annihilation

Benjamin Barker se pod jménem Sweeney Todd vrací do pochmurného Londýna, aby se pomstil soudci – ten ho nechal nespravedlivě uvěznit, aby se mohl zmocnit jeho ženy. A aby toho nebylo dost, vychovává teď jeho dceru. Znovu si tedy založí živnost na svém starém řemesle, kterým je holičství a pomsta může začít. Nechutné téma doplněné o krvavé efekty a navíc to celé jako muzikál, které většinou (asi až na Vlasy) bývají silně bezduché. Ale přesto z toho všeho Tim Burton vykouzlí něco zvláštního a poutavého. Jak je to jen možné? Samozřejmě je to výběrem herců - klasická dvojice Johnny Depp a Helena Bonham Carter vyzařující šílenecké charisma, nadále jsou zde použity naprosto úchvatné kostýmy inspirované gothickou módou, velmi černý smysl pro humor a kouzlo speciální pro tohoto režiséra, kdy jsou vedlejší postavy nedílnou součástí hlavního příběhu. Avšak film pro každého to určitě není.

Co je na tomto dokumentu zajímavé, je pohled na spoustu netradičních uměleckých děl, která mají nějakým způsobem vyjádřit názor nebo rozbít všudypřítomnou šeď. Ale podle názvu jsem očekávala, že se bude věnovat Banksymu a ne Mr. Brainwashovi, který mi byl extrémně nesympatický - jak na první pohled, tak i jeho přístupem k něčemu, čemu říká umění. Streetart mám ráda, má-li nějakou myšlenku a nemyslím si, že se člověk stává umělcem, zaplatí-li si lidi, kteří tvoří věci dle jeho nápadů a jako tečku si sám uspořádá výstavu. Není tohle jedna z věcí, kterou Banksey kritizoval? Film bych velmi ráda hodnotila kladně, přeci jen mi poskytl dost nevšední náhled na tvorbu v ulicích a určitě mě i upozornil na spoustu zajímavých děl, ovšem ten zbytek okolo mě naprosto znechutil. Pokud jste ale fanoušky MBW, bude se vám určitě líbit.

Nevím proč, ale více jak první polovinu mi přišlo, že filmu něco chybí. Ač se krásně držel knižní předlohy, jako by byl jen tělem bez duše. Při čtení jsem Winstonovi fandila, ať vyhraje svůj nerovný boj a vždy jsem se smála, když se mu vysypala polovina cigarety vítězství, zatímco u tohoto ztvárnění jsem si připadala jen jako divák předem prohraného boje. Pak jako by se něco změnilo a celý snímek dostal jiný spád, začal vyjadřovat celou tu smutnou myšlenku. Líbilo se mi znázornění krajiny jako nitra a kladně na mě zapůsobily skvělé herecké výkony. Zprvu jsem sice nebyla moc potěšená výběrem hlavní postavy (zatímco Julie mi naopak přišla geniálně ztvárněná), ale herecký výkon Johna Hurta byl naprosto brilantní, hlavně ve vypjatých scénách působil velmi věrohodně, až mě z toho občas zamrazilo. Mé hodnocení je tedy i pro mě rozporuplné.

Nemám ponětí, jak film správně popsat, abych vylíčila všechnu tu nechutnou atmosféru, která na vás během sledování postupně padá. Rudolfu Hrušínskému se podařilo naprosto dokonale ztvárnit hlavní postavu fascinovanou smrtí a propadající velmi zvrácené ideologii. Každý jeho pohled, pohyb i slovo podtrhávají mistrovské dílo nahánějící hrůzu a výborná práce se střihem, vedlejší postavy a samozřejmě myšlenky snímku ve vás dokážou vzbudit velmi tísnivé pocity. Ač jde o velmi depresivní záležitost, zároveň se dle mého názoru řadí mezi nejlepší české (ne-li zahraniční) filmy vůbec a za zhlédnutí opravdu stojí. Snad jen ne když se potřebujete zbavit vnitřní úzkosti…

Někdy i film bez jediného slova může mluvit tak, že vás mrazí. Jiří Trnka mistrně ztvárnil strach a bezmoc z totality a to jen za pomoci malé smutné loutky, která se za každou cenu snaží chránit svojí kytičku a Ruky, které se nedá nijak postavit ani uniknout. Symboly překypující a hlavně velmi chytré dílo.

Zná vše, ale nemůže to procítit na vlastní kůži, všechny myšlenky mu vstupují do nitra, ale nemůže je sdílet dál, může žít napořád, ale nemůže se ničeho doopravdy dotknout. O něm je toto vyprávění. Ale příběh jako by zde nehrál hlavní roli, naopak je tu prostor pro hluboké úvahy, které se do vás vpíjejí svou poetičností a nostalgií. Snímek možná nevyhoví každé vaší náladě, ale je-li vaše mysl otevřená hloubání, dokáže ve vás probudit ten pocit sdílené samoty, který vyjadřuje.

Může snad vzniknout přátelství z toho, když blázen zachrání sobce? Tento film je důkazem, že je možné z téměř banálního příběhu vykouzlit hlubokou myšlenku, která se pohybuje na velmi tenké hranici mezi absurdní komedií a bojem a o lidskou existenci. To vše je zaobalené do tak zvláštních nápadů a scén, že máte pocit, že co nevidět snímek sklouzne ke kýči – ale vždy jako by se zastavil těsně před ním a vykouzlil ze sebe něco tak lidského, že vám z toho běhá mráz po zádech. V první polovině udeří na vaší mysl, v druhé na city. A i když se vám nebude úplně líbit, určitě nezapůsobí neutrálně. Navíc se skvěle povedlo obsadit herce do hlavních rolí – kombinace charismatického Jeffa Bridgese a úsměvného Robina Williamse skvěle podtrhuje celou atmosféru filmu.

Můžete tvrdit, že je to nějaká satira naplněná černým humorem, ale je to prostě jen trapný odpad doplněný ubohými "hereckými" výkony a spoustou vulgarit, které mají nejspíš působit vtipně, ale upřímně ještě víc snímek pohřbívají (tedy pokud to jde). Možná vás to pobaví, pokud je vám patnáct a hlava vám zeje prázdnotou.

Na první pohled se může Erikův přestup na internátní školu zdát jako úleva – jeho otčím ho fyzicky týrá a jeho matka tomu nečinně přihlíží, ovšem nová škola je opravdové Zlo. Ponižování a šikana v něm ale stejně nedokážou zlomit jeho zatvrzení postavit se řádu tolerujícímu násilí. Jak proti němu ale bojovat, když je to tak beznadějné? Nechápu, proč se lidé pořád nechávají zahlcovat stupidními americkými filmy a nepodívají se radši na něco takového – na něco, kde není potřeba známých herců, kýčů, zvláštních efektů a od začátku předvídatelných konců, když mohou zhlédnout film, který si celou dobu pohrává s tokem jejich emocí takovým způsobem, že všechno prožívají zároveň s hlavním hrdinou a přejí mu, ať vytrvá proti vší té agresi. Nebo tak jsem to alespoň cítila já. K tomu všemu musím dodat, že mě velmi příjemně překvapily herecký výkony, a to i herců ve vedlejších rolích, nejvíce ale samozřejmě charismatický představitel Erika, který bravurně zahrál i ty nejmrazivější scény.

Celou dobu vás provází tíživá atmosféra – příběh je natočen, jako byste ho prožívali přímo vy, vplouvá tak do vás úzkost z bezmoci a strach o sebe samého - na chvíli zapomenete, že jste pouze divákem a nechtěně se necháte vtáhnout do děje vykresleného temným prostředím se surrealistickými prvky obohaceným spoustou nepříjemných zvuků. Jan Švankmajer opět mile překvapil, dokáže totiž čerpat inspiraci z velmi zajímavých děl, navíc je vždy ztvární velmi originálně, ale zároveň základ nepozmění.