Tomyfrok

Stane se to asi u jednoho filmu z padesáti, ale tentokrát šlo o jasný přešlap a s Blue.Poison se mineme hodnocením. Uznávám, že lidé jsou zvyklí na schématická dramata a přijít s něčím ojedinělým není v dnešní době mainstreamu snadnou záležitostí. Přesto bych od Accidents Happen očekával trochu víc než jen přehlídku absurdních nehod a trapasů. Mám pocit, že mi i celkem došlo, co mi chtěl autor povědět, jenže se mu to povedlo spíš jen tak naznačit. Sám sobě se divím, kolikrát jsem se zasmál a i pobavil, jenže i tak to bylo málo a hloubku tohoto dílka prostě nedocením. Ani tragikomedie by dle mého neměla vynechávat některé základní aspekty filmu a kdo mě zná, ví, že pro mě je v prvé řadě nejpodstatnější příběh. Ten zde velmi pokulhává, vlastně jako by ani nebyl. Film jen tak plyne, jako když padá prach v přesýpacích hodinách, jenže když je otočím, padá dál a dál... a tak stále dokola, nic se nestane. Stejně tak, jako by se nic nestalo, kdybych si Accidents Happen dnes odpoledne nepustil, jenže je to tak, nehody se stávají. (40 %)

Tohle mě nečekaně docela dostalo. Nutno však dodat, že z velmi osobních důvodů. Až jednou dopíši své skromné literární dílko, mnozí mě totiž možná nařknou z plagiátorství právě tohoto snímku. Dopředu proto píši: Možná jsem nebyl první, ale napadlo mě to nezávisle na dnešním zhlédnutí. One Day jede poměrně solidně za svým cílem, příliš nepřekvapí, ale povídkový styl, který se točí kolem jednoho samého data v roce dává mnoho prostoru k situacím z různých fází života. To s sebou nese samořejmě střídání humoru a tragiky, přesně jako kdyby šlo o vás samé. Jde o jakýsi průlet třiadvaceti lety dvou jedinců, kteří se potkali vesměs náhodou, ale vzájemně si byli osudnými. Pro mě to mohlo klidně celé dopadnou "jinak", na délku filmu bych našel i pár slabších pasáží, ale herci nezklamali, nemůžu říct, že bych se nebavil, a proto díky za příjemně strávené sobotní odpoledne. (65 %)

Velmi příjemný snímek, který je možná víc dokumentem než vojenským dramatem. Jde především o poctu americkému vojákovi, a přestože i mně se leckdy zdálo přehnané vlastenectví a režisérovo citové vydírání trochu příliš, vlastně mi to ve výsledku ani tak nevadilo. Vůbec jsem totiž nepředpokládal, že by šlo natočit o cestě ostatků jednoho vojáka napříč Amerikou tak citlivý film, jenž mě upoutá bez dutání na hodinu a půl k televizi. Musím se přiznat, že na mě Taking Chance zapůsobil. "Na motivy skutečné události" dávám stranou, jako u pacifisty by to stejně příliš nevyznělo. Nicméně nejde o první film, kde bych si všímal, jak jsou Američané hrdí na svoji vlajku, na svůj národ a na lidi, kteří jim slouží. Z tohodle pohledu jsem až trochu záviděl a došlo mi, že ne jen tak pro nic za nic mají nejlepší armádu na světě a vůbec se za považují za řekněme světovou elitu. Třeba to není nejlepší pohled na sebe samého, ale ono to někdy stačí a já díky za další nahlédnutí do americké psychiky. (70 %)

Velmi působivý snímek, který mě překvapivě nezaujal ani tak příběhem, jako zpracováním a věrohodností. Eliemu Chouraquivi se podařilo dát dohromady skvělý tým "kulisáků", kteří vytvořili válku tak přesnou, až vám nažene husí kůži. Bez jakýchkoli rozpaků, bez skrývání smrti, krve a násilí, prostě snažit se zobrazit vše co nejvíc syrové a podobné realitě. Sarah Liyod v podání Andie MacDowell navíc vytváří svou křehkostí velmi silný kontrast, a přestože předem tušíte, jak asi hledání jejího manžela a válečného zpravodaje Harrisona v jugoslávské válce dopadne, necháte se vtáhnout do prostého příběhu. A to jak jsem již zmínil, ne proto, že by šlo o tak strhující drama, ale pro to peklo, které se před dvaceti lety jen pár set kilometrů jižně od našich hranic odehrávalo. Hrůzy války si dnes dokáže představit jen hrstka pamětníků a takovéhle filmy dokonale připomínají zlo, kterému je třeba se vyvarovat. Poetika spojená s názvem Harrison's Flowers je pak poněkud našroubovaná a v této oblasti film asi ztrácí nejvíc. Přesto příjemné překvapení a co neříkám často, francouzský film, co stojí za vidění. (70 %)

Žádné očekávání, žádné zklamání. Pouze pocit stejně prázdný, jako pohled hlavní hrdinky Alexandry v podání Niny Ivanišin, který je dle mého srovnatelný s tím americké mimoňky Kristen Stewart. Naprosto si dokáži představit, že námět tohoto snímku vypadal někde u piva báječně, pak se hodil na papír v podobě scénáře a tím začala jedna velká krize, která vyvrcholila dnešním odpolednem, kdy ke mě A Call Girl dorazila. Špatná kamera, nepříliš dobře zvládnutá režie, odfláklý a neúplný scénář a v neposlední řadě nikterak oslnivý výkon většiny herců v popředí právě s Ivanišin. Těžko se mi hodnotí něco víc, protože toho ve mně příliš nezůstalo. Takže nakonec snad jen to, že nikomu nedoporučuji, těch kvalitnějších snímků je pořád ještě většina. Slovinskou kinematografii příliš neznám, ale pokud by měl být tohle vypovýdající vzorek, mají se Slovinci ještě hodně co učit a jsem docela rád za české filmy, které snad v zahraničí udělaly větší dojem. (40 %)

Velmi tradiční námět o spojení několika na sobě do té doby absolutně nezávislých příběhů se snaží být v tomto případě originálním, nicméně příliš se mu to nedaří a spíš vše ve výsledku vyzní, že se Timothy Ling Bui do celého scénáře poněkud zamotal. Vyprávění o čtyřech ousiderech (striptérka se synem v nemocnici, muž propuštěný z vězení, pohřebák s dluhy a kněz, který ne a ne najít důvod dál žít) vyznívá na první pohled velmi neotřele a skoro i zajímavě, jenže v konečné fázi se stane až groteskním. Postavy jsou načrtnuty velmi hrubě, ne-li odflákle a tudíž jejich věrohodnost poněkud ztrácí, což se samozřejmě promítá do Powder Blue jako celku. Ospalý start bych ještě dokázal odpustit, ale film trpí mnoha dalšími neduhy, pro které není příliš možné si jej s nadšením vychutnat. Samozřejmě v něm lze cosi nalézt a ke cti mu závěr, který nepatří mezi ty předvídatelné, jenže jinak zde mělo být odvedeno ještě mnoho a mnoho práce. Pro mě trochu nevyždímaný potenciál a prostý průměr, který nezachrání ani polonahá Jessica Biel. (50 %)

Zachu Braffovi se podařilo napsat a zrežírovat malé mistrovské dílo. Film, jenž je v češtině velmi trefně přejmenován jako Procitnutí v Garden State, je opravdu takovým životním procitnutím ze sna. Braff, který si sám zahrál i roli hlavního hrdiny, je na práškách po většinu svého dosavadního života a ten je tak velmi zkreslený, neúplný a ochuzený. Když zemře jeho matka, vrací se do rodného městečka a několikadenní návrat do reality může začít. Z poměrně ošemetného počátku film graduje v něco velkolepého. Braffův cit pro každičký detail a jemnost zpracování jsou famózní a i zdánlivá hloupost či banalita příjemně pohladí a dává tomuto snímku nový rozměr. Přestože by mohl znít podnázev filmu Příběhy obyčejného šílenství, vlastně vám to ani není divné a žádná z přehraných scén není nereálnou. Ostatně kdo je vlastně normální? Mezi mnoha individualitami samozřejmě dominuje úžasná Natalie Portman, která zde dostává výrazný prostor pro předvedení svého nadání, a s ní poté romantická linka, která je ale opravdu jen třešničkou na dortu. Celkově obrovské překvapení, jenž z hlavy ještě nějaký čas určitě nepustím a minimálně soundtrack ještě pár týdnů. (80 %)

Co je šeptem... má kromě spousty klasických nedostatků tři dostatečně velké přednosti: První je neotřelý příběh. Přestože neuchvátí, oceňuji snahu. Absolventa mám velmi rád a tohle zpodobnění mi přijde jako velmi dobrý nápad, protože každý filmový fanoušek má svým způsobem propojení filmů rád. Představte si, co kdyby tam hrál nakonec opravdu Dustin Hoffman... Za druhé bych vystihl Jennifer Aniston, která je zde opravdu nádherná. Styluzuje se ve své klasické roli, tudíž těžko hodnotit provedení, ale rozhodně byla radost se na ni 90 minut koukat. Poslední věcí je pak mix drobností jako právě příjemná délka filmu, herecké obsazení, nenáročnost i přes onu nestantandardnost příběhu a jiné. Kamarád psal, že film neskončí tak, jak si představujete - já jen povím, že schématika je základem romantické komedie, i zde je a je předvídatelná od samého počátku. Právě v těchto momentech má snímek asi největší slabiny a i samý námět není přes svou originalitu tak nosný, jak se může na první pohled zdát. Ale jednou za pět let za zhlídnutí stojí. (55 %)

Mladší, ztřeštěnější a svým způsobem lidsky bližší Sex ve městě. Samy hrdinky Girls na již čtrnáct let starý seriál několikrát odkazují a člověk nemusí být nikterak přespříliš televizně zběhlý, aby si našel nejednu paralelu. Tudíž: čtyři mladé holky okolo dvaceti let hledají samy sebe uprostřed New Yorku. Neoplývají klasickou filmovou krásou, nenosí nejnovější modely dle aktuálních trendů, spíš dost extravagantně vyčnívají, vlastně ani nemají moc peněz, jelikož vysněná práce prostě není samozřejmostí. Hlavní postavou je začínající spisovatelka Hannah, která však spíše než psaní se věnuje spásáním všeho sladkého, řešení sebe samé a literární kariéra se víc a víc vzdaluje. Další tři hrdinky jsou rovněž poněkud pozměněnou mladší kopií zbylých hlavních postav ze Sexu ve městě. Všechny dohromady pak zažívají útrapy přátelství, vztahů, sexu, párty a vstupu do života dospělých. Pravdou je, že Girls jsou o mnoho šílenější a často si člověk poklepe na čelo, nicméně bavil jsem se a oproti Sexu ve městě se seriál minimálně v první odvysílané sérii někam posouvá. Tak uvidíme, co přijde dál. (65 %)

Další z mnoha romanticých komedií, které se snaží být neotřelé a originální, ale ve výsledku jsou až příliš průhledné a přinesou zase jen ten zabitý čas. Prvních asi deset minut jsem se upřímně bavil, ač mladičká Abigail Breslin najela na styl humoru, který se ze snímku následně vytratil. Další hodina a půl je pak už trochu zamotaná, nikoli však složitější. Otec Will Hayes v podání Ryana Reynoldse vypráví své dceři o třech osudových ženách svého života a je jen na ní, zda-li v jedné z nich pozná svoji matku. Přestože nejde o nezajímavou koncepci, je až příliš vykonstruovaná a chybí jí větší podíl uvěřitelné náhody. Čiste subjektivní pocit byl, že mi Rachel Weisz navíc připadala starší než další dvě aktérky v podání Elizaberh Banks a Isly Fisher, ale jejich věk se vejde do rozmezí šesti let, takže opravdu jen pocit. Jejich herecké výkony byly adekvátní ke kvalitě snímku a svou roztomilostí mě výrazněji zaujala snad jen Isla Fisher. Pozornému diváku již v polovině filmu indicie napoví, co se stane v závěru. Celkově je ale Definitely, Maybe příjemnou pohodovkou, která neurazí. (60 %)