BoXBe

Japonský Den nezávislosti klonovaný Spielbergovými Čelistmi a Jurským parkem bez odlehčujícího humoru Willa Smithe a Jeffa Goldbluma. Se špetkou Dunkirku a Gappy s King Kongem. A bez Emmerichovy globální epičnosti. Trochu pakárna. Ale hezká a milá a v průběhu akčních scén vtahující, sugestivní a dostatečně hřmotná. Svým způsobem dětský film s dospělými protagonisty a traumaty. Ve srovnání s jinými filmy v žánru Godzilla rozhodně někde v top 3 nebo top 5. Poměr cena výkon - neuvěřitelný - Hollywood si trhá vlasy. Blockbuster roku? Ale kdeže. Poctivá práce. Ano.

Jedna z ikon akčního žánru. V dětství.

Nechci to moc přehánět, ale za mě asi film roku. Hlavně za to srdíčko a poctivost a exteriéry. Způsob jakým se natočila akce, i když maličko nepřehledná, je taky radost. Režisér a tvůrci si očividně užívají, že můžou a jedou na plné pecky. Na koních, v blátě, s kordy kde to jde jak to jde. K tomu soundtrack z Batmana, který jsem musel zkousnout, ale aspoň tomu dal dynamiku. Líbilo se mi snad všechno. První scéna. Seznámení. Komtesa. Nástup při záchraně milenců. Jízdy na koni. Ples se svůdnou milady. Hra o čas a jízda. Pocty. Hlášky. Svatební "obřad". Všechno klaplo. A tu nepřehlednost tomu za to všechno dobré umím odpustit. Pokračování bude bomba, jestli se podařilo poučit z chyb.

Mám z kina akorát tak zklamanou vzpomínku na CGI skákání po stíhačce.

Nedoporučuji. Nejemotivnější scéna byla, když Kevin Costner posunul židli. Kdyby z něj v té chvíli vylezl Mr. Nobody, tak je ten film dneska klasika. Namísto toho je první půlka filmu nuda k uzoufání = prolog, který měl trvat třicet vteřin, druhá půlka brutální béčko, hraničící se sebeparodií nějakého laciného amerického seriálu, který se pokouší o strašidelné historky v jedenáct večer na Nově v devadesátých letech. O ničem. Ani hezký to v ničem není. Koncept, že to má být pomalé, tomu ani za mák nepomohl, spíše to vede k úvaze, proč to netrvalo celé půl minuty, protože asi tolik toho v tom filmu je. Synopse jsou bohatší na významy, kterých se filmu nedostává.

Poctivá práce s lokacemi, herci, hudbou, architekturou, kostýmy, maskami, kamerou, zvukem. Lehce divadelní scénář občas zašustí papírem. Allenovská nervní atmosféra. Pro dobře naladěného diváka lahůdka. Rozpad osobnosti zavání krutou realitou. Závěrečná scéna připomíná vrcholy filmového plátna.

Na úvod stojí za to zmínit, že je to vizuálně a hudebně (Katarzia) příjemně inovativní zážitek a v kině bude mít nepochybně o to silnější emoční dopad - byla by škoda čekat na screening na ČT Art někdy v deset večer. Vedle toho jsem si pár dnů zpátky připomínal Gondryho "Eternal Sunshine of Spotless Mind" a trefilo se to přesně do téhle audiovizuální emoce - to je kompliment. Jinak plynule sestříhaný film, který asi spíše než původní představa tvůrců, nabíjel více sám život Martiny, jak plynul v těch deseti letech od začátku natáčení. Psanému scénáři a hranému filmu bych některé pozitivní okamžiky v Martinině životě snad ani nevěřil, a to jí je samozřejmě všechny do puntíku přeju. O to víc divák žasne, s čím vším se dovedla popasovat - ne vyrovnat, ale posunout mnohem dál. V tom je film skutečně motivační. Viděno na setkání organizátorů festivalu Jeden svět i s komentářem produkční Maji Hamplové, která do pozitivního obrázku taky přidala svůj dílek. Dokument by měl být součástí distribuce i Jednoho světa. Martina tam v jednom svém vstupu nechá zaznít svoje hluboké emoce. "Je to někdy kurva těžký. Já jsem si to nevybrala, já to nechci." Ponechal jsem si s dovolením tu větu. Platí. Na Jednom světě. V životě. Všude. A když tohle člověk ví, žije s tím, umí se s tím srovnat a ještě z toho vyždímat pozitivní rozměr, tak je frajer. V případě Martiny frajerka. Obrovský obdiv, respekt a poděkování za dobrou práci všem, co se podíleli. Těším se na promítání v Ostravě na jaře, snad i s Martinou :)

Stará dobrá škola. Ještěr je atmosférická lahůdka s ponurou atmosférou, která rozhodí po stole karty, aby z nich pak poskládala klasický detektivní domeček, který se zákonitě musí sesypat a byť je relativně čitelný (nebo spíše bez velkých překvapení), pořád je moc fajn zážitek na to koukat a děkovat za to, že někdo pořád ještě umí. Tvůrcům vřelé díky za to že vůbec a jak pečlivě přemýšleli o světle (tma, stín, světlo, barva), o kulisách (americké domy v rukou realitek), o hudbě (vůbec ne tuctovka) a jak velký prostor dali Del Torovi a jeho ultra charismatickému minimalistickému pohledu přesně v těch chvílích, kdy to bylo nejvíce potřeba, včetně rozhovoru s instalatérem v tanečním sále. Jeho parťák vedle toho jede dokonale minimalistického sidekicka ne nepodobného svým úsporným projevem kamaráda Texas Rangera. Užil jsem si to parádně. Nedivil bych se, kdybych měl chuť si jen tu atmosféru někdy brzy zopakovat a nestydím se přirovnat Del Torovu roli k největším rolím kriminálního žánru. Plnou palbu dát nemůžu, protože typický Netflix: Chybí dotažená dramaturgie a pohlídání si toho, co ještě je potřeba dopovědět a jak je to potřeba lépe podat a propojit. Jinak ponuře dobrý. Rozhodně stojí za to zařadit si na podzim / zimu do seznamu.

Dechberoucí monumentální obrazy velkých bitev doručeny. Výprava, kostýmy a sebejistý herecký výkon Joaquina Phoenixe taky. Režisérská sebejistota sice taky, ale v linii s Josephine se člověk nemůže zbavit dojmu, že je určena spíše divákům a divačkám u Apple TV, než těm, co vážili cestu do kina. Nic proti kráse Vanessy ani proti vážnosti institutu manželství v tehdejším pojetí vlády ve Francii, potažmo Evropě. Ovšem jinými slovy, ta cesta do kina takhle na večer za to samozřejmě stála. A ty peníze za tu produkci taky. Jak se spustily manévry u Slavkova a posléze u Waterloo byl jsem chycen. Tak mu (Ridleymu a všem, co si to takhle ve větru dešti blátě sněhu odmakali) přeju, ať se jim to vyplatí, rozhodně na to byla zejména v těch velkolepých momentech radost koukat v kině s Dolby Atmos a přistihovat se s otevřenými ústy. Taková epická kapitola dějepisu, kde se člověk nedozví nic moc nového, ale alespoň si to teď třeba kapku nebo o dost lépe představí a ještě se u toho párkrát i zasměje, vyjma tedy toho součtu padlých na závěr. P.S. Ještě spin-off bitvy u Trafalgaru bych si užil... P.S. 2: Ten fakt, že někde leží ještě 112 minut, které nejsou k dispozici na plátně, je ale velká škoda, ať už z toho vyleze cokoliv. Ne, že bych neocenil ušetřenou hodinu spánku :)

Hope and imagination a dokazování si (otci), že na to mám. Užil jsem si to. Jako motivační a inspirativní film. Pokud to nebude nutné, nemusí vznikat hraná biografie, řečeno bylo v tomto ohledu prakticky všechno o Slyovi, o jeho filmografii už tolik ne, v tom dokument rozhodně vyčerpávající není, protože řadu filmů proletí jen fotkou nebo záběrem. Celkově se nese film v intimnější rovině, než by člověk čekal. Sly je nicméně inteligentní chlap a tím, jak přemýšlí o svých scénářích a o životě, zaujme. Když si u toho člověk čte noviny, ani nenudí, naopak.