Narya89

Ztratit vzpomínky je jako ztratit obrovský kus sebe sama a své osobnosti. Kdo jsme bez minulosti? Jiní nás znají lépe, než my sami sebe. Je prakticky nemožné si vybírat, kým se obklopíme, když jeden den začíná pořád odznova a nic po něm nezůstane...nebo snad ano? Dokáží některé vzpomínky a emoce překonat špatně fungující paměť? Co třeba paměť tělesná, instinktivní? Tento snímek všechny tyto otázky zodpovídá a já osobně jsem v něm Christine (a na začátku i jejího manžela) obdivovala za sílu, s jakou zvládá prožívat každý den a všechna utrpení pořád dokola...ale vlastně ne, protože bez vzpomínek nebylo žádné utrpení, bez vzpomínek se včerejšek vůbec nestal a dnešek je jedinou realitou, která kdy nastane. A znovu. A znovu. A znovu...nekonečný sled jednolitých monotónních přítomností, které děsí, mrazí a zraňují. Tak dobrou noc, dnešek za moc nestál, tak si ho jdu dát ještě jednou.

Ano, dost lidí na týhle planetě je povrchních, nevěrných, paranoidních, prolhaných, zoufalých, posedlých pornem nebo počítačovými hrami, ale jsou i tací, kteří z této neviditelné sítě uniknou a uchovají si určitou čistotu a nevinnost - a právě tito lidé jsou tím majákem naděje, Bastianem v království nicoty naší Pale Blue Dot - Planety Země.

Ačkoliv současné české zdravotnictví zrovna nemusím, jedna věc mě irituje ještě víc - náboženství. Žena umírá - modlete se za její duši - umře - bůh to tak asi chtěl. Co je to teda za boha a proč si nikdo nepovšimne, že modlitby nikdy nevyřešily naprosto nic?? Hlavně nic aktivně nedělejte, abyste pomohli, je to hřích. Nesahejte na mrtvé, je to hřích, ačkoliv tím zachráníte tisíce životů. Totální bullshit. Dřív to muselo být hodně těžké, když ranhojiči nemohli ani veřejně provozovat své povolání a museli se schovávat za "holiče." Nicméně je vidět, že i tehdy byl východ daleko před námi a jejich medicína na pokročilejší úrovni. Dokonce byli natolik pokročilí, že už v jedenáctém století všichni v Persii ovládali angličtinu - WOW:)

Tento film mě zaujal svým tématem, tj. že má být o racionálním skeptikovi, který sám zná všechny triky a ví, jak navodit dojem magie, a který se bude snažit demaskovat podvodnici, vydávající se za médium. Ovšem kolem poloviny filmu, kdy i Stanley podlehl a uvěřil v boha a ektoplazmické duše, jsem začala být otrávena a tuhle znuděnost nezachránilo ani jeho závěrečné prozření, protože k tomu všemu přibylo ještě nechutné spárování šestadvacetileté Emmy se čtyřiapadesátiletým Colinem - ačkoliv mohla mít mladého poetického zámožného krasavce....nevím, asi jsem na tento film moc logicky založená a ačkoliv nebyl nejhorší, čekala jsem víc než průměr. 55%

Vcelku dobrý film, který mi ale nepřišel zase tak realistický. Spoiler: Nevěřila jsem tomu, že manžel, byť umírající, se okamžitě vzdá celé své rodiny a veškerých svých peněz ve prospěch bývalého přítele své ženy. Dále se mi nelíbil přehnaný důraz na geny, resp. biologické potomky - jsem definitivně zastánkyně spíše sociálního rodičovství, než biologického, takže mi přijde, že Mads opustil svého synka pro nově nalezenou "dceru", ačkoliv to vše bylo ve jménu "vyššího dobra", tj. že dostanou peníze, ale k čemu to reálně je, když se člověk musí obětovat a nemůže tam být a sdílet výsledky svého konání s těmi, které miluje? Mads byl na začátku vykreslen jako učitel, který rád pomáhá přímo v terénu a u zdroje problémů, a takoví lidé nebudou šťastní v zemi, jejíž obyvatelé, jak Pramud na konci hezky podotkl, nemá rád. Takže mi trochu zkazilo dojem, že film vyzněl jako zahození celého života proto, že jednou zapomněli na kondom. Smutné.

Tak jako mnoho lidí i já jsem se neubránila srovnání s QAF jakožto naprosto kultovní záležitostí v tomto žánru. Je pravda, že nikdo tak dokonalý jako Brian Kinney tu prostě není, ale také těžko srovnávat po jedné sérii s několikaletým projektem Queer as Folk. Tematicky je to také posunuto jinam, protože být gay již není něco, co by v San Franciscu někoho šokovalo nebo se za to musel stydět. Původně jsem sice na seriál koukala dost skepticky, protože mě Dom a Augustín podle fotek moc neoslovili, nicméně časem mi i oni přirostli k srdci. Ovšem highlightem první série pro mě byl jednoznačně vztah Patricka a Kevina - ta jejich úžasná chemie, která se postupně rozvíjela, ačkoliv si to Patrick zřejmě nechtěl do poslední chvíle připustit. Závěrečná scéna mezi nimi je natolik silná, že jsem si jí pouštěla několikrát za sebou a pořád cítila silné mrazení a intenzitu emocí, které Kevin tak odvážně vystavil na odiv. Naprosto geniální. Upřímně nechápu, jak může někdo preferovat Richieho - nemá styl, charisma a mně teda přišel dost hloupoučký. Už se nemůžu dočkat druhé série a jak se to celé vyvine - doufám, že tím správným směrem. Update: Tak druhá série zatím první akorát překonává - smekám a zvyšuji hodnocení. Takové hraní, které předvádí především Jonathan a Russell, je podle mě whole new level a jak dokáží do takové míry fakovat zamilovanost, utrpení, vnitřní rozpolcenost, ztrapnění, nejistotu a všechny ty další emoce je pro mě záhadou.

Všichni, kdo žijí na téhle planetě, mají význam a moc ji spoluutvářet. A pokud se někde děje bezpráví, i když ne třeba přímo nám, je podle mě naší morální povinností povstat a dát najevo, že to není akceptovatelné. A je jedno, zda jde o práva horníků, LGBT komunity, žen či zvířat - všichni mají právo na zastání. A tak rozšiřme svoji empatii za hranice našeho okolí a spojme se ve společném boji proti diskriminaci, jako se to stalo již tolikrát v historii. Protože vývoj se neděje sám, ale utvářejí ho jednotliví lidé jako vy nebo já. Jeden za všechny a všichni za jednoho:)

Tenhle film mi zase připomněl, jak moc jsou vzpomínky a paměť důležité pro naší identitu. Co bychom byli bez minulosti? Vždyť všechen vývoj a posun v životě se děje na základě minulých zkušeností. To, co máme rádi, co nás baví, jsme zjistili jen na základě zážitků. A pokud ty nám budou odebrány, nevíme o sobě nic. Měli bychom si víc vážit i jen toho, že víme, jak věci správně pojmenovat a umíme se vyjadřovat, ačkoliv někdo přesněji než jiní, protože nejhorší vězení musí být nemoci najít správná slova a pozorovat se stávat se člověkem, kterého nemáme rádi, kterým pohrdáme. Nicméně jsem si skrze tento film uvědomila, že Alzheimer, jakkoliv je devastující, je děsivý především pro ty, co si ho plně uvědomují a co mají vzpomínky na to, jaký ten dotyčný dřív býval a mohou to srovnat s tím, jaký je teď. Pozorovat někoho, koho milujete, uvadat a ztrácet to, co ho tvořilo tak jedinečným, proč jste se do něj zamilovali, musí být nepředstavitelně těžké, zatímco ta daná osoba je alespoň chráněna závojem zapomnění.

Jeden z mála dobrých dokumentů o genderové identitě, transsexualitě, intersexualitě a o tom, jak konzervativní společnost nedokáže připustit, že nejsou jen dva gendery a v zájmu "normalizace" a udržení této iluze ořezává lidská těla do požadovaných tvarů, aniž by někdy dala lidem možnost volby.

Korejské filmy pracují s úplně jiným podáním romantiky a vztahů, než ty hollywoodské. Především je v nich zcela opomíjen fyzický aspekt vztahů, což dodává citům neskutečnou čistotu a nevinnost. Ústřední pár si často ani nedá pusu nebo nedojde ke klišoidnímu vyznání lásky,ale vše je zpracováno natolik citlivě, že je jasné, že se milovali. Nevím, jestli jde o korejskou mentalitu a jejich vztahy jsou skutečně jiné, nebo zda jde pouze o jiný náhled na tuto tematiku, která akcentuje jiné aspekty a je třeba trochu idealizovaná, nicméně na mě to působí. Už jsem přesycena tělesnosti, nahotinek a sexu, který vydělává peníze. Kdykoliv si chci připomenout své ideály a znovu uvěřit v lásku, jednoznačně sáhnu po korejském filmu, jako je třeba tento, i když nemusí mít šťastný konec.