Narya89

Velice zajímavý snímek, který ale může někomu přijít zdlouhavý, protože nestojí ani tak na ději, jako spíš na hloubkovém zachycení pocitů přeživších letecké katastrofy. Posttraumatická porucha může mít totiž na základě charakterů postav nejrůznější podoby a podle toho je také je nutné volit metody k jejímu překonání. A jako všechno i traumata vyžadují čas, který zaceluje rány. Ještě bych chtěla zmínit geniální hudbu a závěr, který byl opravdu silný a skvěle zpracovaný. 80 %

Film podle skutečné události, který je dle mého názoru dostatečně poutavě zpracován a ukazuje, že i relativně dobří lidé mohou páchat zločiny a také to, že peníze jsou častou příčinou krachu mezilidských vztahů. Jim Sturgess potvrdil, že dokáže zahrát i něco jiného než roztomilé zamilované hošíky, což je osvěžující. 75 %

Být učitelem/kou umožňuje aktivně zasahovat a spoluvytvářet životy těch, které máme vzdělávat. A jak ukázal i tento snímek, koncepcí ohledně té správné metody je mnoho. Někdo chce do puntíku naplnit osnovy a nemuset při tom zapojit vlastní uvažování a iniciativu, jiní jako Robin Williams chtějí spíše pomoci jednotlivcům objevit svou vlastní životní cestu a seberealizovat se. Robin ve svém propagování přístupu 'carpe diem' zdůrazňuje to, že nás život není nekonečný, a právě proto mají jednotlivé hodiny a dny takový význam. Právě tato smrtelnost je totiž něčím, co dává smysl naší existenci a co nás žene dál a nutí nevzdávat se, bojovat za své sny a to, čemu věříme, a žít vášnivě a naplno, abychom si nikdy nemuseli vyčítat žádnou promarněnou šanci. A pod to mi nezbývá než se podepsat a setřít slzy, které se v průběhu snímku prodraly ven, aby toho také mohly být svědky. O Captain, my Captain, we have to strive, to seek, to find, and not to yield!

Tak Theory of Everything je zajisté nejdojemnějším snímkem poslední doby, a to ne takovou tou prvoplánovitou přeslazeností, ale tím, jak silná dokáže být lidská vůle i v tom nejomezenějším těle. Člověk si musí po zhlédnutí osudu Stephena Hawkinga uvědomit, jak vděčný by měl být vůbec za možnost vylézt schody, sám se najíst nebo i jen vyjádřit, co si myslí. Některé věci zkrátka považujeme za samozřejmé, ačkoliv jimi nejsou, a ze svých problémů děláme střed vesmíru, ačkoliv jsou ve srovnání s těmi Stephenovými neskutečně malicherné. Ale reálně každý den, který tu jsme, má smysl a každou myšlenku, kterou můžeme obohatit tento svět, stojí za to vyjádřit - třeba tento nevýznamný komentář nechť slouží jako poklona výbornému vědci a neskutečně silnému člověku Stephenu Hawkingovi (a Eddie Redmaynovi) a všem těm, kteří při něm stáli a umožnili mu stát se tím, kým se měl potenciál stát.

Pro náš kategorizující způsob myšlení je typické používat labely jako "šílený" nebo "nemocný" člověk, nicméně stejně jako si dříve lidé spojovali lidé východ a západ slunce nebo slapové jevy s bohy, i my bychom si mohli uvědomit, že jsou tu věci, které nás přesahují a zkrátka jim zatím nerozumíme - a hranice mezi tím, co nyní považujeme za šílenství či genialitu je často velice tenká a překrývající se.

Tak tento snímek jsem již viděla v jeho původní belgické podobě a zhlédla jsem ho znovu především kvůli hereckému obsazení. (Soft spot pro Wentwortha Millera). Musím ale říci, že dojem už pochopitelně nebyl tak intenzivní a mnohem více jsem si všímala určitých pro mě negativních aspektů, např. celkového chování mužů k ženám v tomto snímku. Osobně mi přijde odporné, když se muži jako tito hlavní představitelé žení přímo s tím, že si na svatbě nadšeně předávají klíč od jejich tajného doupěte, kam mohou vodit milenky. Mám asi naivní představu, že aspoň v momentě svatby by měl člověk zamýšlet být věrný, protože proč to jinak podstupovat...jako oběť pro manželku? Krása...Zároveň ale správně poukazuje na fakt, že každý má své temné stránky, úchylky, slabosti a tajemství, která nemusí vědět ani ti nejbližší, a že nic v životě není jisté a i nejpevnější přátelská pouta se mohou během chvilky rozpadnout či změnit v zášť.

Ať chceme nebo ne, minulost je velkou součástí naší osobní identity. Proto je pochopitelné, že stejně jako Julie chceme znát původ svůj a svých nejbližších. Ovšem to, co se dozvíme, nemusí být vždy hezké a může to náš život a naši osobnost trvale poznamenat - ať už negativně či pozitivně. Julie je v tomto příběhu vtažena do historie, ze které nedokáže utéci a která ji pomáhá si ujasnit priority i ve svém vlastním životě. Velice působivý a citlivě laděný snímek, polemizující o tak tragických událostech jako je holocaust, ale zároveň zachycující kontinuitu a nekonečné zacyklení jednotlivých propojených lidských osudů.

Bohužel i tento snímek je jen další z řady neoriginálních snímků americké produkce, které stále dokola omílají okoukané životní osudy běžných lidí. Hugh Grant je v tomto snímku navíc neuvěřitelně tupý a nesympatický a rádoby vtipy tak klišoidní, že bohužel nemůžu hodnotit lépe než na 40 %

Líbí se mi hlavní myšlenka filmu (spoiler) a sice, že člověk má občas v životě období, kdy jakoby zamrzne v čase a nikam se neposouvá. To je často způsobeno tím, že je obklopen stále stejnými lidmi se kterými má tendenci se chovat v rámci stejného vzorce chování. A hodně často je těžké tento standard nějak prolomit nebo si vůbec uvědomit, že se náš život stal předvídatelným zvykem a že se nemůžeme vyvíjet. Že ta hezká stabilita a čitelnost všech lidí kolem sebe nemusí být až tak výhradně pozitivní a že i dobře fungující vztah může být pouze jednou z těchto rutin, které si nevědomky udržujeme, lpíme na nich a místo budování budoucnosti stále přebýváme v minulosti. Tento film je takový hezký wake-up call a eye-opener pro ty všechny, kterých se to týká, včetně mě samotné.

Od nového filmu Lone Scherfig jsem si i na základě jeho hereckého obsazení hodně slibovala a po zhlédnutí úplně nevím, jak se k němu postavit. Celkově mám problém hodnotit kvalitu filmu, které jsou obsahově morálně zkažené a odpudivé. Party, gangy, kluby jsou vždycky rizikové právě v té skupinovosti o které mluvil už Gustave Le Bon ve své slavné Psychologii davu. V davu se ztrácí zodpovědnost, protože vina se rozděluje na kolektiv, kdy jsou vinni všichni a zároveň nikdo. Deset lidí sice takový dav není, ale posílen alkoholem a opojen svým mládím, penězi, statusem a mocí, která z toho všeho plyne, může být ve výsledku ještě nebezpečnější než jakýkoliv jiný. Ovšem členství v některé z těchto elitních skupinek neposkytuje jen výhody anonymity, ale i nevýhody, kdy jednotliví členové musí vytrpět zvěrstva a vykonat "rituály", aby dokázali, že jsou jejího členství hodni. Pít červy, mít zničený pokoj, přežírat se, povinně se opíjet, dokonce sledovat, jak se ostatní členové chovají k vaší přítelkyni jako ke kurvě...to jsou rizika povolání, která si ne každý při vstupu uvědomuje. Proč jsou tedy kluby a party tak atraktivní? Nejspíš naše zoufalá potřeba někam patřit a přijít si výjimečný/á, spojená se strachem ze zesměšnění a označení za zbabělce. Každý by si měl ale položit otázku, jak daleko je ochotný/á zajít kvůli vlastnímu pohodlí a udržení vhodné společenské masky...