Narya89

SPOILER ALERT: Pokračování kultovního Dextera po 10 letech jsem uvítala s nadšením - přece jen konec byl takový mlhavý a dalo se čekat, že někde začne odznova a jako každého mě zajímalo, jaké to bude tentokrát. Přidání teď už teenagera-Harrisona taky ději rozhodně pomohlo, stejně jako další serial killer, operující zrovna ve stejném maloměstě, kde si vybudoval fake Jim Lindsay i svůj poměrně peaceful afterlife. Akorát abstinující Dexter mě trochu zklamal. 10 let se ovládá a pak do všeho hodí vidle, asi jako každý addict. A co hůř, pak pokračuje v podobném duchu bez svého kódu, kdy likviduje koho chce jen pro pomstu, z osobních důvodů, než aby aspoň zkusil trochu věřit  a svěřit se své partnerce, místní šerifce Angele, která je mimochodem extrémně schopná a jako jediná si všechno spojí a odhalí pravou identitu BHB (což musí být v roli přítelkyně extrémně těžké si i jen připustit tu možnost). Té očividně ani neplánoval říct, kdo byl zodpovědný za všechny vraždy v okolí, včetně její nejlepší kamarádky, ačkoliv ví, že už roky jí to nedává spát. Jako proč?? Mohl jí dát closure a peace of mind, ale ne, to udělá jen ve chvíli, kdy mu jde o krk a potřebuje odvést pozornost. How noble...a o chudákovi Loganovi ani nemluvím. To ho nemohl pouze omráčit, uspat apod??? Moc dobře věděl, že za nic nemůže. Nedivím se Harrisonovi, že ho představa života na útěku nijak nenadchla, i když samozřejmost, s jakou hned zmáčkl spoušť taky dává tušit, že dark tendencies ho rozhodně neminuly, jakkoliv si hraje v dané situaci na Mr. Righteous.  Doufám, že se o jeho osudu ještě dozvíme něco dalšího z pokračování, nicméně tato série Dextera byla za mě emočně napínavá, ale poněkud méně morální a důkladná, než předchozí seriál (skoro žádné hledání důkazů viny, snaha dostat pouze ty, co unikli systému, pouze VRAHY, atd.) Na druhou stranu, přes všechny tyhle nelogičnosti, které podle mě nenavazovaly a nerespektovaly moc nastavení z původního Dextera, se mi série líbila hlavně svým postupným budováním napětí, skvělou Angelou, i vývojem trochu awkward vztahu Dexe se synem. Moje oblíbená vždy upřímná Deb jako jeho svědomí pobavila, zápletka s Kurtem a Molly se taky povedla, stejně jako návrat legendárního Angela Batisty, který pořád vypadá skoro stejně a ještě ze šuplíku nevyndal složku Laguerty, za což má mé nevyhnoucí sympatie. Jen škoda, že nedošlo na závěrečnou konfrontaci. Celkově je asi dobře, že se Dexovi dostalo takového konce, protože jak sám řekl, THERE IS NO OTHER WAY. " Justice must be done. Rest in peace by Deb`s side.

Po dlouhé době film, který se mi chce okomentovat. Hlavní postava je očividně naivní idealistka - přemýšlí na abstraktní úrovni, na které je samozřejmě logické podporovat ženská práva a jejich možnost volby. Sama pak ale dokonce dvakrát podstoupí potrat a uvědomí si, že iluze "jednoduchosti", kterou klinika prodává, není v realitě zdaleka tak hezká. Není mi tedy úplně jasné, proč po takové zkušenosti chce v takové společnosti pracovat, ale budiž. Potom ji trvá 8 let, než se čistě náhodou nachomýtne k potratu a vidí ho na vlastní oči (zvláštní, že ne dříve, asi bylo pohodlnější vše kolem ignorovat a přesvědčovat se, že dělám tu right thing). Myslím, že se zde ukázal podobný jev jako např. u jezení masa - část lidí to dělá a neřeší, co za tím je, protože to nechtějí vidět, a pak druhá část, která už to vidí jinak po tom, co často shlédli nějaký dokument a viděli tu ošklivou realitu. And once you have seen, you cannot unsee it and turn a blind eye anymore. There is no going back after that and you must choose a side. Btw co mě překvapilo, je, že americké neziskovky chtějí úmyslně zvýšit počty potratů a přesvědčují ženy, že je to pro ně jediná nejlepší option - jejich náplní má přeci být primárně counseling a podpora žen v jejich volbě, tak by to mělo být v jakékoliv volbě, tzn. zůstat nestraní a ne z toho dělat business, to je sick.

K tomuto seriálu jsem se dostala náhodou a můj první dojem byl, že půjde o běžnou story ze života jedné rodinky, tedy nic extra výjimečného. takhle jsem se už ale dlouho nesekla! příběhy se prohlubují a komplikují spolu s tím, jak má divák možnost poznat psychiku jednotlivých skvěle propracovaných postav a zápletek. Se mnou osobně nejvíc rezonoval příběh Rebeccy a Jacka, který byl realisticky znázorněn se všemi možnými úskalími vztahu, stejně jako nádherně zobrazenou láskou, která tím vším prostupovala. Především ve třetí sérii je skoro každá epizoda tak dojemná a lidsky krásná, že jsem měla slzy v očích. This is real life, tough and painful at times, but with family like this around you, there is also strong connection and beauty underneath it all which makes it worth living. EDIT: Po zhlédnutí poslední série smekám a se slzou v oku se loučím s nádhernou rodinou Pearsonových. Takhle realisticky natočené a emočně silné rodinné drama jsem ještě nikdy neviděla a myslím, že už ani neuvidím. Just perfection.

U tohoto filmu nebudu hodnotit jeho formu, protože to byl příliš silný zážitek. Milada je neskutečně obdivuhodná a statečná žena, která může sloužit jako vzor v jakékoliv době a tento snímek jako must-see pro všechny dnešní teenagery, aby se historie již nikdy neopakovala. Naše demokracie je postavená na mnoha osobních obětech lidí jako byla Milada, kteří věřili ve svobodu a nebáli se zlu postavit čelem. Važme si tedy této příležitosti a uctěme jejich památku tím, že budeme aktivně vystupovat proti jakýmkoliv tendencím o znovunastolení totality.

Tento film komentuji jakožto absolventka programu Gender Studies na Karlovce a jako takový pro mě byl must-see záležitostí. Cassie má dobrý úmysl dát prostor oběma stranám a sama se k celé věci víceméně nevyjadřovat, nicméně její video vstupy vypovídají a o velké naivitě a nedostatečné znalosti genderové problematiky v celé její šíři, byť se definuje jako feministka. Problém neleží v mužích, ani ženách, nýbrž v nedostatku komunikace mezi oběma tábory a nepochopením, že příčína je v genderových stereotypech a jejich neustálém upevňování skrze socializaci. Pokud budeme od malička kluky vychovávat k tomu, aby byli silní, nebrečeli, atd. - nejen, že u některých rozvoj agresivity spíše podpoříme, ale zároveň v takovém diskurzu nebude možné muže zároveň vykreslovat jako oběti domácího násilí. Pokud jsou ženy považovány za primární pečovatelky, tak to má jak výhody - že nejspíš u soudu získají děti, tak nevýhody - že si třeba nemohou tak svobodně vybírat kariéru, mají míň peněz, atd. Vše má své pro a proti. Proto jediné řešení vidím v přistupování k lidem jako k individualitám v jejich jedinečnosti, spíš než na ně automaticky nalepit předsudky a labely spojené s jejich genderem ještě před tím, než mám možnost je dostatečně poznat. Jak zde vidíme z první ruky, je to velice kontraprodukutivní. Jak říká Emma Watson, je to boj všech lidí, ne jen žen, a muži, jakkoliv mohou ze současného uspořádání profitovat v některých oblastech, v jiných zase ztrácejí. Rozhodně mě mrzí a rozčiluje tendence současné doby - politická korektnost a nemožnost o určitých věcech mluvit (viz. azylový dům v Londýně), protože to není dostatečně atraktivní téma. Dělat z žen neustálé oběti násilí plodí akorát další násilí a upevňuje tento pocit v ženách, místo aby jim to dávalo konkrétní návod, jak takové situace řešit. A zároveň to zneviditelňuje násilné ženy, které týrají své partnery. Nic není černobílé a každý jsme jiní, proto nemají takové generalizace vůbec žádnou vypovídající hodnotu a v podstatě jen zakonzervovávájí status quo. Zkrátka dokud bude feminismus tematizovat pouze ženské problémy a nepřihlédne k tomu, že i muži to mají v některých ohledech těžké, a že na nás všechny bez výjimek nějak dopadá současný genderový řád, budou v reakci na to vznikat skupiny jako MRA, které zase akcentují mužskou zkušenost. A to znemožňuje vzájemný dialog, což považuji za extrémně neefektivní a dokud nevznikne jakýsi nový směr (něco jako Gender Studies), který řeší tuto problematiku v celé její šíři, není pro mě možné se identifikovat s čistě jednou nebo druhou stranou.

Velice sympatický film, který doporučuju primárně nám Evropanům, často považujícím lidská práva a hlavně ta ženská za jakousi samozřejmost, protože už jsme se do takové doby narodili. Proto pak někdy řešíme v celosvětové perspektivě dost marginální nedostatky jako genderově korektní názvy povolání nebo označování záchodků, a zapomínáme, že na světě jsou mnohem závažnější problémy. Genderová rovnost bohužel všude samozřejmá není a jsou stále země, kde to ženy mají dost těžké, ať už jsou vdovami, prostitutkami nebo prostě jen manželkami. Tak jako tak jsou totiž vydány zcela na milost mužům v jejich okolí a ti, s vědomím, že společnost ženám nijak nepomůže, v klidu demonstrují nejhorší stránky své povahy právě na nejbližších ženách ve svém okolí. Proč? Protože prostě můžou.

Docela creepy film, hlavně tím, jak snadno hlavní postava opouští jakékoliv morální zábrany (pokud vůbec někdy nějaké měla) a ve jménu jakési "lásky", která je spíš snahou někoho ovládat a vlastnit, doslova jde přes mrtvoly. Naprosto nikdo mi tam nebyl sympatický, i když jsem empatizovala se situací Katherine..sama si neumím představit být uvězněna v takovém domě, stále sama a bez možnosti vycházet ven, s manželem, který je pro mě naprosto cizí a akorát mu musím být po vůli a dělat cokoliv mi přikáže, to fakt no thanks a opět jsem ráda, o kolik víc už jsou dnešní ženy ve vztazích emancipované. Ve výsledku myslím, že z toho rozhodně benefitují i muži a oba mohou být v takovém vztahu spokojenější než v jakési sick pán a ráb hierarchii.

Další ze snímků zobrazujících dnešní realitu dotaženou do extrému, tj. hrozby současnosti plně rozvinuté ve fiktivní budoucnosti. Emma Watson je pro mě velice inspirativním člověkem, který stíhá současně aktivisticky obhajovat genderovou rovnost jako UN ambassador a zároveň točit dva filmy za rok a ještě v nich podat velice slušný výkon. Téma Orwellovské survaillance je stále aktuální a myslím, že skutečně na místě, abychom se měli čas zamyslet, jestli opravdu chceme, aby tam svět směřoval, nebo s tím něco uděláme dřív než bude pozdě. Bohužel závěr byl poněkud nejasný a unáhlený, což mi přišlo po poměrně rozvláčném tempu filmu dost škoda a zajímalo by mě právě jakým způsobem se dá globální survaillance využít pro dobro lidstva bez toho, aniž by tam bylo riziko překračování morálních hranic a úplné ztráty soukromí, nehledě na virtuální realitu, která pak lehce zastíní tu skutečnou (méně viditelnou a prokazatelnou).

Tento seriál se svým tématem zaryl hluboko pod kůži i mně, přestože už pěkných pár let nepatřím mezi teenagery. Pořád si ale pamatuju, jak dokážou být "děti" na základce či střední krutí a jak sám si člověk v takovém kolektivu může připadat. Hannah to nemá lehké, nicméně přes to všechno si myslím, že a) se měla svěřit rodičům, kterým na ní očividně hodně záleželo a sehnali by ji pomoc (já osobně doufám, že budu jednou mít do života svých pubertálních dětí větší vhled, než měli rodiče v tomto seriálu) b) měla tomu dát víc času, nakonec opravdu jednou bude lépe a člověk z toho prostředí vypadne a jako zabít se po blbém měsíci je poněkud krátkozraké a stejně tím nikoho nepotrestá, c) byla jen krůček od vztahu s Clayem, který sama sabotovala a který ji mohl z toho poskytnout útočiště, kdyby se jen dokázala vyslovit. Jinak ale strong stuff, který se nebojí i nepříjemná témata zobrazovat realisticky.

Russell je se svým klukovským smíchem, tanečními pohyby, britským přízvukem a dojemným psím výrazem podle očekávání geniální, nicméně jinak jsem od filmu čekala víc, především lépe propracovanou hlavní zápletku a děj i mimo hotelové pokoje. A závěr taky letdown.