GigaPudding

Na stará kolena Takeši Kitano pokračuje ve svých filmových vtípcích započatých někdy s bizarní bestofkou "Takeshis", ale protože je Kitano takovej borec, tak ví že si to může dovolit, protože ví co dělá a nemůže to dopadnout zle. V takovémhle podobném stylu se nese i jeho nejnovější film Outrage, který žene jakuzácký žánr do až uhozeně nadsazených rozměrů, ale přitom nakonec nese nejspíš určitou docela i vážně míněnou zprávu. Příběh začíná nějakými menšími neshodami mezi hlavou vedoucí rodiny a menšími jakuzáckými šéfy a tak se stane, že jeden z šéfíků menšího gangu Otomo (Takeši Kitano) dostane za úkol trošku dloubnout do jiného gangu vedeného staříkem Murasem, aby je trošku postrašili. Otomo vyšle jednoho ze svých jakuzáků do baru patřícího druhému gangu, kde se ho pokusí obrat a následně, aby se urovnalo nedorozumění mezi gangy a nezačla válka, se Murase rozhodne poslat svého pobočníka s omluvou za Otomem. Tímhletím banálním "problémem" se odstartuje až neuvěřitelně monstrózní síť intrikaření a přetvářek, kdy se všichni navzájem ujišťují jací jsou věrní bratři a že ten aktuální problém je jen taková "formalitka" a zároveň se snaží zlikvidovat jakoukoli konkurenci mezi svými "bratry". Murase i Otomo jsou ještě poctiví gangsteři a tak dělají, co jim nadřízení řeknou, ale slovy jedné z postavy "kariéra je dneska víc než peníze", takže nějaká oldschool pravidla a jakuzácká čest jim je málo platná. V předchozích filmech Takeši Kitano ukazoval jakuzáky jako nemilosrdné ale "čestné" nebo jako veselé strejdy, kteří semtam někoho odprásknou atd. teprve až v Outrage přišel ale s tím dnešním pohledem na jakuzu. Tak jako samuraj by v dnešním světě stěží obstál, tak i by těžko obstál i Jamamoto z Brothera nebo ti strejčci ze Sonatine mezi jakuzáky z Outrage a jakuzáci v Outrage jsou prostě především pěkní šmejdi bez jediné dobré vlastnosti až na ty dva nejnižší šéfíky Otomo a Muraseho, kteří alespoň cítí nějakou loajalitu k vlastním i k nadřízeným. Takhle to vypadá, že se Takeši Kitano rozloučil s jakuzáckým žánrem s tím, že už prostě jakuza není co bejvávala, ale zároveň si neodpustil i nějaké to parodování jako nejvíc asi v jedné z prvních scén, kdy se přijdou Muraseho lidi omlouvat Otomovi a vypadá to jako typická jakuzácká scéna až na to, že se stupňuje ještě víc a víc potom, kde by normálně taková scéna už dávno měla nějaké pokračování. Podobných scének je tam ještě několik a je na ně čas, protože film je poměrně pomalý, což je možná právě tím, že v druhé polovině už jede takovým trochu epizodním způsobem a divák sleduje sérii uzavřených scének o tom kdo koho chce zrovna podrazit, které ale naštěstí fungují dobře a není to nuda. Dokonce to i působí docela silně, protože jakuzáci tu jsou s každou další scénou čím dál větší šmejdi až už by si člověk odplivl a pak přijde závěr filmu, kde si už asi každý řekne, že ta dnešní jakuza je prostě pěkný svinstvo, jakože víc než dřív :) a zároveň to působí ještě tak trochu cynicky černohumorně. A ještě taky když dojde na násilí tak to je dost brutální v porovnání s předchozími kitanovkami. Není to *****, na to je to moc utahané a zamotané, ale každopádně je to velké překvapení mezi kitanovými filmy a zvlášť s ohledem na předchozí tvorbu v jakuzáckém žánru.

Geniální kluk Toby rád blbne okolo nových projektů svého geniálního táty v létajícím městě Metro city vznášejícím se nad zabordelařeným povrchem země a sice je to "západní" město stejně jako je západní celý film astro boy, ale hora Fudži tam stejně zůstala :). Jednoho dne se ale stane nehoda a vznikne roboToby, o kterém celý film je. Astroboy se rozjíždí zábavně udělanou reklamou na metro city a jejich roboty, která pak ale plynule přechází do normální podoby filmu, což je na Astroboyovi asi to, co na první pohled diváka může zklamat. Něco ve stylu té úvodní reklamy by tam mohlo být víckrát, ale i tak jsou roboti zábavní a super, jenže naproti tomu jsou lidské postavy hrozně suché a jen se tváří, že v jejich slovech a výrazech jsou nějaké emoce, protože krom Astro boye jsou všichni hrozně málo uvěřitelní a jejich animace je hrozně strohá oproti animacím robotů a hlavně oproti obličejovým animacím z jiných filmů. Tomuhle taky moc ani nepomáhá dabing a to obzvlášť pokud jde o Nicholase Cage, který spolu se strnulou animací své postavičky vypadá jak kdyby nevěděl, co to vůbec dabuje, a dál hlavní zloun prezident Stone, který občas ještě i trapně vtipkuje. Posledním problémem je ten fakt, že celý příběh vypadá jak úvodní epizoda seriálu o Astro boyovi, protože se toho vlastně moc nestane a dokonce i na závěr dostane divák návnadu na pokračování. Asi jako kdyby batman begins byla jen ta část, kdy se z Bruce Wayna stane Batman a to co pak dělá v Gothamu už by tam nebylo :). Na druhou stranu ale příběh pěkně plyne a nenudí, je to všechno pěkně barevné a hlavně to má ty vtipné roboty a pro děti je to fajn film, který by měl šanci dostat se aspoň na ****, ale s tím výše zmíněným to zvládne jen na tu slušnou ***.

Stejně pro diváka i pro hlavní postavu začíná dost drsné terorizování a znásilňování svobodné matky Carly v jejím domě jakousi zlou neviditelnou osobou nebo duchem bez varování a nekompromisně. Útoky jsou náhlé a kruté, ale naštěstí ne příliš explicitním násilným způsobem jako v dnešních filmech, ale možná že tak by to mělo ještě větší účinek. Na Carlu tohle znásilňování duchem pochopitelně nemá zrovna nejlepší dopad a po jednom z "vážnějších" útoků se rozhodne zajít za psychologem. Tady film začíná docela slušně diváka navádět jiným směrem, i když útoky dál pokračují zatímco psychologové tvrdí že to není pravda (to má i jednu vtipnou scénu na sezení Carly s houfem psychologů, kteří se po jejím odchodu baví o její diagnóze), a dokonce jsem začala opravdu trochu pochybovat jak to vlastně celé je. Ve druhé polovině ale napětí začíná dost ochabovat, protože nastupuje typická poltergeistovská část se světýlky a prskavkami a bojovnou náladou s komandem parapsychologů, což zabíjí tu zoufalou beznaděj hlavní hrdinky, která se první polovinu filmu bojí bydlet ve vlastním domě a taky to působí dost divně, když se najednou nevysvětlitelné jevy dějí jak na běžícím páse bez ohledu na to kdo je poblíž, zatímco v první polovině to ještě tak trochu hrálo na obě strany, psychologovskou a duchařskou. Tahle náhlá a výrazná proměna filmu mě dost zklamala, ale po lehce megalomanském finále přišla ta jediná poslední scéna, která nás rozsekala a za kterou si film zaslouží ještě tu jednu hvězdičku navíc, takovouhle fackou divákovi má správný horor končit aby to mělo pořádný účinek. Mělo to navíc působivý hudební motiv při útocích, ale bohužel skladatelé se u tohohle filmu moc nepředřeli, protože hudební motivy to má všehovšudy tři, úvodní skladbu na začátku a pak pištivou hudbu a tu útokovou, ve zbytku filmu je ticho.

Příběh o středoškolačce Haru, která jednoho dne zachrání kocourka, co nese v tlamičce dárek a následkem toho se začnou dít zvláštní věci vedoucí až do kočičího království je jasná pětka už jen díky všem těm kočkám, ale příběh to není hloupý a jako pohádka funguje moc pěkně. Kočičí království má sympatické postavy, zvlášť pokud jde o Haru a tlustého bílého kocoura jménem Muto, a všechny svoje postavy využívá velmi svižně k posouvání přímého a zábavného děje, který navíc přináší i spoustu vtipu. Vtípky jsou většinou roztomilé, pár možná trošku laciných, ale hlavně jeden úplná pecka, když se odhalí pravá identita tlustého bílého kocoura :). Na takhle jednoduchou pohádku, která navíc asi ani neměla ambice být nějakým supersnímkem, který by měl vydělat a zapsat se do historie největších animé filmů na světě, je tu ale překvapivě pěkná animace se spoustou plynulého pohybu a hlavně pokud jde o ladné kočičí pohyby. To je vidět i v takových detailech jako kočičí securiťáci nebo různé skákání a pobíhání po kočičím království, protože tahle pohádka je spíš z těch "dobrodružnějších" než dialogových. Nakonec se v tom najde i nějaké ponaučení nebo spíš proměna hlavní postavy Haru, takže překvapivě to není až tak moc pro nejmenší, jak to celou dobu vypadá. Jiná takhle příjemná a milá pohádka o kočkách asi není takže prostě nemůže nedostat pětku, protože je prostě super a se spoustou koček :).

Sto let trvalo než jsem se k visible secret dostala, ale výsledek zas tak extra nedopadl. Začátek vypadá dost hustě s tím Anthony Wongem a šalinou, ale pak se stane docela nečekaná věc, že se film přehoupne do mnohem komediálnější polohy s kadeřníkem Peterem, který umí stříhat jen na kastrol a se svým kámošem se snaží nějak sehnat peníze, aby mohli chodit na diskošky. Na jedné diskotéce potká i mladou dívku June, se kterou začne tak nějak chodit, ale pokaždé když se s ní vidí, tak se pak něco podivného stane. Plakát Visible secretu značí něco ve stylu Oka a podobných, ale je to o něčem docela jiném než se může zdát, i když nějaký ten společný prvek v tom je, ale nechtěla bych "spoilovat". Sice by to nebyl spoiler, protože divák to jakože "ví" poměrně brzo po startu, jenže v čem je Visible secret opravdu dobrý je to, že první dvě třetiny filmu velmi solidním a napínavým způsobem odlákává diváka od "pointy" filmu a nabízí mu několik možných variant k odhadování konečného výsledku. Všechny jsou zajímavé a dokonce i zastírá pohnutky hlavních postav, aby to diváka navedlo zas někam jinam. Po těch dvou třetinách ale už autorům asi došly nápady, tak napětí klesá až nakonec přijde dost vlažné rozuzlení a "pointa", která je sice velkou většinu filmu docela maskovaná tím neustálým kličkováním, ale na konci působí docela slabě, přinejmenším mě nakonec dost zklamala, protože film měl našlápnuto na hororovou komedii, která by byla chvílemi i hustě napínavá, ale prostě ten závěr mi to docela pokazil. Hodně ale filmu dala velmi sympatická Qi Shu, která krom toho, že je pěkná, tak tu hrála mnohem zábavněji s o dost zábavnější postavou než v Oku 2. :)

Výprava korejských polárníků se vydá na antarktidu dostat se až na nejobtížněji dosažitelný bod pěšky, ale po cestě je čeká pár nemilých překvapení. Člověk by čekal, že parta polárníků uprostřed ničeho nemůže být zábavná, ale překvapivě je to od začátku napínavé a "akční" scény třeba úvodního propadnutí pod led jsou natočené svižně a napínavě. To hlavní ale čeká polárníky až tehdy, kdy se začnou po cestě dít podivné věci narušující běžný chod výpravy docela vážným způsobem. Záhadné jevy se dějí dost náhodně a každý z nich naznačuje, že polárníky pronásleduje pokaždé něco jiného, každopádně tímto velmi účinně oblbují diváka, který nemůže další děj nějak výrazněji předvídat a hlavně pokaždé když se něco takového stane tak je to hodně napínavé a často strašidelné. Na druhou stranu, ale takový určitý zmatek přeroste až k závěrečnému rozuzlení, které mě osobně zklamalo, protože jsem čekala asi něco jiného nebo tradičnějšího a taky jsem to ani moc nepobrala, každopádně až do posledních pár minutek je to velmi hustý survival thriller se spoustou strašidelných vsuvek a stupňující se atmosférou. Hlavní hrdinové jsou během cesty vystaveni silnému stresu a zahraní jsou pěkně, hlavně pokud jde o ty dva ústřední členy výpravy, jen prostě celý film včetně hereckých výkonů přinejmenším pro mě vypadal na něco úplně jiného než čím se nakonec stal, což mě mrzí, protože dopadnout to jinak, tak by to bylo na pětku.

Pohádky Roalda Dahla jsou pokaždé velmi vtipné a bizarně nadsazené s něčím navíc i pro dospělé a Tim Burton očividně pochopil na čem Dahlovy pohádky stojí a podle toho vytvořil i filmovou verzi pohádky o Karlíkovi a továrně na čokoládu. Začátek představuje Karlíka a jeho vtipnou rodinu, která je sice chudá a žije v polorozpadlém domku, ale protože je to dobrá rodina, tak jsou spolu šťastní, i když musí pořád jíst jen zelnou polívku. Nejvíc by se ale měla řešit titulní čokoládová továrna, do které se Karlík dostane přes soutěž šéfa továrny Willyho Wonky spolu s dalšími čtyřmi dětmi, které mají představovat takové nadsazené stereotypy špatně vychovaných dětí. Všechny čtyři děti jsou vtipně nesympatické a takovou nenásilně vtipnou formou mají být příkladem pro děti, aby se takhle nechovaly, jinak třeba skončí jako obří borůvka :). Karlík je pochopitelně správňák už od začátku a to netřeba nějak rozebírat, takže k Willy Wonkovi asi jen to, že je zábavně na hlavu a zároveň ale není úplný trouba jak by to mohlo vypadat, na druhou stranu ale chvílemi vypadá trochu přehrávaně, i když ho Johnny Depp zahrál pěkně. Jeho postava působí maličko ploše i na pohádkové poměry a nejsem si jistá jestli je to hraním Johnnyho Deppa, který asi nepředvedl pořádně jak umí hrát, nebo tím, jak ta postava byla napsaná. Zas ale takový problém to pro film není, protože člověk kouká hlavně na podivně pohádkové prostředí čokoládové továrny, které zase burtonovsky kontrastuje s šedivým okolním světem a vytváří nějaký ten tajný barevný svět uvnitř továrny. Nejsou to zase tak úplně bizarní nápady, se kterými se postavy ve filmu setkají, ale zároveň naštěstí nemají v sobě žádnou tu burtonovskou morbiditu, protože to by tady vůbec nefungovalo, hlavně ale všechny ty pohádkové prvky fungují s tou výchovnou myšlenkou celého příběhu o Karlíkovi. Taky do toho pár zábavných songů s Oompa loompama, kterým se občas zadaří být vtipnější než se zezačátku zdá. Zas taková pecka Karlík sice není a ke konci trochu ztrácí dech, ale protože má takovou pěknou myšlenku, tak si pětku zaslouží :).

Po monstrózní bitce se Serizawou se Gendžimu omylem podaří rozpoutat válku s konkurenční bitkařskou střední školou Housen, která do té doby udržovala se školou Suzuran příměří kvůli tragické události z let před nástupem Gendžiho na Suzuran. Druhý díl Crows zero se nese v trochu vážnějším duchu, chybí tu komiksová nadsázka a spíš než soutěživost tu mladíky proti sobě žene nenávist. Tak jako se Gendži a jeho parta blíží maturitě, tak se i děj filmu a jeho postavy blíží spíš dospělejším otázkám a musí čelit tomu, že mlátit se hlava nehlava na střední nejde donekonečna a jednou budou muset chtě nechtě dospět. Tohoto se týkají dějové odbočky s Gendžiho otcem, bývalým studentem Suzuranu Kawanišim a taky i hlavní děj filmu a kam až se dostane soupeření mezi Suzuranem a Housenem. Chybí tomu už prostě taková ta hravost a je to sice dospělejší, ale ne úplně a působí to trošku nedotaženě. Další změna oproti prvnímu dílu je méně dynamické pojetí bitek, jednodušší choreografie a taková odtažitá kamera, protože v prvním filmu byl pohyb kamery mnohem pohybovější v těch bitkách a víc to diváka vtáhlo. Toto osekání se ale nahrazuje větší brutalitou a větší krvavostí, kdy už je divákovi málem líto těch hodných milých chlapců ze suzuranu jakou dostanou nakládačku od přesily plešatých Housenek. Celkovým dějem je to ale taková pomalejší verze prvního dílu, takže pochopitelně se čeká i na nějaký ten finální střet, který je tu docela velký a dlouhý, ale bohužel díky odlišnému pojetí bitek to mohlo být mnohem lepší, takže přinejmenším se to vykompenzuje větším počtem Housenkáčů ke zbití :). A nechybí ani song od Street Beats, který mimochodem v úvodních titulkách k druhému dílu předznamenává trochu "dospělejší" náplň příběhu, nechybí nějaké ty vtípky, ikdyž trošku laciné občas a očividně jen aby to nebylo tak suché, a samozřejmě nechybí Lindaman, který je skoro jak maskot těchto dvou filmů o Gendžim, Serizawovi, Izakim, Makisem, Tokiem a celou jejich partou na škole Suzuran :). Ale když se u jedničky ještě dalo uvažovat mezi pětkou a čtyřkou, tak tady to je jen ta čtyřka už.

Velmi zvláštní moderní pohádka o Střihorukém Edwardovi začíná rutinním objížděním sousedek místní avon lady, která tentokrát zase nic neprodá, tak se rozhodne zkusit štěstí ve starém domě na kopci nad městečkem, kde objeví zvláštního člověka s nůžkami místo rukou a rozhodne se ho vzít do "normální" společnosti. Už na první pohled diváky může upoutat výrazná stylizace amerického předměstí s nízkými domy s garáží a zahradou, kde je všechno sluníčkové a barevné. Domy, auta i oblečení jednotlivých postav je ve výrazných pastelových barvičkách stejně jako jsou jejich charaktery vykresleny přesně podle určitých společenských stereotypů a to nejlíp pokud jde o všechny ty ženské v domácnosti ve středním věku, co celé dny jenom drbou nebo se snaží ještě o sex s čímkoli co se hýbe a zvlášť pokud to nějak vystupuje z normálu všedního dne ve sluníčkovém předměstí. Edward pochopitelně něčím takovým je, když ho vytáhnou z temného, šedivého a předimenzovaně stylizovaného neogotického sídla, kde žil se svým otcem vynálezcem. Celý film stojí na takovýchto kontrastech mezi takovým tím vesele barevným a melancholicky tmavým nebo mezi přetvářkou a upřímností atd. V zásadě jsou to všechno v pohádkách mockrát viděné prvky, ale je to natočené velmi zábavně a zábavně je využitá i stylizace prostředí a jednotlivých charakterů. Tomu pomáhají hodně i herecké výkony, kde obsazení sousedského komanda v čele s permanentně nadrženou Joyce pěkně vytváří stylizovanou parodii znuděných žen v domácnosti na předměstí. Stejně dobře na tom je i avon lady Peggy a její rodina, která Edwarda přijme mezi sebe jako člena rodiny a snaží se ho nějakým způsobem integrovat do společnosti i přesto, že se "čistá duše" Edward se svým chováním prostě nikdy nemůže zařadit mezi "normální" lidi a přetvařování se ve snaze být ještě "normálnějším". A nejvíc pochopitelně Johnny Depp, který většinu času hraje jen jeden výraz a celou dobu mu stačí jen ta strnulost, aby zapůsobil správně Edwardovsky mimoňsky :). Je tu ale pár scén, asi tři, kde se Edward jako postava a Johnny Depp jako herec ukážou mnohem "hlubší" než se to ze začátku zdá. Jedna z nich je flashbacková scéna výchovy Edwarda jeho stvořitelem Vincentem Pricem, která působí velmi surreálně vším, co je v té chvíli na obraze vidět, další takovou scénou je ten závěrečný showdown na půdě, kde je chvíli vidět v Edwardovi něco úplně jiného než v celém předchozím ději a nakonec i scéna loučení Edwarda a Kim, která je sice taková maličko ždímačková, ale ne tak, aby nebyla opravdu dojemná. Pohádka o Edwardovi je klasicky dojemná pecka prostě a patří k vánocům každý rok :). A taky celá vizuální stylizace Edwarda a jeho kostýmu je super úplně moc. :)

Že jsou ty vánoce tak Kiyoshi Kurosawovi přihodíme teda jednu hvězdičku navíc. Seance je totiž takový slepenec Kurosawových motivů, dokonce hned ze tří jeho pozdějších filmů Doppelganger, Odplata a Loft, a samozřejmě taky slepenec hororu a nějakého "společenského" dramatu. Nijak ale nevyniká ani v jednom z žánrů, rozhodně ne tak jak to Kurosawa umí, protože pokud jde o ty hororové prvky, tak ty jsou poměrně slušné, ale je jich málo a nejsou až tak strašidelné jak by být mohly, protože větší důraz je na tom dramatu o nespokojenosti a vině. Nespokojení jsou tu manželé zvukař a žena v domácnosti, která má jakousi schopnost komunikovat s duchy, protože oba se snaží o šťastný život pro toho druhého na úkor sebe, ale k ničemu to moc nevede a zvlášť když největším snem manželky je prosadit se jako velké slavné médium, což nakonec vede k hlavní zápletce filmu a samozřejmě vyústí v nějakou pointu jak je u Kurosawy zvykem. Pointa je bohužel ale stará známá, na druhou stranu je ale dobře, že to není tak překomplikované jako v Doppelgangerovi nebo v Loftu. Duchařské části se přímo vztahují k dramatu o vině, takže to nejsou žádné náhlé bafací vyskakování ducha a podobně, ale zase v Loftu s podobným námětem a podobnými lekačkami to bylo mnohem strašidelnější. Sice se Seance tak trošku vleče a je tak trochu obyčejná, tak určitě potěší přinejmenším fandy Kiyoshi Kurosawy a taky rozhodně je to zábava pokud vezmeme v potaz, že jde o televizní produkci. V České republice si o takovýchto atmosferických televizních filmech s nějakým dějem a slušně zpracovanou myšlenkou můžou lidi jen nechat zdát. Takže se to snad i na tu čtyřku s odřenýma ušima vydrápe i bez vánoc no :).