Narya89

Po zhlédnutí tří snímků Jurije Bykova mohu říct, že skutečně umí natočit (a i odehrát) depresivní psychologické drama, ve kterém jsou lidi vystavovány nejrůznějším morálním dilematům a ocitají se v relativně bezvýchodných situacích. Jak byste se zachovali vy a kde skutečně začíná a končí svobodná volba? Co je přesně morálka? Především v chladném ruském prostředí plném korupce můžeme pozorovat rozklad společenských hodnot, vágnost a subjektivnost etických voleb a také určitou pohodlnost, sobectví a snahu udržet status quo minimálně ve svém osobní životě za každou cenu. Hard to resist, hard not to get you down.

Závěr úžasného seriálu Looking z produkce HBO pro mě byl jednoznačným zklamáním. Patrick dokázal akorát utéct od problémů a neshod, které v každém vztahu dříve či později přijdou, a myslel si, jak si tím zázračné srovná život a dospěje. Guess what, sám sobě se utéct nedá a návrat do stejného prostředí to pouze potvrdil, neboť z Patricka opět udělal toho malého vystraseneho klučíka, co se boji rozhodování jako čert kříže a vlastně tak úplně neví, co a koho chce. Rádoby dospělý Patty tak nejdřív svede sotva zletileho hošíka, následně při hledání closure akorát probudí staré emoce v chudáku Kevinovi a v komickem závěru se během pěti minut rozhodne pro náhle single Richieho, o kterém ještě před chvílí říkal, že nemá zájem a že mezi nimi nic není. Chápu, že pocit viny je silný a také Patrickova chronická obava, aby nepromarnil žádnou šanci,ho přiměje, aby ji, resp. ho popadl za pačesy a už nepustil, nicméně z hlediska růstu charakteru tam vidím minimální posun a upřímně Richie je pro mě nejvíc nemastna neslaná postava, která se chová tak trochu neemočně až autisticky a o nějaké chemii nemůže být ani řeč, narozdil od charismatickeho Russella, který kvůli Patrickovi i uronil slzu a jediný ho dokázal tváří v tvář konfrontovat s jeho nedospelosti, což si P raději nechtěl připustit a tak opět utekl, tentokrát do bezpečné ale nikam neposouvajici náruče Richieho. Na tohle jsem fakt musela čekat celý rok?

Na tento snímek jsem se těšila, jelikož se o psychologii sériových/masových vrahů poměrně zajímám, nicméně musím říct, že pro mě byl zklamáním. Kdybych nevěděla okolnosti případů a myšlenkové pochody Hepnarové z jiných zdrojů, naprosto bych z jejího chování nepochopila, proč se v závěru zachovala takovým způsobem. Působila spíš jako autistka, co neumí vyjadřovat/cítit emoce nebo depresivní člověk. Režiséry zřejmě více než psychika zajímala její sexualita, protože sexuální scény jsou roztahané na několik minut, což působí skutečně nadbytečně. Mimochodem Hepnarová se sama nedefinovala jako lesba, spíš jako sexuální mrzák, který žádnou orientaci nemá a v sexu nenachází uspokojení. Experimentovala nejen se ženami, ale i s muži, což se zřejmě nehodilo do selektivního vylíčení podivné šílené lesby. Současně otec se ve filmu vůbec nevyskytl, protože ho údajně neznala, ačkoliv v realitě hrál v jejím životě významnou roli, jelikož ji často fyzicky týral a významně se tak přičinil na její rostoucí nenávisti ke své rodině a společnosti jako takové. Z filmu rodina působí jako chudáčci, kteří se snažili, ale neuspěli, ačkoliv tam šlo o dlouhodobou souvislou emoční a fyzickou šikanu. Příkoří se však Olze neděla jen ze strany rodiny, ale i spolužáků, dětí v psychiatrické léčebně, náhodných kolemjdoucích, atd., což bylo ve filmu zmíněno jen extrémně letmo u soudu, ale divák z toho nemohl pochopit rozsah emočního poškození a dlouhodobý časový horizont jejího utrpení. Naprosto jsem se s filmem v tomto pojetí nedokázala identifikovat, ani chápat myšlenkové pohnutky jednotlivých postav. Svým černobílým formátem a zdlouhavými záběry se snaží o jakousi artovost, která je definitivně na úkor hlubšího vhledu do psychiky masové vražedkyně Olgy Hepnarové.

Extrémně depresivní snímek, který brilantně zachycuje ponurou ruskou atmosféru. Dimitrij jakožto morální (ale i trochu naivní) mladík se snaží udělat to, o čem je přesvědčen, že je humánní a správné, nicméně reakce ze strany autorit není taková, v jakou doufal. Současně ani samotní lidé, kterých se potenciální ohrožení týkalo, naprosto neocenili jeho varování a obrátili se proti němu. Uvědomila jsem si, jak v takové společnosti člověku nezbyde než tuto svou lidskou stránku zahodit, potlačit veškerou empatii a soucit k druhým lidem, a stát se sobeckým, bezohledným a čistě pragmatickým tvorem, jako byla třeba starostka, protože jiné východisko pokud chce zůstat naživu a nežít v úplné bídě zkrátka není (jak bylo vidět na příkladu otce, který jediný nekradl a tak byl nepopulární a chudý). Takto zdeformovaná společnost tak jen plodí další a další podobné zmrzačené osobnosti, protože nic slušného se v ní zkrátka urodit nemůže. Je to zakletý kruh zla, kde je jakékoliv dobro okamžitě zadupáno do země jako potenciální ohrožení systému. Určitě zajímavé jako snímek, nicméně jsem si zase uvědomila, jak jsem ráda, že jsem se narodila v Česku a ne někde více na východ.

Zajímavý dokument, na kterém se mi líbí snaha zachytit celistvost parkouru a ukázat, že je to více než sport - je to lifestyle, kterým ti daní lidé žijí. Bylo pro mě velice poučné a fascinující vidět, co všechno je možné dělat s lidským tělem a jak využít jeho potenciál, nicméně je za tím samozřejmě strašně hodin dřiny a neustálého tréninku, bez kterého by to nebylo možné. V průběhu jsem si říkala, že nejlepší využitelnost parkouru musí být nutně pro kriminálníky, kteří jsou na útěku před zákonem a policií, protože ti bezproblémoví občané to asi v praxi až tak životně nutně potřebovat nebudou. Trochu mi ale vadil až moc detailní popis Lisses včetně toho, kde nakoupit a kde si vybrat peníze, mapek, ubytování, atd - působilo to tak jako dokument určený pouze pro traceury, kteří se do Lisses chystají a ne pro širší veřejnost a laiky jako jsem já. Zároveň bych také uvítala více rozhovorů s profesionály nebo zakladatelem Davidem Bellem a jejich náhled na tento netradiční sport.

Tento dokument nabízí zajímavou a málo sledovanou perspektivu na problematiku gay párů a manželství - pohled dětí. Těch samotných konkrétních dětí, kterých se to týká a které jsou tak často používány v argumentech proti legalizaci gay manželství či adopcí. Zmiňuje se jejich wellbeing, zda to pro ně není nějak potenciálně nebezpečné v takových rodinách vyrůstat, jaké starosti řeší, atd. Tento dokument dokázal, že daleko větší problém s tímto fenoménem má společnost jako celek a dospělí, zatímco ty samotné děti jsou prostě rády, že mají dva milující rodiče a jejich pohlaví pro ně není nějak zásadní. A pokud už je napadne se nad tímto faktem pozastavovat, tak je to proto, že se potýkají s negativními reakcemi okolí. Takže ne, nedá se používat argument, že nebudeme podporovat gay couples a dávat jim stejná práva, jako mají všichni ostatní, v jakémsi zájmu dětí, ale, pokud se bojíme reakce okolí, je asi dobré začít právě tam - skrz podporu tolerance, diverzity, rovnosti, atd., aby na něco odlišného nebylo apriorně nahlíženo negativně. Některé státy na to již ready jsou a tak manželství a adopce gay párů legalizovaly, jiné jako třeba ČR se tomu stále urputně brání, nicméně to spíše vypovídá o tamní mentalitě.

Neskutečně pomalý rozvleklý film, který na konci prudce zrychlí a všechno je najednou vyřešeno během pěti minut, takže ani nevíte, co se vlastně stalo. Velké zklamání.

Po zhlédnutí všech pěti současných sérií mi nezbývá než smeknout před tímto masterpiece, kterým Homeland nepochybně je. Kromě toho, že je jeho ústředním tématem teroristická hrozba a následně otázka migrantů - něco nyní aktuálnějšího, než kdy jindy, je také plný často neočekávaných zvratů, s geniálně psychologicky propracovanými postavami. Líbí se mi, že ani ty hlavní postavy nejsou vylíčeny zcela kladně, ale je ukázána i jejich dark side a inner demons. Především Cariina bipolární porucha a to, jak realisticky ji dokázala Claire Danes zahrát, je pro mě naprosto fascinující. Další z těchto pestrých postav, které se mi dostala k srdci, je samozřejmě Brody, ačkoliv zrzky nemusím, ale to, jak ho Carrie dokázala změnit, bylo prostě dojemné, a samozřejmě poté Quinn, který je takový Dexter v bleděmodré - sympatický hitman, kterému prostě musíte fandit, aby přežil svá nesčetná zranění a útrapy a už sakra řekl Carrie, že jí má rád! Zde mám ale jednu výtku - v celém seriálu jsou momenty, kdy už si myslíte, že Carrie a Brody/Quinn budou mít konečně trochu klidu a možnost žít alespoň trochu normální párový život, nicméně kdykoliv se tento náznak vyskytne, okamžitě se musí něco stát, aby to nebylo možné - viz. konec druhé série, kdy Carrie měla utéct s Brodym, nebo konec čtvrté, kdy mohla být s Quinnem a nevyšlo to, protože on mezitím odjel do boje, nebo v páté, když ho ošetřila a zachránila, tak zase utekl a pak o sobě ani nedal vědět, nebo to, jak to skončilo s Jonasem, atd. Skoro si pak říkám, jak si může Carrie zachovat nějaký zbytek sanity, když kolem sebe vidí jenom smrt a utrpení a zároveň nemá žádné zázemí a něco, co by ji někdo stabilizovalo a ukotvovalo, což někdo s její poruchou definitivně potřebuje. Současně to také vytváří představu, že si musí vybírat mezi kariérou a vztahem, ale nemůže mít oboje, což samozřejmě reálně není pravda. Nicméně co se týče zápletek a děje, tak seriál nemá chybu a ráda bych také vyzdvihla jako velké pozitivum, že se nebojí do podobných odvážných akčních vedoucích rolí obsazovat ženy (viz. Carrie, Allison, Tovah, ..) protože jsem přesvědčená, že takovýchto ženských role models potřebujeme víc minimálně na narušení stereotypních pasivních ženských postav, které potřebují být zachraňovány. Jen tak dál - doufám, že šestá série bude minimálně stejně kvalitní!

Spoiler alert: Tento seriál mě nejprve zaujal svým nekonvenčním tématem a jeho aktuálností - hackování lidí a neustálá survaillance je pro mě osobně velice znepokojivá, proto jsem uvítala seriál v tomto duchu. Elliot je ovšem jakožto hlavní postava velice neztotožnitelná a mega psycho, že půlku času nevíte, jestli má absťák a halucinace nebo je to skutečnost a další postavy mají každý nějakou úchylku/alternativní orientaci či super dark secret, což je lehce deprimující a nerealistické. Současně celá hlavní anarchistická linka ve stylu něco zničit za každou cenu, aniž bychom měli plán B, tzn. jak bude společnost fungovat poté a jaký systém by tedy byl lepší než ten kapitalistický, což by definitivně stálo za hlubší rozbor, je dosti nedomyšlená a nadělá pouze škody bez jakéhokoliv plodného výsledku. To si myslím je největší chyba hlavní dějové linie a proto za mě nakonec po zhlédnutí první série pouze 65%.

Tento seriál dokumentuje skutečný životní příběh Stevena Averyho, v čemž také spočívá jeho síla. Skoro při každém dílu jsem se musela rozčílit nad nehoráznou nespravedlností a konspirací, která prostupovala celým jeho dosavadním životem a nechápala jsem, jak mohlo policii a státním složkám něco takového projít. No..příběh je to skutečně drsný a emotivní, nicméně pokud jste se již jako já dostali na konec a náhodou si Stevea vygooglili, tak jste zjistili, že i takovéto dokumentární seriály mohou být podávány poněkud sugestivně a selektivně a ta zdánlivá "pravda" nemusí být tak úplně černobílá, jak je někdy prezentována. Takže možná nakonec zjistíte, že vlastně nevíte, zda věřit víc internetu nebo seriálu a jste jen znechuceni z přemíry nedůvěryhodných informací kolem vás. Nicméně i přesto všechno to byl velice kvalitní počin, který musel stát za celých deset let strašně moc úsilí, což si zaslouží ocenění. A jaké verzi si zvolíte věřit je již jenom na vás.