Monoxid

Dvakrát jsem se zasmála.

Nejpřeceňovanější anime roku 2016. Příběh nepřináší nic nového. Mistrně poskládané střípky nepříliš okoukaných klišé, skvěle odvedená řemeslná práce, emoce naladěné tak, aby film rezonoval ve vaší vlnové délce. Ale aby bylo jasno, stále je to výborná podívaná. U první poloviny jsem se náramně (neironicky!) bavila, ta druhá se na můj vkus už trochu táhla. Obávám se, že máme tendenci promíjet animovaným filmům mnohem víc, než by prošlo u hraných. Asi proto, že reálněji působící fikci budeme rozpitvávat ze všech hledisek, kdežto zde se necháme unést do jiné dimenze a když přistoupíme na režisérovu hru, zapomeneme na pozemské zákony a na konci nám zůstane jen ona melancholická rezonance... K žebříčku filmů mého života má však toto mooc daleko.

Ehm... mohlo to být horší. Nápad dobrý. Zajímavé rozehrání situace. Útok ze strany náročných etických dilemat. Rozehrávání scénáře moderního trosečníka. Hezký, hezký. Jenže pak přijde Ten moment. Á, někdo chce zase krávu podojit do sucha! Takže Bum Prásk a místo komorního dramatu tu najednou máme Armageddon a Titanik a Ne, Nebudem s tím šetřit, protože my chcem být Velkolepí, když jsme v tom vesmíru, že jo! Jenže jediné, čeho při nastavené úrovni logiky docílí, je komičnost Červeného Trpaslíka. A já lituju, že jsem si do kina nevzala lahev vína. Měla jsem pocit, že vše, co se stalo ve druhé půlce, bylo čistě účelové, aby byl ospravedlněn závěr filmu. A takový pocit by divák mít neměl. Co vzniklo, je prasopes. Scifárna, na kterou může te vzít i holku, protože je tam i trochu tý romantiky, že jo. Kdyby aspoň smysluplnost té sci-fi půlky nebyla děravá jak cedník.

A ne. Nedám jim tu poslední hvězdu. Ale z naprosto jiných důvodů, než bych mohla čekat před shlédnutím samotného filmu. Víte, já nemám moc v lásce muzikály. Nemám ráda přeslazené romantické filmy. Nemám ráda kýč typu „nezvratný osud“. Nemám ráda Ryana Goslinga a jeho štěněčí očička. Z těchto všech pohledů mi film vytřel zrak, přetáhl mě na svou stranu a já to žrala. Písničky byly vkusné, poslouchatelné, romantika velice svěží, náhodná setkání vtipná a nenucená, spíš působící dojmem že „svět je malý“, no a Ryan Gosling... ten má tak zvučný a medový hlas! Tak proč nevykřikuji do nebes, že to byl nejlepší romantický film mého života? (I když povězme si upřímně, možná byl, konkurence není moc vysoká.) Protože tlačili na strunu až struna praskla. Nevím kde přesně pro mě nastal ten moment, kde já myslím: hlavně neudělejte tohle! Bylo to hezký, ale tímhle byste to přehnali! No a film udělá přesně tohle! Proč se to musí u tolika filmů dřív nebo později stát? Proč?? Ale možná to není váš osud. Možná pro vás kouzlo Víly kmotřičky bude fungovat až do konce. Pro mě bohužel vyprchalo už za pět dvanáct.

My už tohle asi nepochopíme. Nejsilnější stránka snímku v době jeho vzniku byla ta neošoupaná originalita, roztřesená kamera způsobující dosud nevídanou realistickou atmosféru. Když se na to pak koukáte 's někým doma na gauči', pak to nebude mít žádoucí účinek. Tím spíš pokud jste už viděli x dalších filmů snažících se těžit z onoho efektu ruční kamery... Přiznejme si, že samotný, de-mystifikovaný film je o ničem. Nejsou tam žádné pořádné lekačky, protože co byste na té zrnité obrazovce chtěli vidět, není tam pořádný děj, postavy se chovají hloupě jako všichni správní hororoví protagonisté. Pokud u toho nečůráte strachy, protože je to opravdový záznam ze studentského čundru, který vám tajně podstrčil spolužák, tak prakticky o nic nejde.

Podívejte se na to, je to neskutečná p*del! ( ͡° ͜ʖ ͡°)

Toto je rozhodně můj anime favorit roku 2016. Že jsem se po dlouhém váhání rozhodla na seriál podívat, nelituju ani co by se za nehet vešlo! Když mi k němu zabrousí mysl, přeskakuju do fangirl módu a neváhám vykřiknout, že je to přímo poklad seslaný z nebes! Mám takovou teorii. Když se zaběhne nový žánr a křivka jeho popularity se blíží k vrcholku, objeví se seriál, jenž drahému žánru uštědří kopanec, že se div nezačne kutálet z kopce. Seriál zdánlivě plní všechna nepsaná pravidla na výbornou; dotahuje je nejen do extrému, ale až za hranici. Tak nám mecha žánr přinesl Gurren Lagann, mahó šódžo Madoku, únosy do fantasy světů vyplodily Re:Zero... a žánr sportovního anime pro slintající puberťačky vyústil v Yuri!!! on ice. Seriál nás nešetří. Hned v prvních minutách nás omráčí supersamcem Viktorem a první epizoda nastíní, kam se celá záležitost bude ubírat. Jenže nakonec nic není úplně tak, jak byste to čekali od žánrových předchůdců. Takže proč toto není označené jako shonen-ai? Odpověď je absurdně prostá. Protože toto je sportovní anime. Centrem pozornosti zde není fanservis, ale krasobruslařský šampionát. Vztah Viktora a Yuriho není míněn jako pastva pro oči yaoistek (i když výsledek může být stejný), nýbrž jako představení realistického, přirozeně se vyvíjejícího vztahu dvou lidí. Bez nadsázky. Bez nálepky. A já tleskám a roním slzy dojetí. Jen tak dál, Japonsko! >confirmed: YoI saved 2016

Toto je vlastně parodie na smršť seriálů s OP superhrdiny, mimozemšťany, vojáky v utajení... doplňte si sami. Saiki se snaží zapadnout. Chce, aby si ho nikdo nevšiml, chce vystudovat střední s průměrným skóre a chce v klidu pojídat kávové želé. A je pro to ochotný obětovat cokoli... Většinu času maskuje a napravuje, co sám způsobil, zbytek času napravuje, co způsobili jeho šílení spolužáci (najdete tu v přemrštěné podobě skoro každý stereotyp). Vidím, že se to tu s velkou slávou nesetkalo. Inu, zda je to zrovna váš šálek kávového želé zjistíte pouze tak, že se mrknete na první epizodu... (Na MAL to má 82%)

Intenzivní půlhodina. Napětí mezi ústřední dvojicí by se dalo krájet... Pokud vůbec uvažujete, zda se na to podívat, neváhejte... Teplí upíři. Nemám co dodat.

Neskutečně nudná a předvídatelná záležitost. O to tu možná nejde, pomyslíte si. Vždyť to přece tak krásně rozvíjí vztahy mezi postavami a umožňuje nám to nahlédnout do jejich křehkých, ztrápených dušiček... Ne. Ne. Ne. Tenhle seriál nemá žádný smysl, není nic, co si z něj budu ještě za pár týdnů pamatovat. Nenechte se zmást. S ostatními anime s podobnou zápletkou to nemá nic společného. Toto je naprosto tuctové „slice of life“ a zasazení do RPG světa nemá žádnou pointu. Se svým pastelovým laděním a nijakou hudbou bych téměř nepoznala rozdíl, kdyby se to odehrávalo na střední škole. Nechápu, jak jsem to dokoukala. Bylo to pro mě neskutečně frustrující. Málem jsem vzteky převrátila stůl, když v jistém bodě jedna z postav vypotila: „Myslím, že pocity jsou důležité...“ (No a to tak nějak shrnuje myšlenkový přesah celého příběhu.)