gicous

Vězení je univerzitou zločinu. Malik tam přichází jako bezvýznamný vězeň a během šesti let se z něj stane respektovaný vůdce, který se prostřednictvím násilí, podvodů a machinací dostane na samý vrchol zločineckého podsvětí. Příběh je promyšlený a dobře vystavěný. Malikovy kroky a úskoky nepostradají smysl, a díky tomu působí vypravění logicky a uspořádaně. Prostředí francouzské věznice je neokoukané, a když už se zdá, že by mohlo začít nudit, tak film nasazuje skrytý trumf, a tím jsou Malikovy vycházky mimo věznici. Díky nim, se příběh rozrustá a dostává novou úroveň. Tahar Rahim to podle mě cele ustál. Typově je výborně obsazený - jeho štíhlá postava a nevinný obličej je v přesném souladu s vývojem jeho postavy. Zprvu je zranitelný, ale postupně se z něho stává nebezpečný chlap, který se nebojí ničeho. Jediné co mi na filmu vadilo, byly Malikovy vize a jeho rozmlouvání s mrtvým vězněm. Zpomalují tempo příběhu a působí tak nějak rušivě. Ale jinak se mi film moc líbil.

Nezapomenutelné: Sehraná dvojka Caine-Connery, závěr na provazovém mostě a jednoduché poselství - moc je opojná a navyková. Dokáže zničit nejedno přátelství.

Schopnost Formana točit divacké filmy ze zdánlivě, pro většinu diváku, nezajimavých a okrajových témat je jedinečná. Amadeus je plný nezapomenutelných scén, které zůstávají v paměti především díky tomu, jak propojují obraz a hudbu. Ať již to jsou operní sekvence, kdy sledujete zapáleného Mozarta, jak divoce mává rukama, a k tomu hraje strhující hudba. A nebo scény, kdy Mozart skládá a vymýšlí opery. Tyto momenty jsou ještě působivější. Vidíme jak se tahle strhující hudba rodí přímo v hlavě samotného skladatele. Zároveň je ale Amadeus propracovaným příběhem dvou mužů. Příběhem střetu geniality a průměrnosti. Talentu a snaživosti. Mozarta a Salieriho. Film ukazuje jak jednoduché je tvořit něco nezapomenutelného, strhujícího a geniálního, když máte talent. Prostě to k vám příchází jen tak, mimochodem, jakoby nic. Salieri se snaží celý život vytvořit geniální hudební dílo a znenadání si tady příjde infantilní, malý a sprostý chlap, který ho v hudbě naprosto předčí. Je to nespravedlivé, ale tak to na světě prostě chodilo a chodit bude. Genialita kreslí linku mezi těmi kdo budou zapomenuti a těmi kdo vytvoří něco, co přetrvá věky a lidstvo si bude jejich jména pamatovat. Amadeus je tak trochu komedie (kdykoli se Mozart rozesměje), drama (osobní tragedie Salieriho), muzikál (opery), romantický film (láska Constance). Každý si tady něco najde, protože tohle je jednoduše vyjimečný film.

První polovina, kdy Marshall buduje atmosféru neviditelného zla číhajícího kdesi v temnotě je výborná. Potom následujou příšery, které se fakt povedly. Ani tady neztrácí režisér půdu pod nohama. Závěrečné dějiství je ale úplně mimo. Jeskyňky se mění na likvidátorky netopýří verbeže a začíná pořádná řežba. Krev teče proudem, psychologie hlavních postav už dávno utekla kdesi na povrch a v podzemí zůstaly nové hrdinky, které sem zabloudily s nějakého céčkového hororu. Podobně jako Centurion. Dokonalá forma x Slabý příběh. Až Marshall dostane k ruce kvalitní scénář, potom se můžou dít věci.

Film vás svou monstrozností, epičností a velkolepostí naprosto převalcuje. Jako poslední díl trilogie přesně zapadá do konečné skládanky všech tří filmů a ve výsledku tvoří neobyčejně komplexní filmový epos o temném hrdinovi, který prošel neuvěřitelně trnitou cestu až k vytouženému a zaslouženému závěrečnému vykoupení. Svou atmosférou se ostře odlišuje od svých dvou předchudců. Nečekejte žádného druhého Temného rytíře. TDKR není temnější než druhý díl. Je smutnější, beznadějnější, ale odehrává se na rozdíl od předešlých dílů více ve dne než v noci. Díky své velkoleposti a většímu záběru působí ale zase naopak velmi chladně a odtaživě. Bratři Nolanovi společně s Goyerem napsali propracovaný příběh, kde má každá postava své místo nejen v tomto díle, ale také v rámci celé trilogie. Nejsou tam slabé místa, všechno je přesně načasované a vykalkulované. Ale chybí mi tam skutečné emoce. Ani jednou jsem necítil mrazení podobné tomu, když Joker předváděl jeden ze svých psychopatických kousků. Dialogy jsou nesmírně konzistentní a košaté. Michael Caine má párkrat doslova divadelní proslov, ale je to jedině díky jeho hereckému mistrovství, že se to dá snést. Hlavní záporak je skvělý. Hardy tady hraje hlavně svýma očima a řečí svého těla. Jeho suverenní chůze a čirá síla v pěstních soubojích bere chvilkama dech. Pro Batmana je stejně jako Joker rovnocenný protihráč. Tady nevidím žádný problém. Chvílemi mi vadilo zabarvení jeho hlasu, ale to byly jen krátké momenty. Nejvíce se film zadrhává ve své poslední čtvrtině, ale prosím zadrhává berte s rezervou, kdy dochází k několika projevům a proslovům, které jsou přece jenom přespříliš. Co mě mírně překvapilo a potěšilo byla akce, která je mnohem lepší a hlavně v případě pěstních soubojů přehlednější než byla ve druhém díle. Temný rytíř povstal je důstojne zakončení tehle vyjimečné komiksové trilogie. Těch pár připomínek co jsem tady napsal jsou pouze bezvyznamné subjektivně vyslovené slova, které mohou při druhém shlednutí zmizet jako pára nad hrncem. Nolanova snaha posunout příběh netopýřiho muže co nejvíce realitě nemá v dějinách komiksu obdoby. Jeho schopnost točit divacké filmy se skvěle vymyšlenými a propracovanými příběhy nabité odkazy na soudobé problémy posunula tuto trilogii mezi top komiksové filmy všech dob. To všechno dokáže uvést v soulad s velkolepou a epickou vypravou. Jeho rozhodnutí netočit 3D ukazuje jaké sebevědomí má. Dokáže lidi přitáhnou do kin i bez toho. Ten kdo se ujme pokračování této série bude blázen, protože diváci i kritika budou nabroušení jako břitvy.

Zaručené schéma o zachranářích všeho druhu, které funguje vždycky a spolehlivě. Nenabízí nic nového. Já osobně ale na příběhy o lidech, kteří zasvětili svůj život záchraně druhých slyším vždycky a rád. A navíc je tady Costner - tohle prostě nemůže být špatný film.

Pro mě se film snaží rozebírat až přiliš mnoho závažných témat, na které ale nanabízí žádnou uspokojivou odpověď. Téma násilí, šikany, přátelství, obětování, rodiných vztahů, smrti - to je na jeden film, který nemá ani dvě hodiny příliš. Oceňuju ale jak se Susanne Bier dokázal vypořádat s africkou linií filmu, která je velmi působivá. Je to velký rozdíl ve srovnání s afganským selháním v jejím dřivějším filmu Bratři.

Zabitím hrdiny nic nezískáte. Uděláte z něho mučedníka, veřejnost bude jednat v jého jménu. Celá společnost povstane. Pojmy jako spravedlnost, etika, férovost, dobro budou všude. Korupce, zlo, prolhanost, sobectví, hamižnost budou redukovány na minimum. Všechno projde očistcem. Jak tedy zabít hrdinu, aby se nestal tímto mučedníkem. Vemte mu jeho pověst, učiňte ho, tím proti čemu bojuje a čím opovrhuje. Udělejte z něho zločince a vemte všem naději. A potom rozpoutejte chaos. Joker v tomto uspěl. Vzal Gothamu obě naděje - Batmana i Harveyho Denta. Bruce marně doufal, že ho Dent vykoupí z jeho úkolu, který se mu pomalu stával prokletím. Bohužel, Dent nebyl dost silný. Joker mu vzal to nejdražší, co měl, způsobem který ho přiměl vzít spravedlnost v maximálním slova smyslu do vlastních rukou a tímto popřel, vše za co do té doby bojoval. Jediný způsob jak zachránit reputaci hrdiny je vzdát se te svojí a uchovat tu s lidskou tváří. Joker je zlo, které děsí. Nevíme nic o je minulosti, o původu jeho šilenosti a zla, které ho ovládají. To nahání hrůzu. Nepotřebuje k nastolení chaosu peníze. Stačí mu trocha dynamitu, střelného prachu a nůž. Je to terorista, který nezabíjí pro víru, peníze, moc nebo jiné novodobé pojmy, které hýbou světem. Dělá to, protože ho to baví. Neřídí se pravidly a nemá strach. Je naprosto rovnocený protihráč k Batmanovi. Otázka pro třetí díl zní, jestli se Bane dokáže Batmanovi rovnat. Jediná odpověď na tohle je - jednoduchá a učiná síla a svaly. Nolan dokázal Temného rytíře vygradovat do neuvěřitelných obrátek. Jsou tam pasáže, které mohl vystříhat, bojové sekvence nejsou moc přehledné a nestrnou vás, ale jako celek je Temný rytíř ucelené, promyšlené a vyzralé filmové dílo. Pevně věřím, že třetí díl trilogie mi přinese stejnou míru vnitřního uspokojení jako Temný rytíř.

Kdykoliv se ve filmu začalo tančit nebo zpívat, tak od něho nešlo odtrhnout oči. Jednotlivé výstupy v sobě mají tolik živelnosti a až zvířeci přitažlivosti, že to jednoduše bere dech. Samotná představitelka Carmen vypadá jako divoká kočka a má v sobě takovou animální přitažlivost, že prostě ovládá jakoukoli scénu, ve které je. Všechny ty španělské rytmy a tance byly jedna velká paráda. Scény mimo divadelní prkna už tak uhrančivé nejsou, ale není jich moc. Moje první setkání s Carlosem Saurou - 4+

Brilantní studie vztahů, při které si Redford vystačil s minimem vedlejších postav. Pomalu odkrývá skutečné jádro problému, které stojí za narušenými vztahy navenek dobře fungující rodiny. Nejvíce na mě zapůsobil způsob, jakým Redford natočil jemné náznaky toho, že něco není v pořádku. Herci je vyjadřují nepatrnými gesty, nervozními pohledy, nucenými úšklebky nebo úsměvy. Neschopnost mluvit a sdílet svoje pocity o tragedii, která zasáhla tyhle obyčejné lidi a zanechala na každém z nich nesmazatelné stigma nakonec vede k rozpadu rodiny. Nejslabším člankem celé rodiny je navenek dokonalá a silná matka, jejichž neschopnost milovat druhé, a to i ty nejbližší, ubijí otce a ničí jejího syna. Je to právě Conrad, který funguje v celém příběhu jako jakýsi průvodce toho, co se vlastně stalo. Jeho sezení s psychologem mi připomněli Willa Huntinga. Během nich si Conrad uvědomuje, že jedině schopnost ukázat city a emoce, je jedinou cestou z krize. Slzy jsou nakonec jako řeka, která odplaví všechny nahromaděné a vnitřně potlačované city, které v sobě všichni tři tak uzkostlivě drželi.