Marla Singer

Ztracená čest Kateřiny Blumové je vyhraněný film s radikálním pohledem na Německo a ze stejného hlediska by na něj mělo být shlíženo. I přes odsunutí zjevných paraler s Baaderem a Meinhofovou snímek otevřeně přitakává názorům RAF. Ideologická zatíženost se nejvíce projevuje ve vzbuzování sympatií k hrdince: křehká, ale duševně silná žena je zatčena, poněkud nevybíravými praktikami vyslýchána a následně vláčena tiskem. Podobně jako v Posledních dnech Sofie Schollové je divák přesvědčen o neoprávněnosti zatčení, se stupňováním výslechů ale zjišťuje, že výpovědi, ač znějí logicky, se rozcházejí. Ikdyž se nakonec ukáže, že Kateřina se s Göttenem setkala poprvé a dobrovolně ho ukryla, zůstává nevyjasněno, jestli nenavazovala kontakty i s dalšími (pánské návštěvy sama nikdy nevysvětlila) a nešlo o plán. V očích policie je role Kateřiny ambivalentní, ale svobodný tisk sám vynáší obvinění a bez možnosti obhajoby hrdinku ocejchovává. ___ Zeitung ve filmu představuje absolutní zlo, uzurpátora proti kterému není možné se bránit běžnými prostředky. Když doktor Kateřininy matky slibuje, že postaví novináře před disciplinární komisi, vývoj scény se náhle změní – Kateřina už neodpovídá lékaři, ale ve frontálním záběru se přímo obrací na diváky, kdy novináře označí za hyenistické štváče schopné udělat cokoliv, aby prodali článek (že si Tötges žije nad poměry dokazuje později i symptomatické porsche). Nepřímé obžaloby se pak objevují v rozhořčeném vtipu (Já jim do redakce snad hodím bombu.) i komentáři strýce, kterého jako 'starého nácka' nechali na pokoji (kritika Adenauerovy tolerance vůči nacistickým zločincům). V logice snímku je Kateřina okolnostmi donucená se bránit a to jediným možným prostředkem, jež zbývá – zastřelením reportéra. Se stejnou nevyhnutelností 'páchají atentát' na tisk i filmaři snímku, když se ke konci pokoušejí ospravedlnit ztvárnění extrémních novinářských praktik.

Dokumentární snímání cizích kultur je pro tvůrce (z hlediska prezentace předkamerové skutečnosti) mnohem přirozenější, protože subjekt pozoruje s odstupem a pohledem zvnějšku – podobně jako divák výsledkého snímku. Jak se ale vypořádat se natáčením každodenních dějů, jež nás obklopují, a zkusit je divákovi předložit ve zcela novém kontextu? Při sledování Chronique d'un été mě napadalo, jestli se tvůrci podobnou otázkou nakonec nezahnali do kouta. I přes formální hravost a zkoušení různých způsobů přiblížení se soudobým obyvatelům Paříže (anketa náhodných kolemjdoucích, zachycení pracovního dne člověka, intimní zpověď, diskuze u kulatého stolu) působí snímek chaoticky, bez výrazného konceptu, možná až jako metoda pokus-omyl. Za jednotící styl by se dalo označit vytyčení slepých uliček, ale závěrečná úvaha tvůrců o vzniklém díle pak nevědomky vzbuzuje úsměv. Příznačný, a patrně nejdůležitější, prvek filmu podle mě spočívá v jeho neustálé sebereflexi a to dokonce trojstupňové (během natáčení, po projekci aktérům a v konečné diskuzi režisérů). Chronique d'un été tak pokládá nepoměrně důležitější otázku než 'Jaký je dnešní Pařížan?', ale jaká je podstata a úloha dokumentu.

Canoa svým vypočítavým dávkováním informací a prací se zvukem dopadá na diváka s nezvyklou naléhavostí a emočním vcítěním. Nelineární narace využívá vlastní uspořádání událostí, které ukazuje jejich dvojznačnost nebo je i komentuje (například zastavení děje a skok k rozhovoru k jednomu s aktérů, který se snaží podat vlastní náhled na věc – a prokazatelně lže). Snímek začíná strohým a věcným telefonátem o lynčování pětice mužů v malé vesnici a pokračuje v seznámení s okolnostmi, které činu předcházely, paradokumentárními záběry s komentářem a anketou. Nastolená objektivita se ale rozpadá, když jeden z respondentů převezme roli vypravěče, bezohledně vstupuje do děje a svými sarkastickými komentáři se obrací přímo na diváka. Zbylé dvě třetiny už pokračují ve stylu hraného filmu, ale občas se některá postava (až prosebně) zahledí do kamery a nebo k ní utrousí poznámku. To při sledování filmu vyvolává pocit participace na události, kterou ale nelze nijak ovlivnit, a v divákovi tak zanechává směs zodpovědnosti a bezmoci. ___ V celém snímku se prakticky nenajde hluché místo (míněno doslova). Pokud zrovna neprobíhá dialog, tak se ozývá hlas z rádia nebo tlampačů, objektivní či subjektivní vypravěč komentuje dění, někdo vypráví příběh nebo řeční … a občas jen hraje hudba nebo vyzvánějí kostelní zvony. Postupně do nezaujatého komentáře přibívají další zdroje informací a kakofonie zvuků nakonec přerůstá do křiku rozlíceného davu, neschopného odlišit burcující lži od jednoduchých faktů (nebo alespoň vyslechnout vysvětlení protistrany). Cazalsovi se zmíněnou manipulací se zvuky povedlo dosáhnout autentického a přitom výrazně subjektivního prožitku pravděpodobných událostí ve vesničce San Miguel Canoa.

První díl Notas y testimonios sobre el neocolonialismo se vyznačuje především agresivní montáží a ironickou juxtapozicí, ke konci už svůj ideologický arzenál do diváka doslova střílí - sám za sebe by zasloužil 4*. Zbylé dvě části ale převážně pracují jen s dokumentárními záběry a fotografiemi, korunované všudypřítomným a patřičně osvíceným komentářem muže a ženy (boj za rovnoprávnost zahájil Solanas na všech frontách). Škoda.

Podobně jako v předchozím filmu Memorias del subdesarrollo zasadil Alea diskuzi o lidské svobodě do kontextu obecně známé historické události na Kubě. Tentokrát ale nevrcholí Karibská krize, nýbrž nejdůležitější svátek všech křesťanů – pašijový týden, konkrétně od Popeleční středy po Velikonoční neděli. Bez hlubší průpravy posledních dnů Krista na zemi, ale také jejich rituálního připomínání, se možnost pochopení většiny odkazů a metafor značně snižuje, ikdyž hlavní zvyklosti a motivace snímek divákovi vysvětlí. Na rozdíl od Memorias už totiž nesledujeme svět egocentrickým náhledem protagonisty, který nám svým proudem myšlenek a vzpomínek podává obraz zoufalé situace, v níž se on a v paralere i jeho země ocitá (a k tomu ještě stíhá diváka bombardovat erotickými představami o téměř každé atraktivnější ženě, na kterou narazí), ale získáváme nezávislejší pozici s vyhlídkou na poněkud bizardní oživování Kristova mýtu. Majitel plantáže se jako uvědomělý křesťan rozhodne sdílet důležitou tradici i s těmi méně požehnanými na svém pozemku. Přesvědčen o vlastní pravdě uspořádá na Zelený čtvrtek 'rekonstrukci' poslední večeře, sám se pasuje do role Krista a snaží se nevolnickým primitivům osvětlit Boží vůli na zemi a jejich úlohu v něm. S přibývajícími poháry vína ale snaha přerůstá do groteskních rozměrů a nejenom, že si černoši vykládají mnohoznačný příběh značně zvráceně, ale navíc odhalují i mnohé z vlastní mytologie. S novým dnem svítá pro apoštoly dosud nepoznaná naděje, ale pán rychle zapomíná na své sliby. ___ La Última cena nemá v pravém smyslu slova hlavní postavu – většinou děje provází plantážník, ale důležitou roli sehrají i jeho podřízení jako tři principy nazírání na svět (kněz, dozorce a správce) a samozřejmě také dvanáct učedníků/otroků. Naturalistický snímek stojí a padá s výkladem metafor – kolik nepraktikujících křesťanů například tuší, že Popeleční středa připomíná kromě pokání také den, kdy Jidáš zradil (a ocejchovává tak zběhnuvšího Sebastiana jako vrcholného zrádce)? V kontrastu se složitostí biblického podobenství pak stojí mnohem sdílnější poselství o právu každého živého tvora na svobodu, ve filmu zpodobněným poměrně klišovitou ptačí klecí a nebo závěrečnou montáží dravce v letu, plynoucí vody a stádem koní.

George was always my favorite Beatle. I Am Sam se řadí (podle právě vymyšlené terminologie) k tzv. hodným filmům. Jeho vyprávěcí linie je vcelku jednoduchá a patetická, vyžaduje citové zapojení diváka (pro mnohé iritující až vyděračská povaha snímku) a přes všechny překážky nakonec protagonista – byť třeba jen morálně – zvítězí. Film si neprošel hollywoodskou lobotomizací 'věčných ideálů' zcela, jeho pojetí správného ukazuje i druhou stranu mince a ústřední spor problematizuje. Sentiment balancuje na hranici předávkování – ale zdlouhavé dojemné scény jsou často rozrušovány absurditami a (díky Michelle Pfeiffer) i sarkasmem. Celkové vyznění není až tak bezduché jako neskonale naivní. Na druhou stranu ale skvěle koresponduje s filosofií Beatles, která se proplétá soundtrackem i dialogy. Oproti jiným 'hodným filmům' mě překvapila originalita ve vizuálním zpracování – od neklidné ruční kamery, přes rámování a po hru s filtry, kdy se černobílé (dětské) vidění Samova světa rozděluje na teplé a studené barvy.

Ateistická světice, která mezi lidmi šíří lásku k bližnímu, toleranci a pomoc potřebným (k vizitce miss world zbývá jen světový mír a péče o sirotu). Po vynechání vulgarismů a dalších citově zabarvených slov jen těžko hledám ve svojí slovní zásobě výrazy, které by mi pomohly kýčovitost Chocolat popsat. Počáteční, lehce ironické vyprávění o narušení maloměšťáckých sterotypů rychle přeroste do moralitní agitace, která se i přes značné zobecňování postav a vyvstaných konfliktů není schopná dobrat vyššího smyslu nebo metafory, odůvodňující její schématičnost. Tvrdohlavě a především doslovně předkládá černobílé rozlišování panákoidních protagonistů, vedle kterých by doma sehrané divadlo s čokoládovými figurkami z vánoční kolekce vypadalo jako psychologizujíci sonda do života na malém městě.

Ideální pro nečtenáře v maturitním ročníku, kterým lístek do divadla připadá jako zbytečný luxus. Shakespearovy hry byly zfilmovány stokrát a zavedeného filmového přepisu se drží Radfordův snímek. Doslovnost adaptace se objevovala i ve zpracování 1984, ale nepotlačila osobnější pojetí předlohy jako v Kupci benátském. Ani bohatá výprava, hra se světlem a precizní rámování nezakryje jádro filmu, které tvoří jen technicky dovedné překlopení hry do filmu. Teprve, když do děje vstupuje žid, získává snímek oproti dramatu nový rozměr. Pacinovo pojetí Shylocka povyšuje bezohledného lakomce na zhrzeného otce, kterému nic nezbylo, a i přes roli hlavního antagonisty se stává nejpropracovanější postavou.

Osobně mám pro stop-motion animaci slabost, stejně jako pro klasickou animatroniku. Oproti digitálním trikům se zdá hmatatelnější (správný výpočet pohybu z neomezených možností asi nikdy zcela nenahradí přímé působení fyziky) a lépe odolová zubu času, takže přesvědčivost triku se nevytrácí ani po dekádě nebo dvou. Ano, ParaNorman z dnešního pohledu vyšel ze staré školy – s veškerými kazy i výhodami loutkové animace – ale to k němu patří podobně jako roztleskávačka a zadák ke slasheru. ___ Nechápu všeobecné rozhořčení nad faktem, že se primárně dětský snímek zaměřuje na shazování hororových schémat. Jednak má tu drzost, že tak činí záměrně a navíc se mu to i skvěle daří, když caparti, na které snímek cílí, parodizované filmy v rámci rodičovské cenzury ještě pár let neuvidí. Ehm, no a co? Akcent na odkazování mimo rámec filmu je natolik silný, že ho mohou postřehnout i lobotomizovaní jedinci pod dvanáct let, a přestože kontext z osobní zkušenosti neznají (co vy víte), přibližnou představu o něm mají. Na druhou stranu sice ParaNorman posměšně ukazuje prstem na všemožná hororová klišé a přešlapy, ale ke své vlastní škodě se ve druhé polovině nevyhne škatulce rodinného filmu a triviálnímu moralizování. Kromě vykrádání známých děl (jak jinak byste je chtěli parodizovat?) připomíná ústřední zápletka čarodějnictví i přechody mezi realitami jemnější verzi Silent Hill. Na svojí obhajobu bych měla zmínit, že srovnání mě napadlo dřív, než jsem si v závěrečných titulcích přečetla jméno Jodelle Ferland.

Telegraficky: Postavy musejí být vystaveny neustálé válečné vřavě nebo se alespoň nepřetržitě pohybovat, aby mohly být efektně snímány přelety a průlety kamerou. Nebezpečné situace pokaždé vygradují do sebeshazující záchrany na poslední chvíli. ___ Pokud postavy zrovna nebojují, zaujmou strnulou heroickou pózu, která je zabírána z podhledu, se zadním prosvícením měsíce/slunce a vítr jim lehce čechrá jejich bujné kadeře. ___ Postavy bez nadání pro předchozí pózu se pitvoří za účelem výraznějšího charakterového odlišení od zbytku skupiny, protože jejich jména lze lehce zaměnit. Výraznou roli hraje i kadeřnická soutěž, která se nad nebohými bytostmi přehnala, a měla by přispívat ke snadnějšímu rozlišování. ___ Když je přeci jen nutné posunout děj o kus dál, mohou postavy promluvit - ale jen polopatě a s skromnou dávkou patetického pohnutí. Postavám mimo klasické uskupení (např. půlčíkům) je dovoleno vyjadřovat se vcelku přirozeně. ___ Pokud se příběh o malé skupině bojující za znovuzískání své domoviny zdá málo epický, můžete přidat vlastní nápady a odbočky - třeba průhledné panstředozemské spiknutí realizované po několik desítek let - a trilogii roztáhnout na hranici únosné míry (aneb slovy mého společníka ve zbroji: 'Je to jako nastavovaná kaše v menze. Máš toho na talíři hromadu, ale ve skutečnosti je to dost hnusný.') ___ The person whose thoughts you're reading is currently out of order. Please, activate reboot and try again later. Thank you.