PinokKio

Vincent podruhé. O něco drsnější, zvrhlejší pošuk, kterému jsem ten konec přál. Co na něm ty ženský viděli?

Vincent Cassel poprvé a ačkoliv se snažil Mesrina napodobovat a zároveň převlíkat jak to šlo, tak výsledek působí spíše televizně. Ještě že se to zachraňovali všechny ty krásný dívčiny a tlouštík Depardieu. Snad bude dvojka o něco drsnější, tady jsme se spíše seznamovali.

Bůh mi odpusť, ale trpěl jsem. Ó Bože, a jak. Ze začátku jsem se musel smát, jelikož herecky všichni ti lidičkové spadali někam k výkonu ve školní besídce, pak jsme ale vyrostli a vyrazli do světa, takže bylo o něco líp. Ale přesto, nevím Bože, jestlis to byl ty, kdo do toho pořád odněkud kafral, ale byls nesmírně (a proč to nenapsat ještě jednou), opravdu nesmírně protivný .. skoro jsem měl pocit, jako by ta story měla původně stopáž dvacetidílného seriálu, ale někdo to razantně prostříhal, tak proto ten dovysvětlující hlas z hůry. No, jednu hvězdičku, abych si to nahoře nepo.. ehm, vy víte ;-)

Moje první setkání s Kieslowskim a hned na výbornou. Hudební téma filmu mi stále zní v uších, výtečná kamera a hlavní (krásná) představitelka filmu Iréne Jacob těšily moje oči a já můžu snad jenom říct, že i já mám pocit, že se tady někde touláme dva..

To, že v burgerech jíme s*ačky, je snad každýmu jasný, ovšem nevím, jestli tenhle ani film ani dokument to omlouvá či naopak (poctivý farmář Kristofferson, macek Kinnear, práce dožadující se mexikáni). Linklatera jako experimentátora mám rád, ovšem tady jako by on sám nevěděl, co vlastně točí.

Jammie Fox je možná Rayovatější než Ray Charles sám a Oscara si právem zasloužil, přesto filmu dávám, snad díky tomu, že tuhle hudbu nemusím nebo možná proto, že ten příběh mi přišel vcelku prázdný, slabších 60 procent.

Ačkoliv všichni z Alžíru utíkají za svobodou a nadějí do Evropy, dvojici Zana a Naimu táhnou rodné kořeny opačně. Jejich svoboda spočívá spíše ve vzpomínkách, tedy alespoň Zanova. Naima si už tolik jistá není - a nejenom tím, kde nebýt cizinkou. K Tony Gatlifovy neodmyslitelně patří svoboda duše, léto, cikáni a snědý Romain Duris (že by jeho alter ego?). Ovšem neodmyslitelným prvkem všech jeho filmů je hudba - a nejen díky ní mám jeho filmy rád. Směsice cikánských, alžírských i tanečních písniček zní překvapivě stejně (čímž nám snad dává najevo, že kořeny máme všichni spíše v sobě), ať už jste u sebe na gauči či tisíce kilometrů daleko. Chvílemi mne hudba dostávala do tranzu, stejně jako výtečnou a živočišnou Naimu v závěru filmu. Ačkoliv film občas ztrácel rytmus a směr, stejně jako naši hrdinové při plavbě do Alžíru, tak já jim to odpustím, protože se také rád ztrácím. 70% film, 100% soundtrack.

Přece bych raději vedle výborně hrajícího (007) Daniela Craiga viděl mladší tvářičky. Chutě nahlížet své mamině pod peřinu ještě nemám, ačkoliv je Anne Reid babča jistě šarmantní.

Takhle to dopadá, když se na plátně sejde Batman a Iron Man režírovaných rukou neumětelů.

Myslím, že režisér se ani tak nesnažil diváka šokovat, jako spíše jít svojí "a(rt/l)ternativní" cestou. Dvakrát se mu to parádně povedlo, potřetí šlápnul trošku vedle. Já se první dvě rodinné etapy perfektně bavil .. a to se za zvrhlíka nepovažuju (i když kdo ví :o). Takže 80% za to, že mi ke konci do smíchu už tolik nebylo.