GilEstel

Na tomto filmu je asi nejzajímavější, že se tu před kamerou objevuje v hlavních rolích Roman Polanski, spolu se svou druhou ženou Sharone Tate. Tou, která byla dva roky na to zavražděna v pokročilém stupni těhotenství Mansonovou Rodinkou. Samotný film hodnotím jako spíš podprůměrný. V této hororové komedii se setkáváme s tradiční mnohokrát opakovanou zápletkou, kdy starý pán mistr v doprovodu svého učně dorazí do nějakého zapadákova, aby zde pátrali po čemsi, vyšetřovali cosi, bojovali proti čemusi, v době jakési. Jako cizinci se setkávají s neochotou místních, jejich nedůvěrou a naráží na problém neznalosti prostředí. Zde jde o pátrání po upírech a boj proti nim. Opět nic nového. Ačkoli se objeví občas nějaká vtipná scénka nebo dialog, není to moc často. Po většinu času sledujeme přípravy na cosi a tlachání o čemsi, které je po většinu času pouze výplní děje bez obsahu a hlubší myšlenky. Film nenachází oporu ani ve své interpretaci. Ve výsledku se tak divák po většinu času ani nebojí, ani nesměje. Hodnotím to jako ne příliš povedenou komedii s romantickým námětem a s prvky hororu, které se hororově rozhodně neprojeví. 44%

Třináct let po Prázdninách v Římě obsadil William Wyler Audrey Hepburn do další komedie. Prázdiny v Římě se tentokrát nekonaly, ale asi to ani nebylo cílem. Audey už je zde velkou dámou a nemá v sobě prakticky nic z oné dětsky roztomilé naivity starších snímků. Její herectví neztratilo své silné komediální prvky, ale již je založené na jiné esenci. Wyler se znovu vydal cestou autenticity prostředí. Jen dobře. Hollywoodských studiových záležitostí jsem přesycen a cením si, když nějaký režisér tomuto lákadlu nepodlehne. Příběhové schéma je tentokrát zasazeno do Paříže. Duch filmu to velmi posiluje. Už jen proto, že celá zápletka se točí kolem umění a Paříž je od pradávna kulturním městem Evropy. Samotná zápletka nenabízí nic převratnýho, ale není to na škodu. Dialogy hlavních postav mají vtip, většinou založený na dobře situovaných scénkách a hereckém výkonu ústřední dvojice. Za nevýhodu považuji, že celá příběhová linka je až příliš snadno čitelná, takže divák nemůže být překvapen. Všechno šlape s jistotou svým směrem a divák postupně s řemeslnnou dokonalostí dostává, co očekává. Dávám 65%, ale kdyby byl výraznější prvek překvapení (Úplně by stačilo trochu překopat pár dialogů a s divákem si trochu pohrát.), bylo by to o 10% víc.

Katastrofický film na téma jaderné války mezi USA a SSSR resp. NATO a státy Varšavské smlouvy představuje velmi silné téma. Musím říci, že moje velké očekávání z tohoto filmu se nenaplnilo. Nedočkal jsem se ani věrohodného znázornění války ani precizní ukázky toho, jaký má válka strašný vliv na psychiku lidí. Triky použité při znázornění nukleární katastrofy mi přijdou i na tehdejší dobu slabé. Aby tento nedostatek tvůrci kompenzovali, sáhli dokonce v některých záběrech po autentických záznamech jaderných testů z 50. let prováděných v Pacifiku (nejznámější Castle Bravo) a zamíchali to všechno dohromady. Než takhle špatně, tak raději apokalypsu vůbec nezobrazovat. Ve filmu se objeví i banální chyba, kdy je jedna část pole (blíže kamery) zasažená spadem radioaktivního popela, zatímco druhá není. Než se snažit o výpravný snímek, na který nemám, lepší raději jít cestou zobrazení následků a příběhů postav. Je tu náznak nebo jakýsi pokus jít touto cestou, ale opět bez výsledku. Ač jsem se velmi snažil, nebyl jsem schopen hlavním postavám uvěřit jejich chování. Všechno je to příliš strojené. I jednoduché scény davové paniky jsou až příliš poklidné. Nedovedu si ani představit ten chaos, který by nastal bez větší účasti bezpečnostních složek. I přes všechny neduhy jsem rád, že film na toto téma vzniknul. Domnívám se, že jeden z hlavních důvodů, proč nedošlo k válce mezi USA a SSSR, je právě v existenci jaderných zbraní. Naštěstí i zeleným mozkům došlo, že nukleární válku nelze vyhrát. 40%

Triumf vůle je i filmovým triumfem nacistické propagandy. Kam se na něj hrabou komunistické agitační filmy z poválečných let, a to jak provedením, tak svým praktickým účinkem. Leni Riefenstahlová natočila hrůzný autentický dokument masového vymývání mozků. Nutno říci, že na tehdejší dobu k tomu měla takřka neomezené možnosti. Promyšlené a strhující projevy ke konkrétním cílovým skupinám působí i dnes velmi podmanivě. Mnoho témat, která zde zazní, pálí i dnešní společnost. Když přihlédneme k situaci, ve které se tehdejší Německo a jeho obyvatelstvo nacházelo, nelze se divit, že většina lidí podlehla davové atmosféře. Ti z mála, kteří prokoukli, buď mlčeli, nebo byli umlčeni. Střídavými empatickými výlevy citů národní pospolitosti a zloby proti opozici Hitler dojímal krom nadšených diváků i sám sebe. Stejně jako řešil situaci vnitrostátní, začal v podobném duchu o pár let později řešit i situaci mezinárodní. Hitler byl skvělý řečník a politický demagog navenek maskující své skutečné cíle a motivace. On si vytvořil svůj vlastní svět, kterému věřil a naučil věřit všechny okolo. Hitlera považuji za vnitřně rozpolcenou osobnost řešící svůj komplex méněcennosti hrou na velikášství. Vnější tvrdost, rozhodnost a nekompromisnost, kterou se prezentuje, je důsledek strachu z odhalení jeho vnitřní slabosti okolím. Celý Mein Kampf jak jsem ho četl, je jen snůška neutříděných výkřiků duševně vyšinutého člověka, opírající se víc než o reálné základy o vnitřní pocity a vize, které jsou prezentovány v duchu jakéhosi mesiášství. Všechny úvahy vychází z životních zkušeností plných frustrace ze společenského útlaku vlastní osoby. Těžko věřit, že tato myšlenková kompozice začala ještě v první půlce 20. století nabývat reálného charakteru. S propracovanou utopickou vizí Marxismu-Leninismu nesnese srovnání. Hitler je tragická postava lidských dějin, která se vyskytla ve špatný čas na špatném místě. Rozhodně to ale není tak, že za všechno zlo může Hitler, jak se někdy prezentuje. Společnost byla nezdravá a mezinárodněpolitická situace nestabilní. Hitler byl jen jeden z pěšáků, který se rychle prodral do první linie a začal střílet bez varování. Nebýt okolností, dnes nikdo nezná Hitlera. „Hitler ist Deuschland und Deutschland ist Hitler.“ Štěstí že tato rovnice platila jen něco málo přes 10 let. Stálo to ale všechny hodně. Německo nejvíc. Tento film budiž trvalým varováním a ukázkou slabosti demokracie jako systému.

Rozvod po italsku je dokonalou satirou života dobového sicilského maloměsta. Film je postaven krom vtipu na výborném herectví Marcello Mastroianniho a půvabu Stefanie Sandrelli. I vedlejší postavičky skvěle zapadají do děje a dotváří celkovou atmosféru italského maloměšťáctví. Vyskytuje se zde celá řada vtipných scén a kuriózních situací, z nichž mnohé film charakterizují a činí ho jedinečným. Patří sem z dnešního hlediska absurdní plánování vraždy manželky, jehož součástí je hledání nápadníků, sledování, příprava obhajoby atd. Vše je podáno s ohromným vtipem a komentováno vnitřními monology hlavního hrdiny. Velmi povedená je i scéna, kdy místní starousedlíci vyráží do kina na Felliniho film Sladký život se slovy „Slyšeli jste o tom? Jsou to orgie jako za Tiberia. To musíme vidět.“ Divák se zkrátka nemůže nudit. 87%

Hned, jakmile začne film cca minutovým detailním záběrem na pohybující se zornici v oku Catherine Deneuve, podbarvený silně sugestivní hudbou, je i každému filmu neznalému divákovi jasné, že ho nečeká žádná pohodová podívaná, ale set sakra duši drásající zážitek. Celý film je vlastně od začátku až dokonce dokonalou studií rozkladu osobnosti prostřednictvím paranoidní schizofrenie. Začátek tomu sice nenasvědčuje, ale je to jen prostředek k dosažení cílového efektu, kdy nás režisér nechává nahlédnout do běžného života hrdinky před propuknutím psychózy. Divák tak na začátku sleduje poněkud stereotypní příběh dvou spolu žijících sester, z nichž Helen (Yvonne Fourneaux) je aktivní života si užívající bohémka, zatímco její sestra Carol ( Catherine Deneuve) je sice krásná, ale tichá do sebe uzavřená, přecitlivělá, ustrašená osoba, bojící se života a mající problém navázat jakýkoli vztah. V tomto srovnání se Carol stává přirozenou hrdinkou, které divák fandí a přeje si, aby nalezla své štěstí, které nemá a které každý z nás chce mít. Tradiční příběhová kostra je však časem stále více nabourávána. Divák postupně zjišťuje, že vnitřní porucha, kterou Carol trpí je mnohem vážnější. Zatímco se o ní pokouší sympatický mladý muž, ona místo aby postupně odbourávala předsudky, staví další a další hranice, což je v rozporu s očekáváním a přáním diváka i tradičních filmových postupů. Divák začíná chápat, že její strach z mužů v jakémkoli sexuálním kontextu nabývá až patologických rozměrů. Přesto divák stále doufá v nějaký silný impulz, který bude znamenat pozitivní zlom v chování hrdinky, protože s ní soucítí a vžívá se do její role, což jde vzhledem k vhodnému provedení velmi snadno. Zlom následně skutečně nastává, ale negativní. Jakmile odjíždí Helen se svým přítelem na dovolenou, zůstává Carol doma sama a v samotě bytu propuká její psychóza naplno. V samotě hlavní hrdinky tak vnímáme jen jí a její psychiku ještě více a zcela se s ní sžíváme. Následují první scénky zhmotnění hrůzy stihomamu. Ve scénách znásilňování se režisér úmyslně vyhýbá jakýmkoli erotickým záběrům a jsou navíc promítány bez zvuku. Vylučuje tím jakoukoli míru sexuálního vzrušení diváka. Divák tak vnímá jen čisté utrpení, které snáší hlavní hrdinka a neztrácí s ní přímé duchovní spojení. Vskutku geniální myšlenka, která zabírá. Další významnou změnou v chápání celé situace divákem, je příchod Carolina nápadníka, který o ní jeví starost a chce jí pomoci. Celou dobu až do této chvíle divák žije v napětí a očekávání, že Carol bude od svých představ a duševní nemoci zachráněna prostřednictvím probuzení citu lásky. V momentě, kdy Carol přetáhne onoho muže svícnem po hlavě, dochází k uvědomění si strašné reality, že démon šílenství nelze porazit žádnými přirozenými prostředky. Od této chvíle již divák pouze sleduje další rozklad osobnosti dívky bez víry v jakoukoli záchranu. Z na pohled krásné drobné dívky se uvnitř stává monstrum a již není cesty zpět. Následují další halucinace trhlin ve stěnách, rukou vystupujících ze stěn. Další stihomam po kterém se Carol probouzí v křeči v rouše Evině někde mezi pokojem a obývákem. Zajímavým prvkem v celém ději jsou opakované záběry na klíčící brambory a na hnijícího z kůže staženého králíka. Na první pohled jde pouze o signály vzrůstajícího nezájmu hlavní hrdinky o reálný svět. Když se ale člověk zamyslí nad hlubším významem těchto záběrů, může si uvědomit, že jde vlastně o symbolistické metafory, které nám vizuálně symbolizují Carolin duševní rozklad. Je to vizuální zhmotnění neviditelného pomocí symbolů. Stejně jak se rozkládá její vnitřní já, rozkládá se i svět kolem ní včetně bytu, který se jí stává útočištěm i vězením zároveň. Za pozornost stojí též srovnání první a druhé vraždy. Jelikož postava domovníka se jako jediná v celém ději profiluje jako záporná, má divák pro druhou vraždu vnitřní pochopení, které je založeno na racionální úvaze. U první vraždy tomu tak není. Z toho plyne závěr, že démon šílenství si nevybírá a nedělá rozdíly mezi skutečným pokusem o znásilnění a upřímnou snahou pomoci člověku. To je názorná ukázka rozdílu uvažování normálního člověka a člověka trpícího duševní poruchou. Konec příběhu přicházející s návratem sestry. Následné hromaděním se zvědavých sousedů na místě činu, je jakýmsi varováním před lhostejností společnosti. Pozdě lidé projevují zájem o lidi kolem sebe. Většinou až když se něco stane a to už bývá pozdě. Když pak naleznou ještě žijící Carol pod postelí, je na pokraji svých sil. Nikdo v tu chvíli nezná celou pravdu. Tu zná jen divák, protože měl možnost si to prožít. Jen divák ví, že ona je vlastně oběť. Oběť nezájmu společnosti. Její tělesná schránka přežila, ale duše už je pryč. Závěrečný záběr na rodinnou fotografii, kde je Carol ještě jako dítě, je také geniální. Krom toho, že končíme tam, kde jsme začali, tj. detailním záběrem na oko hlavní hrdinky (tentokrát již jen pohled na fotografii), jde o jakousi výzvu k zamyšlení pohledem do minulosti. Nebyl náhodou psychický stav Carol ovlivněn traumatem z dětství? Na celém filmu není nejděsivější ztvárnění jednotlivých scén a šoků, ale dokonalá perzonifikace diváka s hlavní hrdinkou. Ani ve stádiích nejtěžší psychózy se divák nedokáže od mysli hlavní hrdinky odpoutat. V tom je vidět skutečné Polanskiho mistrovství. Měl i dobrý odhad při výběru herečky. Catherine Deneuve tento typ rolí velmi seděl (myslím výsledkově). Když se nad tímto filmem znovu a znovu zamýšlím, nahání mi ještě větší strach než při samotném sledování. Polanski ve své anglické prvotině nasadil při detailním studiu paraniodní psychózy laťku tak vyskoko, že ji dodnes nikdo nepřekonal a hned tak asi nepřekoná. 95%

O popularitě tohoto seriálu svědčí množství jeho repríz. Dodnes vzpomínám na nešťastného ředitele televize Nova Vladimíra Železného, když ve svém pořadu Volejte řediteli ukazoval koláče sledovanosti a s trpkým povzdechem se pozastavil u Komisaře Rexe konkurenční Primy se slovy. "Ano, Komisař Rex znovu boduje, Prima se přiblížila na necelých 10%. Popularita tohoto seriálu je nám známa. Je to veliká konkurence." Nutno říci, že to nakonec přehnali jak s počtem repríz, tak s počtem natočených řad. Škoda jen, že u nás také nemáme takového komisaře. Hned by se tu žilo lépe. Pes, který umí stopovat, vodit slepce, hledat výbušniny, zbraně a drogy, otevřít si dveře, spacifikovat útočníka nebo zavolat pomoc by se hodil policii i do našich domácností. Škoda jen, že to není možné. Tak alespoň lidi budou svoje miláčky krmit houskama se salámem. A že to pro psy není zdravý? Vždyť komisař Rex by nedělal nic špatného ani nejdel něco nezdravého. :-)

Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937 je……. Prosím? Jakýže je to rok?.... No jak říkám, rok 1937. To se ani nechce věřit že? Tato kreslená pohádka ještě pamatuje odchod na věčnost našeho 1. prezidenta T. G. Masaryka. Šla hned v patách myšáku Mickeymu, aby ukázala světu, že animovaný film může být i celovečerní film aniž byste se u něho nudili. Podařilo se. Svět žasl. Volná adaptace klasické pohádky bratří Grimmů doplněná skvělou hudbou a dokonalou animací zasáhla téměř každého. Animace byla na takové úrovni, že nebyla mnoho desítek let překonána a až do nástupu počítačové grafiky a moderních programů zajistila Disneymu téměř monopol ve svém oboru. Oscar za filmové novátorství přišel zcela po právu. A svět nepřestal žasnout dodnes, protože pohádka je to v pravdě nadčasová. Má myšlenku a příběh výchovného charakteru, který je velmi citlivě a nenásilně zakomponován do děje. V dětské podobě se zde setkáváme s klasickým soubojem dobra a zla, který je rozveden pomocí lidských pocitů a povahových charakterů. Najdeme tu tak strach, tajemno, přátelství, soucit, touhu po bohatství, lenost, lež a podvod, vtip, krásu a mnoho dalšího. V první řadě pak lásku a závist jako symboly dobra a zla. Vnímání všech citů a vlastností je umocněno geniální hudbou, která již sama o sobě dokáže navodit potřebnou atmosféru, čehož film velmi pozitivně využívá. Mám doma klavírní partituru filmového soundtracku ve francouzském vydání z První republiky. Časem je již hodně sešlá a potrhaná. Hudba ale zůstává stále svěží a krásná, stejně jako film. I v dnešní přetechnizované době má pohádka stále co nabídnout. Moderní animované filmy, kterých vzniká v poslední době ohromné množství, jsou často sezónní záležitostí čistě konzumního charakteru. To se u Sněhurky díky výše vypsaným pozitivům nemohlo a nemůže nikdy stát. Je to film patřící k mému dětství stejně jako k dětství mnoha generací přede mnou a věřím, že i generací které přijdou po nás. Sněhurka a sedm trpaslíků je legenda a legendou zůstane. Zrcadlo, zrcadlo řekni mi, která kreslená pohádka je na světě nejkrásnější? Jsi to ty, Sněhurko. Bylas a navždy zůstaneš.

Stav genomu vašeho dítěte říká „Neurologické potíže: pravděpodobnost 60%, maniodeprese 42%, lehká mozková dysfunkce 89%, srdeční choroby 99%. Předpoklad předčasného úmrtí. Životní prognóza: 30,2 let.“ nebo „Jaké pohlaví si přejete? Vyloučili jsme dispozice k jakýmkoli dědičným chorobám. Přáli jste si hnědé oči, tmavé vlasy, světlou pleť. Navíc jsme vyloučili všechny potenciální vady: předčasnou holohlavost, sklon k alkoholismu, násilí, obezitě. Dopřejte svému dítěti dobrý start. Přitom jste to stále vy. To nejlepší z vás. Ani při jednom z tisíce přirozených početí toho nedosáhnete.“ Tak co? Které dítě si vyberete? Cože? Vy byste to chtěli nechat náhodě? Co na to ale potom vaše svědomí, když si uvědomíte, že vaše dítě se v novém světě plném geneticky výborně disponovaných jedinců stane méněcenným? To už si to každý set sakra rozmyslí. Poselství filmu zní v tomto jasně. Nezahrávejme si se svým osudem. Varování před neuvědoměle liberální společností je na místě. Nehlídaná manipulace s genetickou informací nám nepřinese lepší svět. Lidstvo touto cestou samo sebe nespasí. Efekt bude přesně opačný. Tato hlavní myšlenka, která je zde prezentována, je ve filmu z přirozených důvodů hnána do extrému. I při znalosti genetických předpokladů se nemůže genetická informace v praktickém životě stát jediným kritériem pro hodnocení člověka. Je to jen jakýsi předpoklad (potenciál), který může být a dost často nemusí být naplněn. Je tu ještě řada dalších věcí točící se kolem psychiky člověka, které formují osobnost a ve výsledku mají větší vypovídající hodnotu než je genetická informace. Proto je svět Gattacy nerealistickou utopií. Konec konců tento fakt potvrzuje hlavní dějová linka, kdy Vincent (Ethan Hawke) dosáhne svých životních cílů a snů i přes svůj špatný genetický kód, zatímco výborně geneticky disponovanému Jeromovi (Jude Lawe) se to přes všechny jeho předpoklady nepodaří. Srovnání těchto dvou postav je velmi zajímavé. Záměrně byly pro tento účel vybrány dva úplné protipóly, z nichž ani jeden se nedokáže vyrovnat se svým životním osudem. Pro „In-Valid“ Vincenta je diskriminující svět okolo sám o sobě peklem. Pro „Valid“ Jeroma se stává peklem v momentě, kdy nenaplní svoje absolutní předpoklady a nedosáhne cílů, o nichž byl celý život utvrzován, že mu patří. S tímto poznatkem se hroutí celý Jeromův dosavadní život, když je vystaven posměchu a ocejchován titulem selhal. Ani jedna z postav nenachází v novém vědecky vyšlechtěném světě štěstí. Není divu, že spojí své síly a postaví se konvencím. Film Gattaca, je přesně tím typem sci-fi filmů, které mi vyhovují. Tj. vše je postaveno na myšlence a herectví. Efekty a akce jsou až za tím. Spousta věcí by se dalo filmu vytknout. Např. nulový technický pokrok civilizace s málo uvěřitelným zhmotněním světa Gattacy. Dějová linka je příliš úzká, takže film v některých místech ztrácí na tempu. Také mi přišlo, že Jude Law ve vedlejší roli výrazně zastínil hlavního hrdinu. Celkově ale pěkná podívaná, která má co říci. Může se stát pro spoustu lidí pozitivní inspirací. Vůle jedince může dokázat cokoli a postavit se tak společenskému dogmatu. Vincent to dokázal, ačkoli se to zdálo nemožné. Svět kolem něj nebyl dobrý a tak ho začal měnit. Naštěstí vždy se najdou lidé, kteří pomůžou a to i na místech, kde by to člověk nečekal. Společnost je jen taková, jací jsou lidé. "Říkají, že každý atom v těle člověka byl součástí hvězdy." A co je svět kolem nás? ..........

Filmy Quentina Tarantina mají pár typických rysů, které jsou pro jeho režijní rukopis charakteristické. Mimo jiné sem patří velká míra násilí, které je prezentováno poněkud s odlehčením a místy s vtipem a dlouhé dialogy založené více než na tématech na charakterových rysech postav v momentální situaci. Tarantino dobře ví, kde je jeho síla. Proto byla vždy dějová linka vybírána a přizpůsobována postavám a situacím. Ve výsledku čněla vždy forma vysoce nad obsahem. Proto pro mě bylo velikým překvapením, když jsem zjistil, že Tarantino plánuje film s dějem odehrávajícím se během 2. světové války. Zde totiž silné a vážné téma prakticky nelze vypustit. Vznikají tu tak určité mantinely, které není vhodné překročit a které dříve Tarantino neměl. Byl jsem velmi zvědavý, jak se s touto situací režisér popere. Ačkoli se některé moje obavy při sledování filmu potvrdily, výsledek je až nečekaně pozitivní. Příběh je jako již tradičně rozdělen do několika časových rovin s řadou kratších scének (tentokrát řazených chronologicky), které ve výsledku spojují celek. Ke škodě je, že na rozdíl třeba od nesmrtelného díla Pulp Fiction se zde střídají silné scénky s výrazně slabšími. Obzvlášť působivé jsou všechny scény s plukovníkem Hansem Landou. Jeho výslechové dialogy jsou dokonalou prezentací Tarantinova umění. Christoph Waltz hraje nebezpečně inteligentního nacistického esesáka, pro kterého je práce potěšením, s neuvěřitelnou grácií. Stejně tak scéna z pivnice, kde se sejdou členové britského komanda nečekaně s německými vojáky. Tato mnohaminutová série dialogů, kterou přeruší až přestřelka, diváka donutí doslova hltat každou větu a grimasu herců. To jsou ty scénky, kde dávám 100%. Pak jsou tu ty slabší až nejslabší. Jako jednu za všechny budu jmenovat tu, kde se nám představují členové britského komanda v čele s  Aldo Rainem (Brad Pitt). Nevadí mi popření historických faktů. S tím jsem počítal a byl na to připraven. I závěrečný masakr nacistických pohlavárů v čele s Hitlerem a Goebblesem bych přešel. Nejvíc mě odradila nevěrohodnost postav. S tím jsem rozhodně nepočítal. Představa, že by vláda v Londýně nechala v týlu nepřítele operovat někoho, jako je Bradova mord parta, je holý nesmysl. Oni jsou přesně tím prototypem gangsterů, které známe z Tarantinových filmů. Vynikají v drsných řečech, vyžívají se v násilí, řídí se emocemi, dělají si, co chtějí a nerespektují autority. Takhle nemůže žádná vojenská jednotka fungovat. I kdyby ti lidé byli rekrutováni z této sorty lidí, jak se zde prezentuje (také nesmysl), muselo by jejich pravé já zůstat skryto. Vojáci nejsou gangsteři. Nerespektování tohoto faktu je největším chybou filmu Jednotlivé scény pak s touto chybou pracují a dále jí rozvíjí. Naštěstí takových není tolik. Ženské role Mélanie Laurent jako židovské dívky Shosanny a Diane Kruger jako herečky Bridget Hammersmarkové jsou OK. Onen „formální“ rozhovor ohledně divadla mezi Landou a Shosannou byl zahrán velmi dobře. Člověk v tu chvíli doslova dýchá s Shosannou a soucítí s ní. Jak vzácný to jev v Tarantinových filmech. Film obsahuje i čistě humorné prvky. Takové jsou například přátelské rozhovory Goebblese s Hitlerem nebo marný pokus židovsko-amerických „řezníků“ vydávat se za taliány. V této souvislosti skutečně maximálně doporučuji sledovat film v originálním znění. Často se totiž střídají jazyky, což má na děj a celkový dojem výrazný vliv. Bradův pokus o italštinu je velmi vtipný, protože má asi ten nejvýraznější anglický přízvuk ze všech. :) Ve výsledku film Hanebný parchanti hodnotím jako nadprůměrný a v režii Tarantina jako druhý nejlepší. Je vidět, že režisér nosil některé scénky již nějaký ten pátek v hlavě a vysloveně se na ně těšil. Pro fanoušky Tarantina povinnost, pro ostatní když to budou brát s velkým nadhledem (což je u Tarantinových filmů nutnost) by to měla být také velmi dobrá podívaná. Verdikt? 85%