Tomyfrok

Na první zdání působí Ryan Gosling téměř v každém snímku stejně, jako kdyby k tomu vybízel jeho nevinně mimózní pohled. Jenže on patří mezi špičkové herce, vybírá si povětšinou kvalitní role a těmi díky svému umění a hrou s emocemi koření filmy (Blue Valentine či Drive). V Half Nelson hraje učitele historie a tělocviku na veřejné střední škole, který je závislý na drogách, a proto žije samotářský život s občasnými zálety. Vše se odehrává ve velmi pomalém tempu, ale paradoxně je to velkým plusem, protože pro hlavního hrdinu stejně jako kdyby se zastavil čas. Ve chvíli, kdy se o něj začne zajímat jeho žačka, jež má zkušenosti s drogami ve vlastní rodině, dochází k několika kolizím. Na jedné straně jsou drogy, kterých se nejde vzdát, a na druhé nezkažená holka, jež vzbuzuje naději a neskrývá zájem. Většinou filmy tohoto typu přímo nevyhledávám, vlastně i nyní, když píši po několika dnech komentář, zdá se mi celý příběh prostý, nemastný, neslaný... ale Half Nelson si prostě jen nehraje na velkolepé hollywoodské dílo a jen věci servíruje, jak jsou. Malým spoilerem pak jen to, že film nemá nikterak zásadní vyvrcholení, ale stejně po něm ve vás něco zbude. (65 %)

Konečně jsem se po zrušení české premiéry dočkal dalšího snímku s oblíbenou Emily Blunt, roztomilou Alison Brie (především Annie v Community) a pro mě neutrálním Jasonem Segelem (How I Met Your Mother). Jenže když se na něco hodně a dlouho těšíte, zvlášť po zrušení premiéry, samo o sobě to zajistí jistou míru despektu. The Five-Year Engagement je další z romantických komedií, která po celkovém rozebrání opět nevyčnívá z klasického schématu tohoto filmového žánru a jen se snaží přijít s neotřelým příběhem, který však vyjde asi tak jednou z deseti případů. Velmi trefně to níže vyjádřil pisatel CheGuevara. Film je zbytečně dlouhý a trpí nadbytkem prázdných scén a vlastně i některými hloupými postavami. Emily Blunt, která mě letos tak příjemně překvapila v Lovu lososů v Jemenu zde nepředvádí vůbec nic navíc a Jason Segel je prostě zase jen on. Neříkám, párkrát jsem se opravdu od plic zasmál ("Asi jako když děti koukají na Popelku nebo Sněhurku a říkaj si: Jo, tu bych píchal."), ale to je prostě málo. Spousta kýčů, mnoho přehrávání a jen ono profkláklé hollywoodské vyústění, které mě třeba opět trochu zatahalo za palce, ale jinak žádná velká zábava. (45 %)

Kdo kdy nesnil, že se potká se svou oblíbenou filmovou hvězdou. Umět trohchu líp žbleptnout anglicky a kdyby se mi nedávno nevdala, třeba bych dneska zvonil u dveří Natalie Portman. Mno a tenhle kluk si svůj sen rozhodl splnit. Zpočátku jsem k tomuhle dokumentu přistupoval velmi skepticky, jelikož filmy tohoto typu nedopadají vždy úplně nejlíp. Jenže smekám. Akurátní stopáž, svižné tempo, drobné zvraty a nakonec po vzoru romantických komedií předzávěrečný zlom a konečné vyvrcholení. A to vše v rámci dokumentárního snímku. Odmítám přemýšlet, jesti jestli jde o nahranou věc či nikoli, protože mi to je jedno. Nečekaně jsem se upřímně bavil a opravdu fandil Brianu Herzlingerovi v úspěchu na jeho cestě. navíc byl velmi přesvědčivý a kdo by mu Drew nepřál. Celé se to zdá bláznivé a neuvěřitelné, ale hned dvě scény ve mně vzbudily emocionální rozkol a přiznám se, že jsem měl skoro na krajíčku. Víc nebudu prozrazovat, prostě to za vidění stojí, s nadhledem, smyslem pro prostost a trochu toho snění. (75 %)

Dlouho se mi takhle silně nevryl žádný film do paměti a stejně tak jsem několik dní nepřemýšlel nad různými kontexty s množstvím konotací. Affleckův kontroverzní počin je něco mezi totálním zhroucením skvělého umělce a jeho fenomenálním hereckým výkonem. Joaquin Phoenix podstoupil fascinující proměnu, pozvednul herectví do běžného života a nechal vše natočit, abychom z toho také kousek měli. Doteď mi trochu hlava nebere, co ho vedlo k tak vážnému rozhodnutí, nicméně nejsem si jistý, zda za to stálo, a navíc, jestli vůbec může být nějak doceněno. Tak nebo tak bude Joaquin s nadcházejícími snímky s jeho obsazením pod velkým drobnohledem a troufám si odhadnout, že to jeho herecké kariéře ve výsledku nejspíš ublíží. Ale to ukáže čas. I'm Still Here je povedený vhled do dvou roků života filmové star, která se rozhodne vydat jinou cestou než je herectví, jenže tenhle film se hrozně obtížně hodnotí, a proto i mé tři hvězdy nejsou v tomto případě příliš ilustrativní a spíš jsou jakýmsi sáhnutím k neutrálnu. Film je prostě někde mezi zoufalstvím a genialitou, ale obojí si zde dokáži najít. (60 %)

Není to tak dávno, co jsem si říkal, že mi chybí nějaký pořádný westernový seriál. Mno a před pár dny jsem objevil Hell on Wheels, na němž mě na první pohled upoutal titulní poster. A nezklamal. Během pár dní jsem zhltnul všech patnáct odvysílaných epizod a nemůžu se dočkat dalších. Hell on Wheels je vlastně zpočátku taková dělnická vesnička, která se velmi pomalu rozrůstá, jak přibývají míle položených kolejí. Naprostá většina děje se tak odehrává právě zde, mezi desítkami provizorních stanů a jednou železniční tratí. Naprosto chápu níže zníměné argumenty o nelogičnosti některých událostí, jako např. nepohyblivý tábor při výstavbě 40 mil kolejí či velmi nepřesvědčivé indiánské výkony, rovněž souhlasím s jistým stereotypem, které městečko nabízí a nemalým množstvím vycpávkových scén. Jenže pokud nejste ten typ, co by po pilotu utíkal od televize, uděláte zde dobře. Od cca čtvrtého dílu začínají postavy rozehrávat nepříliš svižné, nicméně velmi poutavé divadýlko, které se započetím druhé série ještě více zdokonaluje a baví. Jako by někdo vložil do druhé desítky dvakrát tolik peněz, získává seriál najednou na věrohodnosti a zmíněných nešvarů ubývá ve prospěch příběhu a kvality kulis. Dočkáme se tak klasických westernových klišé, které chceme vidět: indiáni, bandité, přestřelky, železnice... Strašně se těším, jestli pekelné město ještě poroste a jaké příběhy nabídne. (75 %)

Oh, tolik zabitého potenciálu, až mi je smutno. Skvělý Steve Buscemi a nádherně svůdná Sienna Miller, k tomu námět jak Brno... přesto to tak úplně nevyšlo a já se ptám proč? Jenže svalit vinu pouze na špatný scénář by bylo příliš alibistické. Ano, právě umělé scény a nepříliš věrohodné části dialogů jsou pravděpodobně největší slabinou filmu, jenže lze najít i mnoho dalších drobností, které se vážou ke všemu jmenovanému a stahují celý snímek pomalu k šedému průměru jak vězeňská koule u nohy. Paradoxně má člověk po zhlédnutí pocit jakéhosi uceleného Interview, ale při hlubším zamyšlení mu nic z toho nedává smysl. Steve Buscemi se pokusil rozehrát drama mezi zkrachovalým novinářem závislým na bourbonu a prášcích a béčkovou herečkou s rádoby předstíranou sebedůvěrou, která má možná opravdu talent. Lusknul bych prsty a bral to. Jenže postavy jsou až příliš ploše vykreslené a velká část dialogů, které nám mají přiblížit jejich osobní příběhy, jsou tak umělé, že by jeden chvílemi až protočil očima. Nemluvě o vykonstruovanosti některých momentů. Ve výsledku sice nejde o nikterak špatný film, ale pokud člověk touží po dialogovém dramatu, doporučil bych s jistotou třeba Mezi mužem a ženou (2005) či Pornografický vztah (1999). Zde bych prostě čekal víc. (55 %)

Jak jsem se zmínil u jiného filmu, s Aronoforskym nikdy nebudeme přátelé. Po poslední hoďce a půl s ním se na něj ale asi už ani pěkně dlouho nepodívám. Bez okolků se přiznám - vzhledem k hodnocení většiny -, že jsem tohle veledílo vlastně nejspíš vůbec nepochopil. Stejně jako nemám rád nabubřele složitou poezii, nezaujala mě ani Fontána. Rozhodně netvrdím, že by měl být film prostinký, jednoduchý, schematický a tak dále. Jen skrývejte myšlenky, mluvte v jinotajích... ale předpokládám, že neunudíte, jako se to povedlo Darrenovi. Ano, nemám rád jeho styl, kameru a způsob vyprávění, ale zde mi unikla i základní myšlenka a krom výkonu dvou hlavních postav a pár vizuálních lahůdek není vskutku co hodnotit. Filozofie by možná měla zůstat jen pro pár vyvolených. Nikomu nebudu brát, že se mu film líbí, já si na to ale s odpuštěním fakt hrát nehodlám a těch 80 procent při téměř dvaceti tisících hodnoceních je pro mě minimálně záhadou týdne. (25 %)

Truman Show bude patřit mezi filmy, které budu dlouho pamatovat, a jelikož se nyní pročítám třetím dílem Hunger Games, hodnotím pozitivně i téma snímku. Mediální svět je mi prostě blízký. Přestože jde o film starý bezmála patnáct let, nese v sobě myšlenky, které budou platné ještě řadu desetiletí a nejspíš se budou stále prohlubovat. Ať chceme, nebo ne, média nás pohlcují a nejen každý večer k nám promlouvají skrze obrazovky v našich obývacích pokojích, jsou všude kolem nás. Jejich vliv je neměřitelný, dokáží v podstatě cokoli. Lidé se chtějí bavit a dokud jim budou média tuto službu poskytovat, nikdy nebudou zatracena. Truman Show na to jde velice dobře, ukazuje vše potřebné, nutí nás přemýšlet, ale já jsem holt starý rýpal a vždy si něco najdu. Nejen že mám pocit, že ona myšlenka byla ne vždy jasná a srozumitelná, ale především bych očekával ještě trochu větší realističnost: kdo z vás by vydržel byť jen hodinu týdně sledovat v televizi nějaké batole - takový pořad by pěkně rychle skončil, atd. A přestože je Jim Carrey úžasný, nejsem si zde jistý jeho obsazením, ubral bych komedie, přidal na dramatu a příběhu. Upřímě trochu podhodnocuji, ale i tak doporučuji. (70 %)

Projel jsem si jen tak zběžně komentáře zdejších pisálků a se v pár věcech se s nimi určitě shodnu. Too Beautiful to Lie jede po takové klasické schématické vlně amerických romantických komedií s nepříliš silným námětem. Jenže má trochu něco navíc, a tím je právě jihokorejský styl a krásná Ha-neul Kim. Z počátku filmu jsem trochu trpěl, přehrávání některých scén mi přišlo příliš zbytečné, jenže jak odbíhala páska z pomyslného kotouče, vtáhl mě do sebe i prostinký příběh, který byl v různých obměnách natočen snad tisíckrát. Co může být taky nejsnazší zápletkou, než vydávat se za někoho jiného, přiživovat svou lež, co to jen jde a ztropit tím pár parádních peripetií. V určitých okamžicích filmu jsem přiznám se koulel očima jak Hurvínek, těch pakáren tam prostě pár bylo. Jako celek ale snímek funguje a vše do sebe příjemně zapadne. Nejít o jinou kulturu, asi by mě to tolik nebralo, ale takhle jsem strávil fajn večer a Too Beautiful si u mě našel své místo. (60 %)

Jako bych stále nevěděl, co si dám o Daydream Nation myslet. Na jednu stranu ne tak nezajímavý příběh, na tu druhou ale nepříliš podařený scénář, který bych připodobnil k mladické prvotině, a režie, která však také nepůsobí zrovna profesionálně, ale přesto je něčím ojedinělá. Ono totiž kdyby byl Daydream Nation natočen jako klasická americká béčková vyvražďovačka s vedlejší zápletkou antiromantického vztahu dvou studentů, který boří pošahaný mladý učitel, přišlo by mi vše v pořádku. Jenže v rámci dramatu je třeba se postavami zabývat o trochu více, hlouběji. V tomto snímku jich je hned několik, jejichž potenciál zůstal někde na dně kbelíku. Vše, co se však dozvíme plave zase pouze po hladině a rovněž to nepřináší žádnou velkou slast. Za všechno třeba onen vrah: mladé dívky pravidelně mizí, ale zajímá to leda vývěsní tabule podél cest. Přestože mi snímek v hlavě na čas utkvěl, za týden na něj ani nevzpomenu. Ale to se holt stává, když je vrcholem filmu "pusa" před závěrečnými titulky. P.S. velké plus za role dvou desetiletých prcků, byť celkově asi ve třech minutách. (55 %)