annihilation

Jak jen popsat děj Fontány? Prolínají se tu tři dějové linie, které jsou vlastně naprosto propojené. Je tu milující muž, kterému umírá žena na rakovinu a on se snaží hledat lék, poté vystupuje jako hrdina její knihy, který pátrá po Stromu života a nakonec je tu jeho duchovní cesta, která mu pomáhá najít smír se smrtí. Je to vlastně obraz přítomnosti, minulosti a budoucnosti, který se spojuje v jeden příběh s velmi krásným nápadem. Na první pohled jde o příběh lásky, to ale ovšem nevylučuje jeho hloubku. Zprvu jsem ze snímku měla dost smíšené pocity, ale teď již přiznávám, že mě hodně zaujal. Možná je to také z části obsazením mých dvou oblíbených herců – Hugh Jackman a Rachel Weisz, jemnou hudbou, která vyjadřuje pocity panující v různých úsecích příběhu, nebo prostě svou myšlenkou, že smrt je pouze nemoc.

Bez pochyby velmi zajímavý snímek postavený na snovém světě a napínavém příběhu, kdy se hlavní postavy snaží dostat do něčí mysli a zanechat mu tam myšlenku – a tím ovlivnit jeho pozdější rozhodnutí. Pořád se nedokážu rozmyslet, jestli se mi Počátek opravdu líbil, nebo mi přijde naprosto stupidní. Původně mě mrzelo, že byla myšlenka sdílení a pronikaní do snů pojatá formou, kde je o moc a peníze, ale později jsem si uvědomila, že to dost nahrává realitě. Bohužel se zde vyskytují i chyby – když člověk sní ve snu, sny se neváží pod sebe, jak je naznačeno ve filmu, ale navazují za sebou, takže délku snění neovlivňují, dále odrazy v zrcadlech nikdy ve snu nejsou stejné – je to dokonce jedna ze základních technik rozpoznání lucidního snění – a dále mě trochu zarazila naprostá nekreativita, jednotvárnost a neoriginalita snové krajiny. Na druhou stranu vás příběh vtáhne do děje, potěší tím, že hlavní postava není kýčovitě kladná a krásně se zaměřuje na vnuknutí myšlenky, kterou člověk není schopen opustit – což donutí k přemýšlení.

Členu nacistické strany Oscaru Schindlerovi se podaří díky jeho schopnostem, majetku, silné vůli, sebeovládání a hlavně dobrotě zachránit během druhé světové války spoustu židů, kteří by jinak byli nemilosrdně posláni na smrt do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Snímek je krutě krásný. Znázorňuje odpornost holocaustu, zacházení s židy a především tu největší lidskou krutost, kterou je schopen páchat člověk na jiném člověku. Do toho všeho vstupuje příběh naděje, někoho, kdo se snaží pomoct alespoň troše lidí, komu nejsou lhostejní. Hlavní linie filmu je ovázaná dalšími příběhy, takže vás ani na chvíli nezačne nudit a hlavně ve vás probouzí spoustu emocí a napětí. Ve skutečnosti to prý bylo s Oscarem Schindlerem poněkud jinak, ale to mi určitě nezkazí dojem z tak strhujícího a citlivého snímku, kterým Schindlerův seznam je.

Je poskrovnu filmů, které vás dokážou zahřát svým optimismem a přitom být kýčovité podivně krásným způsobem - a Amélie z Montmartru je zaručeně jedním z nich. Hlavní hrdince se obrátí život naruby, když se rozhodne vrátit nalezenou krabičku s dětskými vzpomínkami jejímu původními – teď již starému majiteli. Poté jí jako kouzlem proti její osamělosti začne naplňovat pomáhat zvláštními cestami ostatním lidem z jejího okolí. A pak se zamiluje do někoho velmi zvláštního… Snímek je naplněný úsměvem a myšlenkami. Podle mě jde o zaručený lék na dobrou náladu, protože je velmi vtipný, hravý a vtáhne vás do jeho kouzelné atmosféry. A jestli máte, jako já, slabost pro milé blázny, bude se vám určitě líbit.

Šílený příběh a ještě šílenější zpracování. Hlavní hrdina tohoto filmu – Stephan - má poněkud problém rozeznat, kdy sní a kdy bdí. Zamiluje se do své sousedky a bláznivý kolotoč, kde se realita promítá do snů a sny do reality může začít. Postavy ve filmu jsou téměř komické, hlavně jejich dialogy. A zpracování Stephanových snů se pohybuje na tenké hranici mezi krásou a naprostým magořením. Podle mě jde o snímek, který na vás nemůže zapůsobit neutrálně. Říkám si, že se mi něco takového přece nemůže líbit. Zmatek nad zmatek, na který navazuje ještě větší zmatek. Jenže tenhle snímek má v sobě cosi kouzelného: látkovou lodičku plující na vodě z celofánu, stroj přepínající mezi minulostí a přítomností a Zlatého koníka, který vás odveze až do říše snění. Jemně vychází z teorií o vzniku snů a možná také celý film nebudete vědět, jestli se smát, nebo ho vypnout.

Přestavte si velmi povedený koncert Eddieho Veddera s příměsí nějakých těch záběrů jak z kontaktu s fanoušky, tak i míst, kde tráví svůj volný čas a podle mě i bere spousty inspirace. K slyšení jsou písně hlavně ze soundtracku k Into the wild, ale i z Ukulele songs a možná zazní i nějaká od Pearl jam. I po dvaceti letech tvorby má pořád spousty nápadů – je hold poznat, když hudbu tvoří někdo, kdo jí nade vše miluje. Je to i možná způsob, jak pochopit jeho vyzrání, i když možná místy zahlédnete, že přes všechno to vyspění a seberealizaci, je to pořád ten stejný stydlivý, často zamračený a talentovaný muž, jakým byl před dvaceti lety, když začínal svojí hudební kariéru. Je to jen náhoda, že kdysi za Kurtem Cobainem byla na koncertu umístěna také křídla? :)

Příběh se samozřejmě točí kolem kapely The Doors, jak vznikli a jak - kvůli brzké smrti Jima Morrisona ve věku sedmadvaceti let - zanikli. A také proč nikdy neupadli v zapomnění. Ale nemusíte patřit mezi zapřisáhlé fanoušky, abyste si snímek oblíbili, protože je úplně oproštěn od dokumentárních prvků a natočen jako dynamický příběh se skvělou gradací, který dostane do správného rozpoložení téměř kohokoliv. Velmi příjemně v hlavní roli překvapil Val Kilmer, který perfektně odpozoroval pohyby, mimiku, chování i zpěv známého umělce, který se pohyboval na tenké hranici mezi šílenstvím a genialitou. Zároveň tento film divákovi věrohodně vykreslí atmosféru přelomu zlatých šedesátých a sedmdesátých let, takže je doplněn o velmi příjemnou hudbu nejen v podobě The Doors, ale i třeba The Velvet underground. Navíc byla muzika použita velmi mistrně, protože vždy doplňuje smysl scény a dává jí tak lepší tvar, který je pro diváka lépe čitelný a neunikne mu tak smysl dění. Jediné, co je škoda je, že Jim Morrison je zde zobrazen jen jako blázen s převelikou zálibou v alkoholu a drogách a tvůrci, stejně jako dnes většina populace, zapomněli zobrazit jeho rozervanou, inteligentní a ryzí osobnost pravého poety. http://www.youtube.com/watch?v=e9TmQQQGddQ

Když jsem se dozvěděla, že se Američani chystají udělat film o severské mytologii, tak mě, upřímně, málem kleplo. Stačilo mi vidět co udělali z Alexandra Velikého a Tróji. Takže jsem se na film psychicky připravila a doufala jsem, že moc nepokazili ztvárnění mých oblíbených bohů. A víte co? Byla jsem příjemně překvapená. Líbil se mi nápad kombinace Ásů s moderní dobou a spojení rozdílných lidí. Příběh byl celkem dobrý a určitě zajímavý. Výběr hlavního hrdiny byl výborný, ale to by nebyl americký film, aby tam neukázali, jak nejsou rasisti, takže Heimdalla (který je v severské mytologii nazýván jako "Bílý Ás") hrál černoch. Ne, ale těchto pár nepřesností stejně na kvalitě filmu moc neubralo a vlastně se mi překvapivě líbil až moc. Hezké kostýmy, příběh lásky a taky trochu z kvalitní mytologie z tohoto počinu udělalo nakonec dobrý film.

Otec na první pohled normální rodiny si prochází celkem zajímavou krizí středního věku a rozhodne se radikálně změnit svůj život a jít si za svými sny. Jeho manželka z něj propadá hysterii, jeho dcera ho nenávidí. Dokáže se vzbouřit zaběhlému životu, ve kterém je nespokojen a splnit si svá nejtajnější přání? Jeden z nejúžasnějších filmů, co jsem kdy zhlédla, vážně. Dramatický, poetický, ironický a nepředvídatelný. Jestli máte zvrhlý smysl pro humor jako já, asi se u něj i zasmějete. No představte si, že by váš otec najednou začal z ničeho nic posilovat, kouřil trávu a odešel z úřednické práce, aby mohl pracovat v rychlém občerstvení. :D Každopádně ho doporučuji, donutí vám se opravdu zamyslet.

Malé město, jeden dům jako druhý, jedno auto jako druhé a lidi? Jakbysmet. A do tohoto rutinního sousedství jednou přiveze Peggy zvláštní návštěvu. Edward má místo rukou nůžky, ale jeho srdce je laskavé. To se ovšem nedá říct o sousedech, kteří přesně ukazují lidské vlastnosti v takové „kráse“, jak je známe. No a do toho všeho zmatku se ještě Edward zamiluje do dcery Peggy – andělské Kim, čímž popudí jejího bývalého přítele. Jak by to asi tak mohlo dopadnout? K zázračným schopnostem Tima Burtona zajisté patří jeho výběr herců – přesně víte, jaká postava je, ještě než se o ní dozvíte něco víc. A do toho přimíchá děj se spoustou tajemství a vy nemůžete odtrhnout oči, přestože film inklinuje spíše k pohádce. K tomu připočtěte nezpochybnitelný talent Johnnyho Deppa a zajímavé kostýmy a nekonvenční film je na světě. A možná se i dozvíte, jak vzniká sníh…