Narya89

Skvělá hlavní myšlenka - láska je o svobodě. Neomezovat se, nestavět si umělé bariéry konvencí, ale zároveň být ohleduplní. Souhlasím s tím, že tolerovat vedlejší vztah, který má váš partner a vy to víte, je hodně náročné, jak sama Carla zjistila. A je logické, že to člověku nebude stačit a bude chtít vyrovnat váhy. Závěr mi přišel naprosto dokonalý, hlavně taneční scéna. Otázkou ovšem je, jak to může reálně fungovat. Přijde mi, že mezi třemi lidmi musí být nutně neustále určitá konkurence, mocenská nerovnováha, napětí stojící na tom, že tři strany trojúhelníku by měly být stejně dlouhé, tj. všichni se všemi trávit stejně času, spát stejně často, atd, aby si ten třetí nepřipadal zanedbávaný...zkrátka by mě zajímala i ta realizace v praxi, ne jen si říct,, že to teda zkusí. Nicméně se mi líbil ten otevřený přístup, nakonec láska si nevybírá a pokud máte to štěstí, že s partnerem milujete stejného třetího člověka, proč se nutně jednoho vzdávat, když jde mít všechno.

Škatulky, labely, kategorie. To jsou věci, které bohužel naše společnost stále potřebuje a vyžaduje pro svou poklidnou existenci. Jakmile vidí něco, co do nich nezapadá, uchyluje se k násilí - nejlépe takovou anomálii rovnou eliminovat. "Get a pussy for fuck's sake." jak to podal Andreas. Nevypadáte 100 % jako holka, něco je špatně a chce to napravit. Ještě se dají akceptovat transsexuálové před nebo po operací, pokud ví, co chtějí - být jediným pohlavím. Ale mezikategorie? Intersexualita, transgenderové, androgynové? Lidé, kteří se odmítají ze zásady definovat a označovat pouze jedním labelem, protože jsou prostě sami sebou a jakékoliv nálepky vnímají jako nutně limitující? Proč tohle většina nepochopí? Sebastian/Ellie je krásnou dívkou, která by měla být všemi viděna pro to, jaká je. A to, jestli má penis nebo ne, a jestli to tím pádem dělá někoho, kdo ji údajně miluje, gayem, a že by to snad měl být důvod, proč spolu nemohou být a dokonce přemýšlí o sebevraždě, to je zkrátka příšerné. Vím, jaké to je cítit se odlišně, ale stejně utrpení takového rázu, kdy člověk má na čele vypálené šarlatové písmeno a tolika lidem se hnusí jen pohled na něco takového, si představit nedokážu. Zbavme se labelů, vystupme ze zóny komfortu, zbořme genderové limity a buďme konečně opravdu svobodní.

Téma nešťastných destruktivních vztahů je jistě zajímavé a osvěžující, především ve srovnání s většinou romantických filmů, zobrazujících akorát počáteční nadšenou fázi. Nicméně rozdíl je, že ta prvotní fáze má určité napětí, emoce, apod., zatímco pokročilejší fáze vztahu může být dost vyčpělá a nezajímavá. To je myslím problém i tohoto snímku - nedokáže strhnout a vyvolat emoce. Sledovala jsem Anthonyho s monoklem a omluvného Stephena a přesto, že jsem hodně citlivá divačka, mně to nezasáhlo.Škoda, určitě měl Stranger in Us větší potenciál.

Emotivní snímek, který bohužel zazdil odfláknutý konec, který mně jako divačce nedal ten tak dlouho očekávaný closure, který jsem potřebovala. Naopak mi pár minut do konce přišlo, že je tam ještě strašně nedořešeného a že to nějak podivně zrychleně usekli. Nicméně chemie mezi hlavními hrdiny je výborná a spolu s tím bych ještě vyzdvihla Sylwiiny propalující pohledy - někdy skutečně slova nejsou potřeba. Jo ještě spoiler ke konci - vůbec jsem celému tou výmyslu s náhlým těhotenstvím nevěřila a upřímně, holky co mají potřebu si něco takového vymýšlet pro udržení partnera nemůžou mít žádnou sebeúctu, protože to je jak držet někoho ve vězení, ze kterého akorát touží utéct. A to má do dobrého vztahu skutečně daleko.

Láska si nevybírá. Ať už máte šťastné manželství, domov, rodinu, zkrátka všechnu životní stabilitu, potřebnou ke spokojenosti, nebo ne, někdy prostě přijde a všechno totálně posere. A je jedno, jestli je opětovaná nebo ne, realizovatelná nebo ne, nebo je na cestě ublíženo mnoha lidem. Když se objeví, tak se s tím nedá dělat nic víc, než podle ní jednat, nebo strávit zbytek života v mučivém sebezapření.

Nový Dolanův snímek mě vzhledem k tomu, jak povedená mi přišla jeho předchozí tvorba, bohužel docela zklamal. Rádoby psychologické téma, odhalující skryté démony charakterů spolu s avizovaným Stockholmským syndromem, musel divák hodně usilovně hledat a já ho tedy asi nenašla. Nevadí mi filmy, které stojí více na dojmech, než dlouhých dialozích, nicméně pokud je nevyřčeného tolik, že chování postav působí naprosto nelogicky a nepochopitelně, tak už to je asi za únosnou mírou. Např. Stockholmský syndrom sám - závislost týraného na svém tyranovi, se vyznačuje především dlouhodobostí a opakováním vzorce cukr/bič. Ovšem v tomto snímku je Francis brutální od první chvíle, kdy Toma potká a za "cukr" by se asi měly považovat chvíle, kdy ho zrovna nemlátí? Přesto Tom z jakéhosi důvodu nechce odjet a raději s ním rodí telata, no nevím....nějak tomu prostě nevěřím. Další hyped up movie, který vyšel nazmar. Jediné, co nezklamalo, je Dolanův "touch" pro vizuální stránku a hudbu. 50%

Takhle absurdní film jsem už dlouho neviděla. Kluk se zamiluje do někoho, kdo ho jen uráží, poroučí,vydírá, mlátí a dává nesmyslný úkoly. Nepochopitelný a opravdu těžký to dokoukat a s někým sympatizovat.

Tento film mně naladil do velice kontemplativní a psací nálady, nicméně mu nemohu dát lepší hodnocení, protože hlavní postava Leonarda mi přišla neskutečně odpuzující. Nechápala jsem, jak mohou dvě tak atraktivní ženy stát o repliku opičího muže s huhňavým vyjadřováním a IQ na úrovni desetiletého dítěte. Joaquin Phoenix má charisma v jiných filmech, ale v tomhle rozhodně ne, proto mi to nepřišlo moc realistické. Na základě tématu snímku mám pocit, že každý chceme někoho, koho nemůžeme mít a zůstáváme nakonec s tím, kdo nás neodmítne. A je fascinující, jak málokdy jsou vztahy vyrovnané - většinou chce jeden něco víc a druhý se v něm naopak vzhlíží a takový vztah nemůže být moc naplňující. A po zhlédnutí Two lovers mám víc než jindy dojem, že tam kde jsme v životě, nejsme ani tak kvůli rozhodnutím, která jsme učinili na tolika životních křižovatkách, ale kvůli rozhodnutím, která učinili jiní, která nejsme schopni ovlivnit a tato rozhodnutí jiných tvoří náhodu. To, že nás někdo odmítne a my se s pokorou vrátíme ke stávajícímu partnerovi/ce. To, že nás kamarád vytáhne do klubu, kde se s někým seznámíme. Ano, některá z těchto rozhodnutí jsou naše, ale především v té vztahové oblasti stojí nepochybně za zamyšlení, jestli jsme nalezli skutečně to, co nás naplňuje, nebo jsme spíše rezignovali na své ideály a smířili se s tou nejpohodlnější variantou.

Third Person má potenciál. Zachycuje tři zdánlivě nesouvislé příběhy, mezi kterými volně přepíná a člověk jen čeká, kdy se odhalí nějaké to propojení. Reálně ale vzhledem k délce zase k tolika zvratům nedojde. Největší šok čeká diváka na konci, který mi ale trvalo delší dobu, než jsem pochopila, jak je asi myšlen a kdybych se neutvrdila čtením jiných recenzí, nejspíš bych si doteď nebyla jistá, protože explicitní to vůbec nebylo. Na druhou stranu pokud přijmete a vidíte, jak byl myšlen konec, začne to celé dávat smysl a musíte tu myšlenku a její znázornění obdivovat.

Zakázaná láska končívá tragicky, proto má také Romeo a Julie takovou sílu a neustálé dojímá diváky. Krátkodobost plodí intenzitu, nikoho samozřejmě nezajímá běžný nudný vztah s hádkami.. Zde v 15 minutách překrásně zachycená láska až za hrob, nedokázala jsem se ubránit slzám, ačkoliv jsem to čekala.