Marla Singer

U Nepolušných jsem docela dlouho lavírovala mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami – obvykle zarovnávám hodnocení níž, ale po vyslechnutí názorů z okolí mi nadhodnocení připadalo snad i oprávněné, ikdyž jsem po něm nakonec nesáhla. Autorský počin mladé srbské filmařky připomene celou řadu snímků pohrávajících si s obdobím léta jako bezčasí, kde je vše bez následků dovoleno – od Sedmikrásek, přes Jízdu až po Moonrise Kingdom. Filmy navíc spojuje také infantilní chování hrdinů, jež umělým návratem do dětství utíkají před problémy 'dospělého' světa. Hrátky hlavních hrdinů a jejich uzavřený svět posilují dlouhé záběry s kontrastním používáním barev a především zvuk, který je oproti filmovým zvyklostem až nepatřičně zesílen (dech, jezení rajčete) a v případě větrné smršti hrozí, že vám utrhne hlavu. Celý příběh se soustředí spíš na jednotlivé okamžiky a epizody než na jejich propojení a osvětlení všech souvislostí, postupuje líným tempem, dusí vás v očekávání a zklamává podvratným vypravěčem, jež přispěchá na pomoc vždy, když už ho dávno nepotřebujete. Film diváka vmanipulovává do přímého domýšlení událostí a možná právě jejich neuspokojivé vyústění, nevhodné i ve svém načasování asi jako ohňostroj za denního světla, se odrazilo také do celkového hodnocení.

Samotnou by mě zajímalo proč, ale v kině Hobbita úplně nedávám. Možná v tom hraje roli fakt, že se z promítání vracím pravidelně kolem třetí ranní, ale každopádně už vyhlížím příležitost, kdy si oba díly pustím v komorní atmosféře svého gauče. ___ Ačkoliv si Unexpected Journey vizuální rozmáchlostí s předchozí trilogií o prstenu v ničem nezadala, víceméně se držela literární dějové linie navázané kolem ústřední postavy. Kniha se totiž i přes nadhled vypravěče striktně drží cest (anti)hrdinného půlčíka a rozuzlení vedlejší postav a plný dosah výpravy k Osamělé hoře prozradí až ke konci. Desolation of Smaug je naproti tomu konečné potvrzení, že Jackson v probíhající adaptaci zamíchá se vším včetně narativu tak, aby z Hobbita a LOTR vznikla ucelenější středozemská hexalogie a celkový dosah událostí se snaží prokládat skrze všechny tři filmy – za což se asi dočká rituálního pálení extended versions od pravověrných příznivců předlohy. Podobná 'neúcta' o filmovém pojetí v zásadě nijak nevypovídá, ale nemůžu se zbavit dojmu, že Jackson vlastně neví, co od filmu chce, a vezmeme-li v úvahu tržby po prvním týdnu, netuší to ani početná základna LOTR. Ikdyž, po složité předprodukční historii snímku se dá argumentovat také starým známým mnoho psů, zajícova smrt. ___ Hobbit zkouší kombinovat odlehčené, až podvratné vyprávění předlohy o hrdinovi proti své vůli s epickou freskou o osudu známého světa a výsledek vypadá všelijak. První díl zachovával Bilbův silný pud sebezáchovy (ikdyž oproti knize byl do výpravy vmanipulován jen jemně a z části z vlastního rozhodnutí) a schopnost se z nebezpečí spíše vyvléct lstí než mu neohroženě čelit. S výjimkou zdvořilé konverzace s drakem už ve druhém díle zcela převládá přímý boj, který u spolubojovných trpaslíků (kdy zdaleka ne všichni jsou válečníci) přerůstá v hotové banzaj. Spousta uživatelů v komentářích brečí nad epizodičností a nerozpracovaností postav, ale podobně, ikdyž ne tak silně, jako u LOTR jde spíš o filmem předpokládanou znalost knihy nebo divácké zklamání nad nemožností adaptace udržet plnou šíři předlohy. Mnohem více přispívají ke zploštění postav nadnesené akční scény, které trpaslíkům a Bilbovi dodávají pružnost a nesmrtelnost postav z kreslených grotesek, kde se žonglování s motorovými pilami stává běžnou součástí dne. Takže ve výsledku je třeba poděkovat za připsání elfů, jejichž dynamika boje (romantickou úlitbu 'ženskému' publiku vynechme) staví Hobbita tam, kde ho snad chce Jackson mít. ___ Při hororové atmosféře Desolation of Smaug asi nemálokdo lituje, že do režisérské stoličky nakonec del Torro neusedl, ale Jackson přesun od pohlednicových přeletů a pateticko(ironických?) portrétů zvládá bez výrazného ohlížení se zpět. Dynamických průletů neubylo, ale namísto stavění kontrastu postav a okolní krajiny se kamera věnuje prozkoumávání míst samotných v očekávání příchozích stínů. Pnutí staví i na resuscitované extrémní hloubce záběru, zejména mezi přesuny v úvodu scén, ale také v komplikovaných bojových scénách. Na ruku jde i dilematu, jak vtěsnat přerostlou, oheň chrlící šupinatou zrůdu do jednoho záběru s humanoidy. Drak vůbec celému filmu dominuje a během relativně krátké doby, co na plátně dostane, se kocháte jeho ztvárněním – jednak ve smyslu CGI, ale především přirozeností, s jakou ukazuje svoji sílu, bezbřehou aroganci a sadistickou radost ve vyvolávání strachu a bolesti. A když je v nejlepším, film skončí. ___ Na závěr snad jen dodám, že ačkoliv jsem se snažila odolávat ohromnému nájezdu nanynek, i ze mě se nakonec stala Cumberbitch. V kině mě už potkalo pár divných věcí, ale abych vlhla u dabingu... Benedict je tedy oficiálně připsán do mého imaginárního fuck-listu záporáků, a ikdyž bez valného očekávání, s trojkou si dám v kině rande opět kolem půlnoci.

Fakt, že je Východní Evropa vykreslená jako trestanecká kolonie zaseklá v osmdesátkách a že se několik scén vyžívá v brutálním mučení, ještě neznamená, že po vás film chce, abyste si sbalili kufr s nářadím a vyrazili na Amíky. Celý hype explicitnosti kolem Hostelu je poněkud nešťastný a vysloužil si až statut filmu, který lidi dělí na pravověrné hororové příznivce a senzitivní bačkory. Pravdou je, že těch několik desítek minut mezi zdmi omítnutými krví a slizem jemnější nátury moc nepotěší, ale z míry vyvede i diváky staršího gore. Samotný akt mučení totiž nenabízí nadsazené šplíchance krve, vázanku ze střev nebo překvapivě absurdní smrt a trýznivý amatérismus (ehm, ze strany trýznitele, k režisérovi se teprve dostanu), který ho provází, navíc znemožňuje náhled manického sadismu při prozkoumávání lidského těla. Roli může hrát i obměna obětí, kdy vám na porcovací desce za zvuku hrdelního altu nesvíjí dvacítka, která neumí stopovat/ byla moc zvědavá/ měla příliš krátkou sukni, ale střídavě brečící a zvracející chlap, který pořád nemůže uvěřit, že skončí právě takhle. ___ Při pohledu na původce teroru se ale karta obrací. Německy mluvícího zákazníka je vám až komicky líto – představa jak si podá nafoukaného Američana byla jistě lákavá, ale když dojde na věc, nerozhodně tápe, jakým nástrojem jí realizovat a k tomu vypadá, že ho každou chvíli skolí infarkt. 'Chirurg' si je už o dost jistější, ale když se tak jako ve vlaku dotkne Joshova stehna, je vcelku jasné, že by ho raději pozval na večeři, než ho měl na operačním stole – ale má přece rodinu! Američan se zase v honbě za zážitky až příliš díval na porno a Miikeho filmy, ale adrenalinový drive za chvíli vyšumí s pocitem, že dvanácteráka uvázaného u stromu by zvládl střelit každý zoufalec. Podvratná radost z klasických krváků se zákazníkům (uvnitř cely i v kině) rozpadá pod náporem neočekávaných průvodních jevů a po vystřízlivění z hypeu se zmůžou akorát na poplácaní po zádech, že to zvládli do konce jako všichni ostatní (tetovat na ruku!). ___ Jakkoliv nadějně si mohl Roth příběh ze začátku črtat, mimo mučírnu nakonec skončil u křečovitých náznaků a doslovného čtení. Vlasákova učebnicová 'latentní' homosexualita z něj přímo kape a nejděsivější na jeho postavě je představa, že našel natolik zoufalou ženu, aby drobné nedostatky zvládla přehlížet. Zámořsky arogantní ztvárnění Evropy získává v české kotlině nový rozměr, ale přehnaná naivita a neskonale stupidní přezíravost turistů vás skoro nutí je odpravit o dost dříve a po svém. Do toho je jim neustále omíláno, že si můžou za dostatečnou sumu koupit COKOLIV a po ironickém zvratu, kdy v honbě za bílým masem sami dostanou na čelo cenovku, je na změnu stran musí (hlavně nenápadně) upozornit děvka. Paxton se pak náhodou zachrání tím, že jako jediný překoná jazykovou bariéru, a namísto rychlého útěku si v závěru vynutí právo na spravedlivou odvetu/ lynč. Au.

Moore mě baví, jenže z úplně jiné pozice než by chtěl a nadřazenost satiry nad dokumentárním pojetím se právě stává kamenem úrazu. Kombinace dokumentaristy, investigativního novináře a sžíravého (haha) komentárora prostě není věrohodná a pokud se celá agitace zaobalí do ironických koláží obrazu a zvuku, těžko může mít u diváka silnější přesvědčovací účinek. Mooreova naivní představa, že dokáže věci změnit, pokud lidem ukáže subjektivní pohled z protistrany, se zkrátka rozpadá v komice celého náhledu. Dokáže klást nečekané a hlavně nepříjemné otázky, vytvářet málo známé souvislosti, ale ve výsledku jen střílí do prázdna. Vlastně jediného prokazatelného účinku dosáhl stejnými metodami prezentace a zneužívání obětí jako bulvární média (a je samotná využil pro 'správnou věc') a v průběhu celého filmu se namísto fakta více spoléhá na jejich emocionální dopad. Upřímně řečeno nechápu, čeho chtěl máváním fotky šestileté před obličejem Charlese Hestona dosáhnout. Starého pána mi ani tak líto není a pokud neunese nátlak a kritiku, která se s vysokou pozicí v NRA pojí, neměl ji vůbec přijímat. A to měl Moore vlastně štěstí, že se k podobné osobnosti dostal, protože většinou ho zastaví už hlídač na parkovišti – být permanentní osina v zadku je prostě těžký životní úděl.

Člověk má z vnitřního pohledu pocit, že je hlavním hrdinou příběhu, že všechny nitky se sbíhají u něj, že je středobodem svého osobního vesmíru a že celý slepenec dějů vykazuje skrytý řád. Helen ale nestačí svět, který zaniká, když protagonista zemře – v honbě za mýtem, který vlastně ani nebyl, spřádá vlastní síť, začíná žít i v myslích jiných lidí a stává se nesmrtelnou (nebo si to alespoň myslí). ___ Candyman vyniká ambivalencí, s jakou události ve filmu podává, a ať už si v hlavě vytvoříte libovolnou smysluplnou teorii, stejně narazíte na detaily, které nezapadají. Rose se totiž neobtěžuje rozlišovat mezi halucinacemi, vnitřní projekcí a objektivním pohledem a při vzájemném nepochopení postav nedá za pravdu ani jedné. Při vyprávění historek není jisté, odkud příběhy pocházejí a zda sledujete představu posluchače či vypravěče. Helen si po vyslechnutí verze od prváka a posléze i profesora (bílá střední třída) zasadí legendu do černošského ghetta podle novinového titulku – a z iluze odmítá vystřízlivět i po té, co se jí to méně stylizovaný Candyman snažil vysvětlit ručně na veřejných záchodcích. Pocit pouta s chudinskou čtvrtí vychází z Heleniny představy, že obývají stejný prostor (shodná achitektura jen pár bloků od sebe, oddělená několikaproudou dálnicí), ale ve skutečnosti se nedokáže životu v ghettu ani přiblížit a vytváří si jen svojí romantizovanou verzi. Stejně tak obyvatelé Cabrini Green nechápou její pátrání po vůdci gangu, který prý ani neexistuje. Zmateným poslepováním různých verzí tak vzniká melodramatická postava šlechtice, který touží po „Just one exquisite kiss.“ od andělské blondýnky, a zároveň masového vraha, manikálně si užívající své entrée i párání hákem každého, kdo se o něm odvažuje před Helen mluvit. Pro někoho těžko stravitelná hra, ale sweets to the sweet.

Snímek proniká do afro- (a částečně latinsko-) americké gay komunity v okolí Harlemu a osmdesátkovému fenoménu pořádání bálů. Většina snímku sestává ze záběrů bálových soutěží a zpovědí jejích legendárních postav - režisérka předem počítá s nezasvěcených pohledem a rozhovory vede směrem k vysvětlování základních pojmů a pochopení probíhajících dějů. Pasáže jsou řazeny spíše intuitivně než systematicky, kdy jedno téma prostupuje druhým a chvíli trvá, než vám film hodí vodítko. Seznámíte se tak s proměnlivostí napodobovaných ikon, spektrem soutěžních kategorií, systémem 'rodin', různým chápáním genderové proměny nebo k čemu přesně odkazuje Fincher v Madonnině videoklipu Vogue. ___ Dokument se nijak radikálně politicky nevymezuje ani komunitu neglorifikuje, ikdyž se o negativech (chudoba, krádeže, prostituce, aids) zmiňuje jen okrajově. Soustředí se především na spoluprožívání fantazie o tom, že můžete být kýmkoliv, pokud se dokážete věrohodně obléknout. Překvapivě tak zjišťujete, že narozdíl od rozšířené drag queen scény není primárním cílem přehnané ztvárnění, ale naopak co nejvěrohodnější splynutí s 'normální' světem - ať už vystupujete jako školačka, voják nebo bílý límeček (finální zkouškou je odejít domů v kostýmu a po celou dobu zůstat inkognito). Ke konci se snímek zaměřuje na pár protagonistů a jejich usilovnou snahu přenést bálovou fantazii do každodenní reality.

Nikdy bych nevěřila, že lze natočit scénu, kde hlavní postava schytá několik průstřelů, při pádu se zachytává o kovové lešení a následně tvrdě dopadne (hlavou napřed) na betonovou podlavu a to vše bez jediné otevřené rány, zlomené kosti či dokonce kapky krve. Úvod do akční polohy filmu ve fps stylizaci, jakkoliv formálně na výši působí, tak předznamenává totální plochost, povrchnost a bezkrevnost snímku. ___ R.I.P.D. v základu představuje ideální hollywoodský blockbuster, kdy črtá, až vykrádá nejrůznější žánry (western, krimi, buddy movies, sci-fi, romantický a katastrofický film), výsledným mixem se snaží cílit na co největší podíl obecenstva a zároveň je dostatečně umírněný na to, aby vás v kině oblažila přítomnost sotva dvanáctiletých klacků. Což samo o sobě může fungovat, pokud se ovšem křečovitě nedržíte návodu producentů a nehodláte film rozšířit o nic jiného než prvoplánové narážky (navíc několikrát opakované) a lacině vypadající triky. ___ K tomu režisér rozvádí zkušenost sitcomového smíchu do nové dimenze – snímkem už nenavozuje anonymní pocit z kina, kdy se zasmějete s neznámými (u starších seriálů dávno mrtvými) lidmi, ale konkrétní postavy ve filmu spoluprožívají události z divácké pozice, kterou se vám snaží podsunout. Při wow efektu tak opravdu uslyšíte „wow“ (nebo zahlédnete kaprovitě spadlou čelist) a při většině holyshit momentů prostě někdo musí zahlásit „holy shit“. Většinou se dotěrné role diváckého průvodce ujímá machistický transexuální kovboj, ale prakticky náleží komukoliv v právě nadřazené pozici – ať už zelenáčovi, šedesátkové Moneypenny nebo vysolárkovanému záporákovi. Příjemné asi jako vnitřní krvácení.

Hardcore nádherně provazuje dvě postavy ze dvou zcela odlišných sociálních vrstev i prostředí a rozdíly stírá právě jejich extrémním přístupem k sexu. Zámožný podnikatel a vdovec z poklidného městečka na Středozápadě žije svou každodenní rutinu v podobě výchovy dcery, řízení podniku, rodinných návštěv a mší. Oproti tomu profesionální společnice, pornoherečka a striptérka ze slunné Kalifornie se rozhodla rezignovat na středostavovské hodnoty a bez morálních výčitek vydělávat na svém neutuchajícím libidu... Po útěku dcery se jinak neinterferující světy propojí, oba protagonisté se vzájemně potřebují (Jake aby se v pornoprůmyslu zorientovat, Niki aby z něho mohla uniknout – prostitutku chvílemi střídá soukromé očko, které chce vydělat) a z vyvstávajících kontrastů a paralel se oběma rozpadají iluze o vlastním životě. Jakeovo puritánství a emocionální distance ho připravila o ženu, víceméně o dceru a vlastně i o jakýkoliv blížší vztah k lidem obecně – ke konci pohrdá i vlastním životem. Nikino hrané volnomyšlenkářství popírá nejen exces s jakým ho podává, ale také zoufalá snaha se vykoupit. A přesvědčivě nezní ani její obhajoba nezávislosti na systému, když se jí při pouhé zmínce o pasákovi rozklepou kolena. ___ Jakkoliv film stojí na kontrastech, padá s dějovou soudržností. Hardcore není ani zdaleka tak atmosférický a obrazově okouzlující, aby jste měli tendenci opomíjet každou facku do tváře logiky. Styl je spíše umírněný a pokud kostru příběhu tvoří pátraní, asi by mělo mít i nějakou návaznost a ne boží vnuknutí, která nebohého otce vždy přivedou na správnou stopu až k nalezení dcery. Podobné osvícení zdá se zažila i Kristen – po dobrovolné zkušenosti s pornoprůmyslem se nadšeně vrhá otci kolem krku, aby se vrátila do stejně despotických a disfunkčních vztahů jako na začátku. V neposlední řadě nenabízí snímek ani zdaleka tak silný zážitek proti srsti, jak slibují jiní. Je poměrně syrový v rámci hollywoodských studií, ale dva klíčové záběry sledujeme jen jako odraz na plátně a u zbylých výjevů se projevuje spíš lítost než zhnusení.

Krytí se Welshovým jménem a skotský přízvuk ještě nedělá skvělej film. Kniha nabízí tisíce možností zpracování a obrovský prostor pro vlastní invenci a to větší zklamání zažívám, když si režisér vybere možnost nejmenšího odporu. Hodilo by se namítnout, že ostrovní kinematografie proslula chladnějším pozorovatelským odstupem a důrazem na 'realističnost', ale film se neubírá ani touto cestou, natož nějakým progresivnějším experimentováním. Filth se zkrátka plácá ode zdi ke zdi, přebírá nejrůznější postupy z jiných halucinogenních snímků, které mu ale vzápětí přerůstají přes hlavu nebo neví, co s nimi, a ve výsledku se neumí rozhodnout, jak na diváka působit. Přes pár ironických střihů a narušení čtvrté stěny sledujete většinu dialogů v ubíjející televizní verzi záběr/protizáběr a nasazování papundeklových zvířecích hlav v rychlém střihu je vyloženě smutné, o vysněných psychiatrických sezeních a extrémním rozostření raději nemluvě. V zásadě film velmi připomíná svou hlavní postavu, jen postrádá jeho sebereflexi a pochopení vlastní ubohosti. Kouzlo Welshových protagonistů totiž nespočívá ve výčtu podrazů a prasáren, jakých jsou schopni (ani v této rovině není Filth tak „fucked up & kinky“, jak slibuje trailer a hodnocení R), ale v groteskním uvědomění si mrzkosti svého chování a zároveň neschopností s ním přestat. V momentě, kdy se Bruce až zmrzačeně vylívá kolegyni ve směsi vzteku, lítosti, cynismu a bezmoci, nenapadne režiséra nic lepšího, než utnout konflikt lacinou lekačkou s přepálenym zvukem – zabít. ___ Přes slabé zdrogované a paranoidní stavy ale může snímek nadále fungovat jako černá komedie. Spokojeně si budete vrnět u většiny z Bruceových „her“ a jejich vyústění, podvratné hudby nebo feťáckého vnímání času, kdy se vám Vánoce připomenou zabalenou flaškou whiskey a Silvestr zas zvukem rachejtlí z právě vyskleného okna. Ne, Filth není úplně špatný film, jen jsem ho chtěla mít vážně ráda.

Když pominu nepokrytě misogynní vyznění snímku, může se Exorcist chlubit úchvatnou hororovou výstavbou. Scény v izolovaném domě střídané (až mučivými) lékařskými prohlídkami se v obměnách vracejí, ale vyúsťují do stále tíživějších situací a v nastavené spirále už nelze jinak, než vyhnat zlo zlem. Zlověstné ticho protíná jen trýznivý řev a stoická kamera téměř neuhne pohledem. Oproti knize pracuje film jen s náznaky a tak si divák může jen domýšlet, co Merrin v Iráku hledal a našel, a jestli do těla dívky vstoupil padlý mezopotámský bůh nebo zda šlo o Merrinovu projekci. A nekoná se ani žádný vysvobozující happy ending - nikdo nedokáže uspokojivě vysvětlit příčiny a okolnosti Reganina stavu (a nikdo se ani neptá), a po vymítání se dívka vlastně jen vrátila do výchozí nastavení, takže nástup na spirálu si může snadno zopakovat. ___ Ne všechno se ale Friedkinovi povedlo: ve filmu, kde jste neustále vystaveni přítomnosti zrůdy (jedno, že ji momentálně nevidíte, zůstává v pokoji), působí flikry nadbytečně a dnes už skoro směšně. Stejně tak extrémní diskreditace vědy, kdy desítka špičkových lékařů doporučí psychicky nalomené matce vymítání ďábla (jakkoliv racionálně se snaží argumentovat), má za následek akorát plošně poprskaný monitor. ___ P.S. pro ty, kterým ve Exorcist zdál málo perverzní: Sáhněte po libovolném psychoanalytické výkladu snímku a pak si ho pusťte znovu...