Helmutek

"Chtěli nás vylekat statistikou a zdravým rozumem ale my jsme se snažili myslet pozitivně." / "Byla to stará kočka a jenom náhodou umřela ve stejnou chvíli, kdy jsme začali střílet." / "Hele, tohle byl skvělej chlap, co? To je tvůj otec? -To je Hitler." Ten film je bizár a wtf - za mě víc než cokoliv jinýho, co by se v tom dalo hledat. A ten "cotokurva" pocit byl u mě tak odzbrojující, že paradoxně jsem víc souzněl s neustále konsternovanym a svejm očím i uším nevěřícím náckem přijíždějícím na faru za trest pomáhat s pracema, než s tou idiotskou a nesvéprávnou farní osádkou - a takhle krásně frustrující je ten film až do konce. Konce, kterej tomu nasadí tak podivnou metaforickou?/vypíčenou? pointu, že ani po něm jsem se nějak nemoh přestat ptát, jestli si ze mě někdo (=Jensen) jenom dělal hodinu a půl prdel, nebo jestli v tom mám hledat nějakej hlubší smysl. Odpověď na to nemám, ale to mi ani nevadí, ani jí nehledám - tenhle podivnej a nepříjemnej stav, kdy vlastně nevim, na co přesně se to koukám, mě u Adamovejch jablk bavil (stejně jako mě to bavilo zatim u všech dalších Jensenovek) a spokojenej jsem i takhle. Kdo má ostatní filmy s touhle partičkou rád, bude se mu líbit i tohle.

Zajímavý sci-fi, který je kupodivu konzistentní a v rámci toho svýho vlastního universa drží pohromadě bez nějakejch zásadních logickejch lapsů - a to i přesto, že je vidět, že film vysokej rozpočet neměl. Příběh ani nápad sice nijak objevný nebo světoborný nejsou, ale i tak to má co říct - ta otázka prolínání lidskejch životů a myslících technologií, resp. předávání kontroly strojům (nějaký nevyzpytatelný, "neviditelný" a nelidský technologii) je samo o sobě tak silný, že na dobrej film stačí, aby ta myšlenka tvůrců dávala hlavu a patu. A to tady podle mě naplněný bylo - včetně sympatickýho twistu v zápletce na konci filmu. Za mě to je skoro jako to lepší z Black Mirroru - jen teda v trochu víc filmovym pojetí a rozšířený stopáži. A co tvůrcům chybělo v rozpočtu, to dohnali na autentičnosti a uvěřitelnosti - všechny honičky v autech nebo rvačky (v režii STEMa) byly tak skvělý, že líp by to za mě stejně už moc udělat nešlo. Skvělá sci-fi thrillerová jednohubka.

Je to přehnaný, je to úlet, ale kouká se na to skvěle - ono zas tolik podobnejch filmů se skutečnejma a hrajícíma muzikantama neznám. Herci jsou přesně tak sympaticky nesympatický, jak asi bejt měli (což asi pro většinu z nás diváků platí i o tý jejich hudbě), ale ani jejich občasný přehrávání tolik nepřekáží i díky tomu, že je vidět, jaká to pro všechny zúčastněný nadšence musela bejt prdel. Taky je to natočený obdivuhodně draze a řemeslně to působí profesionálně - díky tomu ani některý těžce prvoplánový scénky (typu palestinský teroristi v mikrobuse) nepůsoběj tak přiblble, jak by docela snadno mohly. Pobavilo mě i to spojení s larpistama a to, jak pak kapelu proti těžkooděncům bránili těma svejma dřevěnejma štítama... Nápadů tam bylo spousta - třetina vtipů byla skvělá, třetina přehnaná a třetina wtf, ale celkově mě to fakt bavilo a ten film prostě nějak funguje. Za mě mezi 3 a 4* - zatim zůstávám u silnejch 3*.

Za mě jeden z nejlepších a nejzajímavějších animáků vůbec. Sedlo mi to skvěle, a to úplně všechno, každá jedna složka filmu - trhanej styl animace prolínající se s komiksem (ach!), soundtrack, promyšlenej a fungující scénář i nepřepálená stopáž... Takovejhle animák samozřejmě nabízí úplně jiný možnosti, jak pracovat s vizuálem, než jak je to u hranejch filmů - a to tady tvůrci využili do poslední vteřiny; těch nápadů, co se v těch kresbách a animaci objevilo třeba během všeho toho prolínání světů, to bylo něco neuvěřitelnýho (ale nejen tam). K tomu celá zápletka je smysluplná a chytrá (podle mě, teda), skvěle napsaný postavy jsou zajímavý, využitý a parádně rozvíjený (jako třeba ty další aspekty Spider-tvorů z jinech dimenzí, teta May jako bondovská Q...). Za mě zázrak. Těším se, až se na to podívám někdy znovu - a klobouk dolů před každym takovymhle zajímavym přepracovánim notoricky známý věci. A jak poznám, že jsem připravenej? -No nepoznáš. Prostě skočíš do neznáma.

"On jenom chce vědět, že k němu necítíš nenávist. Nic víc." Další z takovejch těch rozebíracích filmů, který mě úplně zničily. Něco jako Marriage Story, který jsem nedávno viděl a mám to tak v hlavě, ale vyprávějící o rozpadu celý rodiny. Obrovsky silnej film (jeden z nejsilnějších, který jsem kdy viděl a nejspíš který kdy uvidim) s takovou spoustou citlivejch a bolestivejch míst, s takovou spoustou nahlas vyřčenejch tabuizovanejch a bolestivejch myšlenek, že to pro mě nemá moc obdoby (až právě třeba na zmíněný Marriage Story - ale tyhle dva filmy jsou vysoce nad všim dalšim, co znám). I po 40 letech(!) ten film neztrácí ani desetinu procenta z aktuálnosti a naléhavosti, protože tohle jsou věci, který se týkaj každýho z nás a každej z nás se s nima do určitý míry podobně nedokážeme vyrovnat. "Hurt people hurt people", jak by řekl Baumbach - film o rodinnym kolotoči zraňování se a neschopnosti vyrovnat se se svejma traumatama, o neschopnosti spolu mluvit a neschopnosti naslouchat, o neschopnosti lásku přijímat nebo jí dávat... Film o utíkání od problémů, o utíkání od komunikace, od zranitelnosti, o pokrytecký fasádě pěstěný jen pro oči ostatních a zároveň neschopnosti jít jakkoli do hloubky. Scéna, ve který Conrad mluví v mekáči s Jeannine o sebevraždě a do toho tam vběhnou ty blbečci a celej ten moment zničej, ta mě rozervala a cejtil jsem se za Conrada tak strašně, že mi z toho bylo skoro špatně. A ten závěrečnej Bethin popis manželem, kterej se to celou dobu jen snažil lepit a posouvat kupředu - manželem, kterej to jenom chtěl nevzdat a došlo mu, že přetlačit to nejspíš nezvládne - v tomhle momentě zlomu bylo všechno. "Ale ať už je to jak chce, já nevím, kdo jsi. A nevím, na co jsme si hráli. A tak jsem brečel. Protože já nevím, jestli tě ještě mám rád." // Scénář, dialogy, hudba, herci - všechno naprosto a neuvěřitelně skvělý (i "menší" role, jako třeba psycholog Hirsch). A jenom teda - Conrad fakt neni tenor, ale to je samozřejmě jedno.

Už jsem si myslel, že třetí série pro mě bude zatim nejlepší ze všech - sedl mi jednoznačnější příklon k (přiznanýmu) vtipu a nadsázce, líbilo se mi opuštění dětský roviny z prvních dvou sérií a vstup do mladistvýho věku a s nim související vztahový trápeníčka prvních větších lásek, líbilo se mi i hašteření Winony a šerifa (hádka v autě byla doslova úžasná scéna) i šerifovo rodičovský tápání, už zase se mi líbila Eleven, a líbila se mi naděje, že i model přespříliš důležitejch dětí zachraňující svět tentokrát dostane na prdel (POZOR, TROLEJ) zjištěním, že údajná sovětská konspirace tajnejch agentů a tajemný podzemní laboratoře bude jen výsledkem dětskýho fantazírování a hledanejch senzacechtivostí - to by se mi fakt líbilo a do celýho konceptu série, jak jsem si ho v průběhu sledování vybájil, by to skvěle sedlo. Jenže ono to tak nebylo a zase to samozřejmě (a pro mě bohužel) bylo myšlený smrtelně vážně - takže za mě stejně jako v sériích předchozích i série třetí pokračuje v těch samejch silnejch (atmosféra, hudba, kamera, osumdesátkový retro) i slabejch (promyšlenost, integrita zápletky a děje, stylizovanost, naaranžovanost...) stránkách, i série třetí všechno rozjíždí jen v náznacích a i tady je skutečně dotažený vlastně jen máloco. I třetí série má herce skvělý (už znovu Eleven, šerif s Winonou) i strašný (černoch a zrzka). Tajemnost až na pár pokusů (např. psycho děsivej, ale zároveň zvláštně smutnej slizounek Billy nebo třeba armáda zhyptnotizovanejch lidí/biologickýho matriálu šinoucí se za obludkou) už jde kompletně stranou - překvapit už demagorgon ničim moc nemůže a snad se o to teda ani nesnaží. I tak ale (i tomuhle všemu navzdory) pro mě jde o partičku, která mě pořád nějak baví - a z tohodle jejich světa bych si rád a hned pustil cokoliv dalšího, co by bylo natočený. Jsem zvědavej, kam budou tvůrci směřovat v další sérii a jak moc to bude fungovat; věk nezsatavíš, stárnutí dětskejch herců taky ne, osudy dosavadních kamarádů se rozutekly z Hawkinsu do všech koutů, dětství skončilo, život jde dál, tak uvidíme. WTF moments: Jen teda netušim, proč musel kurva ten šerif zařvat - ta scéna mohla mít deset jinejch vyústění, z nichž by žádná varianta, ve který by ke smrti nedošlo, o nic míň uvěřitelná nebyla... ale to už jsme zase zpátky u tý integrity a promyšlenosti, no. Rozkaz zněl očividně jasně - někdo důležitej prostě musí umřít a musí se uzavřít stará kapitola.

Hezky (= draze a profesionálně), ale naprosto předvídatelně a očekávatelně natočenej Robisnon 21. století - ne už zkejslej na pustym ostrově, ale v pustym kosmu. Nebo takový vesmírný a pohádkovější (naivnější) Zachraňte vojína Ryana - jen teda s rezignací na snahu o realističnost a syrovost, a naopak se zaměřením hlavně na ty hezký obrázky a ten dojemnej příběh, žejo. Za mě to není ničim hodnotný, ničim zajímavý, ničim stimulující - ty tři hodiny sice uběhnou celkem příjemně, ale dopadne to všechno přesně tak růžově, jak to celou dobu vypadá, a asi i proto, že nejsem Američan, tak jsem přesvědčenej, že za rok si z filmu nebudu pamatovat prakticky nic - natož abych kdy měl důvod pustit si ho znovu. Když nad tim tak přemejšlim, tak to pro mě selhává vlastně skoro ve všech charakteristikách, který definujou dobrej film, ale podprůměrný 2* se mi stejně dávat nechce - už jen proto, že sledování opravdu nijak nebolí a minimálně ty vizuální záběry marťanskejch scenérií jsou, musim uznat, dechberoucí. Další věcí, která se mi líbila (podtrhující profesionální filmovej štáb) byla vizuální stránka Damona - že se na něm opravdu ten dlouhodobej pobyt v uzavřenym prostoru podepisuje; ty zažloutlý zuby, různý vyrážky atd. Naopak zbytečnou a nedomyšlenou zkratkou bylo cestování Herma na tu marťanskou záchrannou misi - sedum měsíců pobytu jedný posádky na jednom místě bylo odbytejch titulkem "O sedm měsíců později", aniž by se film nějak pokoušel poprat se s tim, že přes půl roku by ponorka na palubě lodi už nejspíš měla nějaký hmatatelný výsledky a doutnající konflikty (zvlášť pokud jde o frustrovanou posádku, která se jede pokusit napravit svůj poslední fakap, při kterym na Marsu nechali chcípnout svýho kámoše).

Za mě strhující a do nejvyšší míry uvěřitelnej válečnej film, u kterýho ani "nedostatečná" (= neefektní) zápletka, ani vysoká stopáž vůbec nejsou problémem - naopak na tuhle frustrující honičku kočky s myší bych se nadšeně dokázal dívat ještě jednou takovou dobu bez pocitu, že by mě byť jediná minuta nudila. Na vizuální kontakt vlastně skoro ani nedojde a děsivě dvoupólovej výsledek, černobílá realita bez možnosti variant (naprostej úspěch = přežití, naprostej neúspěch =smrt) záleží jen na výpočtech, předpokladech, náhodě a psychice - resp. na tom, kdo první z toho zešílí nebo se zhroutí. Pár filmů z pohledu ponorek existuje (z nichž nejlepší a podobně fenomenální je Das Boot), ta nelidská realita námořního boje z perspektivy eskortní lodě je pro mě ale mimořádně vzácná - kromě The Cruel Sea jsem žádnej jinej takovejhle film neviděl. I za snahu zfilmovat takhle nefotogenický téma, jako je ochrana konvoje posádkou bojující s neviditelnou ponorkou, tak podle mě filmařům patří velkej respekt - kromě toho ale z mýho pohledu žádný rezervy film nemá a rozhodně se na něj podívám znovu. Taková představa půldenního maratonu Greyhoundu a pak prodloužený (tzn. nezkrácený) verze Das Boot je fantazie... // Ta voda je mrcha a počítačově ji nasimulovat je pořád obrovskej problém, u Greyhoundu jsem ale měl skutečnej a autentickej pocit, že jsem na tý palubě skoro s nima. Za mě by bez tohodle (bez uvěřitelný technický/trikový roviny) film rozhodně fungovat nemohl.

Skvělou úvodní dvacetiminutovku pro mě pocitově vystřídal rozvláčnější a míň táhnoucí celej další zbytek filmu, i proto ostatní (chronologicky pozdější) Jensenovy filmy řadim vejš než Řezníky. I tak jde ale o film, kterej si samozřejmě užijou všichni, komu Jensenův styl sedne - idiocie a nesvéprávnost hlavních "hrdinů" je odzbrojující a občas až frustrující, a celej ten bizarní příběh vyznívá ještě líp díky skvěle formulovanýmu facepalmovýmu konci a zjištění, že (POZOR, TROLEJ) všechny ty vraždy byly tak trochu zbytečný, protože celou dobu nešlo ani tak o maso jako spíš o marinádu, která lidem tak chutnala, nad čimž se kluci předtim prostě jenom nějak nezamysleli. "-Sakra, co to mělo bejt?! -Mě tyhle kecy nebavěj. -No ale nemusel jsi do ní kopat. -To si myslíš ty!" / "Já ho nechtěl zabít. Zpanikařil jsem, jasný? Stalo se, no, byla to nehoda. -Prodal jsi jeho stehno, pitomče! Možná jsi ho zabít nechtěl, ale potom jsi ho naporcoval!" / "Svende, zase máš na hlavě klobásu."

"Mám rád starý věci. Jednou mi cvokař řekl, že mám problém s žitím v přítomnosti, takže setrvávám v minulosti, protože se cítím, jako kdyby nikdy ani nežil." Greenberg se může zdát jako běžnej romatntickej film (jak očividně mnohejm zde připadá), ale pro mě je naopak vyjímečnej. Baumbach vypráví o dvou nezajímavejch, nefilmovejch, neefektních lidech a jejich vztahu - Stiller je zahořklej, notorickej kverulant a stěžovač, potížista, cholerik, neempatickej sobec, žárlivec a člověk neschopnej praktickýho života tady a teď; a Greta je zas nádhernym příkladem opaku sexy filmový ženský s nějakym atraktivnim bonusem - je prostě normální; jako kdyby to byla naše sousedka, spolužačka... Ale mně tenhle přístup neuvěřitelně baví a fakt se mnou hejbe; opravdu neznám jiný filmy, který by se v mejch očích točily kolem tak "banálních", ale přesto pro mě aktuálních problémů. Kolem tak normálních a filmově "nezajímavejch" fóbií, strachů, záseků ("Tohle byla ta nejhorší historka, co jsem kdy slyšel. Jdu, čau.") - takže to jsou právě tyhle Baumbachovy mikrovztahový filmy, u kterejch snad poprvý v životě mám pocit, že by mluvily o opravdovskym a skutečnym životě tak, jak ho znám třeba i já. Takový množství postřehů, na který ve filmu (ale nejen tomhle) přijde řeč, to by podle mě uneslo x dalších filmů nebo námětů... Jenže Baumbach se na tom nijak neotáčí - dialog proběhne, myšlenka uplyne, hádka skončí a film, život i vztah jede dál. ("Kolikrát ještě tohle budu muset zažívat? Mě už to nebaví! V tuhle dobu bych měl bejt s rozvedenou 38 letou ženskou od dětí s nízkejma nárokama - já už tohle nechci řešit, kolikrát si tim ještě budu muset projít?") On i ona, Stiller i Gerwig, hledaj sami sebe i cestu k tomu druhýmu - nevěděj, jak na to jít, nejsou si jistý, jestli to vlastně chtěj, nikam a k nikomu nepatřej - a mě tohle jejich (ze Stillerovy strany občas až aspergerovský) sbližování se neuvěřitelně táhlo. Líbilo se mi i to (a připomnělo mi to While We Were Young), jak na konci udělal Stiller přesně ten americky filmovej průlom, kterej možná každej trochu čekal a kterýmu fandil (párty s mladejma, cool rozhodnutí jet s nima do Austrálie...) - aby si to ale zase zpátky sedlo na prdel s tim, že tohle ale on přece neni. On už neni mladej a mezi mladý nepatří, on neni bezprostřední, nechová se impulzivně, ale právě takovejhle on prostě je a jen takhle může začít bejt autentickej - i když to znamená, že o ten jeho osud se žádný scénáristi nejspíš prát nebudou. A všechno podtrhává (zase) skvělá hudba. Za mě jednoznačně mezi 4 a 5*. Hurt people hurt people.