GilEstel

Představme si tohle. Dáme dohromady partičku řádně zhulenejch, pošahanejch a řádně roztěkanejch pěstitelů marihuany. Přihodíme k tomu partičku trochu nevyrovnanejch typoňů, kteří by rádi sehnali prachy sice jednoduchým, ale ne zcela standardním způsobem. Vedle nich si ještě představme mafiánskýho bosse. Poznávací znamení, miluje násilí a svoje vlastní alter ego. Dochutíme to drogovým baronem vyzbrojeným černým pepřem. Poznávací znamení, má rád násilí a fotbal. Každýmu dejme k ruce pár namachrovanejch goril. Poznávací znamení, banány nežerou. Jako třešinku na dortu přidejme dva duševně naprosto vypatlaný maníky, kteří nevědí, čí jsou. Poznávací znamení, odvaha jim nechybí. Pak jim hodíme kostičku a ono to už nějak dopadne. A že to budou jatka, je skoro jistý. Pár drsných dialogů a vtipných situací nesmí chybět. Kdo nebude moc zlobit, tak ho možná necháme i přežít. Dobrá akční komedie plná nadsázky je na světě. 61%

Vskutku jedinečné dílo. Základní příběh filmu by se dal sice shrnout do dvou řádků, ale děj zde není nosné téma. Jde především o lidi a jejich myšlení, které nám je tak nevšedně odhalováno. Jde o formu obrazu, kterou k nám režisér prostřednictvím filmu hovoří. První, čeho jsem si všiml, je dlouhá stopáž nevšedně hlubokých a dlouhých záběrů všedních věcí. Tyto záběry na mě působí ohromě příjemným uklidňujícím dojmem. V dnešních Hollywoodských filmech, zejména akčních, se stříhá skoro po vteřinách. Divák tak stěží může sledovat, kdo co dělá, natož si všímat okolí. V zájmu adrenalinové akce je tak divákova pozornost prvoplánově strhávána jedním směrem ke konkrétním prvkům. V tomto filmu je přístup přesně opačný. Divák je ve svém sledování naprosto svobodný a nic mu není prvoplánově podsouváno. Má dost času prohlížet si okolní krajiny (velmi pěkné) i sebemenší mimickou grimasu herců. Je právě na divákovi, aby v jednotlivých záběrech hledal něco konkrétnějšího. Já se o to snažil. Film začíná seznámením diváka s ústřední trojicí a pokračuje sekvencí společné vyjížďky italské smetánky na moři. V krátkém čase tu poznáváme většinu hlavních i vedlejších postav. Jako hlavní hrdinka se v tuto chvíli jeví dívka jménem Anna. Tato má za přítele Sandra. Doprovází je i Annina velmi dobrá kamarádka Claudia (Monica Vitti). Ostatní postavy jsou v ději méně významné. Claudia, která se má v pozdější fázi vyprofilovat jako ústřední postava, je v této době jen jednou z davu. Pouze nestranná pozorovatelka. Dalo by se říci stejně jako divák. Ještě dříve než dojde k postupnému přerodu ústřední postavy, má divák dost času na to, aby vypozoroval základní poznatky o jednotlivých lidech. Tento čas divák skutečně potřebuje, protože jednotlivé indicie mu nejsou předávány nijak plánovaně naráz, ale spíš z náznaků běžného chování. Zlom nastává v momentě, kdy Anna při návštěvě opuštěného ostrova beze stopy zmizí svojí skupině. Claudia vyvíjí asi největší a nejupřímnější snahu o nalezení Anny a začíná na sebe v ději strhávat stále větší pozornost. Postupně nahrazuje roli Anniny ústřední postavy, až se stane naprosto dominantní osobou veškerého dění. Tento přerod je dokonán v momentě, kdy Annin přítel Sandro, začne Claudii nepokrytě bez ostychu svádět. Ta těmto tlakům se statečností a velkým sebezapřením vzdoruje. Stále není jasné, co se Anně stalo, zda to byla sebevražda, útěk nebo únos. Claudia s velkým nasazením pátrá i na pevnině. Sandro, jí pomáhá. Jeho jednání je ale neupřímné. Dávno mu nejde o Annu, ale již pouze o Claudii. Ta tuto přetvářku nevidí nebo ani vidět nechce. Vnitřně již je totiž do Sandra zamilovaná, ačkoli se snaží tento cit k němu z logických důvodů potlačovat. Postupně se ale střetává se dvěma páry. Šťastně zamilovaným (pár ve vlaku) a spontánně se milujícím (dáma a malíř). Sama tak více zatouží po lásce a osobním štěstí. Zároveň na ní Sandro trvale naléhá, což již nevydrží a cit lásky k němu jí definitivně pohltí. Již přestává hledat Annu. Naopak. Chtěla by ji vymazat ze svého života. Byla by nejraději, kdyby nikdy neexistovala. Už to vypadá, že Claudia našla svou radost ze života. Ve chvílích největšího štěstí a úplného opojení láskou je ale její láska zrazena nevěrou Sandra. Claudia utíká, ale ne dost daleko. Brzy jí Sandro dostihne. Cítí své provinění a je sklíčený. Nemluví. Kouká do prázdna. Claudia stojí k němu zády. Svádí vnitřní boj. Znovu se k ní v myšlenkách vrací Anna. Tentokrát jí poprvé chápe. Už ví, proč musela zmizet. To ona ale nedokáže. Její láska je příliš silná. Sandro začíná plakat. Ona se otáčí. Cítí soucit. Rozum jí říká, že ve vztahu s povrchním Sandrem nemá naději na šťastnou budoucnost. Není jí hoden, přesto ho nedokáže opustit. Anna to dokázala. Ale musela popřít vlastní existenci. Musela vystoupit z obrazu, který nám Antonioni ukázal. ….......Jistě. Nepoznal jsem vše, co chtěl režisér sdělit. Ale kdo to může s klidným svědomím říci? I tak byla má snaha odměněna měrou vrchovatou. 95%

Na tento film jsem se nechal zlákat kvůli jeho celkem vysokým hodnocením a pár doporučením. Bohužel jeho sledování byla od začátku do konce chyba. S tím, že se jedná o logický nesmysl, člověk u amerických romantických komedií tak nějak shovívavě počítá. Na oplátku čeká alespoň pohodovou podívanou s hlavní romantickou linkou. U tohoto filmu ale byla romantická linka celou dobu upozaděna za děj, který je naprosto šílený. Kluk s holkou se spolu znají 20 let. Nějaký ten rok už spolu bydlí. Jejich vztah je zařazen do kategorie kamarádství. Nemají peníze, tak si řeknou. Natočíme společně porno. K tomu účelu si ještě najdeme pár stejných šílenců a vyděláme prachy. Nakonec zjistí, že porno vlastně točit nechtějí, protože při jeho natáčení k sobě konečně najdou cestu. Ke konečnému sblížení jim pomůžou ostatní pornoherci, z kterých se mezitím stávají jejich nejlepší přátelé. Vše je podáno nevěrohodně. Více než z mezilidských vztahů režisér vychází ze snahy překvapit a šokovat. To vše společně s bizarním chováním ústřední dvojice dotváří celkový dojem. Tahle rádoby novátorská romantická komedie s neobvyklým tématem, je ve výsledku kombinací trapnosti a nevkusu. Pokud jsem vás od toho stále ještě neodradil, tak doporučuji se na film podívat. Ve výsledku je možná o něco lepší než píšu, ale ne o moc.

Film Into the Wild se opravdu povedl. Skvělý příběh, vycházející ze skutečné události, je nám předložen spektakulárním způsobem. Nutí nás k zamyšlení a má silný účinek na lidskou duši. K tomu krásná krajina, pěkná hudba a spousta zajímavých dílčích příběhů lidí, se kterými se Chris McCandless na své cestě potkává. Ty jednotlivé lidské příběhy nám přináší jakýsi vzkaz. Mají myšlenku a chtějí nám něco sdělit. Je pozoruhodné, jak citlivě režisér nechává postupně diváka chápat chování hlavního hrdiny, díky čemuž je jeho jednání od začátku do konce uvěřitelné. Jako prostředek k tomu slouží propracované střídání několika časových rovin. Ze začátku to vypadá předně jako sponntání pokus mladého člověka žít opravdu svobodně. Je to věc, po který každý z nás alespoň z části někdy toužil nebo touží. Představa, že alespoň na nějaký čas se člověk dostane z nekonečného koloběhu konzumní společnosti, ve které plní funkci jedné malé součástky velkého stroje, kterému se říká pohyb kapitálu. Vyskočit z tohoto koloběhu a odejít co nejdál. Žít alespoň chvíli s pocitem, že nic nemusím a nic materiálního k životu nepotřebuji. Vrátit se znovu na začátek k samotnému člověku a svobodě ducha. Jak film pokračuje, oběvuje se stále silněji Chrisův druhý motiv cesty. Tím je velmi neutěšený stav v rodině, kdy rodiče žijí v neustálé přetvářce a vnitřní nepohodě, což společně s jejich životními hodnotami vytváří pro Chrise nepřekonatelnou bariéru. Tato informace je nám dávána postupně časem, jak Chrisova cesta ubíhá a dotává se až do konečného extrému životní zkoušky na Aljašce. Vždycky žili a budou žít ve společnosti lidé, kteří se zachovají jako Chris. V 60. letech byla v USA skupina lidí vycházející z květinových ideálů. Rozhodli se žít volně bez konzumu ve spojení s přírodou v naprosté svobodě. Odešli kamsi do lesů. Po deseti letech je tam našli. Již pouze některé odhodlané, kteří vydrželi. Žili v úplné izolaci a v domění, že např. válka ve Vietnamu stále pokračuje. I zeptali se jednoho z nich. Muže 35 let starého, vypadajícího hodně přes 50, zda tedy našel tu svou svobodu a splnil si své sny a ideály. Odpověděl, že ne. Nakonec zjistil, že ani naprostá nezávislost na konzumu mu štěstí nepřinese. Stejně tak Chris nakonec přežíval sice uprostřed divočiny, ale závislý na opuštěném autobusu, jediné věci připomínající náš svět, jediné věci která do té panenské krajiny nepatřila. Jak symbolické. I on nakonec prozřel, když zjistil, že může utíkat jak chce daleko, ale před sebou samým neuteče. Ani on nenašel tu svobodu a nezávislost, kterou tak usilovně hledal. Nemohl jí najít. Byl to jen nesplnitelný sen. Otázka zní. Může být člověk opravdu šťastný, když namá svobodu? Nemusíme mít faktickou svobodu. Stačí, když si uchováme svobodu ducha. Víc člověk mít nemůže. Poselství Útěku do divočiny není v samotném útěku. Důležité je, že Chris svou snahou o nemožné probudil lidi kolem sebe a oni začali alespoň na chvíli uvažovat jinak. Tím je osvobodil. Musel ale zajít o hodně dál, aby osvobodil sebe. 89%

Sloní muž je vskutku citlivé a pravdivé zobrazení útrap života znetvořeného člověka. Filmu nechybí emotivně velmi silné momenty ani dobová atmosféra, která je silně podpořena černobílou kamerou. Anthony Hopkins opět skvělý. Za drobnou nevýhodu považuji až příliš jednostranné zaměření na vnější okolí hlavního hrdiny. Chci tím říci, že primárně se snímek zabírá reakcí lidí na existenci Johna Merricka, která má jednak své vizuální založení a následně psychologické. Mnohem menší důraz je kladen na to, jaký má vliv okolí na chování a vnitřní stavy hlavní postavy. O Johnu Merrickovi nám toho film prostě moc neřekne. Je to jen jakási figurka, která je ve svém okolí zdrojem kumulací vášní a citů pozitivního i negativního druhu, na čemž je film postaven. Tento stav je divácky schůdnější, ale pro mě je to slabší varianta. O tomto snímku si toho můžeme přečíst hodně. Často se setkáváme s termíny jako odsouzení předpojatosti společnosti proti anormalitě. Varování před strachem a nepochopením odlišného. To je jistě pravda. Ale pouze z části. O jaké společnosti se tu mluví? O té naší nebo o té na přelomu 19. a 20. století? Musíme si uvědomit, že v tehdejší době bylo vystavování anatomicky deformovaných nebo všelijak postižených anomálních lidí běžnou praxí. Běžnou součástí cirkusových čísel. Dnešní společnost je trochu dál. Morálně i právně, což jde vždy ruku v ruce. Důsledkem toho je, že divák se na to může dívat jako na zajímavou a pěkně udělanou historickou rekonstrukci čehosi, co se stalo v jakémsi dávnověku. Nepřipustí si tedy, že se ho věc přímo týká. Přímá vazba na součastnou společnost chybí. Jistě i z dnešního hlediska můžeme filmu přiznat jakýsi morální apel, ale nezveličujme ho. Tohle přeci není film z roku raz dva. 79%

"This film to try off. Was based on novel by Franz Kafka. The actors in the order, were Anthony Perkins, Arnoldo For,Jess Hahn, Billy Kearns Madeleine Robinson, Jeanne Moreau, Maurice Teynac, Naydra Shore Suzanne Flon, Raoul Delfosse, Jean-Claude Rémoleux, Max Buchsbaum, Carl Studer, Max Haufler, Romy Schneider, Fernand Ledoux, Akim Tamiroff, Elsa Martinelli, Thomas Holtzmann, Wolfgang Reichmann, William Chappell, and Michael Lonsdale. I'm an actor, screenwriter and director of this film. My Name is Orson Welles." .............Tak to byl nářez! Právě jsem dohoukal film Proces. Wellesova interpretace je tak mnohoznačná a neuchopitelná, že nemám slov. V duchu se mi film znovu promítá. Ze tmy ke mně vystupují jednotlivé postavy, aby mi řekli něco….něco co mi snad říci nestačili. Já je ale neslyším. Jen vidím. Jediné, co slyším, je hlas „advokáta”. Jdu číst Kafku………. Někde jsem slyšel nebo četl, že Orson Welles o Romy Schneider prohlásil, že je jednou z nejlepších hereček své generace. Nevím, zda je to pravda, ale potvrzovalo by to můj názor, že to byla dobrá herečka, která jen celý život marně utíkala před Sissi. Postava Leni budiž důkazem.

Než jsem viděl tento film, nevěděl jsem ještě nic o Sophii Scholl ani o skupině Bílá růže. Byl to tak pro mě možná ještě intenzivnější zážitek, protože jsem vnímal velmi silně všechny nadějné signály, že to může dopadnout jinak. Film mě zaujal natolik, že jsem hned začal pátrat v historii. A i druhé shlédnutí bylo velmi intenzivní. Za jediné nedostatky považuji lehčí rozjezd filmu a až příliš strojený soudní proces s příliš hrdinskými projevy. Když jsme u procesu, zajímavé je přirovnání Rolanda Freislera k Josefu Urválkovi (viz. komentář sportovec). Jinak tedy musím říci všechna čest. S herečkou Julií Jentch jsem viděl již dříve filmy OBČANSKÁ VÝCHOVA a OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE. Věděl jsem tedy, že je dobrá. Ale to, co předvedla tady, je něco neuvěřitelného. Málokdy se vyplatí postavit celý film na hereckém výkonu jednoho herce nebo herečky. Tohle je jeden z případů, kdy se to povedlo. Scény, kdy se Julii kamera věnuje, jsou nejlepší. V momentě, kdy začínají výslechy a pozornost se soustředí již čistě na ní, začíná být film opravdu dobrý. To sdělení všech druhů citů a emocí, které se nám dostává, je naprosto uvěřitelné a pohlcující. Jak čas běží, důkazy proti Sophii jsou stále jasnější. Od určité chvíle si divák již nepřeje nic jiného, než aby vydržela tlaky výslechů a nezřekla se svých ideálů. V této souvislosti divák vnímá každou slabost hrdinky velmi silně. Člověka už pak může jen dojímat, s jakou statečností odolává všem tlakům a stojí si za svou pravdou. Odkud bere tu vnitřní sílu? Hraje v tom snad roli, že z kraje 30. let se krátce připojila k Bund Deutscher Madel a mohla se tak na vlastní oči přesvědčit, jak nacistická zlovůle mění smýšlení lidí? Je za tím snad odkaz jejích rodičů? To, že otec, byl perzekuován režimem? Silně křesťanská výchova její matky? Samotná víra v Boha? Nebo její intelekt a humanistické smýšlení? Nejspíš to všechno a mnoho dalšího mělo vliv na to, že se zachovala, jak se zachovala. Po právu se stala hrdinkou a vzorem hodným následování. Lidé potřebují své vzory a své hrdiny. Dávají jim naději na lepší svět. Víru v nalezení lepšího člověka v sobě samém. Je to samozřejmě mýtus, který v sobě budujeme. K něčemu takovému je třeba mnohem víc než uvědomění si správného. 86% Pro mě jeden ze dvou nejlepších německých filmů za poslední desetiletí.

Z filmu The Girl Next Door mám smíšené pocity. Má svoje části, které ho staví ve svém žánru výš a pak části, které ho strhávají do bahna. Začátek je v duchu tradičních teenagerovských romantických komedií, kdy se v kolektivu na střední škole vyskytuje jeden studijní premiant, který je zároveň společenským outsiderem. Do sousedství se přistěhuje pěkná holka, která má od základů změnit životní postoje tohohle borce. Z klasického schématu se dostáváme v momentě, kdy se náš studentík dozví, že dívka odvedle, o kterou projevuje zájem, je pornoherečka. To je dost nevšední zápletka, která přináší řadu nevšedních situací, jež oboustranně vznikají. Tahle část filmu je nejlepší. Trochu se to zvrtne v momentě, kdy chtějí uspořádat z „charitativních“ důvodů porno párty na maturitním večírku. To jde trochu proti proudu předchozího sdělení filmu. Samotný závěr je pak vrcholem sentimentálního kýče a happyendové trapnosti. Divákovi je nečekaně odhaleno, že nešlo o porno, ale sexuální výchovu mládeže a všechny postavy se vyprofilují kladně a všichni jsou spokojeni. Aby toho nebylo málo, stane se z tohoto amatérského videa nejprodávanější snímek v USA. I samotná motivace k natočení tohoto snímku je pochybná. Tomu, že nemohou sehnat 30000$ se nechce věřit. Taková pornoherečka, pokud nejela těžce v cracku, musí mít přeci něco našetřeno. Krom toho lze prodat auta atd. Logiku v tomto snímku určitě nehledejte. Rozporuplné pocity ve mně budí také nečekané vkládání scén představivosti. Přijde mi to jako nedostatek schopnosti sdělovat některé věci, a proto si režisér bere na pomoc tyto berličky. Ve výsledku je to místy spíš trapné podsouvání čehosi divákovi s účinkem více matoucím než vtipným. Mohla to být vcelku dobrá romantická komedie nebýt posledních 30ti minut, které film strhávají do těžkého průměru. Takhle domrvit potenciálně dobrý film snad umí jen v Americe. 50%

Neuvěřitelně silný film. Škoda, že Janžurovou zná většina lidí jen z jejích komediálních rolí. Tenhle film se dokonale zaměřuje na vnitřní myšlenkový vývoj dvou hlavních postav. Stejně jako postavy neustále bojují se svým vnitřním strachem, nejistotou a předsudky, hledá i divák vlastní představu o tom, co je vlastně správné a tento svůj náhled musí s vývojem postav stále přehodnocovat. Divák musí sám sobě pokládat otázky a je nucen k zamyšlení se nad lidskou slabostí v těžkých dobách, kdy se amorální hodnoty stávají standardem. Tohle je reálný příběh o tom, jak válka pokřiví myšlení lidí a převrátí jejich morální hodnoty. Typická ukázka přístupu té doby, kdy mrtvý Němec = dobrý Němec. Když už v sobě někdo najde sílu a odbourá předsudky, je konfrontován s tím, že ostatní to nedokážou. Trpké spojení osudů dvou mladých lidí, kteří se setkají v nešťastné době na špatném místě, na opačné straně barikády. Vnější okolnosti jim nedají šanci na jiný než tragický osud. Dokonce se dočkáme i překvapivého konce, kdy láska a soucit zvítězí nad pomstou a nenávistí tak, aby hned v zápětí byly znovu poraženy. To vše divák dostane v tomto krátkém dílku Karla Kachyni, kdy si to jeden obyčejný kočár křižuje českými lesy a háji. Ukázka toho, že stačí opravdu málo, když má film nějaké sdělení. 88%

Třetí díl série pod režisérskou taktovkou Jonathana Mostowa se nemůže vyhnout srovnání s předchozími dvěma díly. To je asi jeho největší prokletí. Režisér to věděl, a proto zkusil udělat film trochu jinak a po svém. Celý snímek je tak více odlehčen pomocí humorných scén a našlapán co nejvíce akcí. Tím se vyhovělo masové poptávce středního proudu. Skalní fanoušky prvních dvou dílů to ale nemůže uspokojit. Duch prvních dvou dílů vybudovaných Cameronem je prostě pryč. Divák tak dostává „pouze“ velmi dobrou akční podívanou, která nese pár replik a odkazů na původní příběh. Tyto odkazy a postava Arnolda jsou vlastně jediným pojítkem s prvními dvěma díly, jinak nezůstal kámen na kameni. Přetržení kontinuity, ke které absencí Camerona došlo, je pro mě na celém filmu nejbolestivější. Stále to ale není jediná vada na kráse. Opravdu nechápu, jak mohli dát roli hlavního hrdiny Johna Connora herci jako je Nick Stahl. Krom toho, že mi je přirozeně nesympatický, se na tuto roli vůbec nehodí. Ani náznakem v něm nevidíme ambiciózního vůdce odporu, kterým se má stát. Ani náznakem v něm nevidíme připravenost na roli, na kterou byl od dětství připravován svou matkou. Přitom vzhledem k věku už bychom tyto základní věci měli vidět. Jeho chování je k smíchu. Mentálně zůstal na úrovni toho třináctiletého kluka z druhého dílu. Aby toho nebylo málo, tak z něj ještě pro jistotu udělali asociálního homelessáka, jehož jediný zájem je sehnat si dávku. To už i ta veterinární ošetřovatelka Cathrine se jeví být mnohem schopnější. Dost možná měli autoři strach, aby nebyla Arnoldova postava zastíněna a nebyla jen loutkou plnící příkazy. Nechávali proto hlavní iniciativu na Terminatorovi a loutkami se staly spíše postavy, které chránil. Ať tak či tak, tohle autoři prostě posr….. Vždycky lidé jako svobodně myslící bytosti měli v předešlých dílech osudy ve svých rukou. Ve dvojce byla stěžejní postavou Sarah Connor, která byla vojačkou v pravém slova smyslu a odhodlána se postavit jakékoli hrozbě i za cenu vlastního života. Ať už ona sama nebo prostřednictvím svého syna měla hlavní iniciativu v chodu celého děje. Podobně tomu bylo v jedničce s postavou Kyla Reevse. Ve trojce šlápli vedle, když nechali veškerou iniciativu na souboji T 101 vs T-X. Je zajímavé, že režisér měl k dispozici téměř totožný tým lidí, který dělal i na předešlých dílech. Ať už šlo o hudbu, speciální efekty, výrobu modelů a dalších věcí, byli to stejní lidé. Zároveň měl film k dispozici největší schválený rozpočet v historii a technologický pokrok 10let. Přesto jednotlivé scény neměly ten správný účinek jako dříve. Dobře je to vidět třeba při práci s hudbou, kdy jednotlivé hudební motivy mají podbarvovat scény a ono se tak většinou neděje. Příkladů by se našlo víc. Abych to jen nehanil, musím uznat, že se ve filmu objeví i pár dobrých nápadů. Za největší pozitivum považuji postavu T-X. To, že jde o dívku, je originální. I provedení a její schopnosti spolu s myšlenkou, že jejím zásahem vlastně zapnou Skynet, lze hodnotit pozitivně. Kristanna Loken zahrála roli velmi dobře. Dokonale bez emocí a s pro člověka nepřirozenými pohyby. Jen její scény měli udělat děsivější. I úvodní automobilová honička s mobilním jeřábem startující úsvitem slunce, je nezapomenutelná. Arnold odvedl svou práci také slušně dle očekávání. Je to důstojná tečka za jeho neuvěřitelnou kariérou. A je to zakončení vskutku symbolické. Že tentokrát neřekl I`ll be back? Asi sám věděl proč. S Arniem tak opouští příběh i to poslední, co dělalo Terminátora Terminátorem. Když to sečtu, pro mě jako pro fanouška skončil Terminátor již 2. dílem, který Cameron velmi dobře zakončil. Komerční tlaky si nakonec to pokračování vydupaly. Výsledek podle toho vypadá. Máme efektní akční, komerčně úspěšnou, ale na své jméno hřešící, stále ještě nadprůměrnou podívanou. 65%