rozum i cit

Souhlasím, že s Vančurou je někdy trochu problém. Dovede vytvořit atmosféru, ovšem s dějem, který je pro film nezbytný, už je to v některých případech horší. Konec konců i Rozmarné léto, ač se vcelku dobře čte a navozuje atmosféru malého města a ospalého léta v říčních lázních, je ve své filmové adaptaci i přes účast výborných herců v podstatě prázdný a nezáživný snímek. V případě Luku královny Dorotky, sbírky šesti kratičkých povídek, jde jen o jakési střípky, pouhý okamžik v životě určitých lidí. Co se filmového zpracování týká, lze říci, že se dost, mnohdy až doslovně, drží předlohy, byť je zde oproti ní patrný i určitý posun. Například Kabrhel v poslední povídce Dobrá míra se jeví nikoli jako dobrák, ale spíše primitiv, a cikán Cyprián rozhodně působí daleko protřelejším dojmem než jako nevinný hoch, který má poprvé v životě pletky s nějakou ženou. Nemohu ovšem říci, že by zrovna tento posun byl ke škodě, protože právě poslední příběh je asi jediný, který má skutečný potenciál diváka zaujmout a obstál by patrně i jako samostatný film. Má totiž dostatečný náboj, napětí, spád, atmosféru a vyvážené herecké složení v podobě Vladimíra Menšíka, Jany Brejchové a Petra Štěpánka (v jehož případě jsou to i dosud jediné ryze sexuální scény, které z jeho filmografie znám). Stejně tak zasazení příběhu do staršího období než do doby Franze Josefa I., kdy se měl odehrát podle knihy, snímku prospělo. Souhlasím též, že v černobílé podobě by mohl získat i artový nádech, nicméně ani barevná verze není špatná a k převodu do černobílé se dnes nabízí řada freewarových střihových programů. Ráda bych viděla pokračování příběhu, ale Vančura jej bohužel dále nerozvedl. Co se zbylých dvou povídek týká, první není špatná, a to ani po stránce hereckých výkonů, ale příliš se vleče odnikud nikam a končí ve chvíli, kdy konečně začne diváka zajímat. Prostřední je pak zcela nezajímavá. Začátek filmu je zpočátku nejasný, ale vysvětlí jej samotný závěr. A toto obohacení o jednotný rámec v podobě motivu smrti, která nakonec semele všechny, vnímám vlastně jako klad. Využití stejných herců v jednotlivých povídkách pak tuto interpretaci podporuje a vyvolává dojem, jako by šlo o reinkarnaci a opakované setkávání se stále stejných lidí, jen za různých okolností a v různých obdobích, ovšem zmítaných stále stejnými vášněmi a city. Ostatně možná to byl i jediný způsob, jak ony samostatné příběhy spojit v jeden smysluplný celek. Co mi poněkud vadí, je záměna lásky s vášní a chtíčem, která je nicméně přítomná již v předloze, v níž autor vyjadřuje pro podobné lidské konání pochopení, a já prostě nemohu se všemi jeho filosofickými názory souhlasit. Ve filmové verzi to tedy jen poněkud více vyhřezne. Ve výsledku tak Luk královny Dorotky není film, který bych toužila sledovat často, na druhou stranu si jej na rozdíl od Rozmarného léta, které mne nudí, možná někdy pustím znovu. Vcelku poctivá adaptace, která má minimálně v určitých okamžicích i jisté filmové kvality.

Když tento film vidíte jako náctiletí bez znalosti prvního dílu poté, co vás sestřenice pozvala do kina, je to váš první film v originálním znění a s podobnými efekty a celkově asi druhá návštěva daného podniku v životě, jeví se to celé daleko lépe. Mumie se vrací mne kdysi přivedla k Mumii. Po shlédnutí s odstupem nějakých dvaceti let musím říci, že je to hrozná blbost. Mumie měla navzdory množství svých nedostatků jistou atmosféru i vtip, Mumie se vrací nemá ani jedno, Mumie měla nadhled, Mumie se vrací se bere vážně, čímž působí hloupě, Mumie navzdory žánrovému mixu působila čistěji, Mumie se vrací naopak tak nějak nevycizelovaně, jako by scénář byl spíchnut horkou jehlou. Jde de facto pouze o zběsilou akci bez valného smyslu. Logické nesrovnalosti oproti prvnímu dílu a posun charakterů (z Evelyn je hotová Amazonka, mumie dovedou proskakovat stěnami budov, reinkarnovaná Anchsunamun kde se vzala tu se vzala, oživovací rituály jinak dlouhé a za použití různých zaříkadel, někdejší padouch-nepadouch Imhotep zlejší než kdy předtím, o jeho existenci a existenci Hamunaptry, zdá se, taky už ví kdekdo, k tomu turbo vzducholoď, dřevěné lešení porážející mnohatunové kamenné sloupy, a to dokonce aniž by se zřítil strop, povinná jízda na střeše vlaku, jaktože Imhotep nepoznal Nefertiri v prvním díle, k čemu ty kanopy - jen aby měl důvod někoho vysát? atd.), k tomu recyklace prakticky všech důležitých motivů z jedničky (chápu, že to byla snaha o návaznost, ale je toho příliš), vše nové je pak vesměs pitomé a trapné, počínaje pygmeji, kteří, čert ví proč, vypadají také jako mumie, a zbytečným králem Škorpiónem konče. Bohužel ani Arnold Vosloo, ač dostal v lidské podobě větší prostor než v jedničce a je stále stejně charismatický, to nezachrání, tím spíše, že postava Imhotepa byla jaksi polidštěna a upozaděna do role nepodstatného druhořadého padoucha, což mu poněkud ubralo na hrozivosti a tajemnosti, kterou disponoval v prvním díle. Úplný závěr s ním byl nicméně dobrý. Některé prostřihy do minulosti byly též pěkné, bohužel co do dekorací oproti prvnímu dílu přibylo hollywoodského kýče. Zatímco Mumie příliš nezestárla ani co do digitálních triků, Mumie se vrací naproti tomu velmi. Ani ten soundtrack už není tak pěkný. Nebudu zlá, několik momentů bylo dobrých. Přesto se domnívám, že by bylo asi lépe, kdyby tento snímek nikdy nebyl vznikl, neboť podobně jako v případě Pirátů z Karibiku sequel zpětně shazuje původní, v podstatě docela slušný, film, což je škoda. Nemáte-li v oblibě první díl, nebo jste jej neviděli a nevadí vám jednodušší akční zábava, možná se vám bude líbit. V opačném případě se snímku vyhněte - hrozba akutního pokažení prvotního dojmu.

3*. Proč tak vysoké hodnocení, když je to vlastně hrozná pitomost? Pro řadu kladů. Vezmeme-li je po pořádku: Snímek má dobrou atmosféru, jak tu hororovou, tak počátku 20. století, respektive abych byla přesná, ztělesňující odpovídajícím způsobem naši romantickou představu o prvních objevitelích a lovcích pokladů (Pravda, v tomto směru se tvůrci až tak snažit nemuseli, neboť počátek minulého století přitahuje a ,, tajemný Egypt" lákal lidi a laickou veřejnost odjakživa.), místy i atmosféru starých filmů. Děj odsýpá a snímek disponuje příběhovým obloukem v podobě oživovacího rituálu na začátku i na konci. Žánrový mix nepůsobí rušivě, střih je dobrý a kamera slušná, místy dokonce velmi. Pochválit lze i krásný soundtrack, který je sice složený jen z cca 4 až 5 hudebních motivů, ale doplňuje vhodně děj a jasně dává najevo, kdy jsme v přístavu, kdy na velbloudím trhu, kdy putujeme s karavanou písečnými dunami, kdy se díváme na drama ze starého Egypta atd. Tím nejlepším jsou nicméně výkony prakticky všech herců a casting, který vyšel na jedničku. Brendan Fraser svého Amíka, pro něhož lze každý problém (kromě praštěné knihovnice) vyřešit prostě větší bouchačkou, odehrál dobře, John Hannah je v roli Jonathana sympatický a vtipný, Oded Fehr dostatečně tajemný a Rachel Weisz více než roztomilá. Totéž se dá říci v podstatě i o hercích ve vedlejších rolích. Ovšem klíčový je pro snímky tohoto typu výběr hlavního záporáka. A zde měl Steven Sommers nesmírně šťastnou ruku, neboť Imhotep Arnolda Voslooa je daleko lepší než tolik, kdo ví proč, opěvovaný Karloff, a kdykoli se v lidské podobě objeví na plátně, působí doslova jako plamen na můru - je natolik nebezpečný a hrozivý, že byste ho nechtěli potkat, a zároveň natolik charismatický a přitažlivý, že mu lze jen stěží odolat. První ostatně platí i pro jednotlivé stupně jeho rozkladu. Jeho postava je v tomto snímku navíc napsána tak, že vzbuzuje vedle strachu i soucit. Snad jen o vhodnosti jeho jména mám mírné pochybnosti (Imhotep znamená doslova ,, Ten, který přichází v míru."), ale to bylo nepochybně převzato z filmového předobrazu z roku 1932. Kupodivu Mumie nestárne ani co do triků a ve srovnání se současnými digitálními nesmysly se jeví téměř jako klenot. Holt konec éry, kdy triky ještě sloužily příběhu a hercům místo toho, aby je nahrazovaly. Ovšem hlavním pozitivem snímku je humorný nadhled. Mumie mi vždy připadala nejen jako pocta dobrodružným filmům a snímkům o mumiích ze začátku 20. století, ale zejména jako komedie až lehká parodie, která si místy dělá legraci sama ze sebe a vlastního žánru jako takového. A to i za pomoci cíleného použití těch nejblbějších klišé včetně tekutého písku, pasti v podobě klesajícího stropu až po odjezd do záře zapadajícího slunce. Možná je to jen můj dojem a nikoli úmysl tvůrců (a v takovém případě by šlo o film dosti pitomý), přesto právě proto jsem ji vždy brala na milost a kvůli všem zmíněným kvalitám jsem pak s to dokonce odpustit řadu logických chyb stejně jako takřka naprosté znásilnění egyptských reálií. A že obého je více, než by bylo zdrávo. K těm prvním namátkou např. Jak mohl Imhotep vyškrábat nehty vrypy do rakve, když byl celý zafáčovaný? Jaktože jeho brouci konzumovali pomalu, zatímco všechny ostatní sežrali rychleji než piraně? A kde je vůbec staří Egypťané chovali, jaktože se jim nerozlezli a jaktože lidé, kterým lezou pod kůží, nemají ani modřinu? Jak mohla Evelyn vědět, že na deskách knihy Amona Rea vyrobené z ryzího zlata je zaklínadlo pro ovládnutí mumií, když ji v životě nedržela v rukách? K tomu čím je zlato ryzejší, tím je měkčí, čili pro knihu dost nevhodný materiál. Navíc vzhledem k jeho hustotě by byla asi dost těžká. Jaktože si Rick na šibenici při pádu z takové výšky nezlomil vaz? K čemu těch zmíněných pět kanop, když mrtvoly byly nakonec jen čtyři? Jaktože se Anchsunamunin duch v závěru nevrátil do podsvětí jako na začátku filmu, když stejně jako prve nebyl rituál dokončen? Proč se Imhotep ptá Beniho, kde jsou ostatní kanopy, když dokáže očividně sám poznat, kdo otevřel schránku i kdo ho oživil? atd. Také je překvapivé, že Imhotep vidí bezvadně poté, co uzmul oči nejhůře vidícímu členu výpravy, ale to asi kouzlem. Historické nesmysly celkem pěkně shrnula ve svém videu egyptoložka dr. Colleen Darnell (https://www.youtube.com/watch?v=VjFFrYEZsAQ), byť mnoho z nich není třeba ani komentovat, jelikož jde o věci notoricky známé i dětem základní školy povinným (identita Imhotepa, Setiho I., či Anchesenamony, časové i geografické umístění chrámů Nové říše a pyramid, průběh mumifikace a zdejší vyjmutí srdce, pět kanop, když každý ví, že byly jen čtyři, život reálných skarabů, podoba a obsah Knihy mrtvých apod.). Nicméně jelikož jde o pohádku/fantasy, neuráží mne kupodivu tyto kiksy tolik jako například v Tróji, která se tváří jako adaptace Iliady a seriózní historický snímek. Spíše jen zamrzí, že se režisér nedržel návrhů svého poradce více, tím spíše, že překvapivě ne absolutně vše je špatně. Kromě nějakých egyptských slov a Anchsunamunina šperku diskutovaného v uvedeném videu sem podle mého názoru patří i Imhotepův pektorál, který se zdá být kopií pektorálu krále Psibkhennéa z Tanity (21. dynastie, pravda, není to tedy doba Setiho I., ale jinak je autentický). Naproti tomu jeho hadí prsten je patrně až z římského období. Zajímavé jsou v tomto ohledu také podněty v článku dr. Stuarta Tysona Smithe (Unwrapping the Mummy. Hollywood Fantasies, Egyptian Realities. Box Office Archaeology: Refining Hollywood’s Portrayals of the Past, 2007), egyptologa překládajícího dialogy pro filmy Mumie, Mumie se vrací a Hvězdná brána, týkající se příběhu Setny a oživlých mumií z papyru nalezeného v 19. stol., krádeže knihy kouzel za účelem vraždy Ramesse III. a následného vyšetřování zdokumentovaného na papyrech objevených v Thébách, nálezu mumie jednoho ze spiklenců pohřbeného za trest za živa v nepopsané rakvi v Dér ´el-Bahrí či kouzla ohledně masožravých brouků v Knize mrtvých. Autor také uvádí na pravou míru některé omyly a rozebírá počátky mumiománie před objevem Tutanchamonovy hrobky a érou pohyblivých obrázků, do časů sira Arthura Conana Doyla, Brama Stokera a ještě dříve. Největší chybou Mumie je tak podle mého názoru vznik druhého dílu, který se již bere vážně, takže působí hloupě, recykluje a navíc převrací i řadu věcí z prvního dílu. Trochu mi to připomíná situaci Pirátů z Karibiku - jednička vcelku vtipná a originální parodie na filmy s pirátskou tématikou, zbytek šunt. A závěrečné hodnocení filmu? Mumie je blbinka, ovšem vcelku zábavná a roztomilá, mající určité kouzlo, dnes již tak trochu retro. Pokud snad v někom probudí seriózní zájem o studium egyptologie, tím lépe. Není to umělecké veledílo ani film pro časté sledování, avšak jednou za pár let mi nevadí ji shlédnout a dokonce si ji jako ,, guilty pleasure" užít, soundtrack si pak ráda pustím i častěji.

Prázdná a zapomenutelná záležitost s přemírou písní v romském stylu, které nudí. Po herecké stránce to špatné nebylo, byť Benešovi ani Hrzánové jsem ty cikány úplně nevěřila, Kuklová dobrá, Štěpánek s Konvalinkovou nevyužití, ač dělali, co mohli, ale holt kde nic není, ani smrt nebere. Základním problémem této pohádky je absence děje, přesněji má úvod, závěr, první bod obratu, ale zcela chybí konfrontace a druhý bod obratu, které by film měl mít. Hrdinové zde nepřekonávají žádné veliké překážky, dívka je záhy vysvobozena náhodným kolemjdoucím, který, chudák, nakonec přijde o ni, iluze i o svou sbírku, a její milý na ni v závěru prostě náhodou natrefí, aniž by po ní vůbec nějak pátral. Hlavní dívčina protivnice navíc umře mimo obraz, tak nějak mimochodem. Přitom motiv zakletí dívky v plameni a její přenesení domů ve svíčce byl velmi nápaditý a skýtal by možnosti i nějakého temnějšího zpracování. Absolutně promarněná šance. Mimochodem dostává mě, s jakou nedbalou statečností snáší Štěpánkův zachránce popáleniny třetího a čtvrtého stupně. To se jen tak nevidí.:)

Asi nejlepší porevoluční pohádka, která sice možná nedosahuje poetičnosti našich starších bezvadných kusů, ale jako jediná jim může ještě trochu dýchat na paty. Když jsem byla malá, patřila k mým nejoblíbenějším pro svůj barvitý a veskrze originální příběh (přesto s množstvím tradičních prvků) prosycený slušnou dávku humoru (včetně historických narážek jako cvok Petr III.), a patří mezi ně dosud. Německou účast ani kvalitu postsynchronů jsem neřešila stejně jako u Tří oříšků pro Popelku, ostatně myslím, že hlasy dabérů byly k vzhledu německých představitelů zvoleny vhodně, což mi stačí. Mimo to výborný Vinklářův dabing vyvažuje poněkud nevýrazný herecký projev krále, který by nepůsobil na mnohé diváky tak prkenně, kdyby nebyl v kontrastu k uvolněnému projevu českých herců. Tina Ruland je krásná princezna, s jejím hereckým výrazem problém nemám, jako hlavní hrdinka mi sedí více než v Ptáku Ohniváku, navíc se na rozdíl od mnoha dnešních princezen působících často jako trucující puberťačky ze střední jako princezna i chová. Princ Petr v podání mladého Saši Rašilova je sympatický a role čarodějnice Bludimíry Mahuleně Bočanové, zkraje se zastřeným hlasem Simony Stašové a namaskované tak, jak by odporná čarodějnice vypadat měla, padne jako ulitá. Totéž platí i pro zbytek zdejšího ansámblu, ať již jde o regenta Miloše Kopeckého, lékaře Petra Nárožného, arogantního a ziskuchtivého prince Velemíra Ondřeje Vetchého, Hrušínského Huhlu, Krytinářova Prskoše a další. Komediální až lehce parodický charakter snímku může některým divákům vadit, ale řekla bych, že tento odpor je trochu vyvolán i množstvím nevydařených pokusů o totéž ve většině současných pohádek. Ve své době to však pro nás byl přístup poměrně nový a osvěžující. Nejlepší filmové pohádky sice obsahovaly mnohdy přehršel vtipu, ale parodický nádech v kombinaci s bláznivějším dějem se vyskytoval spíše v leckdy nepovedených studiovkách než u celovečerní pohádky, a navazoval tak na Vorlíčkova někdejší díla jako špičkový Konec vodníků v Čechách či výtečnou Dívku na koštěti, které se ovšem odehrávají v současnosti. Po mém soudu není v Kouzelném měšci nic extra přepálené ani nepůsobí nějak křečovitě, zato je zde množství nápadů a nadsázky provedené s lehkostí, které mohou současní tvůrci závidět. Stejně tak platí, že zlo je tu sice nebezpečné, ale zároveň patřičně směšné. Pohádka navíc neobsahuje výrazné logické kiksy, naopak všechny díly skládačky do sebe zapadají, od počátečních hrábí páně Zindulkových (tomu tedy říkám role, nebýt většinu času na scéně, a přitom mít klíčovou funkci) až po nápoj, který Bludimíra v závěru omylem vypije. Je třeba také ocenit, že Kouzelný měšec je jedna z mála filmových pohádek, kde mají ústřední hrdinové skutečně čas se do sebe zamilovat. Nechybí tu přitom vrcholně romantické prvky (viz obvazování ruky využité i ve Zlatovlásce či házení květiny komínem) ani prvek komicko-erotický (princeznina lázeň). Kromě toho myslím, že mezi hlavním párem funguje i chemie. Závěr se pak nese v klasickém pohádkovém duchu, neboť je to polibek z lásky, který dokáže zlomit zakletí. Konečně prostředí je také pěkné stejně jako hudební doprovod z dílny Petra Hapky. Možná, že Kouzelný měšec není tak dobrý jako naše nejkrásnější předsametové kusy, ale uvážím-li, že jsem nejlepší současné pohádky ohodnotila 4,5*, pak nemohu než dát Kouzelnému měšci plný počet, tím spíše, že je zde na čsfd nespravedlivě podhodnocen. Pro mne i zbytek mé rodiny srdcová záležitost.

Perfektní dílko, kde prakticky co věta, to perla. Z pochopitelných důvodů trezorový film, ze zcela nepochopitelných zde nemá 100%, ač by si zasloužil více než 5 hvězdiček. Říkám si, proč vlastně byly podobné snímky pouze zakázány místo toho, aby byly pro svou podvratnost rovnou zničeny ve všech kopiích. Za sebe jsem rozhodně ráda, že se dochoval. Musím ovšem souhlasit, že nadčasovost tohoto roztomilého filmečku včetně jeho úderné pointy je ve skutečnosti dost bolestná, zvlášť v dnešní době, kdy nám také často tvrdí, že bílá je černá. Viděno s odstupem let, kdy už jsem si řadu hlášek nepamatovala, takže jsem se znovu výborně bavila. O originálním námětu, skvělém scénáři, výborných hereckých výkonech všech v čele s kastelánem Vlastimila Brodského, umíněně a zcela nepokrokově trvajícím na pravdě, a režii páně Podskalského, který stojí i za jednou z našich vůbec nejlepších komedií Světáci, snad ani není třeba se rozepisovat. Vše už zde ostatně bylo uvedeno ostatními recenzenty. Vypíchla bych tedy pouze jednu z dalších kvalit snímku, kterou jsem postřehla při novém shlédnutí a nezaznamenala v komentářích ostatních, a sice pěknou kameru. Některé záběry na hradě jsou téměř noirové, kompozice vyvážená a většina záběrů je dobrých, snad zde ani není záběru, který by byl neestetický. Geniální záležitost, jaké už bohužel neumíme. Věř, ale komu věříš, měř.

Nestává se až tak často, že bych udílela odpad, ani abych litovala, že jsem daný snímek viděla, avšak v tomto případě tomu tak je a tento absolutní škvár si nic jiného než odpad nezaslouží. A to se to prvních cca 15 min tvářilo jako docela slušná záležitost. Po pravdě udělila bych hodnocení ještě mnohem nižší, kdyby to bylo možné. Dokonce jsem přemýšlela i tom, zda si vůbec tento blábol zaslouží, aby marnila čas psaním komentáře. Ale když jsem si přečetla ty ódy, tak mi to nedalo. Naprosto odporná sračka (Snad mi čtenáři prominou tento vulgarismus, jehož rovněž neužívám často, ale každý jiný výraz je příliš slabý.). Nikoli ovšem pro míru krve, té je překvapivě málo a kromě pár nechutných věcí typu vyříznutého jazyka a rozkládajících se mrtvol se tu nic extra drastického v porovnání s mnoha současnými filmy nevyskytuje. Znechucení vyvolávají spíše zdejší naturalistické sexuální scény redukující daný akt prakticky jen na zvířecí chtíč. Tento snímek totiž ve skutečnosti není ničím jiným než velmi laciným béčkovým pornem, které oděním postav do historických kostýmů předstírá, že jde o skutečný film nebo nedejbože dokonce umění. Dnešní oblíbené výrazy, kterými jsou podobné duchaprázdné a nevkusné úchylné braky obvykle maskovány, jsou ,, neotřelý, originální, neberoucí si servítky, bez příkras, nekonvenční “ apod. Pár z nich ostatně zazní i ve zdejších komentářích. Absence jakékoli logiky, příběhu i sebemenší myšlenky díla a nulová psychologie a vývoj postav, díky němuž by divák jejich konání rozuměl. Jednoduše mění strany, protože teď se to autorovi zrovna hodí, smysl v tom nehledej. Zvláště u hlavní hrdinky je to patrné (že by stockholmský syndrom?), ale stejně tak u ostatních včetně postavy Rutgera Hauera, kvůli němuž jsem si tento film pustila. Jakž takž kladnou postavou s pochopitelnou motivací zde byl mladý šlechtic a jediný drobný vývoj bylo možné pozorovat v případě vojáka, který omylem zmrzačí jeptišku. Zbytek postav je redukován na komparz, pro něhož jediným hereckým zadáním ze strany režiséra a scénáristy bylo chovat se prostě co nejvíce jako dobytek. A bezradnost herců, kteří svým postavám rovněž nerozumí a nevědí, co mají vlastně hrát a proč, jelikož je nikdo nevedl a ve scénáři oporu nenaleznou, je zjevná. Vnitřní rozměr veškerý žádný. Režie špatná, kamera vlastně taky. Jediným cílem snímku bylo očividně pouze šokovat a patrně i uspokojit perverzní choutky režiséra, jinak si to neumím vysvětlit. Něco obsahově tak neuvěřitelně stupidního jsem totiž už dlouho neviděla. Vnímání středověku či raného novověku (on ten předěl je jen historiky uměle vytvořenou dělicí čárou) jako zcela temného, plného jen špíny a násilí je přitom stejně zcestné jako jeho pojetí v čistě romantické podobě. Takže o nějaké realističnosti, kterou se zde recenzenti nadšeně ohánějí, nelze vůbec hovořit. Zajímalo by mne, vážení, co tím myslíte, protože tady hapruje i fyzika. Vniknutí do hradu komínem přes hořící krb, přetnutí řetězu bleskem (a to navrch bez zranění protagonisty), úžasné zotavení starého šlechtice po probodení kopím, rozvoj bakteriální morové nákazy pár vteřin po požití infikovaného jídla či co vlastně? A to zmíněné nesmysly jsou jen špičkou ledovce. Tento snímek mi připomněl mého učitele na fakultě, který jednu ze svých historických přednášek uváděl publiku slovy: ,, Dnešní výklad se vám bezpochyby bude líbit. Obsahuje totiž sex, násilí a ničení cizího majetku." Přesně tím vystihl mentalitu některých dnešních diváků, kterým holt pouze toto stačí. No, každému, co jeho jest. Pro mne jde v případě tohoto filmu o neuvěřitelnou ubohost po stránce obsahové i filmařské, která aspiruje na jeden z nejhorších snímků (ne-li vůbec ten nejhorší), co jsem kdy v životě viděla. Jsou filmy, které jsou sice tísnivé co do atmosféry, ale svou myšlenkovou hloubkou donutí člověka přemýšlet, jsou filmová díla, která povznášejí duši a probouzejí v člověku to nejlepší, a pak jsou výtvory, po jejichž shlédnutí se člověk cítí až duševně pošpiněn a stydí se za to, že na ně vůbec kdy popatřil. A to je přesně tento případ. Totální paskvil mající na čsfd zcela nemístné hodnocení.

Vzhledem k zdejšímu nízkému hodnocení jsem si od tohoto snímku mnoho neslibovala. Výsledek mne pak vcelku příjemně překvapil. Film o Josefu Hybešovi, sociálním demokratovi, který po vlastním dětství stráveném dřinou v textilní továrně zasvětil život snaze o zlepšení životních podmínek dělníků, stal se později poslancem Říšské rady a necelý rok před smrtí se přidal ke Komunistické straně. Snímek se soustředí na krátké období v roce 1884, kdy se mu ještě jako redaktorovi Dělnických listů podařilo zorganizovat stávku textilních dělníků. Ač se film v období normalizace jistě tématicky hodil, tak vlastně neobsahuje žádnou skutečnou propagandu, pouze konstatuje základní fakta ohledně Hybešovy postavy. To platí konec konců i pro jeho finanční zajištění a přístup k penězům, který vedl mnohem později k rozvodu s jeho ženou. Pouze jeho známost s továrníkem Ulrichem je, jak alespoň soudím, patrně fabulací ve snaze o dosažení silnějšího dramatického efektu. Snad jen ten Marxův portrét v redakci si mohli tvůrci odpustit, ale možná to byla povinná úlitba. Atmosféra strachu po sérii policejních razií a zatýkání je vykreslena dobře, už i počáteční atentát je pojat dramaticky téměř jako atentát sarajevský. Zajímavý je úvod v podobě četby z policejního spisu. Štěpánek je namaskován tak, aby byl skutečnému Josefu Hybešovi opravdu podobný, a nevidím v jeho obsazení problém. K výkonům žádného z herců rovněž nemám výhrady. Někomu možná může snímek připadat nudný, ale to je podle mě do jisté míry i současným uvyknutím diváků na neustálou akci. Pro mne byl spád i vystupňování dramatu v závěru dostatečné. Je nicméně pro dnešek velmi příznačné, že filmy jako tento jsou často házeny do odpadu z důvodu osobního politického přesvědčení či neznalosti historie ze strany některých recenzentů. Pozoruji to zde na čsfd totiž opakovaně u řady filmů. Přitom existují snímky, z nichž ta propaganda opravdu stříká na všechny strany a které jsou současně tak mizerně natočené, že jsou nesledovatelné. Tento k nim podle mého názoru ale nepatří. Sociální realita dělníků v 19. stol. byla skutečně zlá, přičemž továrníkům se vyplatilo zaměstnávat i ženy a děti, neboť jim mohli dávat menší plat, což opět vedlo k zaměstnávání dalších členů rodiny, aby tato vyžila. To platí například i pro Anglii, která velmi bohatla na zpracování vlny. Pobyt v neustálém hluku pletacích strojů pak často vedl u dětí a mladistvých v dospělosti k hluchotě. Rozhodně nelze směšovat snahy lidí v 19. stol., jimž vděčíme za řadu věcí, které dnes pokládáme za samozřejmost, s pozdějším poválečným vývojem u nás či s Leninovými a Stalinovými činy, byť se tak zhusta děje. Stejně tak když se v nějakém současném filmu z předválečného či meziválečného období objeví tehdejší smetánka ve vykřičeném domě či ve varieté, nikdo neprotestuje a za propagandu to nepokládá. Je pravda, že Ulrich je pojat jako značně bezohledný a surový člověk, na druhou stranu ani jeho postava není úplně plochá a prosta nějaké motivace a jeho postoj ,, Musím splatit směnky u banky, jinak přijdu o vše.“ a ,, Celý život jsem dřel, tak teď, když konečně něco mám, si to nenechám nikým vzít, a už vůbec ne svým bývalým spolužákem.“ je z psychologického hlediska do jisté míry pochopitelný. Roli v jeho případě navíc hraje právě ona výše zmíněná osobní rovina. Ovšem i kdyby byla jeho postava pojata beze zbytku negativně, ničemu by to nepřekáželo. Je totiž iluzorní se domnívat, že bezohlední průmyslníci dnes již neexistují. Před časem jsem shlédla dokument o těžbě drahokamů na Madagaskaru, kde dělníci těžce pracují celý den a riskují život v nezajištěných jamách a leckdy měsíce nevidí vlastní rodinu, aby pak od majitele dolu dostalo 15 lidí za hrst diamantů asi 20 dolarů. On je pak nechá dalšími dělníky vybrousit a prodá za mnohonásobně více. Na kameru si tento člověk ovšem nepřipadal jako obchodník s lidským neštěstím, ale jako dobrodinec. Vždyť on jim přece dává práci, bez něj by neměli vůbec žádnou, tak co. Souhlasím ovšem s tím, že život Josefa Hybeše by si zasloužil podrobnější, možná i seriálové zpracování. Byla bych ho ráda viděla v tomto obsazení, protože příběh mne zaujal a stála bych o pokračování, i když následující díly by patrně k nějakému ideologickému podbarvení už vedly. Na druhou stranu když vidím současnou produkci historických filmů, leckdy plných nepřesností či přímo ovlivněných pro změnu současným politickým zadáním, a pojatých poněkud laciným bulvárním způsobem (navíc často ještě s absencí jakékoli dobové atmosféry, chování a mluvy postav), tak si snad ani nepřeji, aby byl nyní natočen. Navíc by bylo těžké ho i obsadit, protože skvělí herci nám postupně odcházejí. Možná, že Hodina života není natolik strhující snímek, aby zasloužil plný počet, je spíše na 4 hvězdy, nicméně půl hvězdy přidám, neboť zdejších 40 % je opravdu jeho nespravedlivým podhodnocením. Pro další film na podobné téma viz Vávrova Policejní hodina s Jiřím Valou a Marií Tomášovou oplývající koloritem takřka nerudovských postaviček. A na závěr si dovolím ještě jeden kacířský názor a úvahu. Domnívám se, že podobné filmy stejně jako například Kachyňův válečný snímek Tenkrát o Vánocích by měly být o Vánocích vysílány, třebas někde na ČT2, jako alternativa k všudypřítomným pohádkám a americkým komediím. Ne proto, že se odehrávají o Vánocích či na sněhu, ale když kolem sebe rok co rok před svátky poslouchám řeči lidí o tom, kterak Vánoce nesnášejí, jak je otravuje dělat štědrovečerní večeři a péct cukroví, nakupovat dárky či jak to mají zrovna blbé v práci apod., tak si myslím, že by mnohým prospělo si připomenout, jaké to bylo, když toho lidé měli mnohem méně, mohli se o svátcích ocitnout bez střechy nad hlavou, v práci dřeli do úmoru nebo umírali pod nacistickou palbou zrovna o těch Vánocích. Zvykli jsme si mnohé mít, chceme stále víc a občas se zdá, že nám chybí vděk. A na ten bychom zapomínat neměli.

Moc hezký filmeček s dějem zasazeným do renesanční Prahy. Jeden z těch mála počinů, které v sobě snoubí vícero žánrů či nálad. Na jednu stranu komedie se zápletkou plnou omylů, na stranu druhou vlastně smutný příběh s koncem, který by si divák přál jiný. I když pak by to nebylo tak dobré. Herecké projevy všech zúčastněných bezchybné, nejvíce ovšem vyniká Alena Vránová v roli živé a rázné šenkýřky, která zde vystřídá hned několik hereckých poloh. K tomu všemu pěkná hudba páně Fišerova, jež v závěru se sněhovou nadílkou činí z tohoto snímku ideální film na Vánoce. Nemám, co bych tomuto dílu vytkla.

Krásná pohádka s velmi netradičním a zajímavým prolnutím se současností. Začátek dramatický téměř jako by šlo o detektivku či horor, průběh místy takřka jako film noir, ohledně nemrtvého prince lehce tajemný až příjemně strašidelný nádech, a celkovým laděním středověký příběh zrady a intrik. K tomu vpravdě krásný a barvitý hudební doprovod Zdeňka Marata a velká dávka poetična. Kvalitní výkony typově přesně zvolených herců, ať již jde o chybujícího krále Vladimíra Ráže, laskavou královnu Jany Dítětové, něžnou princeznu Miroslavu Jany Preissové, roztomilého prince Jana v podání Petra Štěpánka, vynikající Alenu Vránovou coby zlou sestřenku či skvělého Ladislava Peška v dvojroli Ondřeje i kastelána. Zapomenout ostatně nelze ani na tajemného mnicha Radovana Lukavského. K tomu ne zcela šťastný konec, který zanechá v divákovi řadu otázek: přesunuli se snad Jan a Miroslava v čase, aniž by si to pamatovali (vzhledem k jejich záhadnému zmizení ze světa), nebo jsou Honza a Mirka jejich reinkarnací? A je kastelán duchem či reinkarnací Ondřeje? Pár nelogických prvků by se tu sice našlo, kromě již jinými recenzenty zmíněné dokonalé úpravy princeznina zevnějšku po útrapách cesty a skutečnosti, že vyběhla z domu jen tak a nesbalila si ani raneček, se nabízí také otázka, proč princ v noci nenavštívil rodiče, když po zahradě se pohybovat mohl. Ve výsledku jsou ovšem tyto nedostatky drobné a divák je snadno odpustí. Domnívám se, že tato pohádka by měla být vysílána častěji, a to nikoli jen o víkendu brzy ráno, ale i po obědě, ba co víc, měla by být zařazena do hlavního programu i o Vánocích, neboť jde o jednu z našich nejhezčích pohádek.