gicous

Pekelná jizda to je, jen co je pravda. Owen kosí zloduchy po desítkách, Giamatti je úchyl jedna báseň a Bellucci je domina k pohledání. Díky střizlivé stopáži, dobrým hláškám a přijemně přehravajícím hercům se dá snést i to zběsilé videoklipové podání plné nepřehledného a lacíného střihu. Přestřelky jsou originální a zábavné, ale já přece jen dávám přednost klasice z 80 a 90 let.

Sledovat, co se děje Lynchovi v hlavě, chce silný žaludek a pevné nervy. Zběsilost v srdci beru jako výbornou parodii na kýčovité romantické filmy a všechny možné road movie, které se kdy prohnaly kiny.. V hlavě mi určitě zůstane hadí sako a opravdu nezapomenutelný Bobby Peru Willema Dafoe. Na ostatní je lépe zapomenout.

Nedotknutelní se liší od podobných filmů svoji nenuceností a naprosto přirozeným projevem obou herců v hlavních rolích. Z toho potom vyplývá skvěle fungující humor. Já osobně si na komedie moc nepotrpím. Líbí se mi ty, které mě dokáží rozesmát, ale zároveň mě nějakým způsobem emocionálně zasahnou. Nedotknutelným se to bezpochyby podařilo. I když fungují podle zavedeného mechanismu už tolikrát viděného, tak přesto působí svěže, zábavně a až neuvěřitelně lidsky. Jsou o přátelství, o jeho ceně a důležitosti, které zastává v chlapském světě. Film neždímá slzy ani emoce, zaleží na tom, kolik jste toho v životě prožili. Podle toho se bude odvíjet, zda vás nedotknutelní "jen" rozesmějou, a nebo taky rozpláčou.

Souboj dobra a zla. Střet obyčejnosti a šílenosti. Romantická láska. Sadistický vášnivý vztah. Psychopat. Uřiznuté ucho. Drozdi. Voyerství. Tma x světlo. Kriminálka. Kýč. Umění. Červi. Zneklidńující záběry. Posedlost. Všichni jsou v tomhle filmu nějakým způsobem duševně vyšinutí. Prozatím nejstravitelnější film, který jsem od Lynche viděl.

Uvolněné a pohodové road movie, ve kterém dva zmatení lidé hledají své místo na Zemi. Z pohledu diváka je nejlepších posledních několik desítek minut, které začínají v Montrealu a končí závěrečným nalezením domova. Tady jsem se ze začátku smál, jen abych byl o pár minut později zasažený smutným osudem přátel ústřední dvojice a o pár minut později jsem s Burtem a Veronou prožíval štěstí nad nalezením domova pro jejich nenarozené dítě. Je to taková směsice žánru, kde má mírně navrh komedie. Tak malých, příjemných a nenapadných filmů už bylo dost, pane Mendesi. Teď už netrpělivě čekám na nejlepšího Bonda historie.

Doufám, že se mi můj nudný a jednotvarný život nikdy nezhroutí tak jako Edovi. Recept je jednoduchý - nikdy neinvestovat do pochybných kšeftů, nevydírat a nesnažit se sám sobě namluvit, že nějaká náctiletá holka, chce hrát celý život na piano. Celý přiběh jde pomalu jako šnek s půltunovou ulitou, ale i tak jsem se skvěle bavil. Hlavní zásluhu na tom určitě má Thornton, který svým minimalistickým herectvím úplně ovladnul celý snímek, a taky skvělý scénář, který vrhá naprosto obyčejného chlapa do těch nejabsurdnějších situací.

Immortals se v bojových scénách může bez ostychu srovnávat s 300. Není absolutně nic, co by se dalo vytknout. Špičková choreografie, rychlost, brutalita, velkolepost, všechno klape tak jak má. Další bod si režisér a tvůrci připsali za vizuální stránku filmu, která obratně pracuje s tmou, světlem a stíny. To dává jednotlivým scénám skvělou dynamiku. Nesmírně se mi taky líbily dekorace a CGI exteriéry. Všechno to bylo pochmurné a chladné, ale zároveń dokonale estetické a originální. Stejně tak jako oblečení jednotlivých hrdinů. Armáda krále Hyperiona vypadá jako jízda z pekla. Řekové jsou ve své blyštivé zbroji úplný opak. A když přiletí v závěru na zem bohové ve svém válečném oděvu, tak to mi teda spadla čelist až na zem. Mimochodem musím zmínit závěr, který mě dokonale strhnul. Boje na třech frontách jsou sestříhány a natočeny s takovou dávkou adrenalinu a umem, že jsem fakt skoro nedýchal. Určitě jsou ve filmu slabé místa - třeba pár minut po útěku ze solných dolů nebo sem tam trochu prkenné dialogy. Nicméně já tenhle odvažný počin nemůžu nechat spadnout pod pětibodovou hranici. Konečně tady totiž je film o antických mýtech, kde CGI efekty nehrají sólo, ale naopak hrají pro celý tým a jen pomahají dotvořit dokonalou atmosféru.

Ano, znovu se to podařilo - Pixar natočil dokonalou pohádku pro malé caparty, u které se královsky pobaví i dospělí. Mistrovský tah se povedl hlavně s převedením příběhu do školky, kde železnou packou vládne velký růžovy plyšák a jeho armáda pohuňků. Dočkal jsem se honiček, akce, útěku z vězení, hromady nových postav, Buzze, který habla espaňol (mimochodem tohle je fakt pecka) a finále na skládce odpadu, při které jsem zatínal své neotesané pařáty do sedadla. Nakonci jsem nebrečel, ale to jen proto, abych se vyhnul nepřijemných otázkám svého syna. Uvnitř mé srdce ronilo slzy velké jako hrachy. Trilogie skončila způsobem, který nemá v dějinách animovaného filmu obdoby.

Oddělené světy se na můj vkus až příliš točí v bludném kruhu. Hlavní hrdinka neustále váhá mezi dvěma světy. Chvíli se kloní k rodině, a tedy k svědkům Jehovovým, aby jen o pár minut později znovu přeběhla k Teisovi. Ve filmu se tak děje několikrát bez nějakých větších následku pro Sáru nebo její rodinu. A nakonec opustí všechny, což je vzhledem k předcházejícímu ději naprosto nelogické. Na druhou stranu nabízí film velmi atraktivní pohled do uzavřené komunity lidí, která funguje podle zvláštních a pro normálního racionálně uvažujícího ateistu až hrůzunahánějících pravidel. Nejvíce ze všeho mi přišlo ubohé, jak členové sekty učí děti odmalička následovat vzor jejich rodičů, kteří jim namlouvají nesmysly a lži. Potlačují jejich individualitu, nepodporují je v dalším vzdělání a učí je své rozhodnutí schovávat za vymyšleného a iluzorního boha. Kdyby náhodou chtěli v dospělosti komunitu opustit, tak by museli odejít od všeho, co jim je drahé. Sára to dokázala. Já osobně bych asi takhle silný nebyl, a proto má moje veškere sympatie. Oddělené světy se pyšní neokoukaným námětem, který se ale zbytečně zaseknul na jednom místě. Filmu se pak až do konce nepodařilo z tohoto začarovaného kruhu vymanit.

Podobných filmů o korupci mezi policajty je hodně. Street Kings z nich ale vyčnívá díky hereckým výkonům všech herců v hlavních a především ve vedlejších rolích. Další věc, která film táhne k vysokému nadprůměru je živelnost a věrnost z jakou Ayer dokázal zachytit prostředí okrajových čtvrtí LA. Tady tomu právě dodávají grady výborně vybraní herci. Příběh je tuctový, ale určitě není špatný. Je dobře vygradovaný, plný dobrých dialogů, drsných scén a akce. Přestřelky jsou řízné a dobře natočené. U mě za pěkných 90%.