Narya89

Zakázaná láska končívá tragicky, proto má také Romeo a Julie takovou sílu a neustálé dojímá diváky. Krátkodobost plodí intenzitu, nikoho samozřejmě nezajímá běžný nudný vztah s hádkami.. Zde v 15 minutách překrásně zachycená láska až za hrob, nedokázala jsem se ubránit slzám, ačkoliv jsem to čekala.

Už hodně dlouho mě žádný film nedostal tak moc jako tenhle. Kombinace realistického příběhu založeného na skutečné události a surové lidské krutosti má velký potenciál, stejně jako honba za spravedlností a síla vůle, která se neztrácí ačkoliv okolnosti nejsou zrovna příznivě nakloněny. Konspirace, mocenské struktury, hrstka lidí stojící samotná proti nejvyšším postům na pozicích údajné spravedlnosti. Svoboda, rovnost a spravedlnost - těžko dosáhnout, pokud jedinou motivací našich činů je egoistický prospěch a peníze. Ale stejně tak důležité je se nevzdát, neztratit svou integritu, nezaprodat svou duši ďáblu a být se tak schopni na sebe podívat každý den do zrcadla a říct si, ano, nežiju si v přepychu, ale jsem dobrý člověk. Bohužel začínám mít pocit, že v téhle společnosti dobří lidé vždycky končí na dně a dřou bídu s nouzí, zatímco hajzlové se spolčují a okupují nejvyšší příčky společnosti, hovící a živořící na tomto kapitalistickém systému, stavícím na amorálních hodnotách. Sad.

Konečně nějaký film, který se zabývá láskou i v pokročilejším věku, nejen u mladých a krásných lidí jako obvykle. Podle mně tak poskytuje mnohem hlubší pochopení dlouhodobého partnerského soužití než jakýkoliv mladý pár. Stella a Dot působily jako skutečně skvěle sehrané a vzájemně se doplňující duo, které se zná skrz na skrz a je ochotné pro sebe i zemřít. Láska ve dvaceti, ve čtyřiceti, v šedesáti či v osmdesáti je podle mně vždy definována jinými prioritami, proto je hezké se jednou podívat na tuto problematiku z jiného úhlu pohledu.

Kolik může člověk vydržet, než se zlomí? Tato otázka se mi honila hlavou v průběhu sledování filmu. Každý má své limity. Někomu stačí malá nemoc, aby viděl celý svět černě, jiný je na smrtelné posteli a ještě vtipkuje a snaží se povzbudit truchlící blízké. Také řešení, která volíme v životních krizích, jsou různá. Někdo se snaží utéct, posunout se dál, např. si vymyslet fiktivní budoucnost, aby nemusel vzpomínat, jiní se uchýlí ke snadným cestám jako jsou drogy, alkohol, antidepresiva, apod. Jasmine zvolila obě tyto cesty, aby se vypořádala s rozpadem jejího snu a poklesem na nižší společenskou úroveň. Pád z výšky vždycky bolí a nic nás na to nedokáže připravit. Do jaké míry se dá ale takový člověk omlouvat, když se chová hnusně, a když už je přes to všechno ospravedlnitelné odmítnout pomoc bez výčitek? Realita někdy působí téměř nesnesitelně a jediné východisko, které já vidím, je vždycky jen čas a podpora lidí kolem. Konec snímku zůstává poněkud otevřený, ale to mi vůbec nevadilo, naopak lepší než se snažit o nějaký násilný closure.

Tenhle film mě hodně zaujal, protože mi dal spoustu zajímavých myšlenek a podnětů k přemýšlení. Zaprvé se mi líbilo velice aktuální téma - myslím, že je na místě se zabývat budoucností a s postupnou tendencí k automatizaci a rostoucímu využití počítačů není představa vztahu s operačním systémem zdaleka tak od věci. Přemýšlela jsem hlavně nad "reálností." Co to vlastně je, co dává vztahu ten dojem opravdovosti? Je to každodenní interakce, kdy se partneři svěřují s nejrůznějšími detaily, je to spolubydlení, kdy se učí spolu docházet ke kompromisům nebo je to snad fyzická stránka, která jim umožňuje se cítit navzájem blízko? Došla jsem k závěru, že žádná definice neexistuje. Každý potřebuje od vztahu něco jiného a proto by si měl takový typ vztahu najít. Věřím, že reálné je to, co jako reálné vnímáme - nějaká objektivita v tomto neexistuje. Pokud máme partnera na druhém konci světa, kde například pracuje a můžeme si tak maximálně volat, je to o něco reálnější než neustálá interakce s operačním systémem, který má taky hlas, identitu, emoce, specifický humor atd? Nemyslím si. Jediné úskalí je asi až trochu děsivá inteligence a schopnost operačních systémů zvládat neskutečně procesů v tu samou chvíli, přičemž těmi procesy může být i láska k jednotlivým lidem :)

Na tenhle snímek jsem se hodně těšila už od chvíle, co jsem se doslechla o jeho zfilmování, protože jsem už měla možnost přečíst všechny Cardovy knihy o Enderovi. Ta první - Enderova hra - je přeci jen trochu specifická, protože se snaží zachytit mozek malého kluka s geniálním strategickým myšlením. Nicméně jsem byla trochu skeptická ohledně toho, jak se dá to všechno zfilmovat, především bojová škola se zdála jako velký oříšek. Po zhlédnutí musím říct, že ačkoliv by určitě šlo spoustu věci udělat lépe, efektivněji, detailněji či více do hloubky, celkově se film držel předlohy a zhostil se jí se ctí.

Vcelku roztomilé, ovšem problém při zahrávání s časem je ten, že dle efektu motýlích křídel i při sebemenším zásahu do minulosti nutně dojde i ke změně budoucnosti. Tento snímek to ale zcela nereflektoval a výlety v čase působily spíš jako jen taková menší dovolená. A celkově i jiné věci nedávaly úplně smysl - například, nesmí se cestovat za faktický porod dítěte, ale když už je počato a v břiše to nevadí? Tím pádem by to taky muselo být příště jiné dítě..Chtělo to víc doladit.

Příběhy z války mají vždycky potenciál člověka emocionálně strhnout. Vyzařuje z nich celá ta křehkost a konečnost existence, která každého zaručeně vyděsí a aktivuje empatické reakce. V jeden moment jste v nejlepších letech, vykračujete si po ulici, v druhém vás někdo udá, jste uštváni, zatčeni a odvlečeni do koncentráku, kde si počkáte na smrt, nebo v "horším" případě rovnou zastřeleni na ulici. Jeden život neznamená nic - v honbě za ideologií je dovoleno vše. Nemůžete ani na vteřinu zamhouřit oko bez strachu, že už se neprobudíte. Takové jsou tyto příběhy normálně, takže jsem očekávala něco podobného, plus mi přišla hlavní linie s rodící se romancí mezi dvěma ženami v tomto dobovém kontextu poměrně působivá. Ačkoliv hlavní bloncka nepůsobila nejdřív vůbec sympaticky, v druhé půlce filmu se už trochu dala dohromady a dalo se na ní dívat, takže celkově hodně nadprůměrný movie. Škoda jen, že má tak málo zhlédnutí.

Konečně nějaký snímek, kterému se dalo věřit a nesnažil se z člověka vymačkat slzy kýčovitým sladkým příběhem o dvou hošíčcích, co se potkají, zamilují a jsou spolu do smrti. V realitě není načasování vždycky nejlepší. Například můžete mít pochybnosti o své sexuální orientaci kolem třicítky, když vaše přítelkyně čeká vaše dítě. Shit happens. Má člověk to určité nutkání hluboko uvnitř sebe následovat nebo zůstat při zemi, rozhodovat se správně, zodpovědně, morálně? Ale dá se pak být šťastný nebo je to jen život pro druhé? Ale pokud nám na druhých záleží a nechceme jim ubližovat, jednáme tak altruisticky nebo sobecky, protože skrze ubližováním jim bychom ublížili i sami sobě aneb když nám to vadí, tak to vlastně děláme pro sebe? Jsou situace, kdy člověk jakýmkoliv rozhodnutím přijde o věci, na kterých mu záleží. Psychologická dilemata bez správného jednoduchého řešení. Na obou koncích nesnesitelné ztráty. Těžko posoudit, která je menší. Riskovat či sázet na jistotu, toť otázka. Stejně se reálně nemůžeme rozhodnout zcela svobodně, neboť jsme determinováni sami sebou a tak jsme předurčeni udělat jednu jedinou možnou věc, ať je jakkoliv špatná. Konečně někdo rýpnul trochu pod povrch. Hell yeah!

Film zabývající se více nez aktuálním tématem pornografie se mi zdál potenciálně neotřelý a přínosný, nicméně takhle mimo jsem ve svém odhadu již dlouho nebyla. Snímek jsem pretrpela az do konce jen diky jeho 90 minutam a me naivite, kdy jsem si říkala, ze tohle přece ani náhodou nemůže byt všechno. Čekala jsem nějaké filozofické pozadí, zajímavé vyústění a ponaučení, cokoliv co by změnilo můj dojem. Ale nic nepřišlo. Za hodinu a pul jsem měla možnost vidět Gordona jako zavislaka na pornu v trochu nerealnem měřítku a neskutečné naivní a afektovanou Scarlett, o které jsem si celou dobu myslela a možna i doufala, ze si snad s G jen hraje a realne nemůže byt tak hloupoucka a myslet vázne ty přehnaně sladký recicky. Bohužel se zádný cynicky twist nedostavil, zato se dostavil jakysi pochybný sexuální vztah s více jak padesátiletou Julianne Moore, kterou ačkoliv mam normálně docela rada, tady jsem jeji roli podivné osamocene nuly ani nemohla vystat a jen přispěla k vyslednemu WTF efektu. Extrémně nadhodnoceny film, který je pro me stejne vyumelkovany a prazdny jako postavy, které v něm hraji.