GigaPudding

Na Electromu jsem skočila bez jakýchkoli předchozích informací a nečetla jsem si ani popisky na zadní straně obalu dvd, takže mě už od začátku film dost překvapoval tím, že předváděl něco úplně jiného než bych čekala od něčeho co vytvořili Daft Punk. Hned zezačátku člověka upoutají ty pěkné záběry na přírodu, kterou se hlavní dvojice robotů projíždí než dojedou do nějakého kalifornského městečka, které je taky plné robotů. Obrazy jsou na jedné straně takové malebné s krajinkou a na druhé straně takové sentimentální a skoro až plné toho "amerického snu" až na to, že všichni mají ty robotí masky. Největší překvapení pro mě co jsem si nečetla ty popisky bylo, že ve filmu nezazní ani jedna jediná skladba Daft Punku, na kterou jsem čekala už od toho počátečního elektronického bzučení a na kterou jsem čekání vzdala po dokončené "plastické operaci" hlavních hrdinů. Na druhou stranu je ale ta nečekaná jiná hudba zvolená docela pěkně a zazněly i písničky, které jsem znala, ale tentokrát byly zasazeny do takového zvláštního kontextu vytvářeného scénami a "dějem" tohoto filmu. Electroma není žádný tradiční dějový film a má mnohem blíž k experimentálním filmům a videoartu a podle toho to taky vypadá s dějem, který tam prostě není. Ke konci to skoro vypadá jakoby se divák koukal na dokumentární přírodovědný pořad, do kterého ale zapomněli dát ten vysvětlující voiceover o tom co v té krajině žije za zvířátka nebo roboty a co všechno tam provádí v té které denní a roční době. Ale ať už pro mě zábava byla ve většině filmu jakkoli kolísavá, tak si to Electroma vynahradila těma dvěma posledníma scénama, co působí tak zvláštním a až bizarně nadreálným dojmem, že ve spojení navíc s tím songem ta úplně poslední scéna filmu diváka úplně rozseká. Videoart a experimentální filmy jsou kategorie, ke které se dostanu jen občas a zas tak znalá v tom nejsem, ale když jsem Zidaneho portrétu dala **, tak bych tady nemohla jít níž než na ***, i když u obou, Electroma i Zidane portrét 21. století, by to chtělo na to hodnocení asi ještě nějaký zpětný pohled po druhém kouknutí.

Městečko Peacock začíná překvapivě velmi přímo a nijak nezatajuje dvojí život bankovního úředníka Johna, který je Johnem jen mimo svůj dům a uvnitř domu se zataženými závěsy žije jako žena Emma až do chvíle, kdy nečekaně musí svůj dvojí život nějakým způsobem maskovat. Film má poměrně zajímavý námět a vzhledem k zařazení do kolonky Thriller nabízí i trochu očekávání jak se nakonec příběh Johna/Emmy vyhrotí, ale překvapivě děj filmu pokračuje vcelku poklidným způsobem a zaměřuje se především jenom na kontrast mezi rozdělenou osobností hlavní postavy, která funguje tak trochu Jekyll/Hydeovsky. Cillian Murphy tuto postavu, nebo spíš postavy, zahrál velmi dobře a zvlášť pokud jde o Emmu, protože mu člověk může tu ženskou úplně uvěřit. Emmina část navíc má velký prostor a zapůsobí i tím, že překvapivě je "normálnější" než John, takže i přes vcelku vlažný příběh je na co koukat. Film svým dějem a zpracováním působí tak nějak obyčejně a "jen" jako kvalitní televizní film, který je technicky i herecky dobrý, ale není ničím výjimečný, na druhou stranu přináší velmi zajímavé téma a má docela působivě melancholické vyznění se zajímavou myšlenkou, kterou představí takovým nevtíravým a nenásilným způsobem, což působí tak trochu zvláštně. Tohle navíc podpoří nejvíc svým výkonem Cillian Murphy, který tu zahrál skvěle a zvlášť ve chvílích kdy se jedna osobnost hlavní postavy snažila napodobovat tu druhou. Ostatní postavy zahrály taky velmi slušně, jen toho neměly moc co hrát kvůli velkému zaměření jen na hlavní postavu, ale obsazení to jinak mělo velmi sympatické. S jiným obsazením a hlavní rolí především by se to vytáhlo asi tak na trojku, ale kvůli tomu Cillianovi to níž než na čtyřku jít nemůže :).

Nesmělý tovární dělník Jódži se zakouká do mladé dívky Sačiko pracující naproti, ale protože se stydí, tak spolu nepromluví a koukají na sebe jen přes plot, dokud se jednoho dne za zvláštních okolností nesejdou, jenže na tokio momentálně tajně útočí podivní mechaničtí krabové měnící nebohé človíčky na zmutované napůl kovové napůl organické nekroborgy, kteří mezi sebou v zapadlých uličkách bojují. A Jódži, známý srandista a kutil se zálibou v rozmontovávání věciček, si jednoho poškozeného a neaktivního nekroborga přinese domů, aby ho prozkoumal. Na správné meatbally je potřeba prohnat maso mlýnkem nejdřív a tak film semele pár lidiček hned ze začátku a diváka nakonec taky, protože příběh je přímočarý a hlavně bizarním způsobem krvavý. Vybavení nekroborgů je pokaždé jiné a dokonce se může měnit i za pochodu, takže souboje mezi nimi jsou docela i nápadité a vzhledem ke spoustě vrtáků a sekáčků a kanónů to obvykle dopadá docela zle. Překvapivě je ale za tímhle úlítlým cyberpunkovým scifi akčňákem ještě zvláštní lovestory mezi ušláplým Jódžim a traumatizovanou Sačiko a dokonce se i přes silné maskování krví a bizarnostmi snaží o nějakou opravdovou vztahovou myšlenku a sdělení o složité lásce mezi lidmi, co se vztahům nějakým způsobem brání, ale přitom zoufale nechtějí být sami. Maskování tohohle lovestory je ovšem tak důkladné, že v popředí stojí hromada nekroborgů, kteří vynikají už jen způsobem, jímž vznikají, protože mechaničtí krabové jsou dočasnou schránkou pro malého ufonka, který si hledá "vozidlo" v podobě člověka, kterého pak řídí ze své "pilotní kabinky". A tady je třeba velmi pochválit vizuální efekty Meatball Machinu, protože jsou poctivé latexové, gumové a umělohmotné bez čehokoli digitálního, ale jsou navržené, rozhýbané a natočené tak dobře, že je z toho velká pecka plná nápadů a zvlášť dobře to vypadá vzhledem k tomu faktu, že tyhle oldschoolové efekty byly v roce 2005 dávno přežité i u těch nejlevnějších amatérských filmů. Chapadla se míhají sem a tam, všude stříká sliz a krev a herci s dvaceti kilama latexu, gumy a umělé hmoty na sobě nevypadají v pohybu vůbec zle, protože co by mohlo vypadat divně je decentně skryto nebo nasnímáno a střiženo tak, že to ve výsledku vypadá velmi schopně a ne až tak gumově jaké to doopravdy je, za což si autoři zaslouží pochválit docela určitě. Navíc samotný vzhled nekroborgů je strašidelně ujetý a bez jakéhokoli ohledu na nějakou korektnost, což z filmu dělá přinejmenším zajímavost, kterou stojí za to vidět už jen kvůli úžasně bizarním nápadům. Navíc ten konec, který to celé pošle někam do zlatého fondu bizarností :). Hustá práce s efekty, hustí nekroborgové, bizarní příběh a taky souboje jak z mecha animé jen v menším měřítku :). Někdy po prvním kouknutí jsem tomu dala čtyřku, pak jsem přehodnotila a teď po druhém kouknutí tomu tu pětku potvrdím, protože takováhle práce s oldschool efekty a takovéhle nápady prostě už dneska člověk nevídá a není to nuda navíc. :)

Osmnáctiletý australský mladík Archie trénuje na běžecké závody, ale táhne ho to do světa a konkrétně do první světové války, o které pořád čte v novinách a která dělá z australských vojáků v turecku velké hrdiny. Na závodech se seznámí se svým běžeckým soupeřem Frankem a rozhodnou se odjet do světa spolu, aby nakonec skončili v armádě oba, i když Frank se do toho zpočátku moc nehrne. Většinu času člověk sleduje příběh dvou kamarádů a krátké veselé epizodky z jejich cest po egyptských městech a vojenských výcvikových táborech a celé to je takové normální. Archie je velký naivní optimista a ve válce vidí něco velmi hrdinského za každých okolností, zatímco Frank narukoval spíš jen kvůli tomu, že ženským se líbí uniforma a ze stejného důvodu narukovali i Frankovi kámoši z domoviny. Kdo prošel středoškolským dějepisem ale ví, že válčení na Gallipoli nebylo pro australské vojáky zrovna nejpříznivější a celý film směřuje k tomu starému známému poselství o nesmyslných válkách. Člověk ví co čekat a režisér diváka zrovna dvakrát nenapíná a většinu času se prostě člověk dívá na tak trochu obyčejné válečné drama o kamarádech ve válce, které tak nějak plyne a člověk kouká a nenudí se, ale zároveň ani nevidí nic příliš extra. Zlom přijde ale ve chvíli, kdy jsou hlavní hrdinové nasazeni do ostré akce na Gallipoli a atmosféra se začíná dost hrotit. Pořád někde střílí z kanónů, občas někoho trefí i když jsou všichni ještě v táboře a jediný koho nepřešlo nadšení je Archie. A tohle nakonec vyústí v těch docela hustých posledních dvacet minut završených tou známou a slavnou poslední scénou, na kterou člověk nezapomene (já jsem na ni nezapomněla ani když jsem ten film viděla jako úplně mrňavá) a která to vytáhne nejmíň na čtyřku a kvůli které stojí za to Gallipoli vidět. Jo a taky občas tam pro mě úplně nepochopitelně hraje taková podivná synťáková hudba, ikdyž jindy tam je mnohem přiléhavější orchestrální hudba. A hlavní hrdinové jsou zábavní :).

Úvodními titulkami asi jak od Gaspara Noého začíná bizarní a na hlavu postavená černá komedie o jakuzácích, která do extrémů žene všechno od jakuzáků samotnýho až po násilí, které je tu krvavé typicky japonským způsobem, kdy i sebemenší japonec má v těle okolo třiceti litrů krve. Příběh filmu o Ičim začíná zmizením jednoho z jakuzáckých šéfů a snahou jeho pobočníka Kakihary zjistit co se s ním stalo a do toho vstupuje zločinec Džidži s jeho vlastním plánem jak danou situaci vyřešit za pomoci Ičiho, kterému šéfuje. Jakuzáci jsou všichni karikatury buď drsných hlasitých jakuzáků nebo to jsou takoví bojácní troubové mezi kterými lítá vtipný maniak Kakihara v křiklavých oblečcích a zjizveným obličejem vyžívající se v násilí na okolí i na sobě. Kakihara je úplně střelená a parádně stylizovaná postava od kostýmů přes jizvy a chování až po jeho oblíbenou zbraň a oblíbenou volnočasovou aktivitu, která se ve filmech zas tak často nevídá. Co se ale ve filmech nevídá, přinejmenším v těch ještě trochu "normálních", je nadsazeně krvavé násilí za použití spousty umělé krve, vnitřností a komiksových efektů a do toho občas i nějaké vypečené bondage specialitky a hlavně Kakiharovy jehlice a krevety, samozřejmě že všechno je to podpořeno velmi nepříjemnou zvukovou kulisou tak jako v Miikeho Auditionu. Kakihara ale není jediný sadomasochistický maniak ve filmu a svůj prostor má i Iči, labilní ňouma pracující přes den jako číšník, co si nechává všechno líbit a při sebemenším náznaku nějakého stresu se rozbrečí, a přes noc se krom navštěvování své oblíbené zmlácené prostitutky věnuje masakrům orchestrovaným jeho šéfem Džidžim. Iči je nezastavitelný stroj na masakrování všeho co vidí ve svém "superhrdinském" kostýmu s jedničkou a břitvovýma botama, ale přitom pořád brečí, že už zabíjet nechce a vrací se k jakémusi traumatu ze střední školy, které ho vykresluje ještě víc jako úchylného srábka. Samotná Ičiho postava vede ke spoustě bizarním situacím, protože Ičiho pohled na svět a lidi okolo je úplně mimo veškeré chápání a dělá to z něho úplně mocným způsobem nebezpečného úchyla a zároveň to taky vede k bizarně grotesknímu závěrečnému střetu mezi úchylem Kakiharou a superúchylem Ičim, který taky patří mezi ne zrovna časté prvky v běžných filmech. Film má spoustu krve, sadomasochismu, bizarního humoru a taky pár překvapení a hlavně taky má postavy Ičiho, Kakihary a Džidžiho, které jsou přinejmenším originálním způsobem ujeté. Na druhou stranu je to ale někdy i trochu vleklé a trochu odtažité a taky se trošku zdá, že film sám neví kam se chce nakonec ubírat vzhledem k tomu, že s přibývající stopáží se stává čímdál ujetější a surreálnější, ale bez nějakého řádu nebo cíle, takže ani na druhé kouknutí se to na tu pětku nevytáhne, ale čtyřka je to slušná, protože je to prostě Iči a Miikeho úchylárna nejtěžšího kalibru :).

Starý Tron byla pecka s krásnou vizuální stylizací a efekty a Tron: Dedičstvo a jeho režisér si dobře uvědomili o čem původní Tron byl a jak by mělo vypadat jeho pokračování. Film začíná s malým Samem Flynnem a jeho otcem Kevinem, který si hrál s původním Tronem, ale jednoho dne Kevin Flynn zmizí a Sam začne dělat blbiny včetně zábavného vloupání se do budovy Encomu. To hlavní ale přichází, když se Sam dostane pro něj nečekaně a pro diváka očekávaně do virtuálního světa, ve kterém to už není taková zábava jako kdysi, protože hlavní zloun je ještě horší než minulý zloun. Vizuální stylizace celého filmu je do nejmenších detailů dokonalá a mezi současnými scifi filmy jedinečná a k tomu velmi pěkně využívá 3D, které je velmi decentní a neruší přílišným vyčníváním a vytrháváním postav a objektů od zbytku plátna, ale zároveň působí velmi efektně zvlášť ve scénách s různými jezdítky nebo lítátky. Akční i neakční scény této vizuální stylizace využívají maximálně a přináší velmi svěží scénky, které jsou oproti velké většině filmů silně originální. Motorky a disky už byly ve starém tronovi, ale způsob úmrtí programů a další udělátka jsou v dedičstvu nové a neokoukané. Co scénám ale dává hodně je perfektní hudební doprovod spojující orchestr s elektronikou a vytvářející něco přesně zapadající do jednotlivých scén a tradiční orchestrální hudba by se k něčemu takovému absolutně nehodila. Autoři hudby navíc mají jedno vtipné cameo :). O tomhle všem je Tron: dedičstvo především. Není o velmi úžasné myšlence filosofických rozměrů a o velmi propracovaném a komplikovaném ději se spoustou postav jejichž psychologie je probraná až k těm nejhlubším traumatům z dětství a to i pokud by šlo o ty postavičky co mají v celém filmu jen půlminutový štěk. Tron vždycky byl o perfektním vizuálu, kde pohádkově dobrodružný příběh je jen na pozadí. Ve starém tronu to bylo ještě dost takové pohádkové a v novém už je to trošku vážnější, ale pořád je to hlavně dobrodružný scifi film. Postavy jsou přesně takové jaké mají být, Jeff Bridges hází hlášky málem Dudovského kalibru, Olivia Wilde vypadá moc hezky a pak se objeví třeba velmi bizarní charakter programu jménem Zus, který by asi tak odpovídal tomu, co si Tron: dedičstvo myslí o velkých "znalcích" filmu aplikujících svoje filmová dogmata stejným způsobem na každý film. No a pak je tu hlavní hrdina, který je další z takových malých a decentních podobností s hvězdnými válkami, protože jsem si říkala, že mohli rovnou obsadit do jeho role Haydena Christensena, protože jsou si s Garrettem Hedlundem podobní a Hayden je super :). Když taky v ději dojde na nějaké ty sentimentální scény, tak to překvapivě není přehnané a ani ždímačkové a dokonce je to někdy i příjemně odlehčené. Ve výsledku je prostě Tron: dedičstvo mocná pecka s úžasnou detailní vizuální stylizací, která se velmi silně blíží tomu, čemu se říká pohyblivý obraz a videoart (až na to že tohle není samoúčelné exhibování beze smyslu a bez zábavy), která ale zůstane nejspíš nějakou dobu nedoceněná, i přes svoje úplně jedinečné kvality stojící na jiné úrovni než většina současného filmu. K tomu se ještě připočte hodně kvalitní práce s 3D obrazem a hudba a zábavný příběh a je z toho velká pětka :). Škoda že takhle úžasně obrazové a efektové filmy s výrazně nekonvenční stylizací se točí jen jednou za 18 let :).

Muž jede dlouho autem, chce se mu spát, tak do sebe klopí tuny prášků a zapíjí to kafem, dokud nepřijede do městečka, kde kvůli nepozorné jízdě někoho srazí. Akorátže co to srazil byla umělá manekýna z obchodů, protože v městečku žijí jen manekýny :). Still life má velmi hustou atmosféru a velmi pěkně se v něm pracuje s těmi manekýnami, které jsou hodně strašidelné, protože se přemísťují pokaždé, když se hlavní hrdina nedívá, jenže jsou všude okolo a on nemá oči všude. Nakonec autoři nasadí silný závěr, jehož pointa se dá odhadnout brzo, ale i tak působí docela drsně. I přes lehkou předvídatelnost je to ale velmi atmosferický a strašidelný film s drsným závěrem a děsivými manekýnami. :)

Tetsuo se vrací do třetice všeho dobrého a vrací se tentokrát jako americký kravaťák v Tokiu, který se očekávaně bude měnit v bizarní kovové monstrum. Po Body hammer by každý čekal, že zase bude potřeba něčeho nového a nesnažit se opakovat, jenže pan režisér už asi zapomněl o čem že Body hammer bylo, a tak natočil zápletku velmi velmi podobnou jako u předchozího filmu, ale tentokrát ve stylu docela normálního západního scifi a bizarností se tu najde pomálu. Hlavnímu hrdinovi Anthonymu se zdá na začátku sen, který značí tak trošku návrat k typické tetsuovině, jenže pak je všechno jinak a dokonce i proměna není tak tvrdá a tolik v záběru kamery. Neznamená to ale že se i s trochu uhlazenějším průběhem nenastane pár docela hustých scén s běsnícím železňákem v hlavní roli. První je určitě ta první opravdová proměna v podzemním parkovišti a pak se zásahovkou a nakonec finální proměna, která kdyby nebyla, tak by to nebyl Tsukamoto. No takhle to jsou ale vlastně všechny důležité využití kovového monstra, protože velkou část děje má objasňování docela normální scifi zápletky, což je určitě zklamání a to zvlášť proti náhlé proměně původních filmů, která nepotřebovala nějaké pozadí. Podoba nové proměny taky není zrovna ideální, ale má i svoje lepší stránky. Co není její lepší stránkou je do určité chvíle přílišná symetrie a co je její lepší stránkou je určitě zvuk a kovová ozvěna když Anthony mluví. Zajímavá věc je i scéna podobná něčemu asi jako když kočka líná nebo had svléká kůži. No a poslední proměna je těžká megalomanie s pěkně využitým rozpočtem, který očividně nebyl zrovna nejvyšší. Celkově to ale dopadlo spíš zklamáním, protože se film přiklonil k mnohem umírněnějšímu ději i vizuálu, nevyužívá moc hudby a konečné vyznění je spíš vlažné + ještě někdy až nesnesitelné mávání kamerou ze strany na stranu. Starý tetsuo se občas jen připomene v nějaké animaci kovových předmětů za doprovodu těžkého industrialu nebo roztěkaných průletů, ale to jsou jen takové chvilky působící velmi odtrženým a izolovaným dojmem ve filmu a jsou tam jen aby se připomnělo že teda tetsuo kdyby někdo nestihl úvodní titulky a ne že by měly nějakou souvislost s dějem nebo ho doplňovaly aspoň obrazově. Ale protože je to tetsuo a pořád je to ještě alespoň trochu zajímavé i v takovéhle vyměklé podobě, tak mu nebudem křivdit a dáme aspoň tu trojku :).

Pár let poté se Tetsuo vrací a tentokrát v barvě, s dějem a odlišným pohledem na kovová monstra. Zase klasický kravaťák s ženou a synkem jednoho dne jde nakupovat, ale přepadnou je plešouni s divnými brýlemi a synka unesou a tak začne cesta za člověkem z kovu. Prostředí, kostýmy a barvy jsou v druhém tetsuovi mnohem bližší takové té klasické představě o cyberpunku a není ani taková škoda, že už to není černobílé, protože scény jsou tak jako tak hodně tmavé a vzhledem k většímu příklonu k dějovosti tu už není tolik třeba, aby efekt umocňovala černobílá. Na druhou stranu ale bez černobílé kovové mutace lidí vypadají tak trochu podivně a to zvlášť pokud jde o tu finální fázi kovového monstra v druhém tetsuovi. Kovové proměny tu mají taky trochu jiný charakter než v předchozím filmu, takže se tu teď hodně střílí namísto vrtáků a drátových chapadel a to působí trošku míň bizarně než předtím, ale je to nejspíš vhodnější pro tu hlavní myšlenku filmu, která se se svou zběsilostí vymezuje vůči zběsilému tempu dnešní společnosti a zajímavě to působí s ohledem na dnešní problémy s maniaky, co jim jednoho dne rupne v kouli a jdou všechno vystřílet, takže takovýhle námět by asi neuspěl po roce 2000 třeba u amerického filmaře. Dějovost filmu prospívá nejen v tom, že dvakrát to samé by už nepůsobilo tak silně a bylo potřeba to udělat tentokrát jinak, ale taky ve větší přehlednosti, větší blízkosti ke klasickému cyberpunku a možnosti nacpat do děje pochopitelnější adrenalinové honičky. Honičky jsou tu to nejzábavnější a s dnešními trikovými možnostmi by scéna kravaťáka honícího jedoucí auto a po cestě se proměňujícího v tetsua byla úplně ukrutná pecka, ale takhle je to pořád dost našlápnuté, což ale jen prohlubuje propast mezi několika částmi filmu, kde to hodně zpomalí a krkolomně to vysvětluje děj. To působí zbytečně pomalu a nejspíš by to šlo udělat i mnohem líp, protože takhle to film zabrzdí tolik, že se na tu pětku prostě už nevyšplhá. No ale naštěstí tu máme super soundtrack, i když chudší než v jedničce, máme tu tetsua, ikdyž chudšího než v jedničce, a máme tu pořád nějaký ten cyberpunk a to je dobře :).

Dělník se motá kolem nějakých dílen dokud nezasedne do své budky, kde si zcela nečekaně rozřízne nohu, do které nacpe zrezivělý šroub a diváka bez řečí a průtahů nacpe do šíleného industriálního pekla. Tetsuo je prakticky bezdějový film se zběsilým střihem, šílenými obrazy a hlavně s tunou kovu, drátů, rzi, krve a sexu, ale narozdíl od prapodivných videoartových nebo experimentálních filmů, které jsou vesměs jen exhibicí nebo rovnou něčím nekoukatelným, se Tetsuo prožene obrazovkou jak tornádo zběsilosti a tlačí diváka do extrémních obrazů a scén, které nejdřív zdánlivě nenavazují, pak se nějakým způsobem smyčkovitě propojí s předchozími scénami, aby se v poslední části filmu úplně roztříštily v úplný kovový běs. Hlavní na filmu je ale bolestivý a nekontrolovaný přerod ústřední postavy, typického kravaťáka s brejlema a padesáti kilama i s postelí, v nezvladatelné kovové monstrum prolezlé dráty a s rotujícím vrtákem místo penisu. Tento přerod je prokládán všemožnými halucinacemi a sny, ale taky úplně reálnými událostmi, které hlavní hrdina prožívá, ale které jsou taky tak bizarně surreálné, že realita a sen pro diváka i pro hlavní postavu splývají do jednoho. V těchto "mezihrách" vyniká především adrenalinová a až překvapivě strašidelná honička v podchodech se šílenou ženskou a jejím kovovým pařátem, která je výborně natočená a působí mnohem děsivěji než leckterý čistě hororový film, a pak taky spousta obrazů má výrazný erotický charakter až nakonec vyvrcholí v té známé scéně s vrtákem. Možná že by se dal celému filmu připsat určitý erotický náboj, zvlášť když si člověk všimne, že finální kovové monstrum vypadá nápadně jako obří penis :). Každopádně monstrózní kovový penis se dle vlastních slov cítí skvěle, takže přinejmenším pro něj je to dobře. Pro diváka ale určitě je dobře, že je ve filmu zapracován úplně super industriální soundtrack, bez kterého by Tetsuo byl jen poloviční, protože každou scénu dotváří mocně a jsou to pecky i na poslech bez filmu. Netuším jaká měla být myšlenka filmu podle jeho autora, ať už tím obřím pérem na cestě do světa chtěl říct cokoli, ale docela určitě je to jeden z nejsilnějších cyberpunkových zážitků, co se dá ve filmu vidět a to nejen proto, že se cyberpunk v jakékoli podobě téměř netočí, ale hlavně proto, že v Tetsuovi se s tím nemažou a sypou tam to železo jedno za druhým i do sexu takovým způsobem, že by se za něco takového v západním světě pořádaly petice za přinejmenším proliskání autora :).