gicous

Cestování časem - to jsou pro mě futuristické stroje, kapsle, brány, černé díry a jiné galaktické a neuvěřitelné hebla přesunující lidi, věci, terminátory, příšery a jiné stvoření časem. Bohužel chladící boxy a Adrien Brody tady nepatří. Svěrací kazajka je svojí snahou o originalnost směšná.

Film plný invence a nápaditosti. V jednotlivostech je síla a tvůrci je díky nápadu točit všechno jako domácí video spojili do funkčního celku, kde je nasekanost jednotlivých scén brána jako součást hry. Všechno doplňují neokoukané triky, které jsou kvalitní a díky netradičnímu formátu působí naprosto realisticky. Vzhledem k pouhým 80 a něco minutám si tvůrci pěkně pohráli s vývojem postavy Adrewa, který se z outsidera postupně mění v nejsilnějšího a nejnebezpečnějšího člena skupiny. V úplném závěru se film zlomí do superhrdinského spektáklu. A asi je dobře, že tak brzo končí, protože závěr je už pouze průměrný akční film.

Romantika podle Cronenberga doplněná výborným herectvím ústřední trojice.

Začátek filmu je na můj vkus až příliš uspěchaný. Jakoby se tvůrci nemohli dočkat až Childerse dotlačí do Afriky. Z nenapravitelného kriminálníka se v podstatě díky jediné návštěvě kostela stane vylečený chlap, který se skokem dostává do Afriky. Chybí mi tady hlubší vývoj postavy Sama, náznaky impulzů, které ho vedly k jeho rozhodnutím odcestovat, polepšit se a opustit svůj starý prachbidný život. Potom se zvolní tempo a právě v těchto okamžicích film nabíra na síle. Jsou to hlavně hrůzy, které Sam v Africe cítí na vlastní kůži, které vás chytnou za srdce a vtahnou do děje. Následně se film mění na akční thriller. Nasledují přestřelky a velmi slušné akční scény, které jsou zajimavé, ale vzhledem k dosavadnímu ději až příliš hollywoodské a posunují film k běžnému mainstreamu. Machine Gun Preacher je nejsilnější právě v konfrontaci Sama s hrůzami války v Súdánu a především s obětmi masakru, které se tam dějí. Nejpostiženější skupinou jsou děti, které se Sam snaží zachránit. Film obsahuje pět, šest velice emotivních momentů, které mi nedovolily zůstat chladným a po skončení filmu ve mně ještě dlouho rezonovaly. Není to film o Bohu, o víře, o Samově změně v kazatele. To jsou jen okrajové motivy, které Sama směřují do Afriky. Je to především životopis muže, který zjistil, že k tomu aby zachraňoval nevinné, je nutné vzít do ruky zbraň a na nasílí odpovídat násilím. Dobro jde ruku v ruce se zlem a někdy je třeba činit zlo, abyse předešlo ještě horšímu zlu. Machine Gun Preacher obsahuje řadu motivů(násilí, odplata, otázka víry v americké společnosti, atd.) které ve vás vzbudí názory, ať již záporné nebo kladné, ale jen stěží zůstanete lhostejnými. A to je přece to hlavní, co si filmy jako Machine Gun Preacher mohou přát.

Důkaz, že i z tolik recyklovaného námětu se dá pořád vytřískat něco nového. Tvůrci vsadili na neokoukané prostředí mexické věznice, která funguje podle vlastních svérázných pravidel. Město ve měste, kterému šéfujou zločinci všeho druhu. Kdo neviděl, neuvěří. K tomu se přidává výborně napsaný scénář a skvělý casting. A zlatou třešničkou na dortu je starý dobrý Mel Gibson, který tady hraje stejnou postavu jako v Odplatě. Takový antihrdina s dobrým srdcem, který se v tomhle prostředí cítí jako ryba ve vodě. Ostatně už samotné jméno postavy odkazuje na Odplatu a Moje letní prázdniny se nesou ve stejně drsném hávu jako jeho předchůdce. Gibson ví, že mu hrdinové jako je Porter sedí a ani tentokrát se nemýlil.

Omlouvám se mistře Stevene, ale tentokrát jste šlápnul pořádně vedle. Návrat do mladších let vám s Tintinem ještě vyšel, ale v tomhle filmu nefunguje vůbec nic. Od herců, kteří mi celý film připadali jako statisté pózující v nádherných záběrech pozadí, přes hudbu a celý příběh, který je plný strašlivých dialogů a uši trhajících proslovů až po vyobrazení První světové války. Tady film selhává nejvíce, aspoň v mých očích. Všechno to je uhlazené a korektní, plné patosu, jakoby to natočil někdo od Disneye. Pryč je drsnost, krvavost a špinavost vojína Ryana, se kterou mi Spielberg tak vytřel zrak. Všechno zmiňované nahradily sentimentální a plačtivé záběry koňů a lidí bez sebemenší snahy vtisknout do filmu nějaké opravdové a nefalšované emoce. Filmem jsem se doslova pronudil až do konce. Od filmaře, který natočil jedny z nejzábavnějších filmů všech dob, je Válečný kůň zklamání jako hrom a pro mě je nejhorším filmem, co kdy Spielberg natočil.

Cesta do pekla lemována zdecimovanými, zmatenými a vnitřně naprosto rozervanými vojáky, které válka připravila o všechno. Nezapomenutelné: Nálet na vesnici za doprovodu Wagnerovy hudby a pod velením Roberta Duvalla.

Svým laděním do béžových, šedých a až téměř vybledlých barev odkazují Dopisy na Ryana. To nejcenější na tomto filmu je odvaha, se kterou Eastwood natočil pohled z druhé strany. Ze strany, která je v drtivé většině případů zobrazena jako tupá horda vojáků útočící bezhlavě proti nepřátelským kulometům a postradajícím jakýkoli soucit s nepřítelem. Japonští vojáci jsou v Dopisech vyobrazeni jako obyčejní smrtelnící, kteří se bojí smrti stejně jako ostatní. Když už příjde na sebeobětovaní, tak váhají a mají strach. Film má v těchto momentech největší sílu a zadře se divákovi nejvíce pod kůži. Nejpůsobivější je v tomto ohledu pohled na nesmyslnost japonské mašinerie skrze dvojici hlavních představitelů, kteří odmitají obětovat svůj život. Jejich důvody jsou jasné a naprosto srozumitelné.Eastwood se ale nevyhýbá ani klasickým stereotypům o Japoncích za Druhé světové války. Takže i tady jsou fanatičtí velitelé, kteří neváhají obětovat celou četu a máchají přitom katanami. Největší zklamání pro mě pramení z bitevních scén, které jsou např. ve srovnání s Ryanam málo úderné. Nejsou dotahnuté do konce a jsou až příliš úsečné. Ruční kamera při náletu působí jako nějaká splašená masařka. Všechno to je až moc krátké, nato aby mě film vtáhl hlouběji a při smrti vojáků pak tvrdě zasáhnul. Celkově film působí komorně a hlavně v jeskyních má až televizní atmosféru. Nicméně Eastwood nevystavěl svůj film na velkolepých akčních scénách. Ty opomenul a soustředil se na běžné japonské vojáky a jejich smutné osudy během války v Pacifiku. Intimnost se kterou se tohoto úkol zhostil stojí za vidění.

Rozehrává se tady šachová partie o nadvládu nad vesnicí, která je jako ráj, kolem něhož všude zuří peklo třicetileté války. Je tady fanatický kněz, který slepě následuje svoji víru a obhajuje všechno křesťanské. Ten má nad vesničany skutečnou moc, jednoduše proto, že všichni věří v to, co on káže. Pak tady máme jakéhosi starostu, který je ovládá skrze peněz a bohatství. Do tohoto rozvržení příjde učitel a voják. Učitel Vogel je zapřísáhlým pacifistou, odmítajícím násilí a příkoří pachaném na nevinném obyvatelstvu. Díky svému vzdělání a přesvědčení funguje jako prostředník mezi třemi klíčovými figurami. A konečně kapitán, kterého zrodila samotná válka. Ten ovládá vesnici silou a strachem. Všichni čtyři hrají hru o přežití a kličem k tomuto přežití je malý kousek země schovaný mezi horami a stromy. Filmařům se podařilo vytvořit naprosto idylickou vesnici, která po počátečním armagedonu působí jako skutečný pozemský ráj. Naprosto chápu motivy všech čtyřech kličových postav zachovat tuto vesnici, a díky ní tak přežít příkoří tehdejší války. Film se soustředí především na tichou válku mezi těmito čtyřmi postavami. Ve svých názorových střetech zustávájí neoblomní a tvrdohlaví. Jediný kapitán na konci dojde poznání a změní svůj názor. Ostatní tři zůstávají skálopevně přesvědčeni o svých názorech a víře. Vzhledem k tomu, že je film přes čtyřicet let starý, tak nejhůře dopadly bitevní scény, které ve srovnání se současnými historickými filmy působí trochu úsměvně. Není to ale příliš nazávadu, protože jich tam není moc. Jinak to je velice působivý film.

Mamut vypráví o osamělosti hlavních hrdinů, kteří ač bohatí a úspěšní, mají stále pocit prázdnoty a nenaplněnosti. A přitom vše, co hledají mají na dosah ruky, všechno je totiž ukryto v rodině. Ani jeden z páru to ale neví. Leo to poznává až v Thajsku, kde ho pocit osamělosti dohání až k románku s mladou prostitutkou. Ellen dohání svoji citovou vyprahlost v nemocnici, kde bojuje o život dítěte. Oběma se ale tyto záchytné body bortí a oni poznávají, že je to právě rodina, kterou potřebují nejvíce. Do toho vstupují ještě příběhy chůvy a jejich dvou dětí. Tady si myslím, že se příběh rozdrobuje a příliš se soustředí na globální problémy v rozvojovém světě, jako jsou chudoba a vykořisťování. Při vypjatých emotivních scénách mě tak film nedojmul a zůstal jsem v podstatě nedotčen. Podobně na mně působil film Lepší svět. Kdyby se film soustředil pouze na ústřední rodinu a na citovou vyprahlost a odloučení, které oba rodiče trápí, potom by to byl velice povedený a emotivní snímek. Moje hodnocení kolísá někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Takže 3+ a nebo 4-.