gicous

Na jedné straně svět, kde si většina lidí užívá relativního luxusu v podobě samozřejmostí jako jsou základní potraviny, léky, pitná voda, vzdělání, bezpečí. Věci, které se berou jako každodenní nezpochybnitelné součásti naších životů. Na straně druhé svět, který se topí v násilí, chudobě, nemocech, nedostatku elementárních potravin a vody. Navrch je ještě súžovaný korupcí a korupčníky, ve srovnání s kterými i naši bezpateřní politici vypadají jako usmrkanci. Je otázka, na kolik je námět filmu reálný. Pokud se svezu na vlně, která je aspoň z části pravdivá, tak tam musí docházet k nepředstavitelnému bezpráví a nespravedlnosti. Nepohodlný je nepříjemný v myšlence, že jednotlivec se může tomuto bezpráví postavit, ale proti mocným nemá šanci a jeho snažení vyjde do prázdna. Nejspíš skončí umučený a zastřelený někde v poušti. Ruční kamera a střihové sekvence dávají záběrům velmi tiživou atmosféru, zvláště pokud zachycují africké slumy a vzpomínky Justina na Tes. Oba dva herci jsou výborní. Rachel Weisz hraje Tessu tak líbivým způsobem, že jí prostě musíte mít rádi. Nepohodlný je dobrý film. Záběry z Afriky neukazují nic z toho, co bysme neviděli v dokumentech nebo zprávách. Dokáže ale tyto smutné obrázky našroubovat na zajimavý emocionální děj, který ukazuje odvrácenou tvář světa, řízenou nadnárodními firmami a politiky, kteří vše poměřují mírou úspěchů a zisku.8/10

Každá z postav v tomhle filmu je jemnou karikaturou na všemnožné mafiánské kmotry a nájemné zabijáky, kteří spatřili světlo světa v tomhle žánru. Podle mě si právě tohle zaslouží největší pochvalu. Huston se pohybuje po tenké hraně a přitom nesklouzává k laciné parodii, ale zároveň ani k vážně míněnemu dramatu. Skvělí herci hrajou přesně podle stejného vzorce a výsledek je výborný. V žánru mafianského filmu je Čest rodiny Prizziů svěžím ostrůvkem, který se svým laděním vymyká běžnému průměru.

Pro mě je pozice jakéhokoliv manažera velké firmy spojena s citovým a emocionálním vakuem. Lidé na těchto pozicích nesmí soucitit se svými podřízenými. Jediné čím se řídí a co je vnitřně oslovuje jsou prázdná čísla, peníze, intriky a vlastní egoistická budoucnost. Pokud jsou takoví lidé ve vedoucích pozicích nadnárodních firem, vlád a politických stran, pak se nedivme, že jsme to dotáhli, až k celosvětové krizi hodnot, kterou lidstvo prochází. Metoda ukazuje výběr těchto vedoucích pracovníků, lídrů, kteří musí být nemilosrdní, loajalní, bezsoucitní, ale zároveň inteligentní, chytří a vzdělaní manažeři. Což je v mých očích vražedná kombinace, jednoduše proto, že dokažou ostatní lidi vmanipulovat do pozic a stavů, které jsou totožné a korespondující s jejich představami o celkovém stavu věcí. Metoda je výborný film - dokázala z minima (pár herců a jedna místnost) vytěžit maximum (intenzita a celkový náboj jednotlivých dialogů).

Jako žánrový film to nemá chybu. Raimi dokázal natočit skoro staromodní horor, který by měl patřit někde na přelom 80 nebo 90 let. Naprosto jednoduchý příběh je obohacený o několik scén, u kterých jsem se neskutečně bavil, ale zároveň se mi z těch všemožných tělních tekutin, které na hlavní hrdinku vytekají zvedal kufr, a ještě jsem se stihnul bát. Mluvím hlavně o scénách v podzemních garážích, u večeře a v hrobě. V mých očích Raimi natočil dokonalý horor, který se nebere vážně a hlavně umí královsky pobavit, stejně tak jako to bylo u jeho prvotiny - u trilogie Evil Dead a Darkman. Raimi by měl mít peklem dovoleny točit jenom horory, protože pro tenhle typ filmu ho temné síly zrodily.

Skvělé akční scény + dobrý soundtrack + Statham + Foster - primitivní děj - hloupé dialogy = * * * *. Už se těším na Postradatelné 2, kde West určitě dostane k ruce dobrý scénář od Stalloneho.

Pocit viny z osobního selhání a flustrace, kterou si Michael přiváží domů, je jediná uvěřitelná věc, která ve filmu je. Scény ze zajateckého tábora mě vůbec neoslovily stejně tak jako vztah Jannika a Michaelovy ženy. Film mě začal aspoň trochu bavit až poté, kdy Michael přijede domů a dochází ke konfrontaci mezi ním a jeho rodinou. Způsob jakým si vybíjí své zklamání ze sebe samotného na svých nejbližších je dobře napsaný a zahraný. Pro mě to je ale na dvouhodinový film až příliš málo. Rád se podivám, jak se stejného tématu zhostil Hollywood.

Nezapomenutelné jsou pro mě dvě scény. Tou první je, když Benjamin přivede Elaine do striptýzového klubu, aby ji ponížil. Ona začne tiše plakat a slzy se jí koulejí po tváři. Neuvěřilný a naprosto úpřimný pláč a stud, který ji jde vidět v očích mě ohromily. Druhá přicházi v závěru, když oba dva sedí na zadní sedačce autobusu. Chvilku se smějou, chvíli se tváři vážně, nic neřikají, jakoby přemýšleli, jestli udělali dobře. A já jsem jim ve tvářích viděl tu mladickou nerozvážnost, unáhlenost a nerozhodnost. Elaine a Benjamin, kteří se vzepřeli svým rodičům, překazili jim plány; teďka odjiždějí vstříc nejasné budoucnosti, do které se vrhli po hlavě a naprosto implulzivně. Možná je tam čeká rozchod, možná štěstí. Neuvědomují si to, je jim to jedno, hlavní pro ně je, že ta budoucnost záleží jenom na nich a ne na jejich rodičích. Oba dva vyjadřují vzdor jedné generace vůči generací jíné. Vzdor, který byl, je a bude.

Je to ten typ filmu, který Coenové sem tam natočí. Slupnul jsem ho jako malinu a těch 110 minut mi uteklo až překvapivě rychle, na to že se tam vlastně nic moc neděje. Zásluhu na tom mají výborně napsané dialogy mezi Bridgesem, Damonem a Steinfeldovou. Žádné sálodlouhé vypravování o minulosti, rodině nebo co kdo prožil. Dialogy jsou prostě zábavné a ostré jako břitva. Největší zklamání je pro nevyužitá postava Joshe Brolina, která je na plátně pár minut. Opravdová kuráž je dobrý film, ale nejsou tam žádné nezapomenutelné scény, takové jaké jsou ve Fargu nebo třeba v Tahle země není pro staré.

Redford se soustředí na soudní proces, v jehož středu jsou dva morální témata. První, čiště osobní nebo rodinné, je záležitostí Mary a její dcery, které kryjou svého syna respektivě bratra i za cenu možného sebeobětování. Druhé je naopak otázkou pro Fredericka, který v průběhu procesu dospěje k myšlence, že i možný vrah a spiklenec má právo na spravedlivý soudní proces před nezaujatou porotou. Redford ani na minutku nesklouzává k nějakým přehnaným ukázkám emocí nebo citu. Celý film je natočený s odstupem a chladnou hlavou. Pro mě je Konspirátor popisem doby, kdy se rodila modelová (ale ne ideální!) demokracie společně s americkou ústavou, jako základním dokumentem práv a svobod jejich občanů. Jak vidno nic tak vyznamného nezačíná snadno a chce to desítky či stovky let vývoje. Snad i naše demokracie projde podobným pozvolným vývojem. Co se týče herců, tak nejvíce se mi líbila Wrightová, která zahrála Mary jako silnou, vnitřně vyrovnanou a se svým osudem smířenou ženu. Jako ostatní filmy Roberta Redforda i Konspirátor obsahuje silné myšlenky, které vás přinutí přemýšlet o morálních dilematech, které souží hlavní hrdiny. Nicméně činí tak velmi odtaživě a chladně - ostatně jak je u posledních filmů Redforda zvykem.

Dneska jsem se cítil nějak naměko, a tak jsem se rozhodl, že se dorazím nějakým citově vyděračským dryjákem. Po delší době jsem taky potřeboval pročistit slzné kanálky, a proto jsem šáhnul po Dolphin Tale, který jsem si na podobné chvíle schovával už pěkně dlouho. Konečný efekt se dostavil. Slzy mi kanuly jako po dávce pepřového spreje a hora papírových kapesníků se předemnou úctyhodně vršila. Příběh tichého chlapce a postiženého delfina, kteří pomohou jeden druhému mě opravdu dojmul. Je natočený moc pěkně, dojemně a citlivě s dobrými herci v čele se sympatickým adolescentem, který nakonec uspěje tam, kde dospělí selhávají. Jo, proč ne, sem tam takový rodinný film není naškodu. Ale pro někoho kdo považuje za vrchol světové kinematografie Cameronovy Vetřelce a při Avangers se v kině baví jako malý capart, by se hodnocení ve všední dny, kdy jsem při smyslech, pohybovalo někde kolem tří hvězdiček.