GilEstel

Dříve než tuto filmovou klasiku jsem viděl remake filmu z roku 1995 s Harrisonem Fordem a Julií Ormond v hlavních rolích. Byla to vskutku „tragédie“. Proto jsem šel do sledování dílka Billyho Wildera s obavami, ale zároveň s vědomím, že horší už to snad být nemůže. Vskutku, nemýlil jsem se. Původní film je o dvě třídy lepší než jeho nepovedený remake. Přesto k dokonalosti mu pár věcí chybí. Hlavní slabinu vidím ve scénáři, který považuji za málo nápaditý a příliš tendenční. Nenarážím na základní kostru příběhu. Vzhledem k žánru víc neočekávám a je to v pořádku. Jde spíš o drobnosti, které mi tu chybí a kazí tak celkový dojem. Nějaký výraznější impuls, který by nevycházel přímo z jednání postav hlavního trojúhelníku, ale ovlivnil by jejich jednání uvnitř tohoto trojúhelníku, by byl na místě. Doplnit tak v jedné či dvou krátkých scénkách silné momenty, které vnitřně rozhodí hlavní hrdiny tak, aby začali přemýšlet o tom, co vlastně chtějí a v případě, že vědí, aby je to donutilo přemýšlet, zda je to správné, aby již dříve museli řešit vnitřní dilemata. Kdyby se toto ve filmu objevilo, výrazně by to usnadnilo hercům práci a přidalo by to na věrohodnosti názorových zvratů hlavních hrdinů na konci. Některé scény mi přijdou zbytečně dlouhé, což ubírá na tempu. Hlavní pozitivum tohoto filmu je samozřejmě Audrey Hepburn. Už samotná její přítomnost zvedá laťku každého takto laděného snímku. Ono vlastně jen stačí, když jí kamera zabere a v tu chvíli je jedno, jestli se směje, mluví, tancuje nebo pláče, divák je prostě spokojen. Tím nechci nějak snižovat její herectví. Naopak. Scéna při pokusu o sebevraždu, kdy dělá pššššš na nastartovaný jeep v obavě, aby někdo její pokus nepřekazil (následně si otevře okno), je jedna z nejroztomilejších, jaké jsem viděl. Občas čtu narážky, že o generaci starší Humphrey Bogart byl pro Audrey Hepburn příliš starý. Těmto musím dát za pravdu. Zatímco postava Audrey ztvárňující mladou naivní dívku věřící na čistou lásku, je věrohodná, o postavě postaršího bohatého obchodníka a workoholika Linuse, který začne Sabrině nadbíhat čistě účelově, aby si pak v samotném závěru trochu neortodoxním způsobem uvědomil, že to s ní vlastně myslí jinak, to říci nelze. V této těžké pozici Humphreymu Bogartovi scénář nepomohl. Uniformní dialog v kanceláři ani konzervativní projížďka na lodičce nic nenaznačí o změně citů, která má u hlavního hrdiny nastat. Ten konec mi přijde, že už je skutečně rvanej silou přes koleno. K názorovému zvratu hlavního hrdiny mělo dojít v delším časovém úseku a ne po hádce s bratrem (účelově vyvolané ze strany Davida) při stěžejním obchodním jednání firmy. Závěr v této podobě je příliš vykonstruovaný a účelový. Kdyby Linus za Sabrinou po čase odjel do té Paříže, kde by se sešli, byl by to uvěřitelnější konec. Sabrina od Wildera je velmi milý pohodový film, ale má svoje šrámy, které se nedají skrýt ani okouzlujícím šarmem Audrey Hepburn. Ve výsledku to vidím tak na 70%. Bez Audrey by to bylo minimálně o hvězdu méně.

Přiznávám, že tento druh humoru mě zcela míjí. Pro mě to byla od začátku do konce nuda. Jediná vtipná scénka snad byla „Našli jsme vařečku.“ v duchu Žhavých výstřelů. Přesto kvůli těmto pár vteřinám vtipu předtím museli minuty pobíhat vojáci sem a tam. Nechápu. Samotný nápad karikovat život Ježíše jde naprosto mimo mísu. Duchovní věci, které nemají jednoznačnou interpretaci lze těžko vystavovat kritice, natož je parodovat. Než něco paroduji, musím přeci vědět, co chci parodovat. Tady mi smysl trochu uniká. Když paroduji konkrétní film nebo knihu, divák si za konkrétní scénou něco vybaví a přijde mu to pak vtipný. Těžko lze parodovat věci, které nejsou jasně uchopitelné a které si každý představuje jinak. Už samotná myšlenka parodovat symboly duchovního života milionů lidí mi nepřijde jako dobrý nápad, ale spíš jako hloupý vtip. Odhlédnu nyní od základní myšlenky filmu, kterou považuji za zcestnou a podívám se na konkrétní scénky. Hned, jakmile divák pochopí styl humoru, který se zde prezentuje (stačí hned první scénka s narozením), stávají se všechny vtipy očekávatelné. Některé scénky bych tu přirovnal k situačnímu humoru založenému na doslovnosti ve stylu TeleTele (např. sebevražedné komando na konci). Rozdíl je v tom, že humor TeleTele si alespoň na nic nehraje a od začátku říká divákovi. „Takhle to děláme a víme, že jsme trapní.“ na to lze přistoupit a člověk se pak občas i zasměje. Kolikrát víc těm „blbcům“, kteří to hrají a dělají si srandu sami ze sebe než samotným scénkám. Bohužel film Život Briana se staví do pózy rádoby intelektuálního humoru, na což u spousty scének přistoupit nelze a budí tak ve mě trapné rozpaky. Jsem alespoň rád, že se autoři vyhnuli fekálnímu humoru, který sem tam už chvílema také čekal. Abych jen nekritizoval, některé scénky byly i lepší. Např. debata o tom, co vlastně Palestině přinesli rímani, byla vtipná. Bohužel dobrého jako šafránu. Ani nápad utahovat si z života a chování lidí ve starověké Palestině mi nepřijde jako rozumný. Kolik lidí asi ví o tehdejších poměrech a kultuře. Historii bychom se neměli posmívat, ale hledat v ní poučení. Teprve když jí pochopíme, dělejme si srandičky. Tento film nejsem schopen hodnotit pozitivně, protože místo úsměvu ve mě probouzel spíše pohoršení.

To, co předvedli tvůrci tohoto seriálu, je něco neuvěřitelného. Řím, jak je zde vykreslený, jsem si do té doby mohl představovat jen ve své fantazii a nečekal jsem, že se v této podobě někdy dostane na filmové plátno. Filmů o starověkém Římě byla natočena řada. Vesměs se ale všude prezentuje jen jeho dokonalost. Kulturní, vojenská, sociální, politická, technická, právní atd., která se pro mnoho staletí stala vzorem a jakýmsi ideálem, který nebyl až do doby pozdního novověku překonán. Na jednu stranu je to pravda, ale je to jen jedna strana mince. Krásné paláce, chrámy, vily, aquadukty, sochy, divadla, lázně, stadiony, atd. to byl život aristokracie. Je to trochu zkreslený obraz života běžných Římanů. Právo ano, ale bez politické podpory v podstatě nevymahatelné. Bohatství a luxus ano, ale jen pro mocné rodiny patriciu a jejich přisluhovače. V ulicích špína, chudoba, hlad, prostituce, otroctví. Za vším intriky, korupce, politické vraždy, život v neustálém strachu o vlastní život. Ten markantní rozdíl, jak je římský život civilizovaný, kulturně vyspělý až zhýralý a zároveň barbarský a odsouzeníhodný, je právě zde lehce postřehnutelný. Teď k vlastnímu provedení filmu. Imitace římského světa prostřednictvím dobových šatů, nářadí, zbraní, staveb atd., je provedena velmi hodnověrně. Velmi oceňuji, že tvůrci šetřili s počítačovou animací. Vyhnuli se tak srovnání s řadou velkofilmů, které už mi trochu lezou krkem. Se souboji obrovských armád ve stylu Alexander Veliký, Trója atd. proto nepočítejte. Filmu to jednoznačně prospělo. Souboje krom menších oddílů probíhají spíš muž proti muži a vše v detailních záběrech. Také vesměs méně známí herci se ujali svých rolí velmi dobře. Osobně mám problém snad jen s Ciceronem, který pro mě byl a bude větší osobností, než je zde zobrazen. Hrát Caesara je vždy trochu oříšek, protože ztvárnit takovou osobnost je úkol více než nelehký. V hodnocení filmových Caesarů jsem vždy hodně kritický, přesto podání Ciarána Hindse je jedno z nejlepších, které jsem viděl. Za zmínku stojí postava Kleopatry, protože tato feťačka jde proti tradici sexy modelek, které v roli božské panovnice známe. Pravda, že historie se dá vykládat různě a i o tom je tento seriál. Naprosto smekám před postavou Atii. To je prostě dokonalá mrcha a neskutečně zábavná. Na její scénky jsem se těšil pomalu víc, než na ty s hlavním hvězdným duem Pullo, Vorenus. Tito dva legionáři nás doprovází celý příběh seriálu. Navzdory svému na dnešní dobu až šílenému chování se tak stávají hlavními hrdiny pro diváky. Člověk se jistě více ztotožní s životem vojáka, který se protlouká na vlastní pěst světem, než s ironickým životem aristokracie plným zrady. U Pulla s Vorenem se dostáváme trochu ke konfliktu realita vs. popularita. Ve skutečnosti jsou jména Lucius Vorenus a Titus Pullo pouze zmíněna v Zápiskách o válce Galské. Nikde jinde se o nich historie nezmiňuje. V seriálu se naopak pohybují okolo všech zásadních událostí týkajících se doby pádu republiky a zavraždění Caesara. Zde stejně jako v dalších případech se autoři seriálu chytli více myšlenky, uděláme to pro diváka zajímavější. Přišlo mi to, že autoři rádi využívají některá „hluchá“ místa historie k vlastní (často velmi poutavé) interpretaci. Místy i za cenu toho, že se rozcházejí s historickými prameny. Kdo se nezajímá o historii, tak si toho asi většinou nevšimne. Já pár knížek z tohoto období četl, přesto mě to v celkovém hodnocení neodradilo a bral jsem to spíše jako nevšední interpretaci. Řeknu to asi takto. Pokud máte rádi historii a římskou kulturu, zajděte si do knihovny nebo do muzea. Pokud chcete poznat římský život se vší svou surovou a ničím nekrášlenou realitou, doporučuji tento seriál.

Zdá se mi, že tento film je příliš přeceňovaný. Má jistá pozitiva, která mu nelze upřít. Poukazuje na vážné společenské problémy týkající se diskriminace nevyléčitelně nemocných lidí a předpojatost společnosti vůči homosexuálům jako podivných individuí nepatřících mezi normální lidi. Domnívám se, že vůči minulosti se již situace trochu posunula k lepšímu, ale netvrdím, že je uspokojivá. Námět, se kterým film může pracovat, je tedy dobrý. Teď ale to vlastní provedení. Film se k mé nelibosti až příliš úpěnlivě drží své základní kostřičky. Od momentu, kdy se divák dozví, že má hlavní hrdina Andrew Beckett AIDS, odvíjí se vše očekávatelným způsobem až do úplného konce. V ději nedochází k žádným překvapením ani zajímavým momentům. Vše je jen o tom, že pár „hodných“ lidí soucítí s hlavním hrdinou a snaží se mu pomoci (podpořit ho) v jeho beznadějném boji, zatímco ti na druhé straně se mu cynicky vysmívají a nechávají mu to vše vyžrat, aby si to pak na závěr mohli vyžrat sami. Pozice, kterou v příběhu sehrává postava Denzela Washingtona, působí od začátku nevěrohodně. Myšlenka, že snaha pomoci bezmocnému chudákovi vychází čistě z jeho charakteru a přirozených dobráckých povahových rysů se hodí spíš do pohádky než do vážného dramatu. Kdyby bylo někde vysvětleno, že měl nějakou špatnou životní zkušenost, díky čemuž nyní na rozdíl od ostatních právníků má vůli a osobní ambice příp. závazek vůči sobě samému hlavnímu hrdinovi pomoci, působilo by to jistě věrohodněji. Chtělo to zkrátka více si pohrát s charaktery jednotlivých postav. Film dokonce ani neobsahuje žádné vedlejší dějové linie, které by tomu daly něco navíc. Vše stále míří jedním směrem hlavní dějové linky, která čistě spoléhá na herecký výkon Toma Hankse. Ten sice hraje výborně jako vždy, ale na zlepšení celkového dojmu to prostě nemůže stačit. Za další nešťastnou věc považuji, že se výrazná část děje odehrává přímo v soudní síni. Takových filmů již byla natočena spousta a některé velmi dobré, které nepůjdou tak lehce překonat. Soudní síň se stala šablonou mnoha filmů a těžko zde lze zaujmout něčím překvapivým. Všechno tohle tak ještě více táhne celý film do stereotypu. Sečteno podtrženo to vidím tak na 50%. Dvě hvězdy je málo, tak dávám 3 za námět, hudbu a dobrý herecký výkon Toma Hankse.

S tímto filmem jsem se poprvé setkal na základce ve 3. třídě. Nějak se nám podařilo přemluvit paní učitelku, která evidentně nevěděla, o co jde, aby nám to pustila místo Sněhurky a sedm trpaslíků. Bohužel nás to nenechala dokoukat a v momentě, kdy si Arnold začal dloubat oko skalpelem, přerušila projekci. Aniž jsem viděl film celý, udělal na mě silný dojem. Zakrátko jsem zašel s otcem do půjčovny VHS a z nabídky si vybral právě Terminátora. V té době jsem se na film podíval ještě mnohokrát. Byl jsem doslova unešený množstvím akčních scén s postavou Schwarzeneggra jako dokonalého vraždícího stroje terminátora model T101, živá tkáň na kovové vnitřní kostře. Inteligentní maskovaný nebezpečný stroj vraždící podle telefonního seznamu. Toto poselství temné a apokalyptické budoucnosti se objeví v naší době 80. let a začne kolem sebe šířit smrt. Nikdo neví proč, divák na začátku ani neví, že ten vraždící svalnatý chlápek není člověk. V tajemné fascinující atmosféře plné frustrace z něčeho nadpřirozeně silného a neznámého režisér postupně rozplétá zápletku filmu. Když se na film Terminator dívám dnes, hodnotím ho z vícero úhlů pohledu. Na rozdíl od mnoha béček té doby jako je Robocop a jemu podobné sr…., obstojí tento film i dnes na výbornou. Neobsahuje žádné hlášky vzbuzující ironický úsměv ani absurdní dialogy a logické nesmysly. Když už člověk v duchu přistoupí na myšlenku, že něco takového by mohlo existovat, může si říci. Ano, takto nějak by se to asi odehrálo. To považuji za hrozně důležitý a je to bezpochyby zásluhou režiséra, jeho perfekcionismu a smyslu pro detail, že se z tohoto filmu s béčkovým námětem stal kult. Z Arnolda udělal hvězdu. Ta role pro něj byla jako stvořená. Nedokážu si v ní představit kohokoli jiného. Jednotlivé charaktery postav tu jsou vykresleny velmi dobře a zcela dostatečně k obsahu filmu. Do toho složil Brad Fiedel asi svůj nejslavnější song. Vše do sebe krásně zapadlo. Celkovou temnou atmosféru filmu ovlivňuje i fakt, že se většina scén odehrává v noci. Když na konci říká onen mexičan Sáře, že přichází bouře, ona odpoví "JÁ VÍM!" a spustí se hudba, tak běhá mráz po zádech. První Terminátor přišel s nápadem a příběhem sice jednoduchým, ale tajemným, zajímavým a na svou dobu šokujícím. Toto vše bylo následně pompézně rozvedeno v druhém díle, ale to už je zase jiná kapitola.

Perný den, je nejlepší film, který Beatles natočili. Nelze na něj nahlížet jako na propracované filmové dílo. Jedná se předně o skvělý záznam atmosféry doby, v hlavní roli s historicky nejslavnější a nejznámější hudební skupinou. Oni byli vzory a idoly pro mladou poválečnou generaci. Stali se inspirací pro mnoho dalších skupin, kterých v tu dobu vznikalo ohromné množství. Společná touha mladých po nových věcech přinesla jakousi revoltu proti konzervatismu, která mladou generaci spojovala. Rázem přestaly existovat hranice a bylo možné cokoli. Kulturní skok, který nastal v 60. letech je neuvěřitelný. Ohromná kreativita a odvaha přinášely stále nové věci. Chtěl bych žít v takové atmosféře. Koncem desetiletí vznikla řada známých progresivních skupin. Fenomén, kterému se říká „zlatá šedesátá“, se zapsal zlatým písmem do filmu i hudebního průmyslu. Beatles jsou jedním z hlavních symbolů této doby. Proto má film A Hard Day`s Night svou hodnotu.