Marla Singer

Oliver Stone potřeboval tři hodiny uměle vystavěných faktů, půlhodinový monolog plný amerického patriotismu a rozpad jedné nukleární rodiny, aby dokázal zprostředkovat to, co Bruce Conner shrnul ve třinácti minutách sebraného materiálu – pocit, že před devětačtyřiceti lety (s trochou ironie na den přesně) skončilo víc než život jednoho člověka. S oblibou se dodává, že Amerika toho dne ztratila nevinnost, ale mně to spíš připomíná náhlé probuzení. Nemáte tušení, co se stalo a pořád dokola si v hlavě přemítáte obrazy a slova, které se k vám donesly. A stejně funguje i Report. V krátkých intervalech posunutých smyček záběru se stísněností sledujete, co se mohlo pokazit, procházíte každý detail a pak selže obraz. Hlas komentátora v pozadí nepřetržitě pokračuje v popisu průvodu, ale nemá co říct. Záběr na pušku. Záběr na pušku. Záběr na pušku. Vrací se podoba staré známé Ameriky, ale ta usměvavá dáma, co se vám snaží prodat ledničku, vypadá tak trochu jinak... pokrouceně...

Mekasův deníkový zápis o návštěvě šapitó. Ve změti rozostřených olejových skvrn, vícenásobných expozic a předimenzované rychlosti promítání a střihu najdete sdělení o smyslu života a pomíjivosti lidského bytí asi jako v Pollockových obrazech... anebo vápnem omítnuté zdi. Divák odkojený klasickým filmem bude hledat zašifrovanou zprávu, kritický postoj nebo alespoň groteskní nadhled a utvrzovat ho v jeho snažení bude doprovodná hudba, která se ale nakonec projeví jen jako další (náhodná) smyčka. Film se záměrně vytrhává z domnělých a jednoznačných uchopení a znovu atakuje sítnici sledem vjemů, dokud mozek zcela nerezignuje na výkladovou složku. Je docela legrační sledovat, co s vámi několikaminutový vyprázdněný snímek udělá. Obdivuju experiment samotný (a že mu plátno sluší), ale vybrat si k filmování excesivní a spektakulární prostředí cirkusu, mi připadá neskonale přízemní – možná proto se Notes objevují v červených číslech, když se na ně „tak hezky kouká“.

Trpěla jsem – strašně. Chvíli jsem přemýšlela, jestli si v sebeobraně nevyškrábat oči, ale Sirk by podobný extrém jistě považoval za poctu svému filmu... Většina hollywoodských melodramat má vedle Magnificent Obsession grády asi jako sunárek a pokud jde o vašeho prvního Sirka (v mém případě ano), žádný komentář vás na něj nepřipraví. Na druhou stranu, pokud na danou hru přistoupíte, zatlačí vás do křesla už jen zavilá urputnost děje pokračovat. Fascinovaně zíráte přes kolik tragických událostí, absurdně vykonstruovaných náhod, osudových setkání, toporných dialogů a hystericky přepjatých pohnutí lidské duše se musíte proklestit ke kýženému happyendu. Na vedlejší dráhu pak odsunete i takové obskurnosti jako andělský chorál coby hudební podkles nebo Merrickovu horkou linku s božským vnuknutím. Pozitivně překvapí jen kvalita obrazu: vizuál je zpracován v nejlepší tradici padesátých let a hraním si s technicolorem připomíná Hitchcocka (syté barvy v kontrastních kompozicích), ikdyž většina si na to asi nepotrpí. Vše podtrhává vcelku pravděpodobná teorie, že extrémní poloha filmu byl autorův záměr – což Sirka usvědčuje jako jednoho z největších sadistů komerční kinematografie.

Romain Gavras je autorem mých nejhorších urbanistických můr. Zoufalá touha se okázale předvádět (svaly, trofeje - detail na poníky, matelíza, barevně sladěné potahy, VELKÉ rádio), když se pod karoserií ukrývá křáp, který by jen stěží prošel technickou, zkrátka překračuje moje chápání. Nezbývá než čekat, až mě stejně nabušená (na těle i na autě) chudinka sundá na přechodu.

Samozřejmě, že Stress může použít kdejaké nevybouřené pako deprimované životem v betonové krabici jako instruktážní video, jenže nešlo o původní záměr a podobný argument by navíc platil i u tisíců dalších filmů. Forma takové uchopení ani nedovoluje – ze sugestivního snímání až naturalistických výjevů a znepokojivé hudby se obrací vnitřnosti naruby, na spáncích nabíhají žíly a samovolně se zatínají pěsti (o faktu, že to někteří nepřenesli přes srdce, svědčí občasné odpadové hodnocení). Po přirozeném a značně alibistickém odsouzení titulních vandalů, pasivních svědků řídící se heslem 'radši ty než já' a lítostí nad náhodnými oběťmi ale příchází zlom. Gavras srazí diváka z domnělého trůnu neutrality a z pouhého přihlížejícího ho postaví do role spolupachatele...

Přestože verbal prská jako starej kocour, kterýmu někdo přišláp ocas i koule najednou, Zabijáci se mezi červenou 'elitu' asi nedostanou. Lidi si prostě zvykli na akční spektákly, kde primitivní příběh tvoří jen povinný tmel a u filmu se nepřemýšlí, ale jen zírá (poděkování patří v první řadě Bayovi). Tak jak naložit se snímkem, který se stylizací a dějem tváří jako dobovka (Owen s knírkem), ale přitom staví na současném trendu akčních scén? Zajímavé je, že překombinovanost akce nikdy není na škodu, ale u příběhu se jedná o neodpustitelnou chybu. Přitom Elitní zabijáci žádnými extrémními mindfucky neoplývají a vše je (aspoň trochu vnímajícímu) divákovi logicky vysvětleno. Jediné, co filmu láme vaz, je pozastavení se nad lidskou stránkou Stathama přes jeho blonďaté etýdy – což mu s 'herectvím' univerzálně nasraného výrazu stejně nikdo nežere. Nezbývá než doufat, že tak pitomé to bylo záměrně. Sice jsem se svíjela v křečích prakticky pokaždé, když se někdo ze zabijáků verbálně projevil (dialogy se to nazvat nedá), ale na druhou stranu jsem si takhle osmdesátky vždycky představovala... 70%

Všem, kteří Žida Süsse nazvali průhlednou/tupou propagandou, bych v rámci filmového masochismu doporučila shlédnout Věčného žida. Zvrácený (bráno doslova) 'dokument' na plošné vymývání mozků velkého německého národa (popř. přidružených podnárodů) zachází do netušených krajností a cílený dopad na soudobého diváka byl vzhledem k návštěvnosti mizivý. Naproti tomu Süss ideologii umě podsouvá a sází na vizáž historické fresky – koneckonců, v Evropě má antisemitská politika i tradice pogromů dlouhou a bohatou historii. Z dnešního pohledu film samozřejmě zaostává, ale rozhodně to není nijak tragické – zásluhou německé filmové elity. Ano, staví na kostýmech a dekoracích, takže působí dost toporně (rozuměj divadelně), ale scény s mučením 'přes okno' a zasněžená poprava žádné ohledy na stáří snímku nepotřebují. Jediná sympatická postava snímku, která se nechová, jakoby jí v žilách kolovala rtuť, a nemáte nutkání jí umlátit tupým předmětem (tzn. kladným hrdinou), je překvapivě Oppenheimer. Jeho hedonistická poživačnost u dvora podle kréda ženy, víno, zpěv mu propůjčuje přitažlivost dnešních záporáků. Jako 'zástupný příklad' žida v rámci nacistické propagandy příliš nesedí – pro posun ve společenském žebříčku se vzdal svého přesvědčení a přizpůsobil se většině. Navíc přestože židům umožnil vstup do Stuttgartu, je pro svou bezpáteřnost komunitou prakticky vyloučen. Manipulační přešlapy ale dokonale vyvažuje stokrát omílané zneužití neposkvrněné křesťanské dívky (a abychom si nebrali do huby jen Německo – viz. například Hilsneriáda) P.S.: Díky Exkvizitorovi za asociaci s 1984, sedí skvěle .-)

Adam Rehmeier (produkce, režie, kamera, střih, hudba a scénář) a Rodleen Getsic (produkce, scénář, kostýmy a hlavní role) si natočili film – použití zvratného slovesa je rozhodně na místě, protože se oba chovají, jako by podstata vyplynula již při natáčení a role diváka tedy není za potřebí. Představte si film jako vedlejší produkt prožitku, recyklovaný odpad. Nesrozumitelné echo momentálního rozpoložení. Podle žánrového zařazení se většina obecenstva musela zákonitě zklamat: na snuff nedotažené; oproti klasickým mockumentary těžko uchopitelné a bez většího emočního dopadu; ve srovnání s horrorovými konvencemi tělesné modifikace (kastrace, amputace, dekapitace, perforace atd.) nezáživné... Přesto má snímek, co nabídnout. Pečlivě komponované záběry, kdy černobílý obraz umocňuje už tak výrazné kontrasty a minimalistické textury, je kapitola sama pro sebe, stejně jako zběsilý střih obrazových a zvukových smyček nebo použití hudby. Scény sice samostatně fungují dokonale, ale v návaznosti mezi sebou působí zmateně a nahodile. Cyklická rutina dosažená střídáním náporu a uvolnění nikam nesměřuje a přestože se časem násilí stupňuje, vnitřní napětí nepřichází. Filmu chybí sebemenší soudržnost – frontální útok na smysly je okamžitý, ale také prchavý a nezanechá citelný otřes. K větší celistvosti by napomohl příběh, ale jeho absence je pro snímek spíše výhodou, protože se může plně soustředit na propagonistku bez širších souvislostí. Navíc náznak narace u úvodní vsuvky 'ze života děvky' považuji za nejslabší sekvenci filmu. Naopak závěrečná katarze týrání hrdinky a její přerod do dětsky nevinné a bezbranné bytosti se do paměti vryje na delší dobu a stojí za to zbytečně natahovanou stopáž přetrpět. Maska obrazů ale ke konci zůstává neprostupná a stále ukazuje jen odtažitý popis událostí. Pravděpodobně jediný/á, kdo se dokáže dobrat smyslu, je jedinec, který si podobným prožitkem prošel (ať už z pozice oběti nebo trýznitele).