GilEstel

Tento film se z dnešního hlediska nedá hodnotit a z toho dřívějšího ho hodnotit nedokážu. Na mě už tento film nemá žádnou zpětnou vazbu. Ani moje prababička si uvedení tohoto snímku nemohla pamatovat, aby mi pak mohla svůj zážitek předat. Film starý jako kinematografie sama nelze hodnotit. Copak můžeme hodnotit body nebo procenty vynalezení žárovky nebo parního stroje? Nesmysl. Většina lidí nemá tušení, jak tehdejší svět vypadal, o kinematografii nemluvě. V té době ještě nebyly ani stálé biografy (první až 1907). Pouze se prodávaly licence kočovným jarmarečným společnostem, které jezdily od města k městu. Ve svých představeních pouštěly tyto společnosti jako jedno ze svých čísel sérii krátkých filmů (většinou bez zvukového doprovodu). Filmové publikum neexistovalo. Kinematografie byla považovaná za pokleslou zábavu. Lidé tento film ve své době většinou neznali. Snímek tenkrát mohl zaznamenat ohlas jen u úzké skupiny nadšenců. Lidé si o tom mohli přečíst krátký titulek v novinách, na který do druhého dne zapomněli, a to je vše. U normálního člověka té doby musel film propadnout, protože lidi tenkrát tyto věci nemohly zajímat. Měli jiné starosti, které mi dnes neznáme. Dnes si žijeme v našem poklidném světě a dáváme verdikty historii. Jak smutné. Dávám 5 s vědomím, že nevím nic.

Příjemná podívaná na ještě ne zcela rozvinutý režijní rukopis Felliniho. Již zde můžeme sledovat zjevné náznaky kritiky přežívajícího puritánství italské společnosti, která provází silně další Felliniho tvorbu. Kult osobnosti imaginárního hrdiny Bílého šejka přivede mladou dívku Wandu na scestí. V momentě, kdy prohlédne pravou podstatu věci a pochopí, že je oklamána, nedokáže se již bez následků vrátit k manželovi. Ačkoli se vlastně nic nestalo, společenská dogmata jí místo šťastného návratu donutí až k pokusu o sebevraždu. Její manžel, ač milující a dobrosrdečný slaboch, je ztělesněním právě těch starých hodnot, které dohnaly Wandu k psychickému zhroucení. Vše je podáno s humornou nadsázkou karikatury postav i děje. Film je velmi snadno uchopitelný a proto může být celkovým vyzněním přijatelnější pro širší publikum než pozdější Felliniho filmy. Škoda, že je tento snímek v širším povědomí společnosti poněkud zapomenutý. V nabídce moderních romantických komedií je to velký nadstandard. 70%

Poslední část Červená pustina se čímsi odlišuje od ostatních dílů Antonioniho tetralogie. To přiznává v jednom rozhovoru i sám režisér. První věc, které si jistě každý všimne, je fakt, že se jedná o první Antonionioho barevný film. Právě v práci s barvou navozuje režisér potřebnou atmosféru a ukazuje tak divákovi potřebný obraz okolí a právě na vnější okolí je ze všech snímků kladen největší důraz. Pohled na bezútěšnou průmyslovou krajinu předměstí Ravenny působí na psychiku člověka tuze neblaze. Díky obrazové kompozici to divák může pocítit i bez zprostředkovaného citového vjemu postav. Životní luxus společenské smetánky plný citového odcizení je tentokrát nahrazen životem v prostějších poměrech plným deprese industriálního žití. Hlavní hrdinka Guilliana je vdaná za elektrotechnického inženýra a má dítě. Žije ve spořádané domácnosti. U Guilliany je tak nejsilnější předpoklad pro nalezení vnitřního klidu a sebeurčení, kterému se všem Antonionivým hrdinkám těžce nedostává. Opak je pravdou. Guilliana trpí neurózou trvalého strachu a vnitřní sklíčenosti. Tento její stav, který ji v minulosti dohnal až k pokusu o sebevraždu, má kořeny jednak v citové prázdnotě, která je vlastní Antonioniho postavám, ale v tomto případě mnohem více i depresivnímu prostředí, ve kterém žije. Guilliana si je vědoma duševní nemoci, kterou trpí a chce s ní bojovat, proto její stav není ještě tak vážný. Je tu ale problém. Guiliana nenachází stejně jako ženy v předešlých dílech ve svém partnerovi oporu a člověka, který by byl schopen rozumět jejím citům. Důsledkem toho je, že se svou vnitřní neurózu snaží neustále skrývat a vypořádat se s ní sama. Vlivem vědomě potlačovaného vnitřního napětí u ní dochází ke stále častějšímu výskytu chaotických těkavých pohybů se záchvaty zimy a nepřirozených nervních pohybů prstů. Tyto pohybové anomálie a gesta jsou pro diváka z počátku jediným náznakem vnitřního stavu hrdinky. Zatímco dřívější ženské postavy hledaly v Antonioniových filmech svůj vnitřní klid založený na existenciální podstatě pozorováním a sbíráním impulzů objektivního světa, Guilliana hledá cestu k utišení bolesti svého vlastního já primárně ve svém subjektivním světě. Teprve až vyřeší svůj vnitřní problém, najde klid v interpretaci objektivního světa, kterého se jí nedostává. Jinou cestu nevidí jako možnou. V její situaci ani role mateřství nepřináší žádná pozitiva do života. Jsou to pouze další formy strachu. Strachu o život dítěte, strachu aby na dítě nepřenášela svou úzkost a depresi. Ve snaze vyhrát svůj vnitřní boj, uniká Guilliana do svých představ. Ukázkou těchto představ je ona dívka na pláži v panenské krajině azurového moře a zelených keřů. V představách je znát touha uniknout ze světa, který má každý den před očima a který ji ničí. Příkladem zhmotnění těchto představ může být její absurdní pokus udělat si krámek. Nejde o to, co to bude za krámek a co bude prodávat. Má to být její útočiště. Oáza klidu plná krásy barev v ostrém kontrastu s šedí ulice industriálního města. Guilliana si stále silněji uvědomuje, že sama svůj boj nemůže vyhrát. Snaží se tedy najít někoho, kdo by jí rozuměl. Záchranou se jeví být manželův kolega Corrado Vypadá to, že tento muž jí skutečně rozumí a ona se mu líbí. Jsou si oba podobní ve své touze kamsi uniknout. Corrado má v úmyslu odplout na lodi daleko pryč. Guilliana by též ráda zmizela ze světa, který zná, ale její manželství a dítě jí to neumožňuje. Ona je jako strom vytržený z kořenů a Corrado je jí oporou. Ví, že ho ztratí. Ještě než se tak stane, chce, aby jí pomohl v jejím vnitřním boji. Její důvěra k němu se dostane až tak daleko, že před ním jako jediným přestane skrývat svou vnitřní nemoc. I Corrado nakonec stejně jako většina mužů v Antonioniových filmech selže. Zneužije důvěry, když dá přednost mnohem jednodušší povrchnosti a chtíči. Guilliana zůstává bezradná. Závěrečný rozhovor s námořníkem je toho důkazem. Nic jí nezajímá, že námořník ani slovo nerozumí. Potřebuje se pouze vyzpovídat ze své vnitřní bolesti snad jen symbolicky, aby nemluvila sama k sobě, což se vlastně děje. Je to již naprostá rezignace, že může od života čekat něco lepšího pro sebe a svoje dítě. Zůstává opuštěná a sama v cizím světě. Postava Guilliany je ze všech Antonioniho postav v nejbezvýchodnější situaci s nejmenší nadějí na záchranu. Pokud by děj pokračoval, nelze očekávat jiná než tragická východiska. Nabízí se smrt nebo úplný rozklad osobnosti. Tichá rezignace se zakonzervováním situace je pro Guillianu vyloučená z důvodu její přecitlivělosti a životní vitality. Nezbývá než pogratulovat Monice Vitti k její možná nejpůsobivější roli. 94%

Tři různé povídky s naprosto rozdílným charakterem postav. Další z hereckých koncertů Marcella Mastroianniho a Sophie Lorenové v mnoha podobách. První povídka: Rodit jedno dítě za druhým, je docela originální způsob, jak se vyhnout base. Což o to, energická manželka to zvládá i po sedmém dítěti. Zato chudák manžel se z toho hroutí. A to nedej bože, když by žena neotěhotněla a musela jít sedět. O vtipné scénky není nouze. Druhá povídka: Trochu trpká, i když také dobrá. Nějak mi do celého konceptu nesedí. Sophiina rozmazlená bohatá panička je opravdu děsivá. Třetí povídka: Asi nejlepší. Samotný pohled na Mastroianniho v roli náruživého hypersensitivního milovníka trpícího úchylkami je k pokukání. K tomu Sophie, která jeho sexuálně empatické výlevy s ledovým klidem ignoruje. :) Vhodný doplněk je vedlejší zápletka sousedské hádky a mladíka studenta teologie, který podléhá pokušení a chce se zříci taláru. Zakončení závěrečným striptýzem nemá chybu. 83%

Jedna z povedených adaptací Julesa Verna českým filmovým géniem Karlem Zemanem, podpořena plejádou herců staré české školy. Pozitivum Zemanovi interpretace je v zachování ducha napětí a očekávání z tajemného a neznámého, což bylo vždy vlastní Verneovým románům. Vzhledem k technologickému pokroku civilizace to byl úkol nelehký. Všeobecná znalost vesmíru byla u průměrného člověka ve 20. století nebo dokonce v jeho druhé polovině o hodně dál. „Vědecká“ složka se tak mohla stát složkou pohádkovou a politicko-sociologiká složka složkou dějovou. V celkovém vyznění se tyto dvě části krásně spojily. Přidání romantické linky oproti knize nijak neodsuzuji. Film se stal poživatelnější pro širší spektrum diváků a ve výsledku mu to neublížilo. Magda Vašáryová se stala pěknou dekorativní složkou a zjemněním čistě testosteronové záležitosti. Obsahově lze dílo hodnotit jako velmi trefnou karikaturu společnosti, která je zobrazena absurdním vytvářením konfliktu boje o hodnoty pro život nepodstatné. 74%

Ano. Bylo to tady a už je to tu zase. Tolik milovaný a zároveň proklínaný retro muzikál tolik nenáviděného Filipa Renče. Ačkoli se neřadím mezi jeho fanoušky, hodnotím Rebely jako dobrý počin. Ta retro vlna 60. let, se kterou film přišel a na níž se podílel, přinesla do společnosti něco pozitivního. O tom vůbec nepochybuji. Mládež objevila nepoznané a starší generace zavzpomínala na mládí. Zazní zde celá řada starých hitů, které připomněly šťastnější léta české hudební scény. Hlavní romantická zápletka letních prázdnin tvoří z filmu pohodovou oddechovou podívanou. Daří se i vyhnout tradičnímu happyendovému klišé. Příjezd ruských vojsk a následná emigrace dává filmu další rozměr. František Němec a Tomáš Hanák vkládají do snímku herectví a kultivovanost. Jan Révai je sice omylem filmu, ale přiznejme si. Kdo v té době neměl rád Zuzanu Norisovou? 72%

Tak věrné publikum, jako má Mickey, se nevidí. Taky jeho kapela šlape, jak švýcarský hodinky. Zvládá i akordy a koťata kdyžtak pomůžou. Za smyslné taneční pohyby zvířátek by se nemusela stydět ani Petra Kostovčíková. Za zkrácení programu můžeme poděkovat Plutovi a jeho deus ex machina. Kdyby v tu dobu vysílala televize, tak to mohl být i dobrý večerníček.

V celku pěkná podívaná, na níž je nejzajímavější, že je podle skutečné události. Je sice otázka, co z toho je skutečné a co je filmové pozlátko, ale jsem alespoň rád, že jsem se o takové události dozvěděl. Ačkoli Russell Crowe není zrovna můj oblíbenec, roli Richieho Robertse považuji za jednu z povedenějších. Větší radost mi přesto udělal Denzel Washington jako Frank Lucas. Lidský a zároveň gangsterský projev jeho postavy si zaslouží úvahu nad tímto člověkem. Jak může někdo tolik milovat své blízké, chodit do kostela, být slušný a zároveň zabíjet lidi? Jsou to dvě odvrácené strany jeho osobnosti, které se nekontrolovaně přelévají z jedné do druhé. Je v tom strach z chudoby a opětovného úpadku do poměrů, ze kterých vzešel. On zná jen dva extrémy a musí jít stále dál, aby se křivka vývoje nepřetočila o 180°. Nic a nikdo ho nesmí zastavit. Je za tím i jeho morální slabost a fakt, že vedle sebe nemá nikoho, kdo by mu rozuměl a koho by mohl respektovat. Někoho kdo by v něm dokázal stimulovat to lepší, co v něm je. Takovým člověkem se stane až Ritchie Roberts. Samotný film má dle mého názoru příliš dlouhou stopáž. V záplavě mafiánských filmů s drogovou tematikou zapadá do průměru. Jeho skutečný rozměr mu ale dává životnost. 61%

Druhý díl Antonioniho tetralogie citů stylově navazuje na předchozí snímek Dobrodružství. Mapuje 24 hodin rozpadajícího se vztahu spisovatele Pontana (Marcello Mastroianni) a jeho ženy Lidie (Jeanne Moreauová). Ačkoli jistě nepřesně, povrchně a s chybami, pokusím se o nějakou vlastní interpretaci mistrova díla. Reagovat budu raději jen na některé scénky a náznaky. Po úvodu filmu z nemocnice (též zajímavý) děj pokračuje touláním Lidie v Milánských ulicích. Tyto toulky jsou spojené se vzpomínkami a hledáním vnějšího impulzu ke zklidnění její vnitřní bolesti. Zajímavé je následné srovnání vnímání okolního světa a minulosti Lidií a Pontanem. Zatímco u Lidie vzpomínky na minulost evokují citové pohnutí (skryté), u Pontana k tomu nedochází. Pouze zhodnotí, co vidí a okomentuje. Bez emocí. Je to způsobeno jejich rozdílným vnímáním světa a je to jeden z problémů jejich vztahu. Ústřední dvojice si večer vyrazí do společnosti. Po neutěšené návštěvě baru, zajdou na návštěvu do lepší společnosti. Zde se sic ve vedlejší roli ale stále velmi výrazně objevuje Antoniova múza Monica Vitti v roli Valentiny. Právě její rozhovory s ústřední dvojicí považuji za nejsilnější zážitek. Valentina je intelektuální aristokratka. Krásná, osamělá a velmi vitální. Na první pohled se jeví jako vhodná pro možný únik Pontana z prázdného vyčerpaného vztahu s Lidií. Valentina ale působí jako žena, která dokáže Pontana velmi dobře přečíst. Ačkoli částečně by měla o Pontana zájem, cosi uvnitř ji brání. Přitom v určité okamžiky i aktivně dává Pontanovi podněty. Dobře je to vidět ve scéně, kdy mu přehrává z magnetofonu svoje intimní monology, aby je hned v zápětí smazala, když Pontano projevil zaujetí. Vnitřní konflikt působí Valentině problémy. Navíc je tu postava Lidie, která se ve vhodnou chvíli vrací na scénu. Svou depresí následně Valentinu psychicky úplně roztrhá. Žádné emoce napovrch, ale člověk může cítit, jak jsou jednotlivé postavy uvnitř rozervané. Vskutku jedinečný dojem. Základní myšlenková úvaha citové vraždy Lidie, ke které dochází v samotném závěru, nejspíš vychází z dogmat ateistického existencialismu. Bůh neexistuje. Existence člověka je shodou náhodných událostí. Samotné narození člověka je náhoda. Člověk ale posléze sám sebe definuje. V subjektivním světě vlastního Já hledá svoje sebeurčení v reálném světě. Jeho existence tak předchází to, kým vlastně je, resp. kým se stává. Subjektivní svět lidského já, má mnohem větší hodnotu než materiální svět kolem nás. Přesto právě v hmotném světě a jeho chápání člověk musí hledat důvod svojí existence. Právě rozdílné chápání vnějšího světa staví proti sobě hlavní hrdiny filmu. Pontanovo uvažování, založené na mužském technokratickém intelektualismu, je v konfrontaci s ženským instinktivním vnímáním světa Lidie. Žena Lidie dokáže krátkodobě vnímat svět očima muže Pontana. Dokáže se přizpůsobit, což muž neumí. Není to ale jev trvalého charakteru. Lidie se dlouhodobě dostává do stavu citové vyprahlosti a vnitřní prázdnoty. Rozpad vztahu ale sebou přináší obavu o naplnění svojí existenciální podstaty. Člověk začíná bloudit, a proto tento okamžik oddaluje. Lidia ví, že se blíží konec, ale bojí se ho. Ona sama říká „Dnes večer se mi chce umřít, protože tě již nemiluji. Jsem z toho zoufalá. Chtěla bych být zestárlá z toho, jak jsem ti zasvětila celý život. Už nechci existovat, protože tě už nemůžu milovat.“ Pontano žijící v blahé nevědomosti objektivního světa samozřejmě nemůže vnitřním stavům Lidie nikdy rozumět. Proto když mu Lidie oznámí svůj úmysl rozejít se, snaží se jí přesvědčit domluvou i sexuálním uspokojením. Neví, že jeho snaha je předem bez šance. Může jen oddálit neodvratné. 92%

Inu sešlo se jednou pár staroušů kolem Stalloneho. Stará parta, která nezestárne. Tolik slavných herců dnes již klasických akčních filmečků. Stará rivalita budiž zapomenuta a společně zavzpopmínejme. Na dobu, kdy ještě lidé dokázali ocenit zelené barety, svalnatý mlátičky, neporazitelné hrdiny schopné to pořádně vykropit ať už v LA, v džungli, na poušti nebo na jiné planetě. Kde jen jsou ty naše osmdesátky devadesátky, kdy se ještě nosily samopaly proklatě nízko. Ach ta nostalgie. Inu natočíme společně ještě jeden film jako za starých časů. Člověk by nevěřil, ale stalo se. Vrásky se trochu zakryly, svaly se znovu namasírovaly. Bouchalo, hořelo a kropilo se zase pěkně. Schematická jednoduchost děje zachována. Drsný řeči a hecování taktéž. Bohužel, už to nebylo jako za starých časů. Krom těch let ve tvářích hrdinů je zde cítit podivná nadsázka. Vše je zlehčováno, což není účel, ale výsledek atmosféry. Tenhle film vznikl primárně pro pobavení herců, sekundárně pro zisk. Divák je až na 3. místě. Pokud jste odkojeni starými akčními snímky stejně jako já, určitě stojí za to se na film podívat. Fyzická náročnost některých scén, které naši šedesátníci zvládají, je obdivuhodná. Pro mě to ale není film, který bych chtěl sledovat znovu. 46%