Narya89

Sofii Coppolu mám ráda, nicméně tento snímek mi zas tak nesedl, protože ukazoval akorát znuděnost, povrchnost a hamižnost party hloupých teenagerů, kteří jsou posedlí módou do takové míry, že úplně v pohodě vykrádají baráky celebrit, postují okamžitě fotky na facebook, chlubí se svými úspěchy na party a následně řídí totálně pod obraz. Bohužel těmito vlastnostmi spíše pohrdám, takže žádné ztotožnění se se nedostavilo, akorát jsem nechápavě zírala, jak je možné, že celebrity nemají v baráku nikdy ochranku, alarm ani blbou kameru a dokonce jsou tak stupidní, že nechají odemknuté dveře nebo klíč pod rohožkou, a to všechny do jedné!

Tento snímek bohužel selhal v zobrazení své knižní předlohy, proto ho také takto hodnotím. Není to jakýkoliv film, ale film, který vystupuje jako zobrazení knihy, na kterou zdaleka nestačí. Přijde mi tedy potom líto, když někdo třeba místo knihy zhlédne tento snímek, protože mu z mého pohledu poskytne stejně informací, jako kdyby si přečetl základní děj na wikipedii. Spousta věcí je zde nevyřčena, takže chování postav bez znalostí z knihy působí nelogicky, není umožněno pochopit jejich uvažování a ze začátku se v nich ani vyznat, atd. Podobně také spousta vtipů vyznívá hodně vynuceně a násilně. Celkově mám pocit, že se tato kniha možná ani zfilmovat nedá, tak proč se o to snažit?

Dá se každý den poslouchat zoufalé výkřiky o pomoc bez toho, aby člověk ztratil svůj klid? Dá se nebrat osobně, když kvůli vám někdo zemře, protože jste mu nepomohli včas nebo jste zrovna nevěděli, jaká správná slova zvolit? Ne na všechny situace se dají použít šablonovité postupy, které tísňová linka nabízí. Při této práci je nutné zapojit všechno, co v člověku je, protože jde o lidské životy. V každou chvíli každého dne. Do zhlédnutí tohoto filmu jsem se nikdy nezamýšlela, jak taková práce může vypadat a díky němu jsem tuto možnost získala, za což jsem velice vděčná. Jsem také ráda, že jsem mohla vidět ženskou schopnou aktivní hrdinku, která je empatická, ale věří svému úsudku a následuje ho i přes všechna možná nebezpečí. Potřebovali bychom víc takových vzorů.

Už podle názvu se jedná o drsný existenciální snímek, který poskytuje náhled do hlubin lidské duše. Je to jeden z těch filmů, ve kterých musíte obdivovat vůli k životu, kterou v sobě asi každý máme, ale většinu času si ji ani neuvědomujeme, protože pro nás život není až tak obtížný. Až když se stane nějaká zlomová událost, jako v případě Stephanie její úraz, tak si uvědomíme, co jsme vlastně do té doby měli a přišlo nám to zcela samozřejmé. A myslím, že tuto skutečnost je vždycky dobré si občas připomenout.

Tak tomuto snímku se podařilo něco, co jiným už dlouho ne - po celou dobu mě udržet v napětí. Pustila jsem si ho víceméně kvůli jeho zajímavému hereckému obsazení, což se ukázalo jako dobré rozhodnutí. Celkově mi děj přišel trochu hemingwayovský, kdy jsem chvílemi nevěděla, jestli jsem já i Anne paranoidní, nebo zda je všechno jedna velká konspirace a nikomu se nedá věřit. Velice silná byla především nejistota, neboť film vedl k myšlence, že i ti nejbližší lidé kolem vás mohou jen hrát divadlo a ve skutečnosti být proti vám a jediní, komu potom můžete věřit, jste vy sami a váš zdravý rozum, pokud vám ještě nějaký zbývá.

Na Linklaterových snímcích se mi líbí, že jsou prostě vždycky zajímavé, přičemž tato zajímavost nestojí na jakýchkoliv zvláštních efektech nebo prostředí, ale na kvalitních dialozích a hereckých výkonech. Ethan Hawke se vyskytuje skoro ve všech jeho filmech, ale až při sledování The Tape jsem si uvědomila, jak dobrý herec skutečně je. Hodně pozitivně mě překvapila i Uma Thurman, která očividně umí víc než jen někomu nakopávat zadek a ohánět se mačetou. Někomu mohou připadat zdejší dialogy tak trochu nesmyslné, ale mně přišlo, že každá věta má svůj význam a směřuje k určitému cíli. Tento pocit byl jen zesílen v okamžiku, kdy se ukázalo, že Vince si celou promluvu nahrává. Tyto konverzační dramata se mi začaly líbit, protože autenticky zobrazují lidskou psychiku a potvrzují přísloví, že méně je někdy více.

Tak tenhle snímek mi vyrazil dech, ačkoliv jsem po předchozích dvou dílech čekala docela hodně. Na Celine a Jessovi jsem vždycky obdivovala především jejich smysl pro humor a otevřenost, se kterou diskutovali o nejrůznějších až trochu filozofických tématech. Nicméně v tomto díle se z konverzačních dilemat stala žitá realita, což příběhu dodalo další rozměr. Linklater má úžasnou schopnost podchytit skutečně to, o čem se nejspíš všechny páry časem hádají a zároveň otupit hrany sporu cynickým humorem. Přišlo mi, jako by Celine v tomto díle mluvila za mně, především ve feministicky laděném proslovu ve stylu 'Kvůli nikomu se nevzdám vlastních snů a nestanu se submisivní ženou v domácnosti.' Podobně mně dostaly hlášky jako "I would prefer to have an unemotional rational conversation" nebo "I love you, but if you wanna know the truth, you're nuts. But I accept the whole package - the crazy and the brilliant.'apod...Myslím, že Before Midnight osloví každého, kdo má zkušenosti s dlouhodobějšími vztahy a tou jejich odvrácenou stránkou, protože právě její zobrazení se povedlo skutečně mistrovsky.

Tento dokument podle mě zobrazuje důsledek kapitalistických hodnot v té nejryzejší podobě. Dehumanizované amorální chování k těm nejslabším za účelem zisku může být pro některé lidi pouze nutným zdrojem obživy, prací jako každá jiná. Přece každý musíme pracovat, tak si nemůžeme vybírat. Vidíme jen to, co chceme vidět, ale zbytek zodpovědnosti už nese někdo jiný. Zavíráme oči před ošklivou skutečností. Využíváme neznalosti, naivity a touhy seniorů po společnosti, rozptýlení z jejich jednotvárných životů a v neposlední řadě i po ušetření nějaké té koruny. Přece poptávka určuje nabídku a když si starší dáma chce koupit hrnec za 30 tisíc, protože přece vyhrála obrovskou slevu, proč jí to rozmlouvat? Nejde jen o to, že jsou tyto prakticky na hranici zákona, protože vydávají zboží za něco co není. Co podle mě sděluje tento dokument, za jehož natočení jsem velice vděčná, protože může otevřít oči mnoha dalším potenciálně napadeným, je to, že prodej na předváděcích (prodejních) akcích není svobodnou volbou, ale brutálním manipulativním nátlakem na psychiku starých lidí skrze nejrůznější mocenské a psychologické mechanismy, jako je třeba pozice autority, reciprocita daru, vděčnost z výhry, zdání exkluzivity, falešné odkazy na známé firmy a lidi, zastrašování, metoda cukru a biče, která rozloží psychiku účastníků, atd. Zkrátka prodej za takovýchto podmínek nemůže být považován za platný a především je naprosto nemorální. Podle mého názoru by se takovéto akce měly zakázat, protože pokud jsou z nich vyloučeny jakékoliv jiné věkové skupiny, protože ty už toho moc ví, tak je nutně něco hodně špatně.

K tomuto staršímu snímku jsem se dostala přes knihu Confessions of Sociopath, kde se o ní autorka zmiňovala jako o ilustraci psychopatické osobnosti. Svým způsobem mohou sociopaté působit podobně, protože hrají role, které se od nich zrovna očekávají a z kterých mohou něco vytěžit, takže se může zdát, že nemají jednu statickou osobnost. Pro sociopaty ale není důležité najít nějaké své pravé já, naopak je pro ně klíčové být flexibilní a umět se pohybovat ve společenských situacích. Osobnosti Evy také vznikaly jako určitá kompenzace a reakce na její život. Jedna doplňovala druhou, přičemž vždy jedna osobnost byla ta dominantní, která si vše pamatovala a ostatní stály v pozadí a občas na chvíli přebraly kontrolu. Akorát mi přišlo trochu extrémně jednoduché přepínání mezi jednotlivými osobnostmi, jako když se přepínají kanály v televizi. "Můžu mluvit s Evou Black? Ano, už je tady." To prostě nepovažuji za reálně možné, u schizofreniků sice změna bývá někdy vyvolána nějakým podnětem, ale málokdy se dá takto řízeně kontrolovat.

Po třech dílech jsem zatím velice spokojena a svůj podíl na tom má i fakt, že se seriál poměrně věrně drží knižní předlohy, která se mi líbila především stupňovanou atmosférou a propracovanou psychologií postav.