvykle otevřeně a civilně řeší homosexuální téma. Vyznění či poučení, se kterým se budeme moct i dnes identifikovat, může být něco ve stylu - přiznej, že jsi telpej, ať neskončíš jako ten ve filmu. Podle pohledu číslo dvě se jedná o OFICIÁLNĚ pokrokové dílo socialistické kinematografie, odpovídající dobově tolerovanému postoji ke queer menšinám s různými stereotypy a předsudky. Z tohoto hlediska je homosexuál v podstatě nešťastný a psychicky nevyrovnaný člověk, který dělá nešťastným i svoje okolí. Filip si nechce přiznat svoji sexuální orientaci. Zlomí srdce mj. citlivému mladíkovi Mathiasovi, který se pokusil zabít, protože je gay a to je tragédie. Snad aby zapomněl na svoje hrátky s klukama, ožení se Filip s kolegyní ze školy a nakonec ji i oplodní (?). To je tragédie snad ještě větší, protože - jak říká Mathias - homosexuálové přece netouží po rodině. Největší tragédie je ale to, že Filip je učitel a není přesvědčený, že se svojí "diagnózou" může pracovat ve škole. Ve filmu jsou přitom jen drobné náznaky toho, že by na tragickém životním pocitu hrdinů mělo podíl jejich okolí nebo společnost. Ostatní jsou často až překvapivě tolerantní a i proto je záhadou, proč se Filip nepokusí situaci nějak smysluplně řešit. Vždyť jiné buzny se tu baví a užívají života, jako kdyby je netrápilo nic. Je to snaha o pozitivní zobrazení menšin nebo propaganda (Filip je černá ovce, jinak se "jim" u nás žije dobře)? Této nejednoznačnosti nebo spíš neochotě zaujmout konkrétní stanovisko nahrává i trucovitě otevřený závěr. Osobně se v hodnocení přikláním k možnosti B. Ať tak nebo tak, film zůstává od začátku do konce značně konformním. Příběh je dosti předvídatelný, v jeho konstrukci je až moc do očí bijících "náhod" (způsob seznámení Filipa s budoucí manželkou, setkání s bývalým milencem nebo setkání s Mathiasem v opeře), publikum emocionálně vede trudomyslná hudba atd. Odvaha východoněmeckých tvůrců navíc bledne s ohledem na dobu vzniku filmu. V roce 1989 se už přece jenom dala točit i senzačnější témata.

Na rozdíl od jiných bych Velkou přehradu neinterpretoval jako nacistickou propagandu. Pokud se nepletu, tak "goebbelsovská dramaturgie" využívala spíš populární žánry a byla daleko víc rafinovanější, než je tento podivný film z pracovního prostředí. Pro mě je to ojedinělý dokument doby. Kam až mohla zajít protektorátní filmová levice (námět sepsal K. M. Walló, který se potom vyřádil na Botostrojích apod.), která se v daných podmínkách možná tímto způsobem chtěla vypořádat s odkazem prvorepublikových poměrů. Že to udělala silně schematicky a že nás překvapí paralely s pozdější budovatelskou estetikou, je věc druhá. Rozhodně ale tento film nevypovídá nic o zrůdnosti nacismu a už vůbec ne o zrůdnosti komunismu - není přece ani produktem komunistického režimu. Moc by mě zajímalo přijetí filmu v době premiéry i okolnosti jeho dalších znovuuvedení po roce 1945. Jak film zapadl nebo nezapadl mezi produkci padesátých let, je složitější otázka, která souvisí i s obecně problematickým statusem meziválečných a protektorátních filmů po roce 1945. Dovysvětlující titulek, o kterém se tu zmiňují jiní, navíc pochází zřejmě z dob před únorem 1948. Titulky totiž mají značku Československé filmové společnosti - podniku, který předcházel poúnorovému Československému státnímu filmu.

Velké zklamání! S posláním tohoto filmu se nemohu ztotožnit. Buzny nám zde tvůrci prezentují když ne jako psychopaty, tak aspoň jako psychicky značně labilní jedince, kteří hlavní hrdinku Johnnyho psychicky i fyzicky téměř zničí. Ztotožnit se ale nemůžu ani s utrpením oné hrdinky, protože je neskutečně primitivně submisivní. Tvůrci možná chtěli natočit kontroverzní film, který by bořil tabu a konvenční představy o lásce. Výsledek je ale spíš rádobyskandálně vyhrocená verze tradičních schémat žen a sexuálních menšin na plátně.

pulnicek: To já chápu zcela přesně, co tím chtěl básník říci! Luděk Munzar zmlátil Petra Kostku, protože ne něj žárlil, jelikož se do něj zakoukal "Žluťásek" Vladimír Pucholt. Asi tak první třetinu filmu jsem usínal, ale potom mě ta hra letmých pohledů a dotyků (kterou ale tvůrci zřejmě původně nezamýšleli) začala neuvěřitelně bavit. Aneb jak Luděk Munzar poučuje Petra Kostku - "Za všemi kompelxy hledej ženu." Něco tak queer jsem v českém předlistopadovém filmu dosud nezažil.

Doporučuji všem, kteří tento film pokládají za "nudné romantické drama bez romantiky, podbarvené příšernou odrhovačkou" či za "ztrátu času", aby přesto ztratili čas a zhlédli jej pozorně ještě jednou (nebo klidně i 2x) a spíše než na prosté dějové peripetie se v první řadě soustředili na to, jakým způsobem a jakými prostředky je tento příběh vyprávěn. Kdo bude mít bystrý zrak a skutečnou trpělivost, bude neskutečně okouzlen!

Nic víc než naivní a sentimentální vzpomínání ženy, která (aspoň dle mého soudu) nepobrala moc rozumu ani talentu. Všechno, co je zde řečeno, jsme už stokrát slyšeli v jiných dokumentech. Baarová bohužel opakuje stále to samé jako kolovrátek, přičemž i tak nulovou výpovědní hodnotu je navíc dobré brát s jistou rezervou. Na dokumentu jsou zajímavé jen a pouze (velmi dlouhé) ukázky z filmů, které se na televizních obrazovkách prakticky nevyskytují (Švadlenka, Šenkýřka U Divoké krásy, Paličova dcera...). Bylo by zajímavé porovnat Baarové rozjímání s další exulantkou, Adinou Mandlovou. Dodnes jsem však nenarazil na žádný dokumentární materiál, který by vznikl stejně jako tento film bezprostředně po r. 89. Předpokládám, že ani neexistuje. Škoda.

Film jsem viděl kdysi na Dnech evropského filmu a z tehdejší chabé nabídky mě jako jeden z mála zaujal. Zejména vedení dvou paralelních dějových linií, kdy téměř od začátku do konce nevíte, na čem jste. Sledujeme zvlášť dva labilní rodiče, kterým kdysi ukradli před obchodním domem malé dítě a dvě dívky - "výrostky", z nichž u jedné z nich se může zdát, že je právě oním ukradeným dítětem. Tyto dva příběhy sledujeme nejprve odděleně, kdy spolu zdánlivě nesousvisí. Poté se na okamžik protnou a zdánlivě spolu souvisí. Nakonec však nelze na 100% řici, zda spolu souvisí nebo nesouvisí:-) Každopádně je to zajímavý film, který vás svou taktikou vyprávění nenudí a můžete u něj přemýšlet.

Velmi mnoho chvály jsem o tomto filmu slyšel, ale takový příval emocí spolu s technickým mistrovstvím a originalitou např. co se mizanscény týče, jsem vskutku nečekal. A konec konců proč to nepřiznat - v jistých okamžicích jsem skutečně jen tak tak zatlačoval upřímné slzy dojetí, ačkoli by se snímku jistě mnozí s lehkým srdcem vysmáli jako kýčovité zpěvohře. Osobně si však nemohu pomoci. Stále mám v hlavě několik obzvláště působivých scén (např. ta, v níž smutná Geneviéve zpívá uvnitř obchodu, za jehož výlohami venku paralelně probíhá veselý masopustní rej - oj!!!!!) a titulní melodii, která je nezapomenutelná. Tvůrcům se zde podařilo cosi velmi pozoruhodného. Řadu muzikálových konvencí dotáhli ad absurdum a současně se jim klasickému muzikálu amerického střihu podařilo na míle vzdálit.