Mr. Sandman

Legrace plná čirého zoufalství. Velmi znepokojivé ve své výstižnosti a zároveň uklidňující v tom, že podobné chování (odkládání, neschopnost) je běžná takřka u všech lidí.

Můžete plánovat jako šílenci, ale náhoda vám bude vždycky v patách. Těžko by Guy Ritchie nebo Tarantino získávali svůj vypravěčský styl bez takovýchto filmů. Na druhou stranu těžko by tohle zase natočil Kubrick, nebýt takového Orsona Wellse.

Ze všeho toho cynismu, pohrdání a falše se nakonec vyklubalo něco tak křehkého a něžného, že to nedovedu popsat. Myslím, že skutečná láska dostala v tomto filmu své parametry. Jak hluboce může být člověk přirostlý k někomu jinému a jak je to významný bod v životě jednotlivce (snad dokonce ten nejvýznamnější a nejvíce určující).

Snažíte-li se dosáhnout dokonalosti, musíte dříve nebo později někoho zabít. Freud, Nietzsche, Dostojevskij a Hitchcock = vzrušující koktejl.

Když jedna ruka neví co dělá druhá. Z chaosu vycházející absurdita přímo k popukání. Vizuálně groteskní satira, která mě donutila k mnohému přemýšlení. Hulot připomíná marťana. Porouchané kolečko v soukolí ruchu života. Zvláštní je, že se stačí občas zastavit na ulici nebo v obchodním domě či na úřadě nebo v nemocnici a po kratším pozorování zjistíte, že se ten humbuk co sledujete příliš neliší od tohoto filmu. Některé věci je těžké vnímat, dokud vám je někdo neukáže. Potom dojdete k uvědomění a jste velmi překvapeni, jak že je ten svět vlastně zvláštní místo a že jeho nejpodivnějším projevem je právě život sám.

Film u kterého se skutečně vyplatí pozorně sledovat každý obraz.

Jen se smějou. Vysmívají se svědomí, bojí se ho. Neváží si skutečné poctivosti, ochoty, obětování, těch nejušlechtilejších lidských vlastností. A když v sobě někdo najde ochotu pracovat a žít pro druhé, neznamená to nic. Všichni jsme netvoři. Nedokážeme ocenit ty skutečně největší z nás a klaníme se sprostým a laciným modlám. Potřebujeme si usnadnit život, naše existence je sobecká a parazitující. Jako skutečný člověk dokáže žít jen málokdo. Najít v sobě odvahu každý den je sisyfovským úkolem. Navždy by měla žít památka lidí, jež to dokázali. Jsou však jednou provždy ztraceni, neuvízli v paměti lidí. Ne ti skuteční ti jistě ne, pouze idoly a vzory které jsme nikdy nepoznali. Na těch stavíme svůj charakter. Na polopravdách a výmyslech. Ne na skutečných lidech, hrdinech našich životů. Zklamání ovšem zažije ve svém životě člověk příliš mnoho a většinu lidí to udolá k přesvědčení, že nikdo takový (čistý a spravedlivý) neexistuje. Přesto však je nutné v to věřit. Věřit v sám sebe a chovat se podle toho. Takovým člověkem bych měl být já sám. To by si měl říct každý. V to by měl věřit. Potom by byl svět lepším. Tento film nechť je inspirací těm, kdož věří sami v sebe. Bytostně se mě dotkl.

Další příklad toho že lidé jsou jako ostrovy a jejich úděl je krutý a nesnadný. Zase další znuděná smetánka, co má ten život už prakticky zastavenej. Název dobrodružství mi přijde silně ironický. Hluboké otázky zde nekladou přímo postavy. Na to jsou moc tupý, sobecký a vlastně až moc skutečný i neskutečný zároveň. To autor skrze jejich chování, reakce a pocity nám sděluje něco důležitého a tak to má u skutečně umělecky hodnotných děl tohoto typu být. Že se na to dívá naprosto fantasticky je jasné už proto, že to natočil Antonioni, jeden z vizuálně nejvyspělejších režisérů nejen dané epochy. Dějový zvrat a soustředění na postavy je tu revoluční a legendární. Rozhodně film, který nemohl natočit nikdo jiný. Dají se najít paralely s Fellinim a samozřejmě i s Bergmanem, ale stejně je Antonioni pro mě výjimečný. Je velmi málo doslovný a tudíž náročný. Možná proto mu mnoho lidí až tolik nepodlehne. V příběhu se jednoduše jedna z postav rozhodne nepokračovat. Nebo jí jednoduše vymaže vypravěč? Prostě zmizí. Člověk by se stejně taky mohl otočit a odejít. Nikdo netvrdí, že na tom bude někomu zvlášť záležet. Nakonec je to jen váš život a to tlačí, uvědomit si samotu v tom obsaženou. Dost důležitý je tu pohled na ženu. Stavěnou na piedestal pro její krásu a moudrost. Částečně ale i zatracovanou pro její přitažlivé kouzlo, které si uvědomuje a muže s ním dokáže zranit tak jako nic jiného na světě. Muž je tápající a nechápající tvor. Hlubší v reflexi a ryzejší v pocitech, navždy odsouzen k pozici uctívače a nikdy skutečně uctívaného. Snad jen jinými "menšími" muži. Nikdy však ženou která s nevědomou arogancí nevinně ovládá opačné pohlaví. I muž má však pro ženu jistě své specifické kouzlo, které netkví jen v pocitu bezpečí, který ženě může poskytnout. A i v ženách jsou skryté pudy, které silně determinují jejich pohlavní chování. Zde však je žena tvorem z bronzu, dokonalou a nádhernou slitinou, kdežto mužská mysl v sobě obsahuje oddělené prvky mědi (dejme tomu rozum) a cínu (cit protože je to látka u níž hraje významnou roli její tání), surové a nezpracované, bezvýznamné dokud nedojde k jejich sloučení, přesto však fascinující svým fundamentálním významem. Žena v sobě dokáže oba prvky kontrolovat a je si jich vědoma, kdežto muž jen málokdy dokáže spojit tyto dva prvky a většinou se poddává pouze jednomu z nich. Nezbývá mu než hnát se za ženou. Podniká aktivní kroky k nalezení a dosažení ženy, zatímco ona se chová pasivně. Když mladý malíř aktů ve filmu říká, že žena je pro něj krásnější než jakákoliv krajina, co dělá Claudia? Dívá se ven do krajiny a projevuje okázalý nezájem o umělcovu tvorbu. Jakoby si nechtěla přiznat, že může být tolik obdivována, odmítajíc břemeno závazku které takový obdiv ze strany muže přináší.

Nehledě na to jak je láska silná, trvalý vztah nemůže fungovat na základě pohrdání, využívání a ponižování sama sebe i toho druhého. Atmosféra je mistrně navozena. Barva, kamera, střih, montáž to vše vyniká nad většinu podobných snímků. Příběh plný svazujících pout, která ničí radost a naději na naplňující a uspokojivý vztah. Ten by přinesla tolerance. Dýchá z toho na mě spousta expresionisticky ztvárněného osamění, lítost, bolest, skutečný cit. Tempo filmu je fenomenální. Dokonale střídá plamenné hádky s mírnými a dojemnými pasážemi (např.: několik scén spojených s cigaretami). Jednoduše je to pro mě z estetického hlediska úchvatný film. S oběma postavami je v jistém slova smyslu zacházeno jako s odpadem (ať už se tak chovají sami k sobě, mezi sebou nebo se k nim tak chová někdo třetí) a vyvstává otázka co všechno jsme ochotni snést pro lásku. Hudba je hořko sladkým žalozpěvem, vesele smutným a zároveň hluboce zraňujícím i léčícím. Jedna z postav je rozmazlená, druhá zodpovědná. Oba jsou však na sobě závislí citově. Střih je poměrně razantní, rychlý a postrádá rozvleklé rádoby srdceryvné záběry a když už se takové pasáže vyskytnou, jsou vždy skutečně působivé a dojemné. Zajímavým prvkem pro mě byl také zvýšený jas obrazu. Tyhle epizody ze života dvou čínských homosexuálů na mě skutečně velmi zapůsobily a smekám před režisérovým umem dokonale kontrolovat svou uměleckou vizi.

Film velmi dobře ukazuje odlišný postoj a vztah k drogám generace dětí rodících se lidem, kteří prožívali sexuální revoluci let šedesátých. Jejich potomci jednoznačně nepokračovali v rodiči naznačené cestě. Technika se nakonec nedala zastavit a ovlivnila náš život ve všech aspektech. "Děti" jsou zde velmi pragmatické a vzorce chování přebírají od dospělých velmi brzo, protože prostředí ve kterém žijí a nároky které mají (obstarávání drog) jim nedovoluje nevinnost a dětství. Pro mě se jedná o solidní dvouhodinové video, vhodné pro promítání mladistvým. Nový vhled do problematiky drogově závislých nepřináší, takové snímky přišli právě až po něm a částečně nejspíš i díky němu, ale bezesporu se jedná o příběh, který by lidé měli znát a obrazy z kterých je tento příběh poskládán je dobré vidět. Atmosféra tehdejšího Berlína se mi zdá autentická, do té míry do jaké to jsem schopen posoudit a z filmového hlediska taky nemám příliš co kritizovat. Nejspíš si v budoucnu přečtu i knižní předlohu.