annihilation

Vím, že dívat se na filmy kvůli hercům je silně povrchní, ale občas si nemůžu pomoct, i když se to až na výjimky dost podepisuje na kvalitě. Na tuhle podívanou jsem se tedy chystala s tím, že to bude propadák založený jen na současné slávě právě Chrise Hemswortha a Kristen Stewart, takže mě to překvapilo spíše mile. Je to trochu netradičnější podání pohádky, o které se již snažil film Sněhurka: Příběh hrůzy, ale stejně víte, jak nakonec dopadne. Musím ale přiznat, že mě párkrát překvapil a docela okouzlil zvláštními efekty, které provází celý snímek ač byly často okoukané z různých fantasy filmů. Jako oddechovka je však ideální.

Každého zajímá ta nevyřešená otázka, co následuje po smrti. Skupina studentů medicíny se rozhodne podstoupit klinickou smrt, aby to zjistili. Zprvu jsou pokusem nadšení, protože zjistí, že „tam“ opravdu něco je, jenže je pak začnou pronásledovat zhmotněné výčitky svědomí. Přes všechnu mrazivou tématiku se na film dá dobře koukat, možná proto, že je místy až naivní (ale ne v tom nepříjemném slova smyslu), nemá nepříjemnou atmosféru. Sice se zabývá tématem, na které se snaží najít odpověď snad každý přemýšlivý člověk, ale nezachází až úplně do hloubky. Přesto je zajímavý, zábavný a ne úplně čitelný. Co se mi velmi líbilo bylo, že naprosto přesně poznáte, jaká nálada má právě v scéně panovat - je to zásluhou nejen dobré kamery, ale především hudby. No, akorát je tam ten nepříjemný pocit, když jste v životě udělali něco špatného a neodčinili jste to…

Mysteriózní příběh o chlapci, který trpí velmi zajímavými halucinacemi – ukazuje se mu velký králík (ale nepředstavujte si žádného plyšáčka) a další divné věci, takže musí docházet na psychoterapii. Do toho všeho je Donnie zamilovaný do své spolužačky, ve škole dělá samé problémy a také se mu náhodně podaří vyhnout prapodivné smrti. A zbývá dvacet osm dní…do čeho? Na konci to do sebe vše krásně zapadne. No, možná. Snímek je úchvatný, propletený záhadnou atmosférou, žádné klasické Deja-vu, kdy již na začátku znáte konec. Hlavní postava je psychicky labilní, drzý, ale velmi přemýšlivý člověk. Celý příběh se vlastně tak trochu věnuje „divným jedincům“, dále je v zápletce použito cestování v čase a nouze nebude ani o jistou dávku černého humoru. Jsem si jistá, že na vás tento film nemůže zapůsobit neutrálně; možná vás i potěší, že si ho můžete vyložit, jak uznáte za vhodné.

Vysvětlíte mi někdo, proč je tento film tak oblíbený? Když už jde ve filmu o soutěž, při které proti sobě soupeří lidé, člověk by očekával aspoň nějakou kritiku, narážku na stupidnost reality show, cokoliv, jen ne prázdný příběh s více než předvídatelným koncem. Možná osloví tak dvanáctiletého diváka, člověka s kritickým myšlením poněkud vyšší hodnocení neošálí.

Evženovi se začínají zdát podivné sny, a tak začne navštěvovat psychoanalytičku. Dozvídá se tak spoustu věcí, které potlačil ve svých vzpomínkách. Naučí se i způsob, jak do snů pronikat a ovládat je, jen se rozhodnout, jestli je lepší život bdělý nebo ten snový. Originalita, se kterou je lehce surrealistický film zpracován nezná mezí. Inteligentní humor, který naráží na Junga a především Freuda vás úplně pohltí. Oidipovský komplex, superego a analýza snů, všechno je podáno velmi zábavnou formou, která vám postupně odhaluje víc a víc smysl příběhu a rozmotává zpočátku nesmyslný příběh. Nakonec do sebe každý malý detail zapadne a utvoří velmi zajímavou a především originální podívanou. Jen se nesmíte nechat odradit podivným způsobem animace, který Jan Švankmajer zvolil, nakonec to má přece jen své kouzlo.

I životopisný film se dá podat takovou formou, že z něj vznikne krásný lidský příběh a právě Walk the line je toho důkazem. Vyprávění o světoznámém zpěvákovi Johny Cashovi, který si složitě vydobude místo na hudební scéně a jeho sláva ho postupně strhává k drogám, od kterých se ho snaží uchránit jeho láska a budoucí žena June Carter. Jestli neholdujete jeho hudbě, vůbec to nevadí, i tak na vás snímek zapůsobí. Nezobrazuje hudební legendu dokumentárně, jen se lehce dotýká témat, která změnily jeho život – těžké dětství, složité začátky v hudební kariéře, poznamenání armádou, drogy a samozřejmě láska. Na kvalitě filmu se z obrovské části podílejí skvělé výkony herců: Joaquin Phoenix sám nazpíval veškeré písně, a to velmi kvalitním způsobem, takže opravdu připomínají originál a Reese Witherspoon za svůj výkon byla dokonce oceněná oscarem, dle mého oprávněně.

Danny Vinyard vidí vzor ve svém starším bratrovi Derekovi, který se po smrti otce stal zapřísáhlým vyznavačem rasistických hodnot. A právě kvůli vraždě z rasového podtextu se dostal do vězení, které ho nenechalo nezměněného. Může ještě změnit koloběh věcí kolem sebe, zachránit mladšího bratra, který se pomalu řítí do propasti? Neříkám, že film není bez chyb, ale určitě vás zaujme. Je v něm poukázáno na klasickou masovou tupost „holých hlav“, na přejímaní názorů od starších vzorů a to vše je doplněno silným příběhem, který není jako u většiny snímků dopředu čitelný. Téma není ohrané, nebo alespoň ne tímhle způsobem – netočí se kolem klasickým mocnářských vzorů, ale odehrává se jako lidský příběh, a to právě filmu dává výjimečnost. Pravicové radikály nekritizuje přímo, ale stejně si na ně postupem času uděláte vlastní názor. Jen upozorňuji, že opravdu nejde o propagandu.

Jednoduchý krátkometrážní snímek založený na skvělém nápadu - záhadný DJ se snaží změnit špatný průběh událostí, ale zamotává se tím víc a víc do dalších prekérních situací. Roztomilá parafráze na ironii náhody, výborný výběr hlavního představitele a hlavně, ač je tento krátký film beze slov, i dávka vtipu. No považte sami, strážní andělé to asi nemají jednoduché...

Možná jste také naprosto zhnusení nynější hudební scénou typu Rihhana, 50Cent, Lady Gaga a Justin Bieber a oceníte radši syrový zvuk kytar doplněný o texty vytržené z života. A možná vás takto také oslovil právě grunge. Tento dokument vás přivede do devadesátých let v Seattlu a možná vás také trochu dojme svou počáteční atmosférou. Představa o hraní pro zábavu jen pro několik lidí (kteří mají také své kapely a také v nich hrají pro zábavu) se mi zdá v takovéto velké míře naprosto nereálná, ale kdysi to tak bylo. Líbí se mi, jak se zde všichni znali, podporovali se, kapely byly často propojené několika členy a všichni vlastně táhli za jeden pomyslný provaz – v tomto případě znázorněný chytlavou hudbou. Poté film zachycuje, co se stalo, když se někdo rozhodl, že na tom všem vydělá a vydal celou seattleskou scénu napospas komerci. A jestli patříte k fanouškům tvrdší hudby, určitě si přijdete na své. Objeví se tu spousta známých kapel, jakými jsou třeba Nirvana, Pearl jam a Soungarden, ale také spousta formací, které se nikdy tak masově neproslavili, některé jsou lepší, některé horší, to asi hodně záleží na individuálním vkusu. Najdete tu spoustu alternativních kombinací hudby – ať už s rock‘n‘rollem, metalem, punkem, klasickým rockem, punkrockem nebo třeba i popem. V porovnání s dnešní realitou se možná zatoužíte přenést do minulosti a hrát s kamarády v zapadlém sklepě v městě, kde téměř každý nosí flanelovou košili…

Nikdy se mi nestalo, že by film zobrazil nějakou postavu přesně tak, jak jsem si jí při čtení knihy představovala. Nikdy, dokud jsem nespatřila Tima Robbinse v roli Andyho. Klobouk dolů, protože převést tuto skvělou Kingovu povídku na plátno takovýmto způsobem se povede jen málokomu. Nic nechybí. Film se drží příběhu o naději a přátelství, které se odehrává za zdmi Shawshankské věznice a skvěle rozkrývá příběh nejen hlavního hrdiny, ale ukazuje na osudy spousty vězňů, kterým svérázná postava Andyho dokonale změní celý život a pohled na svět. Zobrazí hluboké myšlenky, úsměvné situace i kruté rány života. Každého, kdo má srdce, se dotkne..